Eurozápisník XII. aneb Odešel déšť a dorazili Češi

Zase to jednou nevypadalo s českou reprezentací dobře, zase jednou byli svěřenci Michala Bílka na pokraji vyřazení. Jenže jak hustý déšť pomalu ustával, Češi najednou začali Polsko přehrávat. A když ustal úplně, soupeře jsme tlačili...a porazili.

Ačkoliv většina národa volala po změnách v sestavě - výkon proti Rusku byl katastrofální a ani proti Řecku herně rozhodně nešlo vše podle plánu - Michal Bílek si prostě do řemesla mluvit nenechá. Zraněného Rosického nahradil odlišným typem hráče Kolářem, na svůj nezvyklý post křídelníka šel Jiráček a na hrotu útoku opět nastoupil ze všech stran okopávaný a kritizovaný Milan Baroš. Tahy na jednu stranu pochopitelné, na tu druhou by však nějaká ta inovace základní jedenáctky přeci jen někdy neuškodila, myslela si česká veřejnost. Jenže Michal Bílek svůj "boj" s českými fanoušky znovu vyhrál. Baroš přihrál Jiráčkovi na jediný gól zápasu a Česko jde do čtvrtfinále mistrovství Evropy (z prvního místa!).

Ovšem pozor, i po tomto úspěchu je kritika na místě, vždyť první půlhodina neměla nikterak daleko k výkonu v zahajovacím klání Eura proti Rusku. Češi absolutně nestíhali, Plašil s Jiráčkem snadno a hloupě odevzdávali balóny soupeři, s Pilařem a Limberským cvičila dortmundská dvojka, jak se jí zachtělo a Daniel Kolář pro jistotu prakticky vůbec u meruny nebyl. Jako důkaz přikládám statistiku první desetiminutovky, kde by střední záložník měl mít už několik dotyků s míčem. Kolář se na kulatinu pouze díval.

Vždyť jen v úvodní čtvrthodině měli Poláci dobrých pět solidních brankových příležitostí, ze kterých klidně mohli vytěžit góly. Na dalším zajímavém obrázku se sami můžete podívat, odkud a jak domácí tým střílel, přičemž jako protiváha stojí česká strana. Pro úplnost je potřeba dodat, že fotbalisté v červených dresech nevystřelili za prvních třicet minut ani jednou, což se zatím nikomu na letošním Euru "nepodařilo".

Jestliže pravá strana s Gebre Selassiem a Jiráčkem ještě tak nějak fungovala (dost možná převážně proto, že Poláci její soudržnost prakticky nevyzkoušeli), Piszczek s kapitánem Blaszczykowskim si s plzeňskou dvojicí skutečně pohrávali. Jediným, kdo v úvodním úseku hry splňoval i ta nejpřísnější kritéria, tak byl defenzivní záložník Tomáš Hübschman. A samozřejmě Petr Čech, který všechny šance Polska buď vychytal, nebo jen přesvědčivě kontroloval let míče mimo prostor vyhrazený třemi tyčemi.

Jinak nefungovalo nic, Češi kazili základní rozehrávku, prohrávali osobní souboje na obou stranách hřiště, nezachytávali chytré a rychlé útoky Polska a ocitali se pod neustálým a vytrvalým tlakem, který divže alespoň jednou neskončil domácím úspěchem. Hustý déšť navíc docela výrazně komplikoval práci s balónem i samotné udržení se na nohou, o čemž se mohl přesvědčit v největší šanci českého výběru v první půli třeba Václav Pilař, který ani nedokázal zakončit. Poláci jako by byli lépe připraveni na nedobré podmínky, jenže naštěstí pro nás ze své obrovské převahy nedokázali nic vytěžit.

A pak přišel zlom. Někdy zhruba kolem třicáté minuty přestalo pršet a s tímto momentem, jak už lze pochopit z nadpisu a vlastně i perexu, konečně do Vratislavi dorazilo jedenáct bojovníků se lvíčkem na prsou. Od té doby do konce poločasu se hrál vyrovnaný fotbal, přičemž pokud se dá některý tým označit za aktivnější, byl by to určitě ten "červený". K vynikajícímu výkonu Hübschmana se začali přidávat Pilař, Limberským, Gebre Selassie, Baroš a ti ostatní alespoň přestali zmatkovat. Takový Kolář se sice v počtu dotyků s míčem umístil až na sedmém místě z červených, ovšem zase toho z Čechů nejvíce naběhal a jeho přínos ve druhé půli byl viditelný. Přiznejme si bez mučení, s Rosickým by se naše hra posunula ještě o úroveň nahoru, Kolář ale nezklamal.

