Fotbalové tragédie: Moskva 1982

Po dlouhé době přinášíme další díl našeho smutného seriálu - Největší fotbalové tragédie. Neštěstí, které se před pětadvaceti lety odehrálo na moskevském stadionu Lužniky, svým rozsahem patří k těm největším. Díky sovětské propagandě se incident podařilo dokonale ututlat. Z katastrofy, o které se předvídavě hovořilo již před samotným utkáním, se díky tehdejším úřadům nakonec stala drobná nehoda s několika oběťmi. Nepravdivým informacím sovětských sdělovacích prostředků tehdy uvěřili nejen místní, ale i celý západní svět. Možná i proto o této události tak málo víme. Situace se zlepšila až s pádem železné opony v roce 1989, kdy sportovní deník Sovjetskij Sport prolomil informační embargo. I my se pokusíme o malé shrnutí jedné z nejtragičtějších událostí v dějinách sportu. Bude to velmi smutné čtení...

Vítězná euforie, která po nedávné kvalifikační výhře nad Anglií zaplavila celé Rusko, trochu zastínila jinou fotbalovou událost. Ta se odehrála na stejném stadionu, i když před mnoha lety. Psal se 20. říjen roku 1982 a moskevský Spartak v semifinále Poháru UEFA hostil nizozemský HFC Haarlem. Zápas tehdy Moskvané vyhráli 2:0, do dějin se ovšem zapsal něčím jiným, mnohem smutnějším. V obrovské tlačenici, která se odehrála u východu ze stadionu, zemřelo mnoho fanoušků. Podle oficiálních údajů jich bylo 66, neoficiální mluví o stovkách. Jediné, co se tehdy v novinách objevilo, byla krátká tisková zpráva: "Včera na stadionu v Lužnikách došlo k nehodě. Mezi fanoušky je několik obětí." Trvalo dlouhých sedm let, než se veřejnost, a hlavně pozůstalí po obětech, dověděli o trochu víc. Ani po pětadvaceti letech ovšem zdaleka neví vše. Celou pravdu se už nejspíš nikdy nedoví.

Onen říjnový týden roku 1982 byl plný napětí a očekávání, které plynulo z prestižního střetnutí proti soupeři ze Západu. Tato sportovní událost pohltila celou Moskvu. Už se zdálo, že fotbalový svátek nemůže nic pokazit. Těsně před zápasem ale přišlo první varování. Počasí se začalo neustale zhoršovat a i na říjnovou Moskvu bylo neobvykle chladno a větrno. Příšernou zimu doplnilo drobné sněžení. Oba tyto přírodní faktory velmi rychle způsobily náledí, což se později ukázalo jako osudné.

Diváci očekávali, že i přes nepřízeň počasí pořadatelé stadion dokonale připraví. Pořádně se zmýlili. Leninův stadion v Lužnikách nebyl připraven ani na přátelský zápas, natož pak na mezinárodní pohárové střetnutí. Pořadatelé zanedbali vše, co zanedbat mohli. Schodiště vedoucí dolů z tribun bylo pokryté vrstvou ledu. Nikdo se ho ani nepokusil odstranit či jakkoliv ošetřit. Kvůli počasí a časovému presu byla přístupná jen tribuna C, kam se nakonec muselo vtěsnat přes patnáct tisíc platících diváků. Místa vyznačená na listcích nehrála žádnou roli, všichni fanoušci byli vehnaní na jednu jedinou tribunu. Ostatní zůstaly uzavřené. Další chyba byla na straně policie, ta totiž ponechala jediný východ ze stadionu. Důvodem prý byla bezpečnost fanoušků a kontrola mladých výtržníků.

Domácí celek kontroloval hru a vedl 1:0. Kvůli neúnosné zimě a příznivému výsledku se mnoho diváků rozhodlo ze stadionu odejit z předstihem. Právě v tento okamžik přišla druhá branka Spartaku, osudný okamžik celé tragédie...

Gól, který vsítil Sergej Švecov, vyvolal opravdové davové šílenství. Diváci, kteří předčasně opouštěli stadion, se najednou začali houfně vracet. Na namrzlém schodišti ovšem narazili na dav fanoušků, který se řítil z tribun dolů. V úzké uličce mezi sedačkami na sebe narazilo patnáct tisíc zmatených diváků, což způsobilo nevídanou paniku. Nejdříve tlaku masy podlehlo zábradlí. Pak již přišla první lidská oběť, byla jí mladá dívka, jejíž pád vyvolal řetězovou reakci. Fanoušci, kteří nedokázali ustát tlaku několikatisícové masy, měli smůlu. Nekontrolovatelný a šílený dav okamžitě pošlapal vše, co mu přišlo pod nohy.

