Fotbalová špička nudila, zkuste dát šanci olympijskému turnaji!

Mužský fotbal na olympijských hrách má svá specifika a nepatří mezi masově sledovaná sportovní klání v rámci jinak nejdůležitější sportovní události. Od roku 1930, kdy se začala psát historie pořádání mistrovství světa ve fotbale, byl olympijský turnaj odsunutý na druhou kolej. Tak to zkrátka je a nemá cenu tvrdit opak. To ale neznamená, že není důvod olympijský turnaj sledovat!

Prozatím žádnému týmu se nepodařilo vyhrát mistrovství světa nebo olympijské hry třikrát za sebou. Pokud ale vezmeme v potaz, že před ustanovením fotbalového mistrovství světa bylo nejdůležitějším mezinárodním kláním právě to olympijské, můžeme s určitou nadsázkou považovat za nejúspěšnější národní tým Uruguaye z let 1924-1930. Je to tak, žádné Německo, Francie nebo Brazílie, pouze maličká země, která je jen o něco lidnatější než liduprázdné Mongolsko, dokázala vyhrát tři nejdůležitější turnaje za sebou. Jednou za čas přijdou Uruguayci se snahou o uznání titulů z OH let 1904 až 1928 jakožto titulů mistrů světa. Jak jinak než právě proto, aby se jejich "triple" stal oficiálním. Pokusili se o to i letos - jako vždy neúspěšně. Bavit je to ale nepřestane, na to vemte jed.

Historicky to ale byly převážně evropské země, které olympijskému turnaji vládly. Se změnou formátu v roce 1992 na klání fotbalistů do 23 let s maximálně třemi staršími hráči, který platí dodnes, se ale situace zcela otočila a Evropa čeká na vítěze právě od barcelonské olympiády ze stejného roku. Nutno říct, že vzhledem k nízké prestiži mužského turnaje to ale málokterého Evropana trápí. Jak mistrovství světa, tak kontinentální turnaje (snad s výjimkou toho oceánského), se těší větší oblibě. Jaké jsou tedy důvody ke sledování této akce kromě samotného faktu, že jde o olympijské hry? Pojďme na to:

1. Utkání světového průměru nabízí zpravidla zábavnou podívanou. Není to sice ten nejkvalitnější fotbal, ale gólový průměr za posledních 20 let nikdy nešel pod 2,3 gólů na zápas. Pravda, gólový průměr není v tomto případě úplně určující, jelikož občas se na turnaji objeví trpasličí tým dostávající jeden výprask za druhým (např. Fidži v roce 2016), na vrcholných akcích už ale dneska nejsou běžné výsledky jako 4:3, 4:2, 3:6 nebo 5:2. Tyto bláznivé výsledky si mohli fanoušci užít na minulé olympiádě v Japonsku. Na olympiádě v Riu de Janeiru zase fanoušci zhlédli například atraktivní remízu 3:3 Němců s Jihokorejci, vítězství Nigérie nad Japonskem v poměru 5:4 nebo atraktivní herní projev Hondurasu, který málem dokráčel k bronzovým medailím.

Jistě, nejsilnější reprezentace na olympiádu jezdí v podprůměrném složení a není tomu jinak ani letos. Kromě Francie, Španělska a Argentiny se navíc na turnaji ani nepředstaví žádná skutečně špičková reprezentace... ale potřebuje ji vůbec olympijský turnaj? V podání těch nejlepších evropských týmů se z fotbalu stává pomalu vědou prolezlý sport, který stále častěji nezaujatého fanouška příliš nepobaví. Coubertinovské heslo: "Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se." ze špičkového fotbalu vymizelo už dávno. Pokud máte fotbal opravdu rádi, sedněte si k pár zápasům olympijského fotbalového turnaje a jen se kochejte hrou. Neuvidíte perfektní techniku nebo dokonalé atletické výkony, ale uvidíte 22 hráčů na hřišti bojujících za svůj národní tým, kteří chtějí soupeři vstřelit gól. Já osobně od fotbalu vlastně ani víc nežádám. Do jisté míry jsou olympijské hry pomyslným vzdorem proti velkému byznysu ve fotbale.

