Hodnocení týmů po MS: Írán

Írán si během mistrovství světa nezískal příliš velké množství fanoušků, pokud vůbec nějaké, přesto lze jeho brazilskou anabázi vnímat veskrze pozitivně. Proč to?


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮

Pokud bychom se měli bavit čistě o přípravě na tenhle daný šampionát a zhodnotit, kteří trenéři ji zvládli nejlépe, Carlos Queiroz by správně měl být jmenován jako jeden z prvních. Jestliže se totiž íránská kopaná v předešlých letech vyznačovala svou desorganizací, nedisciplinovaností a stěží kroceným talentem/individualismem vybraných hráčů typů Ali Karimiho; Queirozův Team Melli nesl přesně opačné - a v historickém kontextu tedy spíše chvályhodné - znaky. Ty byly zároveň velkou nutností s ohledem na nějakou konkurenceschopnost na této úrovni a shrnout je lze do této statistiky, která parádně vyvrací stereotyp o "líných Íráncích": kdybyste si po uzavření základních skupin na FIFA.com seřadili žebříček hráčů, kteří toho nejvíce naběhali bez balonu u vlastních kopaček, na samém vrchu by se vaše oči potkávaly se samými Íránci.

Ačkoliv tedy defenzivní blok Carlose Queiroze patří k těm pasivnějším, je zároveň v určitém smyslu extrémně náročný - především na koncentraci, na udržení precizně zbudovaného systému. Také proto angolský rodák použil všehovšudy 15 různých hráčů a z toho na pravém křídle mu obyčejně pobíhal předělaný bek Heydari - zodpovědnost, respektive poziční uvědomělost, zkrátka vždy musela být na prvním místě. A Teamu Melli takové atributy skutečně nesly kýžené ovoce: remíza s Nigérií se zdála být ideálním výchozím bodem, přičemž Argentina se klidně mohla skrze pár nebezpečných brejků porazit. Teprve proti Bosně už Queiroz jako stratég spíše selhal, když týmu naordinoval něco mezi útočnou a obrannou hrou, což vedlo tak akorát k íránské neefektivitě na obou stranách hřiště.

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮
Třebaže Íránci bránili ve velmi přísném, metodickém bloku, neznamenalo to hned, že by Queirozův systém zcela bránil improvizaci a výrazným individuálním výkonům. Tomu nahrává už jen základní princip íránského defenzivního systému, kdy záložníci ani tak netlačí na hráče s míčem a spíše se soustředí na to, aby mu odřezali veškeré možnosti k přihrávce. V samotné disciplíně tacklingu - v soubojích 1v1 - ostatně Peršané ani moc úspěšní nebyli, když nejaktivnější Teymourian v takových případech zpravidla rovnou sahal k taktickým faulům. Co se zadáků týče, velmi dobrý turnaj odehráli nesmírně pracovití a zpravidla velmi vytížení krajní beci Montazeri s Pooladim. Stoper Jalal Hosseini, jenž odkopával jeden nepříjemný míč za druhým, potom po většinu času působil jako ten správný a protřelý organizátor veškerého dění před pozoruhodně spolehlivou brankářskou kometou turnaje Alirezou Haghighim.

Ofenzivní fáze: ✮✮
Vstřelit svůj první gól na turnaji teprve osm minut předtím, než pro vás definitivně skončil, to těžko může někdo v Íránu považovat za chvályhodnou vizitku. (Nehledě na to, že kdyby Team Melli nepochodil ani v Salvadoru, kde zápas skupinové fáze viděl v průměru víc než pět branek, opravdu by to s ním už nemohlo být horší.) Na druhou stranu s pouhým zkonstatováním, že íránská ofenzíva při striktně defenzivním Queirozově vyznání neexistovala, bychom se rovněž neměli spokojit. Takové Dejagahovy standardky přeci pro soupeře znamenaly neustálý zdroj nebezpečí; a ze všeho nejvíce přitom kuriózně pro nejsilnější Argentince, proti nimž Peršané klidně mohli kopat i penaltu a zajímavé příležitosti si vytvořili i ze hry.

Na každý pád tvrzení, že Ghoochannejhad mohl v zakončení prokazovat větší přehled, a že takový Shojaei mohl být víc k něčemu, ty rozhodně obstojí a bude potřeba je v nadcházejících měsících před Asijským pohárem adresovat. Víc prostoru si naproti tomu zaslouží talentovaný Alireza Jahanbakhsh, přičemž čím dál užitečnější se pro tým jeví být šikovný box-to-box záložník Hajsafi.

Největší tahoun: Mehrdad Pooladi
Íránci v první řadě pracovali jako ukázkový kolektiv, z něj však přesto není úplně těžké vybrat silné individuality. Mehrdad Pooladi se potom přímo nabízí, když právě jeho levá strana bývala soupeři obvykle přetěžována a zároveň nikterak neznásilňována - spíš naopak. Zejména první dva duely byly v tomto směru do očí bijící: proti Nigérii musel Pooladi na hraně šestnáctky v jednom kuse vypomáhat levému stoperovi Sadeqimu a byl v tom naprosto bezchybný (plus v závěru vyhlavičkovával z čáry jasný gól), přičemž záhy spolu s Dejagahem k ničemu nepouštěli Messiho a na absolutní minimum omezili vliv Zabalety. I v součtu se závěrečným kláním ve skupině potom někdejší středopolař Mehrdad Pooladi překvapivě patří k tomu lepšímu, co jsme na levém beku napříč turnajem mohli sledovat.

Největší přítěž: Javad Nekounam
Kapitán a do značné míry talisman íránské reprezentace rozhodně měl figurovat v té pozitivní kategorii o chlup výše; bohužel do opravdového kvalifikování má ve skutečnosti - třeba na rozdíl od svého výtečného kolegy ze středu zálohy Andranika Teymouriana - velmi, velmi daleko. Nekounam nestíhal být příliš platný v defenzívě a i přes hordu spolykaných kilometrů alespoň opticky nepokrýval tolik prostoru, kolik se čekalo. To druhé se projevilo zejména na jeho podpoře ofenzívy, která v podstatě neexistovala. Pakliže měl Nekounam svými obávanými přihrávkami na delší vzdálenost soustavně startovat útočné trio, jako tomu frekventovaně bylo v kvalifikaci, nedělal to; a pakliže měl být alespoň takovou tou potřebnou jistotou na balonu, v rozhodující chvíli to se sebedůvěrou ošklivě přehnal. Byl to totiž právě on, kdo zbytečnou ztrátou založil Messiho vítěznou branku.

Celkový verdikt: ✮✮✮
Írán si za své účinkování na mistrovství světa od leckoho vysloužil kritiku, která se však ve výše nastíněném kontextu jeví být kritikou bez debat přehnanou. Jen málokterý tým o sobě koneckonců může říct, že po celých 90 minut udržel na uzdě Lionela Messiho, Kuna Agüera, Gonzala Higuaína či Ángela Di Maríu. Už jen proto - a pro skutečnost, že až do posledního utkání seriózně válčili o postup z nelehké skupiny - si Íránci za svou brazilskou anabázi zaslouží alespoň takové neutrální hodnocení.