Francouzské léto roku jedna (2/6): U zrodu vlády bohatých

Paříž a Monako - ve fotbalové Francii v současnosti neexistuje výraznější téma než přestupové (a od nové sezony snad i sportovní) dostihy těchto dvou nových velkoklubů. Co se momentálně v obou táborech děje? Jakou cestou se budou ubírat? A stojíme opravdu na prahu vytvoření "ligy dvou klubů"?

PSG a Monako mají leccos společného - za oběma stojí silný zahraniční majitel (v případě PSG je to katarský šejk Nasser Al-Khelaifi, u Monaka zase ruský magnát Dmitrij Rybolovlev) s prakticky neomezenými finančními možnostmi, ani jeden se nebojí nákupů těch největších hvězd, a ani jeden neskrývá touhu ovládnout nejprve Francii a posléze celou Evropu. PSG už má první krok úspěšně za sebou, Monako svůj křest ohněm prožije v příští sezoně..

Ve druhé části seriálu Francouzské léto roku jedna se oběma konkurentům podíváme blíže na zoubek; nejprve však přijde na řadu stručný souhrn pařížské mistrovské sezony. Následuje přehled přestupových spekulací na hráčském i trenérském poli, a na závěr krátké zamyšlení nad dalším konceptem Ligue 1 jako takové.


Pařížská cesta za triumfem

Carlo Ancelotti vstupoval do sezony posílen o Ibrahimovice, Thiaga Silvu, Verrattiho, Lavezziho a Van der Wiela; v zimě přibyl ještě Lucas Moura, a jakkoliv to v počáteční fázi sehrávání logicky vypadalo všelijak, nakonec se podařilo hlavní předsezonní cíl s pohodlným náskokem naplnit. V Ibrovi získala Ligue 1 prvního třicetibrankového střelce od legendárního Papina (1989/90), pětadvaceti výhrami v sezoně stanovili Pařížané nový ligový rekord, a na oficiální vyhlašování výročních cen se zástupci jiných klubů vlastně ani nemuseli dopravovat - jen do nejlepší jedenáctky se vešlo hned sedm hráčů čerstvého mistra (Sirigu, Jallet, Silva, Maxwell, Matuidi, Verratti a Ibrahimovic), a Ancelotti si odnesl cenu v trenérské kategorii. Kde tedy nastal ten zlom, který ze sice silného, ale přesto jen váhavě kupředu postupujícího týmu udělal suvérénní vítěznou mašinu?

Odpověď je prostá - listopadová krize a změna herního profilu, nastíněná už v podzimním souhrnu, nakonec posloužila jako tolik potřebný stabilizační prvek, který PSG posunul tam, kde by podle názoru veřejnosti, fanoušků a prezidenta Al Khelaifiho mělo být. Ancelottiho volné 4-4-2 se čtveřicí ofenzivních hráčů (většinou Pastore s Lucasem po stranách a Lavezzi s Ibrahimovicem v útoku s tím, že na kterékoliv pozici se mohl objevit Ménez) fungovalo zejména díky praktické nečitelnosti, skvělému pohybu všech útočných hvězd a vycepované taktické disciplíně (což byl koneckonců hlavní úkol zkušeného lodivoda a pravý důvod, proč před rokem a půl opouštěl kormidlo sice schopný, ale příliš neotrkaný a "hodný" Antoine Kombouaré). Samotný ofenzivní arzenál by však sám o sobě ani stačit nemohl - k tomu bylo potřeba také zajistit spolehlivou a konzistentní obranu, což se dokonale povedlo díky pákám sportovního ředitele Leonarda na Apeninském poloostrově.

Výsledek? Pod taktovkou "italské" defenzivní kliky Salvatore Sirigu - Thiago Silva - Marco Verratti inkasovali Pařížané pouhých 23 branek, a k nejlepšímu útoku tak přidali i nejnepropustnější stavidla před vlastní klecí. Obrovskou výhodou mistrovské obrany je schopnost podržet a vyvézt míč, přičemž ztráty jsou prakticky nulové - statistiky říkají, že první tři místa v procentuální úspěšnosti přihrávek obsadili Alex, Mamadou Sakho a fenomenální Blaise Matuidi. Vysoko se v této disciplíně umístili i další pěšáci fungujícího obranného šiku - Christophe Jallet, Maxwell, Silva i Verratti (mimochodem první dva jmenovaní vůbec nehráli tak špatně, jak by se podle reakcí často zdálo - jistě, nezářili, ale žádná fungující jedenáctka nemůže být složená pouze z hvězd).

