Gunnar Nordahl - Bizon

Josef Masopust jednou řekl: "Bouchnul to na bránu a bylo hotovo." Výstižněji to snad říct ani nemohl. Gunnar Nordahl byl hráč, jakých se v historii fotbalu příliš mnoho nenarodilo. Je to paradoxní, ale dějinám slavného AC Milán vládne švédský fotbalista. Schiaffino? Altafini? Rivera? Van Basten? Ševčenko? Ne - Nordahl. V dresu rossoneri nikdo nedal více branek, v celé Italské lize se to pak povedlo jen legendárnímu Silvio Piolovi.

Gunnar Nordahl se narodil 19. října roku 1921 ve švédském ocelářském městě Hörnefors, v rodině kováře. Spolu se čtyřmi bratry trávil malý Gunnar veškerý volný čas na hřišti. Již od malička byl neobyčejně silný, od míče jej takřka nešlo oddělit. Dnes jej všichni z fotografií znají jako urostlého svalnatého bijce, on k těmto vlastnostem však ještě přidával výjimečný talent, nevídaně tvrdou a především přesnou střelu a nebývalou houževnatost. Málokterý hráč se mohl pochlubit takovou neomylností v zakončení. Gunnar se s míčem nikdy moc nemazal. Dostal přihrávku, otočil se a už zvedal ruce nad hlavu. Že nemohl vědět, jestli střela skončí v síti? Mohl, on se totiž nemýlil. Jeho bratři mu záviděli. Nikdo z nich se nadějnému útočníkovi nemohl zdaleka rovnat, a tak mu aspoň pomáhali v tréninku. Všech pět sourozenců chodívalo do noci okopávat stěny okolních domů, Gunnar trénoval hlavně přesnost. Razanci měl totiž vrozenou. Rodiče si synova talentu brzy všimli také a přihlásili jej do mládežnického týmu rodného Hörneforsu. Netrvalo dlouho a chlapec se prosadil do prvního týmu. Bylo mu teprve šestnáct, když se poprvé trefil. Spoluhráči i diváci jen nevěřícně kroutili hlavou. Nezkušený benjamínek si počínal se suverenitou ostříleného borce, soupeře ničil střelami, jichž nebyli schopni ani nejlepší hráči ligy. Přitom to neměl vůbec jednoduché. Kromě fotbalu pracoval jako hasič, musel se starat o rodinu... V pouhých dvaadvaceti si Nordahl vystřílel korunu pro krále střelců švédské ligy. To už však bylo v dresu IF Degerfors, kam přestoupil v létě roku 1940. Degerfors po tehdy devatenáctiletém forvardovi mohutně zatoužil, a nakonec jej taky získal. Proč kupovat tak mladého hráče? Odpověď je jednoduchá: bilance v Hörneforsu zněla - 41 zápasů, 68 gólů. A to vše v období mezi šestnáctým a devatenáctým rokem! Neméně úspěšné bylo působení v Degerforsu. 77 utkání a v nich 56 branek. Švédský tisk básnil nad uměním naděje celého skandinávského fotbalu. S takovou vizitkou nemohl dlouho vydržet ani v průměrném Degerforsu.

Psal se rok 1944, když nabídku předložil slavný IFK Norrköping. Za klub tehdy váleli další dva skvělí útočníci Gunnar Gren a Nils Liedholm. Nordahl si s nimi báječně porozuměl. Vznikla spolupráce, která dodnes ve Švédsku nemá obdoby. Nepřekonatelné útočné trio mužstvo dovedlo ke čtyřem ligovým titulům v řadě, ligovému poháru, navíc Nordahl byl třikrát vyhlášen nejlepším střelcem ligy. Když později hrával v Itálii, vynalézaví italští novináři mu vymysleli přezdívku Il Bisonte - neboli Bizon. Málokomu nějaké označení pasovalo tak, jako zmíněný Bizon Nordahlovi. Na hřišti byl nepolapitelný. Protihráči nevěděli, co si počít. Neminul zápas, kdy by Nordahl nemusel snášet stálé okopávání, zákeřné fauly zezadu, tahání za dres, nic z toho jej však nevyvedlo z míry. "Jsem fotbalista, ne boxer," vysvětloval novinářům, kteří se divili jeho trpělivosti. Nikdy neoplácel, vždy zůstal skromný a čestný, i proto si ho všude zamilovali. Jeho impozantní míry (180 centimetrů, 95 kilo a obvod hrudníku 105 centimetrů) nedávaly soupeřovým obráncům spát. Památná trojice Gren, Nordahl, Liedholm, kterou všichni znali pod zkratkou Gre-No-Li, byla klíčem k úspěchu nejen Norrköpingu, ale i švédské reprezentace. Nordahl první pozvánku obdržel po nezapomenutelném zápase s Landskronou, kdy soupeřova brankáře pokořil celkem sedmkrát! "Nikdy jsem se na hřišti necítil tak zbytečný jako tenkrát. Myslím, že kdyby brána byla prázdná, on by to ani nepoznal," vzpomínal po letech gólman Landskrony, jehož raději ani nebudeme jmenovat, abychom mu nedělali ostudu...