A tak přestože z úvodního dějství stále o dost lépe vycházeli Poláci, po evidentním zlepšení se nedal předpokládat znovu stejný začátek poločasu. A ten také nepřišel. Bílek věřil své jedenáctce, nechal jí beze změny vyběhnout na vratislavský pažit i po přestávce a Poláci najednou vůbec nevěděli, kam dřív skočit.

Plašil s Hübschmanem perfektně pracovali v defenzivní části (hlavně druhý jmenovaný udržel svůj výkon na světové úrovni), Jiráček s Gebre Selassiem zkušeně přehrávali slabší levou polskou stranu, oba stopeři fungovali na jedničku a i Kolář se čím dál více dostával do hry. Milan Baroš se s vytáhlou polskou obranou rval opět statečně, tentokrát ale také velmi úspěšně. Baroš, přestože na něj létaly nesmyslné dlouhé míče, dokázal většinu z nich udržet či sklepnout pro své spoluhráče a dostával tak zadáky v bílém pod tlak. A i když rozhodně ne všechna rozhodnutí Baroše byla ta správná (velká škoda dvou nezdařile zakončených přečíslení, když jednou Baroš přehlédl napravo Gebre Selassieho a z těžké pozice zakončil, podruhé pak stejnému hráči na pravou stranu přihrával nepřesně), lze jeho výkon hodnotit na velice vysoké úrovni. Ostatně stejně to viděli i čeští fanoušci ve Vratislavi, kteří (po jak dlouhé době?) vyprovodili Baroše při střídání potleskem vestoje.

A na konec jsem si nechal Davida Limberského a Václava Pilaře. Jak jsem zmiňoval typický obrázek hry první půle - tedy polský útok po pravé straně a jasná převaha Piszczeka s Kubou nad naší dvojící, ve druhém dějství se situace úplně obrátila. Poláci najednou museli bránit, Limberský perfektně podporoval útočné výpady Pilaře, v obráceném gardu zase skvěli zastavovali všechny rodící se útoky domácích. Famózní výkon, který v podání Limberského mohl zkazit snad jen nedůraz a prohraný souboj ve čtvrté minutě nastavení, který nás málem stál vytoužené čtvrtfinále. Leč nestalo se, jdeme mezi nejlepších osm týmů turnaje a na všechno lze nahlížet o něco růžovějšími brýlemi.

Poláci naopak ukázali, že absolutně postrádají jakýkoliv plán B. Přestože museli vidět, že se přes plzeňský tandem jejich hlavní útoční síla vůbec neprosazuje, svůj styl hry nezměnili a dál tvrdošíjně pokoušeli štěstí po pravé straně. Tu ovšem Pilař s Limberským ovládali bez jakýchkoliv dalších debat, přesto byl včera dobře hrající Obraniak u balónu podstatně méně. A o Lewandovskim ani nemluvě, ten se k míči, který si sám nevybojoval nebo pro který si došel do hloubi pole, vůbec nedostal. Polsko prostě po přestávce zaostávalo ve všech směrech.

Další interesantní srovnání nabízí server fourfourtwo, kde mimojiné sledovali také nejčastější výskyt všech fotbalistů a jejich dominanci na svém území. Podívejte se sami na obrázek druhé půle, pro lepší představu dodávám, že čím větší jméno, tím větší vládce svého prostoru. A aby byla odlišnost obou poločasů snad už definitivně doložena, přidávám ještě polské střely na naší svatyni. Nejsem si sice jist, kam se pánům statistikům zatoulalo závěrečné takřka gólové zakončení Blaszczykowskiho, ovšem pro ilustraci slouží následující odkaz skvěle.

Suma sumárum, české vítězství je v konečném důsledku možno považovat za naprosto zasloužené, Bílkovy ovečky byly po větší část zápasu lepší po výměně přátelských gest s Poláky mohly začít slavit. Ovšem pozor, čtvrtfinálová účast rozhodně nemusí znamenat konečnou. Vždyť Češi už překonali tolik složitých překážek, ve čtvrtfinále se navíc na devětadevadesát procent vyhnou silnému Německu a narazí na jednoho z trojice Dánsko, Portugalsko, Nizozemsko. Žádný med, ovšem na druhou stranu nic nepřekonatelného. Pro partu z druhého poločasu rozhodně ne.