Suma sumárum stojí za úspěchem PSG především brilantně zvládnutý prosincový přerod, Ibrova gólová potence (žádný z jeho spoluhráčů nepřekročil hranici 10 ligových branek, je tedy snadné vypozorovat, jakou pozici si švédský kanonýr ve Francii stihl vydobýt) a výborně sehraná obrana. Ancelotti se nebál říznout do živého - když byl Jallet začátkem roku coby kapitán evidentně nervózní, pásku mu odebral a předal ji Silvovi, což se pozitivně projevilo jak na výkonech obou borců, tak na hře celého týmu; když bylo potřeba najít k bývalé opoře AC Milán typově ideálního parťáka, nerozpakoval se posadit na Alexův úkor odchovance Sakha, který přitom pokaždé, když nastoupil, hrál jako z partesu, a mohli bychom pokračovat. I přes drobné výkyvy se tak sluší říct, že objektivně je titul na jediné možné správné adrese.


Nové tváře na scéně

Přestupové okno se ještě ani pořádně nerozjelo a moudřejší v tomto ohledu budeme až před začátkem ligy (kdy si také shrneme aktivitu obou týmů v předsezonním preview), ale zejména Monako se činí už teď - okamžitě po postupu začal knížecí klub skupovat evropské fotbalové zlato v míře, která si v ničem nezadá s dosavadními "průkopníky" jako Chelsea, Manchester City, Real Madrid či právě PSG. Neuškodí proto podívat se v krátkosti na práci, kterou monacký management vykonal v průběhu května a června.

Vše začalo odpálením první velké přestupové bomby - za 70 milionů eur přistál na Stade Louis II luxusní "balíček" z Porta ve složení Joao Moutinho - James Rodríguez. O pouhý týden později pak z Monaka zazněla potvrzující zpráva o příchodu žádaného kanonýra Radamela Falcaa za dalších 60 milionů, což už dohromady vytváří ofenzivu světových parametrů - Falcao patří mezi momentálně nejlepší zakončovatele planety, s teprve jednadvacetiletým Jamesem mají díky "startovacímu" angažmá v Portu podobné fotbalové návyky, a navíc jde o spoluhráče z kolumbijské reprezentace. Defenzivu potom vyztužil zkušený Ricardo Carvalho, který přišel z Realu Madrid po vypršení smlouvy zadarmo (zatímco zprávy o domluveném příchodu valencienneského talentu Nicolase Isimat-Mirina naopak v posledních týdnech utichly).

A Monako se rozhlíží i nadále - momentálně vypadá jako priorita post brankáře, kde loni nastupoval Danijel Subašić; ten sice nechytal vůbec špatně, ale v konkurenci jmen jako Víctor Valdés nebo Hugo Lloris by zřejmě neměl šanci obstát. Oba plánované cíle se nicméně vyjádřily, že zůstanou i příští sezonu ve svých stávajících klubech (Barcelona, resp. Tottenham)..

..což se ovšem nedá říct o dalších adeptech na obléknutí červenobílého dresu: pokračování kariéry v knížecím klubu by si dle vlastních slov uměli představit Yohan Cabaye i Mamadou Sakho, Nani zase tvrdí, že jeho budoucnost je nejistá. A výčet slavných jmen, na které má rodící se velkoklub políčeno, tím rozhodně nekončí - konkrétní nabídky by měly ležet na stole Zenitu Petrohrad (45 milionů za Hulka) a také AC Milán (60 milionů za duo Kevin-Prince Boateng, Stephan El Shaarawy; dovolil by vůbec milánský gigant, aby jej francouzský zbohatlík připravil o dva důležité hráče druhý rok po sobě?). Ve spekulacích se pak mihla i jména jako Fábio Coentrao, Claudio Marchisio, Eric Abidal či (aktuálně nejvážnější) Étienne Capoue..

..a také Carlos Tévez, kterému v Manchesteru City běží poslední rok smlouvy a sám přiznává, že vyzkoušet si Ligue 1 (tedy buď PSG, nebo pravděpodobněji Monaco) by mu nevadilo. Pařížský zájem o Téveze byl dobře známým faktem už minulé léto; letos je však kolem argentinského šutéra zatím poměrně klid, a co se čerstvého mistra týče, lze to vztáhnout i na přestupové spekulace obecně. Ač to totiž může znít přehnaně, faktem zůstává, že PSG od nástupu katarského kapitálu posiluje povětšinou inteligentně - tedy mimořádně kvalitními hráči na posty, které za světovou špičkou prozatím zaostávají - a tím pádem lze do současného kádru jen těžko zasahovat.