Zajímavá je Nordahlova reprezentační kariéra, která trvala sice pouze šest let, zato však přinesla olympijské zlato. Londýnský White Hart Line byl svědkem prvního kola olympijského turnaje, Švédové se střetli s Rakouskem. O postupujícím bylo jasno po desíti minutách. To už na ukazateli skóre svítil stav 2:0 pro výběr Tre Kronor, dvakrát se trefil Nordahl. Ve čtvrtfinále na Švédy čekala Jižní Korea, která však ze zápasu odešla ani ne tak poražena, jako spíše dokonale ponížena. Po devadesáti minutách byl stav utkání přímo neuvěřitelný: 12:0! Že to je nemožné? Ale jděte, to se jen dobře vyspala trojice Gre-No-Li. Nordahl si připsal čtyři trefy, Liedholm dvě, Gren jednu. Skvělý výkon celého týmu ještě podtrhnul hattrick dalšího střelce Henryho Carlssona.

Památným se stal semifinálový souboj s Dánskem, v němž došlo ke kuriózní situaci. Nordahl tryskem zaběhl až za brankovou čáru Dánů, čímž se velmi obratně vyhnul ofsajdové pasti, načež uvnitř brány rukama chytil střelu kolegy Carlssona. Branka platila. Švédové utkání dovedli do vítězného konce a po výsledku 4:2 postoupili do finále. Šedesát tisíc přítomných diváků ve Wembley přihlíželo finálovému klání mezi Švédy a Jugoslávií. Modrožlutí do zápasu vstupovali jako velcí favorité, což také potvrdili a finále vyhráli 3:1. Dodejme, že vítěznou, druhou trefu, zaznamenal Nordahl (první i třetí gól dal Gren). Celé Švédsko začalo mohutně slavit. Nordahlovi, nejlepšímu střelci turnaje, se doslova sypaly lukrativní nabídky od nejlepších klubů Evropy. Nakonec neodolal a podepsal AC Milán. To se však ani trochu nelíbilo Švédskému fotbalovému svazu. Jak Nordahl, tak i další reprezentanti totiž do té doby byli oficiálně bráni jako amatéři, fotbal nebyl jejich skutečným povoláním, již výše bylo zmíněno, že Nordahl se živil jako hasič. To ve vyspělém Miláně samozřejmě nepřicházelo v úvahu, hráči zde byli naprostými profesionály se vším všudy. V čem je problém? Švédský svaz odmítal "používat" profesionální hráče, a tak byl Nordahl spolu s několika dalšími hráči z národního týmu vyřazen. Nic nepomohly ani obrovské protesty a nesouhlas fanoušků, kteří Bizona doslova zbožňovali. Nordahl rozhodnutí svazu nesl těžce. Vždyť mu bylo teprve dvacet sedm. I tak stihl vytvořit výstavní statistiku: za reprezentaci odehrál třiatřicet utkání, v nichž vstřelil čtyřicet tři gólů. To udává průměr přes 1,3 gólu na zápas! Smutek z vyřazení z týmu byl o to větší, že nestihl odehrát jediné mistrovství světa. Před válkou byl příliš mladý, po Hitlerově pádu s ním trenér již nepočítal... Smutný musel být pohled na domácí šampionát v roce 1958, kde Švédové dokráčeli až do finále proti Brazílii...

Vraťme se však zpět. Píše se 22. leden 1949, když Nordahl přestupuje do Milána. Byla to vlastně úsměvná fraška. Na silného střelce si dělal nárok turínský Juventus, který již měl připravenou smlouvu. Podpis byl otázkou hodin, vše bylo dohodnuté. O hráče však najednou projevil zájem Milán, s nímž tehdy Juventus neměl zrovna nejlepší vztahy. Miláňané se na bianconeri zlobili, pro jisté nevhodné chování v minulých zápasech, navíc Milán Juventusu před časem uvolnil dva hráče. Juventus se snažil vztahy urovnat, nástrojem na smír měl být Nordahl, kterého do Milána poslali "na udobřenou". V Turíně si mysleli, že subtilní Švéd s postavou Herkula pro italský fotbal stejně není stavěný. Netušili, jak velikou chybu udělali...

