HODNOCENÍ EURA 2004

O Euru 2004 již hovoříme v minulém čase a jedním dechem děkujeme: díky, Portugalci, díky Češi. Domácí organizátoři turnaj báječně připravili, naši vybojovali bronz, k tomu přidejme skvělé zápasy, hvězdy a zajímavé momenty a máme tu nezapomenutelný šampionát. Ohlédněme se za více jak třemi týdny největšího evropského fotbalového svátku.

Srdeční hostitelé dokázali, že opravdu mají "Fotbal v srdci", jak hlásal oficiální slogan a logo. Euro se v tomto směru vyznačovalo přátelskou, až rodinnou atmosférou, kterou tentokráte nenarušily žádné mimořádné incidenty rádoby fanoušků v ulicích pořadatelských měst či kdekoliv jinde. Jediné úmrtí (paradoxně Brita) tak připadá na vrub nenechavého ukrajinského chmatáka…
Druhým rysem, který letošní mistrovství charakterizoval, bylo zajištění bezpečnosti. V dnešní napjaté celosvětové politické situaci je to pochopitelné a chvályhodné, právě proto však překvapilo několikeré vniknutí pomatence na trávník v průběhu zápasu, přičemž v paměti asi nejdéle zůstane řádění příznivce Barcelony, který se na závěr své exhibice – vsítil. Bohužel, možná nejzajímavější chvíle finálového střetnutí…
A ještě jedna drobnost by se dala Portugalcům vytknout. Totálně nezvládali vracení míčů do hřiště – okamžiků, kdy se po trávníků honily bez vědomí rozhodčího dvě Roteira, bylo bezpočet.
Všechny drobné nedostatky skvěle vyvážily stadióny. Země mořeplavců se předvedla i na poli stavebnictví a předvedla deset zbrusu nových svatostánků, jeden krásnější a originálnější než druhý, opravdové architektonické skvosty až se při pohledu na ně tajil dech. Nezbývá než si povzdechnout, myšlenka pořádání takové akce u nás je pouhým výletem do fantazie. Vzpomeňme, co problémů bylo se stavbou jedné haly pro hokejové MS (z hlediska významu a rozsahu Eura – nechť všichni prominou – minoritní). Proč se nás tedy pan Košťál snaží omámit nesmysly o kandidatuře na některé z dalších Eur? Ach promiňte, pomalu se přece blíží volba nového předsedy ČMFS a před veřejností je třeba se trochu blýsknout…

pŘEKvapení??
UEFA vyhlásila letošní Euro jako nejpovedenější v dosavadní historii. Velkou zásluhu na tom má především ofenzivní hra, kterou předváděla valná většina účastníků. Paradoxní proto je, že šampiónem se stalo Řecko, tým, který vsadil na dlouho neviděnou defenzívu. Jistě, každý hraje to, co mu dovoluje složení mužstva, což kouč Rehagel dokonale a skvěle aplikoval, ale že by se celek bez výrazných individualit (byť byl Zagorakis nakonec – poněkud podivně – vyhlášen nejlepším hráčem celého mistrovství) měl stát zrovna konečným vítězem? Proč ne, jenom to znovu dokazuje, že fotbal je především kolektivní hra. Právě na kolektivní výkon německý kouč vsadil, a když se k tomu připočte neskutečné štěstí (jehož úplné vyčerpání bude příčinou toho, že minimálně dalších 50 let o Řecích zase vůbec neuslyšíme), nelze se jejich triumfu až tak divit. Ohromné překvapení (francouzskými deníky dokonce označené za největší od samých fotbalových začátků) to ale jistě je, kurzy na současné šampióny byly před startem turnaje 80:1.
Někteří odborní se však táží: nebude mít řecké vystoupení negativní vliv na další vývoj evropské kopané? Vždyť se ukázalo, že betonová obrana je mnohem efektivnější, než rozsáhlé útočné manévry – doplatili na to jak mistři ofenzívy Češi, tak i domácí, Francie nebo Španělsko, ti všichni odešli ze soubojů s Řeky poraženi. Doufejme, že ne, jelikož fotbal je dnes už více obchod, než-li sport, a nelíbivá, destruktivní a nudná hra prostě diváka nebaví a nezajímá. Odchází od obrazovky, z hledišť, sledovanost klesá a zisky z reklamy se krátí… Snad jen katastrofický scénář, nehledě na to, že štěstěny se tentokráte na stranu outsidera přiklonilo až příliš.
I proto je třeba si hlavně všímat a chválit ofenzivní mužstva a na olympské bohy honem rychle zapomenout. Vždyť nadílka Eura byla letos opravdu královská. Stačí vzpomenout na jízdu Portugalců, jejich výborné výkony v semifinále proti Nizozemsku (ozdobený asi nejkrásnějším gólem mistrovství, jehož autorem byl Maniche), v pyrenejském derby se Španělskem (které porazili poprvé po 23 letech) či v infarktovém čtvrtfinále s Anglií (korunovaném penaltovým rozstřelem, které rozhodl penaltu kopající a bez rukavic chytající brankář Ricardo). Aha, Anglie. Doprovázená tisícovkami věrných fanoušků nejprve nešťastně podlehla Francii (když Beckham neproměnil pokutový kop, trestal Zidane dvěma zásahy v nastaveném čase), pak se však rozjela mašina jménem Rooney, nová ostrovní hvězda (čtyři ze sedmi anglických gólů ve zbylých dvou utkáních ve skupině) a zdálo se, že hrdý Albion konečně dosáhne na medaili. Nestalo se, Rooney se zranil a Beckham opět nedal penaltu… Penaltový rozstřel rozhodl ještě jedno utkání, duel Švédska a Holandska. Oranjes v nich prolomili své prokletí, ale jinak, pokud se nepočítá úžasná podívaná proti Čechům a výrazné individuality van Nistelrooij a Robben, neoslnili. To samé platí i pro seveřany, autory nejvyšší výhry turnaje (5:0 proti slaboučkým Bulharům), které táhla trojice Ljunberg-Larsson-Ibrahimovič. Opomenout nesmíme ani rozhodující (a strhující) souboj skupiny C, skandinávské derby Švédsko – Dánsko, skončivší remízou 2:2, kvůli níž se do vyřazovací části nedostala nevýrazná Itálie. Dánové celkově působili hodně sympaticky, jenže skončili na skvělých Češích.