Největší "slabinou" je zřejmě Maxwell na levém beku (který se i tak dostal do oficiální nejlepší jedenáctky ligy); tento "problém" by měl vyřešit skvělý Lucas Digne z Lille, jeden z největších talentů země a objev loňské sezony (toho jsem do nejlepší jedenáctky zařadil pro změnu já). Jinak je ale ticho po pěšině - jistě, odešel Beckham a také dlouholetá ikona Sylvain Armand (Rennes) a na odchodu se zdá být Clément Chantome (což by mohlo znamenat velký problém, pokud by se jej nepovedlo ve středu zálohy adekvátně nahradit - jako například Hernanesem, o nějž Pařížané údajně projevili zájem nedávno), ale jinak Pastore zůstává (dle vlastních slov na 100%) a nikam by se stěhovat neměl ani Verratti. Prozatím.


Hledá se krotitel hvězd. Zn.: Jméno podmínkou

Velcí fotbalisté jsou samozřejmě pouze jedna část na levé straně rovnice znamenající úspěch - pokud nad sebou necítí dostatečně pevnou ruku, která za každých okolností ví, co dělá, může se i sebeambicióznější projekt rychle sesypat jako hrad z písku. Pařížané si to uvědomili v zimě 2011, nahradili Kombouarého Ancelottim a do roka a půl jim Francie ležela u nohou - jenže problém je v tom, že "Carletto" je nyní podle všeho na odchodu do Realu Madrid. Kdo z těch, o nichž v poslední době proběhly mediální zmínky, by mohl stát u kormidla PSG v následující sezoně?

První volbou byl podle všeho Guus Hiddink, který však veškeré spekulace utnul uzavřením nového kontraktu se svým stávajícím zaměstnavatelem Machačkalou. Tím se otevřel prostor pro ostatní - samozřejmě za předpokladu, že se Al-Khelaifi nakonec nedohodne na dalším pokračování s Ancelottim. Doposud byl oficiální postoj PSG jasný: současný kouč je v Paříži vázán platnou smlouvou, takže pokud si to nebudeme přát, neodejde (zjednodušeně řečeno). Předpokládejme však, že dvouměsíční námluvy Ancelottiho s Bílým baletem přece jen dospějí do zdárného konce, a pařížští tak budou muset hledat náhradu..

Často se v posledních dnech objevovalo jméno André Villas-Boase, Mourinhova učně z Porta, který v současnosti vede Tottenham; v kuloárech se objevila i zpráva o tom, že by Pařížané mohli pětatřicetiletého Portugalce nalákat na rekordní nákup Garetha Balea (i když v takovém případě by možná stálo za to přehodnotit předchozí tvrzení o rozumných cílech klubu z hlavního města). Toto spojení by v řadě ohledů dávalo smysl: Villas-Boas je dostatečně ambiciózní kouč vyznávající ofenzivní styl hry, ve své krátké kariéře už ukázal, že umí vyhrávat, a navíc je dostatečně silný na to, aby se před náročným úkolem nesesypal. Jenže jsou tu i nevýhody, a není jich málo: nabízí se podobnost mezi PSG a jeho bývalým zaměstnavatelem Chelsea, se kterou se rozhodně neloučil v dobrém (a jestliže existovaly rozpory s kabinou v Londýně, jak by si rezolutní Villas-Boasova osobnost sedla se jmény jako Ibrahimovic, Pastore či Menez?). Jeho současným zaměstnavatelem je navíc Daniel Levy, muž s pověstí jednoho z nejtvrdších obchodníků fotbalového světa, a zapomínat bychom neměli ani na prostou otázku, jestli by se mladému stratégovi do Paříže vůbec chtělo: vždyť ještě nikde nevydržel déle než sezonu, a jeho úspěšně započatá práce v Tottenhamu zatím není zdaleka konce. V současnosti to tak vypadá, že je Villas-Boas již ze hry.

Čerstvější je naopak zpráva o údajné dohodě s Fabiem Capellem: zkušený Ital by měl podepsat na jeden rok s tím, že poté se Pařížané zaměří na svůj už delší dobu avizovaný cíl, samotného Arséne Wengera. Zdá se, že prezident Al-Khelaifi se myšlenek na dlouholetého lodivoda Arsenalu stále nechce vzdát; ve spekulacích o tom, kdo by měl převzít PSG na příští rok, než vyprší Wengerova současná smlouva, se objevilo i jméno manažera Swansea Michaela Laudrupa, či dokonce současného sportovního ředitele Leonarda (u kterého je však logickým problémem devítiměsíční zákaz činnosti za vražení do rozhodčího po květnovém zápase s Valenciennes; PSG se proti tomuto verdiktu odvolává).