Ihned po tragédii policie svou zodpovědnost popřela. Nic prý nezanedbala a diváci měli možnost odejit libovolným východem. Již tehdy tento argument vyvolával značné pozdvižení, vždyť na stadionu bylo patnáct tisíc lidí. I přes tento fakt nikdo oficiálně s policií nebyl konfrontován a média musela mlčet. Dlouhých sedm let zdánlivě neexistoval žádný přímý svědek tehdejší událostí. Pravdou je, že veřejnost věděla své, kromě fanoušků bylo na stadionu i mnoho místních novinářů. Jejích příběhy ovšem nikdy nebyly publikované...

S pádem režimu přišlo i odtajnění některých důležitých dokumentů mapujících tehdejší neštěstí. Většina z nich zřejmě zůstane skrytá navždy. Možná i proto ani po pětadvaceti letech ruská veřejnost není schopná s jistotou ukázat na hlavního viníka a příčinu tragédie.

Směšně vypadá tehdejší prohlášení policie, že za incident mohou především samotní fanoušci. Jako důkaz měla sloužit červeno-bílá trička, které policisté v den neštěstí "nalezli" na stadionu. Nikoho ale nenapadlo přemýšlet nad tím, že při teplotě -10˚ si je těžko někdo může obléci. A tak tento černý den nejenže sebral rodičům jejich milované děti, ale také pošpinil jejich jména v očích sovětské veřejnosti. Policie mlčela, nemocnice mlčely a Lužniky byly obklíčené neprostupnou bariérou. Rodičům nezbývalo nic jiného než čekat. Dlouhé hodiny čekat a trhat si vlasy ze strachu o své ratolesti...

Druhý den po tragédii většina rodičů, kteří se nedočkali svých dětí, pobíhala po moskevských márnicích. Dalších třináct dní se muselo čekat na svolení, aby se mrtví mohli důstojně pohřbít. I když veškerá "důstojnost" musela probíhat pod drobnohledem policie a nesměla trvat déle než čtyřicet minut. Hroby si pozůstalí mohli vybrat sami, nesměli ovšem být na jednom hřbitově, ale roztroušeny po celé Moskvě. Důvod byl zřejmý, úřady nechtěly, aby v budoucnu vznikl na některém z hřbitovů památník obětem z Lužniků.

Na 8. února roku 1983 byl naplánován soud, který měl vyšetřit příčinu neštěstí a najít konkrétního viníka. Několik měsíců pozůstalí všemožně sháněli právníky. Marně. Žádný z tehdejších advokátů si nechtěl zničit kariéru obhajováním obětí. Řada z těchto obhájců ve své profesi působí i dnes a na svou obranu poukazuji na tehdejší režim. "Koho jsme podle vás měli obviňovat? Občanská i profesní smělost má své meze," jednohlasně tvrdili zástupci z řad advokacie.

Soud uznal hlavním viníkem správce sportovního komplexu, který do strašného dne svou funkci vykonával pouhé dva a půl měsíce. Trest byl rok a půl nápravných prácí. Vedení stadionu soud zprostil veškerých obvinění. Chtěli jste viníka, máte tady potrestaného správce, tím soud skončil. "Jediné, co chceme, je najít skutečné viníky smrti naších dětí. Za vše přece nemůže být zodpovědný člověk, který na stadionu pracoval jen několik týdnů. Celá ta dlouhá léta byla pravda uchována pod rouškem tajemství, mlčení a lží. Proto jsme pravdu nikdy nenalezli, stejně jako osobní věci našich děti. Jediné, co nám vydali, byla nahá těla," vzpomíná Nina Novostrojevá.

"O mrtvých jsme vůbec nic nevěděli," vzpomíná Edgar Gess, autor první branky Spartaku. "Seděli jsme v šatně a neměli tušeni, co že se to venku děje. Přitom nás dělilo jen několik málo metrů. Když jsme po zápase odjížděli do Tarasovky, proti nám se řítily sanitky jedna za druhou. Večer Hlas Ameriky oznámil, že v Lužnikách došlo k tragédii. Druhý den rádio doplnilo, že dav fanoušků pošlapal několik lidí," dodal Gess.

O rozsahu moskevské tragédie nevěděl ani holandský soupeř. "Vzpomínám si, že po zápase jsme museli okamžitě opustit stadion. Byli jsme rozladění z porážky a chtěli jsme si o předvedené hře něco říci, ale nebylo nám to umožněno. Jen nám sdělili, že stadion musíme opustit. A to okamžitě. Když se na to podívám zpětně, konečně chápu, že náš rychlý odchod byl spojen s incidentem na tribuně. Při zpáteční cestě jsme slyšeli spoustu houkajících sirén. Byli jsme ale silně rozladěni prohrou, proto jsme tomu nevěnovali žádnou pozornost," s časovým odstupem vzpomíná tehdejší kapitán HFC Haarlem Martin Haar.

