Eurozápisník XV. aneb Mor na české postupové naděje

Čeští fotbalisté na letošním Euru dohráli a zasadil se o to mimo jiné Emre Mor, jehož dravý průnik po pravé straně dal hned zkraje zápasu vzniknout osudovému deficitu. Turci se nakonec druhým gólem dostali i před Albánii a rázem se ocitají ve výhodné pozici s ohledem na osmifinále. Naši skupinu D opanovali obracející Chorvaté, v céčku se pak překvapení nekonalo...

Ještě, než se pustíme do rozboru utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Eurozápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Němci hráli s Gómezem a patrně měli v úmyslu využít jeho schopností ve vzduchu... brzy však pochopili, že tudy cesta nepovede. Pokud má totiž někde Severní Irsko jakouž takou kvalitu (a že těch silných stránek není mnoho), je to právě ve vzdušných prostorech. Hughesovi s McAuleym je šestatřicet a pohybově to s nimi vypadá všelijak, pokud jde ale o hru hlavou, mohou se měřit s kýmkoli. Gómez je v šestnáctkách soupeře docela kladivo, přesto před McGovernem uspěl jen v jednom vzdušném střetu.

Občas bylo vidět, že německý tým nechce Gómezovu devízu ležet ladem - v jednom momentu, kdy pravý bek Kimmich overlapem přečíslil obranu Severních Irů a nedostal míč, protože místo přihrávky do vápna přišel centr, šlo přímo až o frustrující poznatek. Svěřenci Jogiho Löwa však možná právě v tomto okamžiku prozřeli a zjistili, že defenzivu soupeře otevřou neskutečně snadno.

Našli totiž jednoduchý recept, který mohli do zbláznění opakovat, a přesto se v drtivé většině setkával s úspěchem. Jen v prvním poločase jej využili snad třikrát, čtyřikrát a gólman McGovern mohl po superzákrocích jen kroutit hlavou. Klíčem byl vířivý pohyb v prostoru před šestnáctkou a rychlé narážečky. Skvěle hráli hlavně Özil s Müllerem; Gómez dobře sklepával a výsledkem byly zamotané hlavy Severních Irů a mraky gólovek. Vázlo pouze zakončení.

2) Severní Irsko na první pohled působilo kompaktně, ale v obraně se rozpadalo při jakékoli rychlejší kombinaci. A to opravdu při jakékoli, což už jsem naťuknul v předchozím bodě. Největší rozdíl mezi oběma soupeři byl v pohybu a schopnosti změnit směr. Ano, i na takto elementárních vlastnostech může při letošním Euru vzniknout klíčový rozdíl, jenž rozhodne o výsledku zápasu.

Severní Irové totiž měli obrovské problémy zachytávat náběhy německých štírků. Abych byl korektní, oni se do těchto běžeckých soubojů většinou ani nezapojovali. Svěřencům Michaela O’Neilla nefungovaly základní obranné mechanismy, které se třeba praktikují při vystupování. Když německý útočník opustil prostor mezi stopery, zadák samozřejmě vyběhl s ním, jenže za ním zůstala nevyplněná díra, do které pak snadno vběhl jeden ze záložníků a byl sám před brankářem.

Absence zajišťování nebyla jediným problémem ostrovního nároďáku. Děsivě nekvalitní byli i ve vlastním vápně, a to hlavně v momentech, kdy do něj mířil přízemní centr. V ten okamžik jako by obrana naprosto zamrzla, a zatímco německý hráč si běžel pro míč, Severní Ir jen těžkopádně natáhl nohu. Vypadalo to jako v souboji týmů na začátku a konci přípravy - outsideři působili bez energie (a to nejen na konci duelu), neuvěřitelně pomalí, nebyli schopni zachytávat změny směru Němců, natožpak narážečky a překvapivé náběhy.

3) Přestože však jejich hráči dělali úplně všechno špatně, fanoušci byli prostě kouzelní. Aaron Hughes se jako opilý dorostenec zamotal po náběhu Maria Götzeho, a než se vůbec dokázal dostat do stejné běžecké trajektorie jako jeho sok, skvělý McGovern musel opět parádně zasahovat. To je však v tomto bodu nepodstatné. Poukázat chci na to, že příznivci Severního Irska v počátku akce, při střele i dlouho po ní neustále pěli svůj oblíbený pokřik Will Grigg’s On Fire...