Teď od vzletných slov o podstatě sportu přejdu k praktičtějšímu ohledu. Kdo je vlastně favoritem turnaje? No, těžko říct, jelikož o valné většině hráčů běžný fanoušek zpravidla nikdy neslyšel. Vzhledem k losu se přímo nabízí potenciální finále mezi Argentinou (zdánlivě nejlehčí los) a Španělskem, případně Argentiny s domácí Francií. Jenže zdání může klamat. Francouzi sice přivezli relativně silný tým, mladé hvězdy jako Mathys Tel, Leny Yoro, Warren Zaïre-Emery nebo Bradley Barcola ve výběru chybí. Z pravidla o nominaci hráčů do 23 let silně těží africké týmy (myslím opravdu africké státy, nikoliv Francii), které nikdy nelze podcenit. Mým černým koněm turnaje pak budou Izraelci, kteří nejdříve na mistrovství světa do 20 let brali senzační bronzové medaile, aby o pár dní později dokráčeli do semifinále Eura do 21 let. Medailové pozice jsou zkrátka otevřené téměř všem zúčastněným.

2. Kdy jindy budete mít možnost vidět v akci neokoukané týmy jako třeba Dominikánskou republiku? Tento bod je samozřejmě velmi subjektivní a mnohé fanoušky týmy jako Nový Zéland, Dominikánská republika, Uzbekistán, Irák nebo Guinea nijak nezajímají. Zároveň ale vězte, že snad s výjimkou nevyzpytatelných Dominikánců žádný z těchto slabších týmů není bez šance. A i už několikrát zmínění Quisqueyanos zbrojili na turnaj jak se jen dá a tamní svaz hledal zejména v USA potomky emigrantů z této ostrovní země, aby byl tým konkurenceschopnější a nedopadl jako Fidži před 8 lety (ale zúčastnili se!). Mimochodem, věděli jste, že i nejspíš nejslavnější dominikánský sportovec, překážkář Félix Sánchez, byl rodákem z USA?

Zpět k fotbalu. Dominikánci nakonec postavili vlastně docela solidně vypadající mužstvo v čele s Júniorem Firpem, který si zahrál pár zápasů i za slavnou Barcelonu a momentálně hájí barvy Leedsu. Egypťané vezou na turnaj ostříleného záložníka Elnenyho, Iráčané účastníka památné "bramborové" mladické jízdy z roku 2013 Saada Natiqa a celkově vyvážený tým Guiney posílil bývalý hráč Liverpoolu Naby Keïta. O tom, že týmy s menším jménem berou turnaj vážně, svědčí i případ Paraguayce Fabiána Balbueny, který dal Dynamu Moskva košem a i přes výhružky svého týmu a finanční sankce dal přednost reprezentaci své země.

S neokoukanými hráči a týmy se také pojí potenciální ukázání svých schopností na turnaji a přestup za lepším, případně vylepšení své pozice v klubu. Toto rozhodně neplatí pro TOP 5 evropských lig, Například pro hráče z Uzbekistánu, Iráku nebo Paraguaye ale může jít o regulérní odrazový můstek za lepším působením v rámci svých kontinentů nebo do méně prestižních evropských lig. I pro týmy z české ligy může být potenciálně zajímavé podívat se na některé finančně dostupné hráče, kterak si vedou v mezinárodním srovnání. A hlavně díky neokoukaným reprezentacím a neznámým hráčům získává olympijský turnaj také nádech určité exotiky.