"Rozhodli jsme se jit domů několik minut před konečným hvizdem. Jinak bychom se museli ze stadionu dostávat poměrně dlouho, mamka by nadávala," vzpomíná dnes jednačtyřicetiletý Michail Kuznecov. Tehdy mu bylo 16 let a ve společnosti stejně starých kamarádů šel fandit svému milovanému klubu. "Vyšli jsme na chodbu, která vedla ke schodišti ven na ulici. Najednou jsme se ocitli uprostřed obrovského davu. Ruce těsně u těla a téměř žádný prostor k dýchaní. Postupně se pohyb zrychloval. Dostali jsme se až ke schodům, dále si již na nic nevzpomínám... Probudil jsem se až dole, ležel jsem na břiše a na mě navaleno mnoho dalších lidí," vybavuje si Michail s odstupem mnoha let pro server Izvestia.ru.

Na rozdíl od mnoha dalších fanoušků měl štěstí, přežil. Zachránila ho velká vrstva oblečení a tlustá zimní bunda. Svou roli sehrála i jistá sportovní otužilost, v tu dobu totiž Kuznecov dělal vodní pólo a jeho hrudník byl na těžké zátěže dobře připraven. "Ten obrázek se mi dobře vybavuje dodnes, seshora vidím Lužniky, Leninův památník. Vzpomínka je zřetelná a přesná, jako bych byl v kině. Jen z jakéhosi důvodu je vše černo-bílé..., najednou tlesk a jsem vzhůru," dodává Michail.

Za čtyřicet minut byl Michail s dalšími zraněnými převezen do nemocnice s poměrně optimistickou diagnózou – stlačený hrudník, pochroumané kolenní klouby a odumření části kůže na levé noze. Silné kulhání mu zůstane do konce života, i přes to si ale Michail myslí, že měl obrovské štěstí. Čtyři kamarádi to štěstí neměli, ten říjnový den byl posledním v jejich životě. Kvůli administrativní chybě policistů byl i Kuznecov oficiální mrtvý. Naštěstí jen 24 hodin.

Po tragickém incidentu Michail ani přeživší přátelé na fotbal nezanevřeli. Psychologické trauma se však zahojilo až po několika letech. Někdo se s následky vyrovnává dodnes, jiným stačilo několik měsíců. "Nejdříve jsem se ani v televizi nedokázal na Lužniky podívat. Zvláštní pocity ve mně vyvolával olympijský oheň, pod kterým se celá tragedie odehrála. Pak i mě ten strach opustil. Pokaždé, když jsem na stadionu, oči automatický vyhledávají sektor C," uzavírá Michail Kuznecov. Se stejnými kamarády jako před pětadvaceti lety přišel na kvalifikační utkání Ruska s Anglií...

"Bylo to něco strašného. Nemohli jsme se hnout z místa a dav se tlačil jak odshora, tak i odspodu. Zvládnout šílené lidí už nebyla žádná šance. Viděl jsem nějakého policejního důstojníka, který skočil do davu, aby ho zastavil. Co ale mohl udělat? Bylo už příliš pozdě. I on zůstal v tom houfu lidí," vzpomíná Volodimir Andrejev v Sovětském sportu z roku 1989. Někdejší fanoušek Spartaku se fotbalovým stadionům obloukem vyhýbá a při televizních přenosech raději přepíná na jiné programy. I on ale měl to štěstí zůstat se naživu.

Mnohem hůře se s neštěstím v Lužnikách vypořádali rodiče obětí. Většina z nich Spartaku, ani samotnému fotbalu nikdy nedokázala odpustit. Celá tlačenice trvala maximálně dvě minuty, i to ale stačilo k obrovské tragédii. Většina obětí neměla žádné zlomeniny, smrt způsobily komprese hrudníku a břicha, při kterých došlo k udušení. Při vyprošťování se spousta mrtvých nacházela ve vertikální poloze...

Na památník obětem se muselo čekat dlouhých deset let. V sobotu 20. října si celé Rusko zápasem mezi Spartakem a Haarlemem děsivou tragédii připomnělo znovu. Výtěžek z tohoto charitativního utkání putoval do rodin obětí. Paradoxní je, že s tímto nápadem nepřišla ruská, ale nizozemská strana. Organizaci si vzali na starost nizozemský velvyslanec v Rusku, primátor Haarlemu, trenér ruské reprezentace Guus Hiddink a Dick Advocaat – kouč Zenitu Petrohrad, který v letech 1987 – 1989 nizozemský celek trénoval. Ostudou je, že ani po pětadvaceti letech Rusové nejsou schopni bez cizích impulsů důstojně uctít památku tehdejších obětí. Štěstím ale je, že toho jsou schopní alespoň jiní. Benefiční zápas skončil nerozhodně, na tom ale nesejde. Důležité je si připomenout, co se tehdy skutečně stalo, protože vzpomínka je nejlepší prevenci. Alespoň symbolicky vzdejme čest památce obětem z 20. října 1982.