Rád bych napsal něco pozitivního o samotných fotbalistech, s výjimkou úžasného výkonu brankáře Michaela McGoverna to však bohužel nejde. Ani v nejmenším. Proto tento bod věnuji skutečně tomu nejlepšímu, čeho bychom si na Severním Irsku měli vážit - a to jsou jejich fanoušci. Měl jsem možnost sledovat přímo na stadionu zápas Česka proti Španělsku a mentalita ostrovních příznivců, a těch severoirských především, rozhodně není samozřejmostí. Většinou se totiž fandí a podporuje, když se daří a pro naše fandy to platí dvojnásob. Ne však v Severním Irsku. Jejich neutuchající nadšení plyne i z toho, že pro jejich borce je úspěchem samotná účast na turnaji - a svěřenci Michaela O’Neilla na ně spoléhají regulérně jako na dvanáctého hráče.

(mu)





1) Oba polští útočníci operují na obrovském prostoru, a to je dobré znamení. Vzpomínáte na loňskou švédskou jednadvacítku? Zlato jí z velké části přihrála i parádní pracovní morálka a všestrannost útočné dvojice, kterou tandem Milik - Lewandowski v lecčems připomíná. Jeden ohled, kde se polské duo s Thelinem a Guidettim zásadně rozchází, je jejich ochota podstupovat vzdušné souboje; zatímco Švédové byli v tomhle směru oba schopní působit jako učiněné mašiny, Milik prohrál dvě hlavy ze tří a to bylo celé. Lewandowski se radši ani nezapojoval. Jenže Poláci hrají hlavně po zemi, a v takovém případě se přínos jejich útočníků ve 4-4-2 pružně posouvá do jiné, vhodnější dimenze.

Výchozí předpoklad je zhruba takový, že Lewandowski odskakuje na obě křídla, kde se tradičně pere s osobní obranou a vyhrává obrovské množství faulů (šest, Milik přidal čtyři!). V jeho případě je sice ještě potřeba poladit skutečnost, že stále netrefil prostor mezi třemi tyčemi, nicméně dvě šance uvnitř vápna se mu vytvořily, takže tahle mizérie snad nemůže trvat věčně. Ještě zajímavější postavou je každopádně Arek Milik, který několikarozměrný přínos týmu dotáhl do příjemného extrému.

Pro Poláky na hraně vápna odklízel dva balony, na jednom rožku šestnáctky důležitě přerušoval akci, na tom opačném zase úspěšně prováděl obranný zákrok. Milikův fyzický fond a poctivost je navíc u někdejšího 'sólujícího dribléra' příjemným překvapením zhruba srovnatelnou měrou jako jeho kreativita. Včera skrze krásnou skrytou přihrávku pod sebe zařídil jediný gól a několik dalších akcí pro bíločervené z hloubi pole rozjížděl. Asistence mohl mít klidně tři.

2) Fomenko až do konce turnaje zůstal poněkud tvrdohlavý, čitelný. A narážím přitom na poměrně drastické ukrajinské přetěžování levé strany. Butko podobně jako jeho předchůdce na levém beku Ševčuk startoval nesmírně vysoko v poli, skoro jako křídelník, také jeho dodávku do vápna však jako by nikdy neprovázela hlava nahoře, a ve výsledku byl proto efekt jeho podpory ofenzívy takřka totožný. Konopljanka se dál jevil především jako expert v pronikání do středu pole a zároveň vzdalování se od soupeřovy branky, což logicky ničemu nepomáhalo. Nová 'desítka' jménem Zinčenko potom byla v útočné třetině sice cítit více než Kovalenko, ale její hlavní smysl - opět - spočíval hlavně ve využívání levé strany. A to už zkrátka Ukrajinci tolik nepotřebovali.

Já se přitom ptám: proč Fomenko alespoň na chvíli nezkusil obě svá talentovaná křídla prohodit? Jarmolenko s Konopljankou byli zase až nezdravě často tlačeni do centrů svými slabšími nohami a taková aktivita vskutku nebyla žádoucí pro ani jednu stranu. Pravda, zrovna Fomenkově protějšku včera tah s prohazováním křídel hrubě nevyšel, když daleko spíš Poláky vyváděl z rovnováhy, ale Ukrajinci těžko s nějakou rovnováhou vůbec začínali, neměli ani co ztratit, a Jarmolenko s Konopljankou jsou přeci jen mnohem zkušenějšími borci než Kapustka se Zielińskim. Nějaký moment překvapení - to žlutomodrým ve Francii scházelo možná ze všeho nejvíce...

