Hodnocení týmů po MS: Itálie

Finalisté předloňského Eura zpod Apenin mimo starý kontinent dál strádají: před čtyřmi lety jim na poslední chvíli vyfoukli postup ze skupiny Slováci, tentokrát se jednalo o podobně nenápadné Uruguayce. Kde se stala chyba?


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮

Cesare Prandelli nezvykle tápal. Ačkoliv zase dostál své pověsti flexibilního kouče, jeho letošní tvarování sestavy bylo jakési nepromyšlené a celé tak trochu na náhodu. Prvotní 4-1-4-1 ještě dávalo smysl, mírně upravený systém s Mottou uprostřed zálohy už ale podobně nezafungoval proti Kostarice a následné 5-3-2 neobstálo pro jistotu vůbec.

Ztráta Montoliva jednoduše Azzurri zasáhla víc, než se čekalo. S jeho absencí šmahem odešla italská efektivita v útočné třetině, přičemž záložní řada dál stoprocentně ovládala maximálně jednu disciplínu - a sice držení míče. To samo o sobě nicméně sotva něco řeší, a případ Prandelliho výběru v tomto směru nebyl žádnou výjimkou.

Skutečně ne náhodou tedy Italové turnaj završili s 220minutovou sérií bez vstřelené branky; jejich herní projev byl až příliš často alibistický a v klíčových částech hřiště neprovázaný. Levá strana povětšinu času jako by směrem dopředu vůbec neexistovala, za což mohla opětovně nevyjasněná Marchisiova role v tranzici.

Defenzivní fáze: ✮✮✮
Ke zklamání Pavla Čapka se žádné catenaccio nekonalo; a ani nemohlo. Italové se jednak pod Cesarem Prandellim defenzivním stylem nikdy neprezentovali, jednak jim takovou možnost kdejaké předturnajové události také dost dobře znemožnily.

Barzagli už předcházející měsíc odehrál na jedné noze, a aby toho nebylo málo, tak se Prandellimu těsně před zahajovacím duelem zranili fakticky jediný levý bek De Sciglio i nesmrtelná brankářská jednička Gigi Buffon. A zatímco Salvatore Sirigu mezi třemi tyčemi zaskočil s přehledem, Chielliniho tápání na levém beku Prandelliho - i navzdory nadmíru uspokojivému výsledku s Anglií - dohnalo k fatálnímu přeskupení formace.

Vlivná pravonohá páka Darmian-Candreva byla rozdělena, a zatímco krajní obránce turínského FC nalevo klopýtal, tragický Abate na jeho místě tahal dolů nejen Candrevu, ale i celou Itálii. Nakonec právě přes pravou stranu šel jediný, snadno bránitelný kostarický gól, který se ukázal být tím v podstatě osudovým.

Jinou výraznou chybu už totiž poslepovaná defenzíva Azzurri nevyrobila, když si vesměs všichni stopeři na turnaji odvedli svůj velký standard. A vzhledem k tomu, že proti Uruguayi rozhodovaly takové detaily...

Ofenzivní fáze: ✮✮
Bez plánu. Pokud za něj tedy nepovažujeme bezmezné spoléhání se na mistrovství Andrey Pirla, případně jeho věrné kopie s oblibou v distribuci krátkých i dlouhých přihrávek, Marca Verrattiho. A ani v takovém případě bychom vlastně italskou ofenzivní fázi za uspokojivě vyřešenou pokládat nemohli. Posílat jeden vysoký (a chytrý) balon za obrannou linii, to totiž rozhodně není strategie, která by mohla plnit svůj účel nepřetržitě po celých 90 minut, a taky že po zvládnuté Anglii jakž takž fungovala už jen prvních pár minut zápasu s Kostarikou.

Potom se Balotelli neustálým zápasením s dvoj- i trojnásobnou přesilou přirozeně otrávil, a protože Marchisio s Candrevou prostor mezi útočníkem a silným distributorským středem nevyplňovali ani zdaleka ideálně, Italové po většinu času působili až senzačním způsobem bezradně.

Ještě horší to přitom bylo tehdy, jakmile do utkání s Uruguayí vyběhl na hrot Ciro Immobile. Čerstvá posila Borussie totiž svou všeprostupující dřevěností a tragickým pohybem Balotelliho akorát dále frustrovala, než že by mu nějakým způsobem ulevovala - což teprve muselo být něco, co si od Immobileho Cesare Prandelli skutečně sliboval.

Největší tahoun: Andrea Pirlo
Inu, jak jinak. Ani v 35 letech a za ztížených podmínek - ať už ze strany zvláště pozorných soupeřů nebo brazilského klimatu - špílmachr Andrea Pirlo nenašel v kategorii "tahoun mužstva" napříč italskou kabinou žádnou/pořádnou konkurenci. A to přitom opravdu nelze říct, že by záložník Juventusu odehrál nějak skvostný turnaj: taková Kostarika jeho vliv eliminovala přímo ukázkově. Na druhou stranu už jen Pirlův výkon v zahajovacím klání s Anglií předčí jakékoliv další italské individuální snažení - starý známý mistr přihrávky a standardek se tehdy prezentoval v důvěrně známém světle a s fantastickou přesností (95 %) rýsoval přihrávky na kratší i delší vzdálenosti, jak mu zrovna bylo libo. Svou - chtělo by se říct - klasickou show navíc Pirlo divže nezavršil úchvatnou trefou z přímého kopu v samém nastavení utkání; proti bylo až nekompromisní břevno.

Největší přítěž: Claudio Marchisio
Ať byla ona osudová červená karta ze zápasu s Uruguayí přísná, jak chtěla, faktem zůstává, že se udělit jednoduše dala - a že Marchisiův výpad kolíky na Pereirovu holeň, navíc takhle přímo před zraky rozhodčího, prostě nebyl ničím jiným než zbytečným a do značné míry stupidním činem. Italové se pak zmítali v ještě větším herním a psychickém srabu, pročež také nakonec senzačně vypadli. A Marchisio se přitom neprovinil pouze tímto; vytáhnout na něj lze rovněž jeho nulový přínos pro ofenzívu. Právě on měl být tím hlavním pojítkem zálohy a Balotelliho, místo toho se však schovával buď na levém křídle, nebo okolo půlící čáry - po boku dalších tří středopolařů, kteří k tamnímu fungování na rozdíl od Marchisia alespoň byli určeni. Nakonec tedy turínského vyslance před naší kritikou neuchránila ani branka do sítě Anglie. Na tu se mu totiž adekvátně navázat vskutku nepovedlo.

Celkový verdikt: ✮✮
Po úspěšném absolvování papírově nejsložitější anglické zkoušky Italové očekávali pokračování famózního tažení předloňským Eurem, místo toho se ale dostavilo kruté vystřízlivění. Za kontroverzních okolností Italové podruhé za sebou nepostoupili ze skupiny, což se jim nestalo od roku 1966, a je tudíž nutné celou jejich brazilskou štaci považovat za mimořádný neúspěch bez čitelné vize. Jakkoliv proti nim šlo opravdu leccos - ať už zranění, nebo abstraktní štěstěna.