Hodnocení týmů po MS: Japonsko

Jedním z nejzáhadnějších vystoupení na největší fotbalové akce planety se "blýsklo" Zaccheroniho Japonsko. Co všechno se asijskému šampionovi nepovedlo, a kde lze hledat kořeny celého krachu?


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮

Všechno špatně, ale opravdu všechno. Japoncům se v Brazílii doopravdy vůbec nepovedlo replikovat svou vlastní identitu zpřed pár let, která jim pomohla vyhrát Asijský pohár a postoupit na šampionát jako prvním ze všech.

Celé to přitom odstartovala už nominace: ačkoliv Nippon protancoval kvalifikací vždy s udělaným, vyšším mužem na hrotu útoku, do dějiště mistrovství teď necestoval ani Maeda ani Havenaar. Zaccheroni se místo toho rozhodl vsadit čistě na pohyblivější mládí, na což evidentně nikdo nebyl připraven. Ani primární volba (Yuya Osako), ani kdokoliv další včetně manažera.

Ten sám už přitom podobnou důvěru v neokoukaný materiál dále nijak nevkládal, ačkoliv by to jiným řadám prospělo daleko spíš. Stoper Morishige byl takto po prvním utkání nesmyslně vybrán za obětního beránka kolektivního selhání; kvalitní distributor balonů Hotaru Yamaguchi si bůhvíproč musel sednout pro závěrečné klání s Kolumbií; a křídelníci Kiyotake se Saitem si ani přes Kagawovo / Okazakiho relativní trápení prakticky nekopli.

Dokupy záhy Modří samurajové působili jako ukázkově bezradná parta, která možná dokáže držet balon na kopačkách, ale to je tak celé. Jak odlišný to obrázek proti Konfederačnímu poháru, kde se prezentovali nakažlivě živelným dojmem a slibovali být takovým "Liverpoolem mistrovství světa". Jak odlišný...

Defenzivní fáze: ✮
Japonci v Brazílii vyhořeli jako celek a jejich defenzivní linie vedená nerozehraným Mayou Yoshidou na tom měla lví podíl. Pokud je to tradičně právě obranná fáze, co podpírá týmový úspěch (viz letošní Argentina), Modrým samurajům zrovna takový základ fatálně scházel. A nebylo to jenom o Yoshidovi, který si vlastně naopak - ještě spolu s Uchidou - na tomto šampionátu odvedl spíše ten lepší standard.

Ve skutečnosti se jednalo hlavně o nezvykle slabého Nagatoma a především pak druhého stopera, kterým byl nejprve okamžitě popravený zajíc Morishige (jehož lze vinit za vyrovnávací sloní gól, kdy neuhlídal Bonyho) a následně učiněný stroj na hloupé kiksy Yasuyuki Konno.

Naproti tomu brankář Eiji Kawashima neodchytal zlý turnaj, je však výrazně podepsán pod vítěznou brankou Slonů, jejíž význam směrem k postupovým vyhlídkám Nipponu nelze dost dobře podcenit. Takže ani tady nelze hovořit o uspokojivém představení.

Ofenzivní fáze: ✮
Funkčnost ofenzivní fáze Japonska patřila k jedněm z největších zklamání na turnaji, a to i pro nezávislé pozorovatele. Žádné rychlé narážečky a dech beroucí akce šikovného tria Kagawa - Honda - Okazaki se nekonaly; to spíš přesný opak. Všichni tři po většinu času působili jako samotní pěšáci v poli, kteří spolu hrají vůbec první zápasy, a věčný lavičkář z Manchesteru United pak dokonce musel být pro duel s Řeckem demonstrativně posazen.

Ti nejhvězdnější Japonci nakonec byli zastíněni doposud spíše nenápadným veteránem Yoshitem Okubem. Ten jediný dokázal při závratných 74 % držení míče s Řeckem alespoň něco udělat a do šancí sebe nebo spoluhráče dostával i jindy; jeho jediným, leč pochopitelně významným problémem byla akorát chabá koncovka. Tradičně pohotový Okubo, jenž loni platil za nejlepšího střelce domácí J-League, na turnaji ani jednou neskóroval, přestože se dohromady odhodlal k osmi střelám. Což lze na druhou stranu stále považovat za daleko větší přínos mužstvu než ty tři zoufalé pokusy preferovaného Yuyi Osaka.

Největší tahoun: Makoto Hasebe
Označení "tahoun" je na tomto místě příliš silným, ale to by bylo i v případě kohokoliv dalšího, kde by to ještě spíš bilo do očí. Makoto Hasebe byl totiž spolu se svým parťákem Yamaguchim alespoň konzistentní a relativně spolehlivý ve všech ohledech, které se ho týkaly (ne-li i v těch ohledech, které by se ho správně týkat neměly). Hned úvodem se tváří v tvář Pobřeží Slonoviny představil jako klíčový stabilizační prvek týmu, když se s jeho odchodem ze hřiště všechno japonské sesypalo jako domeček z karet; proti Řecku zkazil jen dvě přihrávky a svým pohybem po celém širém hřišti dělal vše pro to, aby zalezlého protivníka nějakým způsobem rozhodil; a konečně proti Kolumbii potom z pozice štítového záložníka vytvořil zdaleka nejvíc japonských šancí. Jinými slovy se stárnoucí Hasebe bez herní praxe opět ukázal být tím klíčovým all-rounderem, o něhož se lze nadále opírat jako o správného kapitána.

Největší přítěž: Keisuke Honda
Je to vlastně dokonalá ironie - na mistrovství světa 2010, kam odjížděl jako neznámá hvězdička provinčního Venla a celý šampionát odehrál mimo svou pozici, Keisuke Honda předváděl mnohem lepší výkony než letos v Brazílii, kam cestoval jako vyzrálý playmaker, který pod vedením Alberta Zaccheroniho pravidelně končívá kalendářní roky jako nejproduktivnější Japonec. A také zde koneckonců začal, jak by se dalo čekat: parádním gólem do sítě Pobřeží Slonoviny, který i po uzavření veškerého dění představuje zřejmě nejsvětlejší japonský okamžik šampionátu. Avšak ještě v tomtéž zápase dal Honda strašidelnou ztrátou balonu vzniknout vyrovnávací brance, aby zbytek turnaje odehrál jaksi bez zájmu, bez chuti. Na dlouhé pasáže se kompletně vytrácel, a i když možná nebyl přítěží v pravém slova smyslu (ke gólu dále přidal ještě asistenci), ve chvílích, kdy se na něj nejvíc spoléhalo - jako při marném dobývání řecké hráze -, zkrátka totálně selhal.

Celkový verdikt: ✮
Japoncům se před výkopem největšího fotbalového svátku věřilo ze všech asijských vyslanců zdaleka nejvíce, a dávalo to všechen smysl světa: jsou ostatně úřadujícími vládci kontinentu, v jejich čele stál ostřílený generál, prožili celkově solidní přípravu a jejich soupiska vykazuje největší koncentraci celosvětově uznávaných jmen. Právě proto teď ovšem Japonsko musíme zákonitě považovat za nejhoršího asijského participanta na MS. Jeden bod a pouhé dva vstřelené góly ve hratelné společnosti, to je zkrátka neakceptovatelný výsledek; což potvrdila mimo jiné okamžitá rezignace italského kouče.