Bronz s vůní zlata
Český tým byl jedním slovem opravdu – skvělý. Hodnota třetího místo s ubíhajícím časem postupně poroste, to jak zapomeneme na zklamání, které nám připravilo semifinále. Světová špička se vyrovnává a nás může jen těšit, že do dlouhé řady úspěchů jsme přidali další. Například tolik opěvované Španělsko se nemůže s našimi dvěma stříbry z MS, zlatem a třemi bronzy z ME či medailemi z olympiád ani poměřovat – a klubové úspěchy jim vykopali zahraniční hráči nakoupení ze zadlužených kas. Zážitky, které Brücknerovi hoši připravili fanouškům, jsou z kategorie nejúžasnějších: Nezdolné dobývání lotyšské branky, fantastický výkon proti tulipánům, výhra v normální hrací době nad Německem po čtyřiceti letech, devastace dánské obrany během patnácti minut. K tomu výborný herní projev mužstva, nasazení, bojovnost, kromě semifinále geniální tahy trenéra, osobnosti jako Čech, Jankulovski, Galásek, Rosický, Poborský či Nedvěd a pořádná třešeň na dortu v podobě koruny střelců pro báječného Milana Baroše. Nepůsobí v kontextu s tím zprávy o připravovaných přestupech reprezentantů Jiránka a Hübschmanna do Šachťoru Doněck či Vachouška do Austrie Vídeň jako výsměch? Kdejaký talentovaný Francouzek přestupuje do špičkových anglických a italských velkoklubů a naši se budou utápět v provinčních celcích, úrovní zaostávajícími i za špičkou naší ligy… Nicméně hoši děkujeme a držíme palce v kvalifikaci na MS 2006!

Krach "velmocí"
Fotbal už není to co býval a podle ligových soutěží nelze hodnotit národní manšafty. Spousta odborníků si tohle ještě neuvědomila a diví se pak, že poprvé za konání Eura se mezi poslední čtyři nedostala žádná z takzvaně klasických fotbalovým velmocí. Tedy Anglie, Francie, Itálie, Německo a Španělsko. I z těchto důvodů, a jelikož podobné předsudky přetrvávají stále i u nás, nebude na škodu si tento fakt trošku rozebrat. Z rozboru jasně vychází, že omluvu rozhodně nelze hledat za únavou a přetížením hráčů.
Možná by se mělo říkat klasická sedmička, v tom případě už to taková tragédie není – Nizozemsko se dopachtilo do semifinále, Portugalsko ještě o stupínek výše. Velmi logické vzhledem k tomu, že FC Porto letos triumfovalo v Lize mistrů a především proto, že statistika nelže: domácí tým ještě nikdy v semifinále nechyběl. A těch zbylých pět? O Španělsku již byla řeč; od roku 1984 v Evropě ani ve světě nic nedokázali, takže se zase není až tak co divit. Trochu jiným případem jsou Italové. Vědí, jak chutná úspěch (mají stříbro z Rotterdamu), problém je ovšem jinde – v hráčích. Respektive v namyšlených primadonách, protože jinak snad tyhle napomádované jakožehvězdy nelze nazvat. Brankáři Buffonovi asi označení „nejlepší na světě“ hodně zatemnilo hlavu, když před zahájením suverénně tvrdil, že squadra azurra získá titul, jelikož on jí ho vychytá. Zaseklý střelec Vieri odmítá komunikovat s novináři. Vrcholem je pak plivání Tottiho do obličeje Dána Poulsena. A když takovouhle chásku nezkrotí ani tak vážený trenér jako Giovanni Trapattoni, nelze se co divit. Podobně nafouklou a zmedializovanou bublinou je Anglie. Fotbal hrála, což o to, celkem pěkný, dokonce ho někdy před 150 lety i vymyslela, ale vždyť kromě mistrovství světa 1966 nemá z velkých turnajů jedinou medaili – a ještě jí k tomu tenkrát pomohl hodně sporný gól. Na čtvrtfinálovou účast je proto třeba naopak nahlížet jako na obrovský úspěch. Zcela opačně jsou na tom Němci, ti už by mohli medaile sázet na pole místo brambor. Jenže tentokráte přijeli se slabším týmem a jak už bylo řečeno – štěstěna je vrtkavá a naši západní sousedé si ji do sytosti užili před dvěma lety v Asii. Jediným, u koho je tedy možné uvažovat o nějaké únavě, je Francie. Především však o únavě z vítězství, vždyť většina jejích hráčů už vyhrála co se dalo a tým navíc pomalu začíná procházet generační výměnou.