Nechme teď stranou sen o Wengerovi; byli by Capello s Leonardem teoreticky správnými volbami? Capello je nade vší pochybnost jedním z nejváženějších koučů současnosti, jeho životopis je jedním z nejlepších na světě, a nedisponovat excelentními trenérskými kvalitami, nikdy by se nedostal tam, kde nyní je. Na druhou stranu jsou tu silné protiargumenty - je mu skoro 70 let a jde o klasického kouče "staré školy", takže je otázkou, nakolik by si rozumněl s variabilním a vlastně takřka prototypicky moderním stylem, s nímž PSG aktuálně slaví úspěchy. Jeho pověstná strohá povaha by sice na mladé hvězdičky v kabině mohla platit, jenže pak je tu třeba fakt, že se s klubovým fotbalem rozloučil v roce 2007, kdy opustil lavičku Realu Madrid; posledních šest let strávil u reprezentací Anglie a nejnověji Ruska. Nejde přece jen o příliš riskantní krok?

Ať už bude výsledek jakýkoliv, pokud přijde Capello, bude to znamenat jasnou sázku na zkušenosti a prověřenou kvalitu - půjde o znamení toho, že Al-Khelaifi skutečně chce především výsledky, než začne znovu rozjíždět dlouhodobější projekt (ať už s Wengerem nebo někým jiným). Podobné parametry by mělo i angažování Leonarda, který by na jednu stranu mohl těžit z podle všeho výborných vztahů s kabinou (právě Leonardo je hlavní spojkou mezi PSG a italským trhem a řada hráčů tak přišla do francouzské metropole vlastně za ním), jenže zároveň by reálně hrozilo, že jeho pojetí trenéřiny narazí na přesně tytéž překážky, jako tomu bylo v AC Milán a Interu. Paříž má soupisku nabitou skvělými ofenzivními hráči - dokázal by Leonardo zkrotit svoji "joga bonito" filozofii, o níž z Ancelottiho začátků už víme, že zde zkrátka nefunguje, a důsledně stavět tým od zadní linie? Pokud by však Al-Khelaifi nakonec překvapil a buď udržel Ancelottiho, nebo skutečně ulovil Villas-Boase či Laudrupa (či například Laurenta Blanca, abychom na něj úplně nezapomněli), znamenalo by to naopak sázku na dlouhodobý projekt. Nechme se překvapit.

Monako, zdá se, podobný problém vůbec neřeší - s Claudiem Ranierim se podle všeho do nové sezony počítá. Proběhly sice nějaké spekulace o angažmá Roberta Manciniho, jemuž poslední neúspěšná sezona vystavila stopku v Manchesteru City, ale bývalý kouč londýnských Blues má prý plnou důvěru vedení (což otevírá další zajímavou otázku - jak dlouho by mohlo trvat, než si volného Manciniho všimne právě PSG, kterému rychle docházejí možnosti?). Možná že právě Ranieriho trenérská minulost je tím, co ho v Monaku drží především - koneckonců on sám označil knížecí klub za novou Chelsea..


Liga dvou klubů?

Můžeme tedy reálně předpokládat, že by španělský model dvou výrazně vyčnívajících velkoklubů překročil severní hranici Pyrenejí a zabydlel se od nové sezony i ve Francii? Existují argumenty pro i proti..


Pro: Obrovská finanční síla

Tohle je samozřejmě první a nejlogičtější důvod - ambiciózní hráči, kterým nevadí nechat si za svoje služby dobře zaplatit, do Paříže i Monaka zkrátka půjdou. Opomíjeným, ale důležitým faktorem je také kvalita života v obou městech - stěhovat se do Monaka je přece jen něco trochu jiného než do Manchesteru (nebo dokonce Machačkaly). Ani Al-Khelaifimu, ani Rybolovlevovi nedělá problém vyhovět prakticky jakémukoliv finančnímu požadavku..