3) Máte vy z té polské obrany dobrý pocit, nebo v tom nejsem sám? Odmyslete si teďka pravou stranu, kde tentokrát neoperovala stabilní dortmundská klika (jejíž důležitost se možná s ohledem na mizernou klubovou sezonu Kuby Błaszczykowského před turnajem trochu podceňovala), a kde Piszczekův záskok Thiago Cionek po většinu času ani neměl zajištění, pročež ve výsledku vypadal být tak nějak permanentně rozhozený. Ono totiž i leccos kolem vypadalo všelijak, jen ne přesvědčivě.

Oba krajní beci rovněž hluboko v poli zkazili nemálo přihrávek a konkrétně turnajová stálice Jędrzejczyk si jednou neobratným zákrokem na Jarmolenka koledoval o penaltu. U dalšího vyslance Legie, středního obránce Pazdana, mám potom problém hned se dvěma věcmi: zaprvé jeho distribuce dál budí rozpaky, zvlášť na poměry toho konstruktivnějšího z dvojice stoperů; a zadruhé jeho defenzivní hra zůstává do značné míry instinktivní, čili jinak řečeno nevyzpytatelná - a to sice dává vzniknout pár heroickým okamžikům, ale také několika nepochopitelným blikancům. Jako když se v jednu chvíli rozhodl zničehonic opustit relativně hluboko zapuštěnou obrannou linii, vydal se atakovat vysoký balon až někam k půlící čáře, nevyhnutelně propadl a Ukrajinci šli rázem do ojedinělého přečíslení. Zde musí Kamil Glik začít na kolegu mluvit a viditelně ho zkrotit, jinak Poláci kráčí vstříc brzkému průšvihu.

(td)





1) Český celek se do hry sice dostal daleko více než v předešlých dvou duelech, navzdory tomu mu to bylo nakonec pramálo platné. Ačkoliv měl o něco více času míč na svých kopačkách, u některých hráčů to bohužel vypadalo, jako by jim tento kulatý nesmysl vysloveně překážel.

Celkově si můžeme klást otázku, zda zvolený styl vyhovuje charakteristice určitých hráčů, zejména pak té defenzivní pětici. Pravdou je, že na Euru Češi inkasovali celkem pět branek, přičemž tři padly v důsledku poměrně laciných chyb v postupné rozehrávce. A ačkoliv se někdy jedná částečně i o chybu systémovou (například ve chvíli, kdy je krajní obránce až příliš vysoko, což předvedl Pudil před prvním gólem), nelze nevidět, že zejména stoperská dvojice společně s Petrem Čechem na míči zrovna nezáří.

Ten byl přitom dříve za svou rozehru spíše chválen - to ale bylo v dobách, kdy se soustředil na nákopy na hrotového útočníka. Ve chvíli, kdy chce tým rozehrávat krátce, se už projevují jeho nedostatky - občas nevolí ideální řešení (jako příklad můžeme uvést situaci s Chorvatskem), zároveň také velké množství míčů létá z jeho kopačky úplně mimo hrací plochu. Sivok s Hubníkem jsou pak na tom podobně - ačkoliv se nepochybně snaží, stejně kupí značné množství technických nedostatků.

Za onu volbu herní strategie ovšem nehodlám Pavla Vrbu nějak hanit. Ostatně i díky ní se Česku povedlo na samotné Euro vůbec kvalifikovat - navzdory tomu se pak v konfrontaci s těmi nejlepšími naplno ukázaly jisté limity a nedostatky, stejně jako nepříliš překvapivý fakt, že česká reprezentace v současnosti nemá 11 hráčů, kteří by do jednoho měli zažitý jeden konkrétní styl.

2) To by na druhou stranu rozhodně nemělo být omluvou pro některé taktické nedostatky, které reprezentace vykazovala jak v duelu s Tureckem, tak celkově v dlouhodobém horizontu. Skutečně stačí jen letmý pohled na výsledky pod Pavlem Vrbou, abychom byli schopni říct, že něco není v pořádku. V soutěžním utkání se totiž ani jednou nepodařilo udržet čisté konto, což se nedá vysvětlit pouhou smůlou či externím faktorem, nýbrž jen a pouze nedostatečnou kvalitou defenzivní fáze.