---

Ve druhém, souběžně hraném, klání se urodilo obrovské překvapení. Velký favorit skupiny A, před posledními zápasy první tým tabulky a navíc mančaft vyhlížející souboj s papírově nejslabším účastníkem "Áčka", to všechno ještě včera platilo o Rusku. O pár hodin později je Advocaatova eskapa na letišti a cestuje domů...

A na úkor sborné prošlo do čtvrtfinále mistrovství Evropy právě Řecko. Opakování roku 2004? Po včerejšku stále pravděpodobnější. Před osmi lety Rusko řecký výběr na závěr základní skupiny porazilo, přesto i tehdy postoupili mezi osm nejlepších pouze Jihoevropané. Ale co je nejdůležitější, za řeckým úspěchem opět stojí pevná a místy až úporná defenziva a jeden vstřelený gól. Ostatně více než jednou se Řekové neradovali už devětkrát v řadě, což je u účastníka čtvrtfinále evropského šampionátu naprostý unikát.

Jistě, Rusko bylo po celý průběh zápasu jednoznačně aktivnější, mělo velkou spoustu příležitostí, jenže zase doplatilo na dva obrovské problémy, které ho tíží. Tedy žalostnou úspěšnost v koncovce a, stejně jako u Polska, absence náhradního plánu, pokud by ten první nefungoval.

Prvnímu problému se budu věnovat teď. Sborná vyslala směrem k bráně Sifakise málo vídaných jednatřicet střel, ovšem vytěžilo z nich jen čtyři opravdu velké šance ke vstřelení branky. Statistika Řecka? Osm zakončení - osm možností! Na podrobný obrázek se všemi pokusy se můžete podívat následující zde.

Rusové přitom nepodali nijak špatný výkon, měli jasnou převahu, drželi míč na svých kopačkách, dostávali se ve velkém počtu hráčů a ve velkém počtu případů do blízkosti řecké svatyně, jenže všechna snaha nakonec vyšla vniveč. Většinu akcí sborné rozjížděl střední záložník Denisov, autor sto osmnácti přihrávek (z toho hned 110 přesných!), aktivní a opět dobře hrající Dzagojev znamenal pro řeckou obranu největší nebezpečí, Žirkov po levé straně poctivě doplňoval útočné snažení svých spoluhráčů. Nikdo ale nedokázal najít síť.

A přestože ruský kouč Advocaat tentokrát pro něj nezvykle změnil svou sestavu už o poločase, když v koncovce opět nešťastného (nebo tragického?) Keržakova nahradil žolíkem Pavljučenkem, obrázek hry se však vůbec nezměnil. Na trávník pak šli i další útočníci Pogrebnjak a Izmailov, Rusko vložilo všechny síly do útoku. Bez úspěchu.

Řecko dobře bránilo, mělo jistého Sifakise v bráně a z jednoho protiútoku udeřilo. Hrdinou se stal kapitán Karagounis, který ovšem bude ve čtvrtfinále chybět. V podstatě kvůli omylu hlavního rozhodčího, jenž nechtěl zbaštit známému herci pokus o vymodlení si penalty, jak ovšem ukázaly opakované záběry, penalta to být skutečně měla. Místo toho dostal Karagounis žlutou kartu, svou druhou na turnaji, a hrát nebude.

Co se týče stylu hry, Řekové opět vsadili na velice jednoduchý přechod do útoku, oproti Rusku opravdu velký rozdíl. Zatímco sborná si "španělsky" nahrávala kolem velkého čtverce soupeře a hledala pravý moment pro průnikovou přihrávku, Řecko těžilo z protiútoků a dlouhých pasů za obranu. Důkaz této odlišnosti můžete vidět zde.

I na tomto příkladu se pak můžeme podívat na to, kde a jak úspěšně se ten který hráč pohyboval. Opět sledujte obrovskou nadvládu dvojice Denisov-Dzagojev .

