Hodnocení týmů po MS: Ghana

Po osmi letech přišly Černé hvězdy o pověst nejsilnějšího afrického týmu, alespoň co se světových šampionátů týče. V těžké skupině s Německem, Portugalskem a USA se s postupem od začátku příliš nepočítalo, nakonec však byl dost možná blíže, než si fanoušci dokázali představit..

Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮

Akwasi Appiah není mužem, který by vynikal nějakou taktickou erudicí; klíčovým prvkem je pro něj stmelit tým a vymáčknout z jednotlivých hráčů maximum, zvláště pak na krátkých turnajích. Fotbalisté se prý nemusí učit kopat do míče, není třeba jim říkat, co mají na hřišti dělat; prací trenéra je poskládat je k sobě tak, aby to fungovalo, a namotivovat je k podání stoprocentních výkonů.

Vzhledem k tomu, že Ghana získala jediný bod (pravda, proti Německu), vypadla už ve skupině a Brazílii a nejvíce zaujala trapným incidentem na tréninku, po němž se předčasně domů pakovali potížisté Kevin-Prince Boateng a Sulley Muntari, nepotřebuje být člověk zrovna atomovým vědcem, aby odhalil, jestli se Appiahův plán vydařil nebo ne. Samozřejmě, Boatengovi není příliš radno věřit, v reprezentaci totiž střídá podprůměrné výkony s egomaniackými skandály a sám Appiah mu po šampionátu vzkázal, že už s ním nepočítá (pro záložníka Schalke jde už o druhý vyhazov z reprezentace, což samo o sobě svědčí asi o všem), jenže k oné vzývané týmové atmosféře měla ghanská kabina tak jako tak hodně daleko.

Co se strategie přímo na hřišti týče, ne že by Appiah narýsoval systém, který nefungoval - on tento drobný detail jednoduše obešel. A stejně jako u Pobřeží Slonoviny, také u Ghany jsme viděli vlastně totéž co na uplynulých šampionátech - tedy spoustu agilních, nadšených, běhavých bojovníků, kteří neumí moc bránit, taktice jako by vůbec nerozuměli, a jejich receptem na výhru je soupeře jednoduše utahat a předvést pár dotažených individuálních akcí.

O tom, že Appiahova představa o herním systému sestává z pokrčení rameny a vyjmenování jedenácti jmen, svědčí i jeho čachry nejen se sestavou, ale i s rozestavením - na papíře se sice stále mluvilo o 4-2-3-1, ale na pozici ofenzivního záložníka se postupně prostřídali Jordan Ayew (hrot), Kevin-Prince Boateng a Majeed Waris (hrot). Důsledkem byl, přirozeně, chaos. Dynamický, nahoru dolů, krásný na pohled, ale chaos.

Defenzivní fáze: ✮✮
Vědělo se, že Ghaňané nejsou směrem dozadu žádná extratřída, a bilance dvou obdržených branek v každém zápase tak vlastně nepřekvapila; faktem však zůstává, že pro tým, který by rád postoupil do vyřazovacích bojů, je takové číslo jednoduše příliš vysoké. Týmu dost ublížila špatná forma klíčového stopera Johna Boyeho (který vše korunoval vlastním gólem proti Portugalsku) a také aféra kolem Sulley Muntariho, bez nějž se právě v duelu s Portugalci (jenž rozhodoval o postupu) rozsypal už tak dost vachrlatý střed zálohy. Appiah měl přitom k dispozici borce jako Rabiu, Asamoah či Mensah, kteří na své poměry nehráli špatně; kde je tedy chyba? Pokud vaše defenzivní linie sestává (z větší části) z talentovaných, individuálně slušně hrajících fotbalistů a přesto inkasuje ve třech utkáních šest gólů, nezbývá než otočit se na trenéra. Kde nechaly Černé hvězdy nějaký defenzivní plán?

Ofenzivní fáze: ✮✮✮
Ze systémového hlediska dávala ghanská sestava největší smysl s Boatengem na AM, ale jelikož Appiah na systémové hledisko příliš ohledů nebere a vzývá spíše aktivitu a dynamičnost, fungoval jeho tým mnohem lépe bez něj. Efektní 4-2-4, které jsme na turnaji viděli i v podání Nigérie a Pobřeží slonoviny, ghanskému naturelu sedí - s bratry Ayewy, oživlým Gyanem a Atsuem coby ostrým křídlem byla ofenziva týmu vířivá, variabilní, nečitelná a permanentně nebezpečná. Pohled na obludné číslo v kolonce střel mimo branku (35) však rozkrývá výše zmiňovaný problém; Ghana zkrátka neměla žádný jasně stanovený herní plán, tedy kromě toho, že se snažila soupeře jednoduše přestřílet. Mít o něco přesněji seřízená mířidla, mohlo být ještě hodně veselo.. jenže úspornost a efektivita nebyly nikdy ghanskou doménou.

Největší tahoun: André Ayew
Opět se potvrdilo (nejen zde), že africké reprezentační týmy jsou ideálním útočištěm pro rychlé, šikovné a gólové křídelníky. Ayew byl spolu s Asamoahem Gyanem klíčovým mužem ghanské ofenzivy, dal dvě branky, byl aktivní a představoval pro soupeřovy obrany permanentní nebezpečí. Zejména v utkání s Německem (kde Ghana získala jediný bod na turnaji) byl dost možná mužem zápasu. Ayew neprožíval v posledních dvou sezonách zrovna nejlepší okamžiky kariéry, nyní to však vypadá, že je zpět na cestě k naplnění svého potenciálu..

Největší přítěž: Kevin-Prince Boateng
Jelikož pro Appiaha je turnajové dění mimo hřiště minimálně stejně podstatné jako na hřišti, nezbývá než Boatenga pořádně vyplísnit. Rekapitulujme: Záložník Schalke se po zápase s Německem pohádal s trenérem, byl vyhozen z týmu, po návratu domů sepsul úplně vše od finančních zmatků až po "katastrofální" přípravu na šampionát, a v Ghaně se teď místo oslav úspěchu hledají viníci a prošetřují politické okolnosti. Nelze samozřejmě vše svést pouze na Boatenga, to by bylo absurdní, nicméně pokud si spojíme jeho ne zrovna kolegiální výstupy se špatnými výkony na hřišti, je označení "přítěž" na místě jako málokde.

Celkové hodnocení: ✮✮
V první řadě je nutně zapotřebí, aby si Ghaňané nějakým způsobem vyřešili interní etický kodex, protože takové handrkování, kdy hráči odmítnou trénovat, pokud jim z Akkry ihned nepřiletí letadlo s miliony v hotovosti, vrhá hrůzyplné světlo nejenom na ně samotné, ale také na celý africký fotbal, potažmo na fotbal jako takový. Co se představení na hřišti týče, recept na nápravu je jednoduchý - buď si sehnat dobrého trenéra, nebo doufat, že se Appiahovi podaří něco podobného jako Keshimu. Ghana má hráčského materiálu spousty, její nová mladá generace se může zařadit k nejlepším v africké historii, nejdřív ale musí začít nějak vnitřně fungovat. Tento šampionát se zkrátka stránkách nepovedl, pokud se však podaří podniknout patřičné kroky, mohou Černé hvězdy hledět do budoucna bez bázně a (G)hany.