Únor byl v plném proudu, do konce sezóny chybělo patnáct kol, a tehdy se na hřiště dostal Gunnar Nordahl. Na konci sezóny měl v kolonce vstřelených branek šetnácktu. Šestnáct gólů v patnácti zápasech, navíc jako nováček! Něco tak neskutečného v Itálii dlouho neviděli.

Hned v následující sezóně Nordahl vyhrál tabulku střelců Serie A, podobný kousek se mu podařil v dalších pěti letech ještě čtyřikrát! Býval prostě nepřekonatelný. Fanoušci zvědavě čekali, jak se vypořádá s taktikou svázaným italským bojem, on všechny pochybovače přesvědčil pětatřiceti zásahy (dodnes nepřekonaný rekord ligy) a druhým místem pro Milán. K titulu už chyběl jen krůček, přesněji řečeno o pět bodů více (právě o tolik byl lepší Juventus). Nikdo nepochyboval, že titul brzy přijde. Příznivci Milána byli z nové posily u vytržení. Il Bisonte nepřestával udivovat. Jeho střely neměly obdoby. Tradují se historky, kterak po střele Nordahla několik brankářů letělo s míčem v rukavicích až za čáru. Zdálo se, že jej snad nelze zastavit. Ač takřka v každém zápase musel čelit osobní nepříjemné obraně často i dvou hráčů, nikdy se nerozčílil. Protihráčů se zbavoval jinak. Když se mu někdo pověsil na záda, vlekl jej za sebou tak dlouho, dokud nevystřelil. Zpravidla přesně...

Přitom to nebýval kdovíjaký technik. On prostě převzal míč, udělal pár rychlých kroků a tvrdě vypálil. Žádné obloučky nebo kulišárny. Tvrdá práce, osobní souboje, hra tělem - to byly Nordahlovy přednosti.

AC Milán nikdy nezapomene na ročník 1950-1951, právě tehdy klub získal první Scudetto po čtyřiačtyřiceti letech marného čekání. K titulu mužstvo dotáhl Nordahl, který se čtyřiatřiceti zásahy získal další korunu pro krále střelců. Na pomoc mu přišli kolegové z Norrköpingu, Gunnar Gren a Nils Liedholm, kteří sebou vzali dokonce i trenéra. Švédská metla rozmetla každého, včetně Juventusu, který ze San Sira odjížděl s ostudným debaklem 1:7.

Nordahlova popularita byla obrovská. Fanoušci ho vynášeli do nebes, mluvilo se o něm jako o nejlepším útočníkovi Serie A od dob proslulého Giuseppe Meazzy, se samotným hráčem to však nehnulo. I po přívalu poct a individuálních ocenění zůstával stále stejně skromným a nenáročným. Důkazem budiž fakt, že zatímco ostatní spoluhráči bydleli v luxusních vilách a rezidencích na bohatém předměstí Milána, Nordahl s manželkou a synem Thomasem (který mimochodem také hrál fotbal a mimojité se zúčastnil MS v roce 1958) žili v běžném bytě v centru města.

Sezóna 1954-55 přinesla Milánu další Scudetto a Nordahlovi další korunu pro krále střelců. Druhé Udinese v konečném účtování zaostalo o čtyři body, městský rival Inter dokonce o dvanáct. Na titulu pro rossoneri se podílel i proslulý uruguayský střelec Juan Alberto Schiaffino, který klubu podepsal v létě roku 1954. Byla to skvělá dvojice. Soupeři nemohli najít recept, jak oba kanonýry uhlídat. Navíc Bizon nebýval jako jiní útočníci, kteří po dvou třech letech upustí plyn a góly přibývají pomaleji. Naopak. Vodopád branek neustal ani jednou za osmileté působení ve městě nejslavnějšího operního domu světa, La Scaly.

V roce 1956 Gunnar Nordahl ve věku pětatřiceti let opouští San Siro a na konec kariéry míří do Věčného města, do Říma, kde o něj projevil zájem místní celek AS. Vyprodané San Siro, na které se tehdy vešlo 100 000 diváků, vyvolávalo: Il Bisonte, Il Bisonte, Grande Gunnar, ora e sempre Nordahl, per sempre rossoneri! Tisíce diváků se nestyděly za slzy...

V Římě ovšem švédského bojovníka nečekaly nikterak růžové časy. V první sezóně mužstvo skončilo až na čtrnácté příčce, což bylo výrazné zklamání. O rok později už to bylo lepší, giallorossi obsadili slušné páté místo, cílem vedení klubu však bylo Scudetto. Il Pompiere, neboli hasič, jak mu říkali kvůli bývalému povolání, si během dvou sezón, strávených v Římě, připsal celkem patnáct přesných ligových zásahů. V sedmatřiceti letech, v létě roku 1958, Gunnar Nordahl uzavírá svou bohatou a pozoruhodnou kariéru. Loučí se útočník, jakých po zelených trávnících běhala jen hrstka. V nejlepším týmu historie Milána pro něj jistě vždy bude místo...