Proti: FFP a francouzské zákony

..jenže podobný boom se dal logicky očekávat už s nástupem Abramovičovy Chelsea, a je tak pochopitelné, že UEFA hledala způsob, jak bezuzdnému utrácení darovaných peněz zamezit. Řešením má být Platiniho FFP (Financial Fair Play), a že nejde jen o plané výhružky, už dobře ví v Málaze, kterou právě porušení tohoto pravidla stálo účast v příštím ročníku Evropské ligy. Monaco navíc tíží ještě jeden specifický problém: francouzká federace žádá, aby klub formálně přestěhoval své sídlo do Francie, chce-li hrát tamní ligu, a to z daňových důvodů (daně v Monaku jsou totiž nastaveny mnohem benevolentněji). Rozhodovat se začíná dnes.

Pro: Kvalita zkrátka rozhoduje

Svým způsobem to dokázalo už letos PSG - od určitého kvalitativního stupně zkrátka není reálně možné prohrávat. Prohrát, jistě (a Pařížané také několikrát padli, ať už díky vlastnímu diletantství či heroickému výkonu soupeře), ale ne dlouhodobě prohrávat do té míry, že by to reálně ohrozilo tabulkové postavení týmu. A hráči to dobře ví - Radamel Falcao chce Monaku pomoct zabydlet se mezi elitou, Joao Moutinho pošilhává rovnou po titulu.. Oficiálně vyhlášeným cílem pro nadcházející sezonu je zajištění účasti v Lize mistrů, a s potenciálem, který se v knížecím klubu sešel, to možné určitě je.

Proti: Fanouškovské zázemí

Existuje rozdíl mezi "ligou dvou týmů" a "ligou dvou klubů" - první termín označuje jednoduše dva sportovně vyčnívající celky, zatímco ten druhý hovoří o komplexním (finančním, kvalitativním, historickém, fanouškovském) zázemí. Za ligu dvou klubů donedávna platila skotská Premier League, ligou dvou týmů byla letos například portugalská Primeira (a přesto, kdo by si dovolil odepsat Sporting jako nějak méněcenného soupeře?). K dosažení opravdového monopolu chybí Pařížanům bohatší historie (což je ovšem argument, který může být již brzy obroušen), ale Monaco má ještě palčivější problém - jeho Stade Louis II čítá pouhých 18,521 míst, což už je tak velmi málo, a to byl ještě loni průměr návštěvnosti v Ligue 2 sotva na třetině kapacity (konkrétně 5,295 diváků). Bude Falcaa a spol. vůbec bavit hrát před takovou kulisou?

Pro: Specifické prostředí Ligue 1..

Monaco potřebovalo posílit křídelní pozice, a proto přivedlo Jamese Rodrígueze - Lyon tváří v tvář stejnému problému ulovil za necelý milion eur o deset let staršího Gaëla Danice z Valenciennes. Ne snad že by Danic nebyl kvalitním fotbalistou (ba naopak), ale signál je jasný - tradiční francouzské kluby jsou zvyklé žít z mála a fungovat jako tranzitní stanice pro movitější hráče na trhu, a teď mají dva takové příklady ve své vlastní soutěži. Peloton Ligue 1 je navíc příliš vyrovnaný na to, aby se v dohledném horizontu vytvořil jeden, dva stabilní pronásledovatelé, schopní rok co rok konkurovat oběma bohatým soupeřům. Pro mnoho fanoušků největší přednost ligy tak dost možná znamená nepřekonatelné komplikace pro potenciální konkurenty.

Proti: ..specifické prostředí Ligue 1

Jenže pak je tu například fakt, že jak PSG, tak Monaco staví tým od pohledu spíše pro Evropu; jak si Ranieriho celek poradí se soutěží, na kterou jeho hráči nejsou vůbec zvyklí? A co je mnohem důležitější - podaří se vůbec takto razantní přestavbu rychle dotáhnout do úspěšné podoby? Jak se vlastně žije hráčům jako gólman Subašić, kapitán Gary Kagelmacher, defenzivní štít Delvin Ndinga nebo osmnáctibrankový Ibrahima Touré (bez nějž by Monaco reálně na postup ani nemohlo pomýšlet), když musí každý den vstávat s tím, že neví, zda za ně jejich zaměstnavatel už nezačal shánět hvězdnější náhradu? A co vůbec předvedou Pařížané pod novým trenérem?


Příští díl vychází 30.6. a bude věnován jiným dvěma klubům - Lyonu a Saint-Étienne, aktérům slavného Derby du Rhône, a jejich vyrovnanému boji o místo na výsluní. Dotkneme se také situace na Korsice, kde o přízeň publika dlouhodobě bojují Ajaccio a Bastia, kteří se loni sešli na prvoligové půdě po pěti a půl letech.