Jenže Řecko k úspěchu držet míč nepotřebuje, mnohdy dokonce ani nepotřebuje víc než jednu šanci. Těch tentokrát přišlo víc, a to převážně díky výborným výkonům Karagounise a Samarase. Hlavně druhý jmenovaný předvedl výkon, který by od něj asi jen tak někdo nečekal - zatímco v prvních dvou zápasech byl útočník Celticu spíše pro smích, proti Rusku se vzepřel k parádnímu představení, byl jasně nejnebezpečnějším Řekem a právě po jeho levé strana svěřenci Fernanda Santose nejvíce hrozili. Ba co víc, Samaras stíhal také bránit, důsledně pomáhal Torosidisovi, Tzavellasovi nebo potom Holebasovi a hned několikrát vybojoval míč v blízkosti vlastní šestnáctky.

Rusové ale znovu útočili prakticky výhradně středem hřiště, i "křídla" Aršavin s Dzagojevem operovala uprostřed a na tuto variantu byli Řekové (narozdíl od našich) perfektně připraveni. Zahušťovali tento prostor, takže nepouštěli soupeře k rychlým kombinacím a když už náhodou sborná roztáhla hru do strany, drtivou většinu centrů sebrali Řekové.

Jistě, nebýt neuvěřitelné impotence ruské reprezentace, dopadlo by to asi všechno jinak, ovšem čistých gólovek měli Dzagojev a spol. pomálu. Řecko se tak překvapivě může těšit na čtvrtfinálový souboj (pravděpodobně) s Německem. Bez svého kapitána, zato s taktikou, která už jednou evropské zlato přinesla. Tentokrát se však na stříbrný gól nehraje...

Elektronická tužka

1) Jako první si na konkrétním příkladu ze dvanácté minuty ukážeme, jak moc Poláci spoléhají na svou pravou stranu. Sami se podívejte, na pětici hráčů v bílém, která se pohybuje na několika málo metrech čtverečních. V tomto případě se Polsko dostalo až k naší šestnáctce a vytvořilo si nebezpečnou situaci, ovšem poté, co se Češi v bránění této lajny výrazně zlepšili, Poláci svůj styl nezměnili. I proto neuspěli.

2) Sedmdesátá druhá minuta, největší radost a klíčový okamžik pro českou reprezentaci. Balón ve středu pole vybojoval Hübschman, přesně v tu chvíli se mu pohybem směrem k míči nabízí Baroš, ale vy se podívejte především na postavení Petra Jiráčka, pozdějšího střelce branky. Ten startuje ze zadní pozice, z levé strany perfektně obíhá Baroše, který dostává přihrávku a navádí merunu do středu hřiště. Jiráček hluboko za sebou nechá Poláka, jenž má v úvodu několikametrový náskok, vytváří přečíslení, které po (ne úplně ideální) pobídce od Baroše využívá. Perfektní práce českého bojovníka!

3) Na další ukázce si rozebereme jednu z největších příležitostí Ruska v celém utkání. Žirkov se podél levé lajny šikovně procpe až do šestnáctky, překoná přitom několik protivníků a najednou je sám přes Sifakisem . A může si vybírat - v šestnáctce má k sobě ještě úplně volné Keržakova s Dzagojevem, které jediný bránící (navíc k bráně směřující a klouzající) Řek prostě nemůže pohlídat. Akce končí nepřesnou přihrávkou...

4) Na závěr ještě jedna zajímavá situace druhého duelu. Míč má na noze Karagounis, nikdo z jeho spoluhráčů se ovšem s naběhnutím přetrhnout nechce. Karagounis si tak všimne mezery v ruské defenzivě, do které okamžitě vnikne a zastaven je až v pokutovém území. Nedovoleně, jenže je to on, kdo dostává žlutou kartu za simulování a přijde o čtvrtfinále...

Zajímavosti dne

- Česko je druhý tým v historii, který postupuje z prvního místa ve skupině i přesto, že ve třech zápasech inkasovalo hned pětkrát. Tím prvním bylo Španělsko v roce 2000.

- Zároveň je to už podruhé, kdy jsme se probojovali do čtvrtfinále se záporným skóre. Před šestnácti lety jsme pak došli až do finále...

- Milan Baroš vévodí statistice faulů - nedovoleného zákroku se dopustil už čtrnáctkrát.

- 217 minut strávil na tomto šampionátu Baroš na hřišti, než poprvé prověřil rukavice soupeřova gólmana. Z útočníků tak dlouho nikdo nečekal.