Celkové resumé Nordahlova působení v Miláně je 257 zápasů a neuvěřitelných 210 přesných zásahů. Z hlediska hodnocení celého italského angažmá, tedy včetně dvou let v AS Řím, si pak připsal 291 zápasů a 225 gólů. Ani Giuseppe Meazza nedal víc... Povedlo se to jen Silvio Piolovi, který se trefil 274-krát. Na druhou stranu dodejme, že k tomu potřeboval 537 utkání, což je takřka dvakrát větší počet než v případě Nordahla. Žádný fotbalista, který kdy v Itálii hrál, nebyl produktivnější...

Když ve Švédsku vyhlašovali Sportovce století, byl Nordahl jediný zástupcem nejen fotbalu, ale kolektivních sportů celkově, který se dostal do první desítky. Není pochyb o tom, že se jedná o nejlepšího švédského fotbalistu v historii...

Po skončení aktivní kariéry strávil Nordahl dva roky v amatérském švédském Karlstadu, kde působil jako hrající trenér. Následovaly tři sezóny v Degenforsu, kde kdysi sám hrával, rok v Norrköpingu, IF Saabu, Sleipneru, Oestersu a AIK Stockholm. Nordahl sám se nikdy nehnal za velkou trenérskou kariérou, se skromností a dobrosrdečností sobě vlastní přijímal nepříliš atraktivní průměrné nabídky. I ve fotbalovém důchodu žil skromně v panelovém bytě v rodném Hörneforsu. V pokročilejším věku, kdy už minula šedesátka, si dokonce začal přivydělávat jako průvodce jedné švédské cestovní kanceláře, která se zaměřovala na Itálii. O zákazníky nikdy nouzi neměl. Mnoho turistů na zájezdy jezdilo jen proto, aby mohlo pár dní strávit ve společnosti legendy AC Milán, on sám si vždy s chutí popovídal s každým. "Přece je neodmítnu jen proto, že jsem kdysi hrál fotbal. Vždyť jsou to lidé jako já," prohlásil v jednom z rozhovorů. Il Pompiere se na Apeninský poloostrov vracel vždy s chutí a láskou. Ostatně, kdo by se divil? Nádherné počasí, příjemní a přátelští lidé, vysoká životní úroveň, kultura, architektura, moře, fotbal, pizza... To vše a ještě mnohem víc Itálie nabízí v nemalé míře. Zvláště moře Nordahl miloval. "Dělá mi dobře na mé slabé srdce. Navíc u moře si připadám volný, ničím nesvázaný," vyznal se jednou.

Když 15. září roku 1995, ve věku nedožitých čtyřiasedmdesáti let, Gunnar Nordahl skonal, v celém Švédsku i Itálii zavládl obrovský smutek. FIFA vyhlásila den smutku, z oken sídla Italského i Švédského fotbalového svazu byly vyvěšeny černé vlajky. Celé kolo Serie A začínalo minutou ticha za zesnulého. Před utkáním AC Milán si mikrofon vzal prezident klubu Silvio Berlusconi, který to řekl za všechny: "Dámy a pánové, povstaňte, prosím. Mluví se mi nyní těžko, neboť je na mně, abych se za celou organizaci jménem AC Milán rozloučil s legendou, která v naší historii znamenala mnoho. Uctěme památku člověka, jenž našemu klubu vrátil hrdost. Čtyřicet čtyři let trvalo, než jsme znovu získali Scudetto. Zařídil nám ho muž, který už bohužel dnes není mezi námi. Přátelé, přihodila se smutná věc: Gunnar Nordahl zemřel. Já jsem přesvědčen, že fanoušci Milána na něj nikdy nezapomenou. Všichni rossoneri si budou navždy pamatovat, kdo byl Il Bisonte. Čest jeho památce!"

Úspěchy: 2x mistr Itálie (1951, 55), 4x mistr Švédska (1945, 46, 47, 48), Olympijský vítěz (1948), vítěz Švédského poháru (1945), 5x nejlepší střelec Italské ligy (1950, 51, 53, 54, 55), 4x nejlepší střelec Švédské ligy (1943, 45, 46, 48), nejlepší střelec Olympijský her (1948), nejlepší střelec v historii AC Milán (210 gólů), 2. nejlepší střelec v historii Italské ligy (225 gólů), 46. nejlepší fotbalista světa 20. století podle IFFHS.