3. Ne všechny mladé hvězdy účast odřekly. Fanoušci budou mít možnost sledovat některé skutečné budoucí superhvězdy. Těmito nejzářivějšími mladými hvězdičkami budou bezesporu stoper Španělska Pau Cubarsí a kreativní záložník Argentiny Claudio Echeverri. Španělé i Argentinci vůbec přivezli poměrně zajímavé týmy. V kádru Španělska jsou i účastníci proběhnuvšího Eura Álex Baena a Fermín López, úřadující mistři světa i Jižní Ameriky také vytáhli těžký kalibr v podání Nicoláse Otamendiho a Juliána Álvareze. V kádru jsou také mistři světa Thiago Almada a brankář Gerónimo Rulli. Teď se ale budeme věnovat dříve zmíněným mladíkům.

Nedávno jsem na Facebooku zaznamenal jeden z mnoha názorů jihoamerických médií na největší talenty do 18 let. Že se na prvním místě umístil Lamine Yamal, asi nikoho nepřekvapí. Na druhém místě ale autor viděl právě Cubarsího, příčemž Argentinec Echeverri byl na místě čtvrtém za Kendrym Páezem z Ekvádoru. Takových odhadů samozřejmě probíhá mnoho a každý s trochu jiným výsledkem, oba dva mladíci si ale pozornost zaslouží. Cubarsí už ve svých 17 letech působí jako komplexní stoper a do LaLigy vplul jako zkušený mazák, na Echeverriho je ovšem asi ještě větší tlak - očekává se, že to bude on, kdo nahradí Lionela Messiho na pozici geniální "desítky", která udrží Argentinu ve světové špičce. Bylo by symbolické, kdyby se ve finále proti sobě utkali právě tito dva už nyní vynikající hráči.

4. Fotbal už není jen čistě mužský sport. Olympijské hry také nabízejí prestižní turnaj žen. Na podrobnou analýzu ženského turnaje si rozhodně netroufnu, ale drobné uvedení do kontextu by v lákání na olympijský turnaj chybět nemělo. Slovy klasika, ženský fotbal je "takový neinvazivní". Ale teď vážně, absencí sportovní prestiže ženský fotbal na olympiádě skutečně netrpí. Sleduje jej čím dál tím víc fanoušků, a to i v Česku. Před pár dny se navíc Češkám podařil historický úspěch, když dokázaly v Lize národů porazit úřadující světové šampionky ze Španělska. Pro Španělky samozřejmě nešlo o nejdůležitější zápas v sezóně, jako facka pro přípravu na olympiádu ale zápas s Českem posloužit mohl.

Obhájkyněmi titulu jsou Kanaďanky, největšími favoritkami ale nejsou. Těmi budou už tradičně Američanky, jejichž tým se ale nachází ve fázi určité přestavby. Z nominace byla například vynechána legenda tamní reprezentace Alex Morganová, kterou nahradily mladší hráčky. Španělky, jakožto úřadující mistryně světa, rozhodně také nelze podceňovat. Fotbalisté i fotbalistky Brazílie si vždycky kladou ty nejvyšší cíle... a už dlouhou dobu jich nejsou schopni dosáhnout. V kádru Brazílie nicméně opět nebude chybět její nejlepší střelkyně v historii - Marta. Na ženský fotbal se v našem prostředí stále díváme s určitou shovívavostí. Jeho rostoucí popularitu ve světě ale ukázalo loňské mistrovství světa. V kontextu olympijských her je navíc ženská kopaná dlouhodobě prestižnější než mužský turnaj. Který z nich ale je (bude) zábavnější? Na to si musí udělat názor každý sám.

Ženský fotbal pravděpodobně přiláká víc fanoušků na olympijských hrách než ten mužský. V porovnání s atletikou, kanoistikou nebo vlastně s každým olympijským sportem mužský fotbal nenabídne klání těch nejlepších sportovců. Olympijský turnaj ale může fanouškům nabídnout něco mnohem lepšího, a to nefalšovanou fotbalovou romantiku, která pomalu z fotbalu ovlivněného vzrůstajícím vlivem byznysu mizí.