Hodnocení týmů po MS: Austrálie

Po výsledkové stránce na tom byly hůře už jenom celky Hondurasu a Kamerunu, s nimiž Australané sdílí těžký úděl turnajového účastníka bez jediného vytěženého bodu. Přesto Socceroos na turnaji zanechali mnohem pozitivnější dojem než dva výše zmíněné celky; proč to?


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮

Ange Postecoglou je muž s pevnou vizí a - jak se ukázalo v Brazílii - také s nezměrnou kuráží. O někdejším lodivodu velkého suveréna australské fotbalové scény z Brisbane se už před turnajem moc dobře vědělo, že vyznává ofenzivní pojetí kopané, přičemž obyčejně nabádá své svěřence k držení balonu a určování tempa hry; přesto se tak nějak očekávalo, že se v těžké skupině B do jisté míry přizpůsobí a žádnou otevřenou partii s Nizozemci či Španěly hrát nepůjde.

Docela přesný opak se však ukázal být pravdou, což lze nyní vnímat jako dvojsečnou zbraň. Na jednu stranu právě tato Postecoglouova odvaha a neomezené zkoušení množství prvků, které mají v budoucnu tvořit identitu této nové Austrálie, z největší části stály za neexistující bodovou sklizní; na stranu druhou si protinožci takovým přístupem a především pak výkonem proti Nizozemsku získali srdce kdejakého neutrálního diváka.

Socceroos se hrubě nevyvedl úvod a závěr světového šampionátu - během zahajovací půlhodiny si de facto prohráli zápas s Chile, aby dvěma inkasovanými góly v tom samém intervalu také celé své účinkování na brazilských jevištích završili. Vesměs veškerá výplň těchto dvou úseků už ovšem stála za to: nebojácní Australané nadšeně brejkovali i presovali a senzační bod z nanejvýš vyrovnaného klání s Oranjes jim upřela tak maximálně vlastní nezkušenost.

Defenzivní fáze: ✮✮
Pokud byl Ange Postecoglou před mistrovstvím kvůli něčemu speciálně kritizován, byla to na pohled až příliš razantní generační obměna na defenzivních postech - nenominování stoperů Neilla s Ognenovskim a pravého beka Wilkshirea Socceroos na klíčových postech připravilo o výhodu sehranosti, protřelosti a obecně kompaktnosti. Což se Australanům skutečně sečetlo.

Postecoglou střední obránce Wilkinsona se Špiranovićem vysloveně hodil do vody a navíc jim neváhal na bedra naložit přídavek v podobě náročné a sotva ozkoušené vysoké linie. Prakticky všechny inkasované branky Australanů potom tedy docela logicky pramenily z individuálních pochybení učících se zadáků, potažmo jednou i čerstvé brankářské jedničky Mata Ryana.

Wilkinson se Špiranovićem nicméně jinak dohromady působili jako relativně vyvážená stoperská dvojice, která má snad jednu jedinou, zato výraznou vadu: netvoří ji žádný přirozený lídr, jehož je zapotřebí urychleně najít.

Ofenzivní fáze: ✮✮✮
Ačkoliv Australané na turnaji vsítili všehovšudy tři branky, lze o nich směle prohlásit, že se minimálně v prvních dvou utkáních vyznačovali pomalu až vražednou efektivitou. Cahillův ojedinělý cit pro orientaci kolem či uvnitř šestnáctky a Leckieho drajv; to byly zvláště vitální atributy, z nichž Socceroos těžili s překvapivou sebejistotou. Také Mark Bresciano - i přes očividné zápasení s fyzičkou - australskému přechodu do útoku jedině prospíval.

Ačkoliv tedy ofenzivní fáze protinožců rozhodně vykazovala jisté rezervy a zejména jejich přehnaná závislost na zmíněných dvou veteránech Cahillovi s Brescianem, která se při jejich absenci promítla do poněkud matného a bezzubého výkonu při derniéře na turnaji, je směrem do budoucna dosti alarmující, nelze zároveň říci, že by nebylo na čem stavět.

Navíc je potřeba zdůraznit, že drtivou většinu šampionátu s týmem kvůli zranění neabsolvoval pravý bek Ivan Franjić, který jistě měl - spolu se svým levonohým protějškem Jasonem Davidsonem - dělat značnou část australské ofenzívy.

Největší tahoun: Mathew Leckie
Bruno Martins Indi z něj ještě dnes musí mít neklidné spaní: Mathew Leckie jej až do obráncova nešťastného úrazu neúnavně terorizoval sotva bránitelnými výpady po pravé straně a ještě pak byl schopen i ucházejícího finálního produktu. Což u něj nebývalo zvykem; ba naopak - právě jistá křídelníkova roztěkanost v útočné třetině pravidelně srážela jeho čistý přínos mužstvu. V Brazílii se však chronicky nekonzistentní backup za zraněného tahouna Kruseho proměnil v soustavnou hrozbu pro soupeřovy obrany a mimoto zvládal adekvátně vypomáhat defenzívě. Majitelé leckterých evropských klubů si pak tedy museli hromadně povzdechnout, když zpětně zjistili, že se toho času dost dobře anonymní Mathew Leckie již před vypuknutím šampionátu upsal druholigovému německému Ingolstadtu.

Největší přítěž: Tommy Oar
Označení "přítěž" je v tomto směru zřejmě poněkud kruté; slovo "zklamání" by Oarovy výkony na mistrovství vystihovalo přeci jen lépe. Právě ofenzivní naději Utrechtu se totiž před akcí věřilo z obou mladých křídelníků více - kór po tak vyvedené přípravě, kdy byla zase jednou aktuální parafráze anglického přívlastku "Oarsome". Brazílie už ale bohužel tuto lepší štírkovu tvář nepoznala: Oar v předfinální fázi s balonem dribloval raději do autu než skrze soupeřův defenzivní val, a pokud už se nějakým zázrakem dostal do šestnáctky, počínal si zpravidla neskutečně zbrkle. Jeho konečný produkt se pak tedy fakticky rovnal absolutní nule.

Celkový verdikt: ✮✮✮
Ange Postecoglou se s ohledem na rebuild australského nároďáku rozhodně ukázal být mužem na správném místě. V blízké budoucnosti bude "akorát" potřebovat naučit tým i s tímto systémem vyhrávat, zatímco bude muset lepit fatální mezery vzniklé po brzkých koncích Bresciana s Cahillem; jinak nicméně světový šampionát v Brazílii bezesporu položil nadějné základy. A faktem je, že australským fanouškům v tuhle chvíli stačí i jen skutečnost, že Socceroos opět chtějí hrát fotbal; že znovu chtějí k zápasům přistupovat pozitivně a nikoliv už s a priori defenzivní taktikou.