- Češi jsou také prvním týmem na turnaji, který musel na svou první střelu čekat déle než půl hodiny.

- Polsko je druhým hostitelem Eura v historii, který neochutnal radost z vítězství. To samé se "povedlo" ještě před čtyřmi lety Rakousku.

- Řecko vůbec poprvé ze čtyř případů vyhrálo závěrečný duel ve skupině.

- Zároveň včera Řekové vyhráli poprvé od finále Eura 2004.

- Giorgios Karagounis si zblízka prohlédl už svou osmou žlutou kartu v desátém utkání na ME. V tomto ohledu je rekordmanem.

- Rusku sice stačila k postupu i remíza, jenže na výhru už po gólu Řecka prakticky mohlo zapomenout. Pod vedením Advocaata otočilo pouze jeden nepříznivě se vyvíjející souboj.

- Oba týmy, které zatím na turnaji překonaly hranici třiceti střel, vyšly nakonec gólově naprázdno a prohrály (Nizozemsko - Dánsko 0:1, Rusko - Řecko 0:1).

- Řekové včera zablokovali dvanáct střeleckých pokusů soupeře, čímž vyrovnali rekord Angličanů z roku 2004.

- 31 střel vyslali Rusové na mistrovství Evropy vůbec poprvé. Jejich dosavadní maximum bylo na čísle 28 - i tehdy sborná prohrála.

- Čtrnáctkrát zakončil Alexander Keržakov, aniž by dal gól. Ruský forvard se na ME s formou nepotkal.

- Euru 2012 zatím vládne Wolfsburg. Jeho hráči nastříleli už sedm branek (Mandžukić 3, Jiráček 2, Pilař 2).

Kuriozita dne

Jen pár centimetrů dělilo v devadesáté čtvrté minutě Blaszczykowskiho od toho, aby vyřadil český tým ze hry. Kdyby totiž proměnil svou čistou gólovou příležitost, vyrovnal by na 1:1 a vzhledem k výhře Řecka nad Ruskem by všechny tři týmy (bez Polska) měly shodně čtyři body a rozhodnout by tak musela minitabulka. Rusové by i přes porážku skončili první, měli by totiž nejlepší skóre, ze druhé příčky by pak postoupilo Řecko a černý Petr by zbyl na svěřence Michala Bílka...

Hvězdy dne

Tomáš Hübschman (Česko) - Naprosto prvotřídní výkon. Český defenzivní záložník byl nejlepší na hřišti, ovládal střed pole, dobře rozděloval míče a nespočet jich vybojoval. Zářil ve druhé půli, kdy se našemu týmu dařilo, ještě platnější však byl v době, kdy se na Čecha valil jeden útok za druhým. Jen tak dál.

Václav Pilař (Česko) - Vládce levé lajny. V úvodu nestíhal bránit aktivního Piszczeka a nechával hrnout na Limberského polskou přesilu, po chvíli se však srovnal a hrál famózně. Poctivě bránil, i přes svou nevelikou postavu vyhrával souboje, k tomu navíc rychlostně i technicky jasně přehrával polského pravého beka. Škoda jen, že nedal gól, ke kterému měl nejblíže hned v úvodu, kdy ale míč netrefil dobře.

Giorgios Samaras (Řecko) - Kdyby se na tomto místě objevil třeba Baroš, Limberský, Jiráček, Gebre Selassie nebo Čech, nikdo by se nemohl divit. Ale prostor dostává nejlepší hráč zápasu mezi Řeckem a Ruskem. Právě Samaras nechal své dosavadní matné výkony za sebou, pendloval podél levé postranní čáry nahoru i dolů a kromě bezchybné podpory defenzivy stíhal být i nejnebezpečnějším Řekem.

Odpadlík dne

Sergej Ignaševič (Rusko) - Hlavní viník ruské prohry. Zavinil jediný gól zápasu, když zazmatkoval v hlavičkovém souboji a vyslal do samostatného úniku skórujícího Karagounise. Celkově ale nepůsobil jistým dojmem, několikrát chyboval v rozehrávce, měl problémy v rychlostních soubojích, dokonce ani nebyl dominantní ve vzduchu, kde jednou například nechal po rohu hlavičkovat Sokratise. Na tenhle mač ruský stoper nebude vzpomínat v dobrém.