Přitom příčina problému často tkví už v samotném postavení, které hráči zaujímají při držení míče na soupeřově polovině. Formace české reprezentace je někdy příliš roztahaná, což po ztrátě neumožňuje efektivní re-presink. Zároveň se otevírají díry, ve kterých může hráč soupeře míč nerušeně převzít, otočit se a rozběhnout rychlý kontr. A v takovém momentě už se protivníci jen velmi těžce chytají.

Připadá mi, že tento problém je nejvíce viditelný při využití centrů, kdy je celkem velká šance, že dojde ke ztrátě či odvrácení soupeřem, a proto je třeba zajistit odražený míč. Vzdálená strana ovšem často nefunguje tak, jak by měla - zaprvé s ní není zajištěno žádné propojení, tudíž téměř není šance k nějakému rychlému otočení hry. Zároveň se levý bek/levé křídlo, které by mělo hru zajišťovat, nenachází v optimální pozici - buď je příliš vysoko, nebo naopak příliš hluboko či zbytečně blízko postranní čáry. To vše pak soupeři otevírá prostor pro brejky.

Ideálně nefunguje ani souhra stoperů se zbytkem týmu. Nejvíce viditelné je to zejména při pokusech o vysunuté napadání - v takových momentech se ofenzivní hráči natlačí na soupeře a donutí jej třeba zahrát zpětný pas na stopery či brankáře, což následně povede k dlouhému odkopu. Střední obránci však mají tendenci v takových případech zůstat viset ve větší hloubce, čímž natáhnou hřiště - soupeř si pak od nich může snáze odskočit do volného prostoru, navrch prvotní hlavičkový souboj se odehraje blíže brance Petra Čecha a krom toho se zvýší rozestup mezi obranou a zálohou - je pak tedy pravděpodobné, že odražený míč získá zpět soupeř. Jako takový ideál hodný následování by na dosavadním šampionátu mohla sloužit stoperská trojice Italů - kdykoliv jejich ofenzivní kolegové donutí soupeře ke zpětné přihrávce, okamžitě se tato zadní linie posouvá směrem vpřed. Neexistuje tak tedy žádný laciný prostor, který by byl soupeři nabízen.

3) Střídání a změna formace na 4-4-2 týmu vůbec nepomohla. Přes všechny nedostatky totiž měla reprezentace optickou převahu a občas byla schopna skrz zálohu efektivně přejít do ofenzivní třetiny hřiště - ostatně v první půli si nějaké slušné šance vypracovala. Nicméně stáhnutí Pavelky a jeho nahrazení Škodou nakonec i tyto občasné záblesky dokonale rozmetalo.

Samotná potíž rozhodně není v tom, že by se přešlo na rozestavení se dvěma útočníky. Největší trable ovšem napáchalo, jak byla tato formace interpretována. Ono to tedy samozřejmě dost souvisí s charakteristikou hráčů, čili tyto dva faktory od sebe nelze úplně odtrhnout. Pravdou je, že jak Škoda, tak Necid se rádi pohybují až na úplné špici herní formace, kde okupují stopery, snaží se vyhrávat hlavičkové souboje a případně míč podržet pro své spoluhráče. Ani jeden z nich nemá tendenci si od obrany protivníka odskakovat, stahovat se hlouběji a zapojovat se do kombinace svého celku. Ve výsledku tak Češi v přechodové fázi přišli o jednoho hráče, což ještě snížilo potenciál pro případné vydařené kombinace.

Často tak byly k vidění momenty, kdy se oba útočníci pohybovali velmi blízko sebe, okupovali prakticky totožné prostory a postupné kombinaci nenabízeli žádné varianty. Jejich přednosti se mohly naplno projevit při případných centrech, jenže český tým se v této fázi už nebyl schopen propracovat do ofenzivní části hřiště, a tak k nim prakticky nedošlo. S nákopy z větší hloubky si turečtí obránci poradili velmi jednoduše, ostatně to je spíše taková hra na náhodu, která by mnoho soupeřů zaskočit vážně neměla. Pavel Vrba měl určitě s touto změnou jiné záměry, avšak jak sám přiznal v pozápasovém rozhovoru, je si vědom, že to zpětně příliš šťastná volba nebyla a týmu tak v celkovém důsledku spíše uškodila.

(vs)





Analýzu se bohužel výjimečně zpracovat nepodařilo, moc se omlouváme.