Eurozápisník X. aneb Un cane in Chiesa

Přesně po 25 letech a dvanácti dnech se na anglickém pažitu opět prosadil Chiesa, tentokrát "nezvaný host” Rakušanů. Na Enricovu čtvrtstoletí starou trefu v Liverpoolu tentokrát v Londýně navázal jeho syn Federico, a nasměroval tak Itálii do vydřeného čtvrtfinále. O pár hodin dříve se prvními čtvrtfinalisty stali naopak spíše nečekaně suverénní Dánové.

Žádný tým zatím na šampionátu neudeřil zpoza šestnáctky tolikrát co Dánové (3), a v ohrožení je i nedávné maximum. Belgičané se takto před pěti lety trefili čtyřikrát, Francie roku 1984 zaznamenala pět zásahů ze střední či větší vzdálenosti.

Kde už pro změnu Dánové prvenství stihli ukořistit: stali se prvním mančaftem v dějinách ME, který v po sobě jdoucích zápasech nasázel čtyři branky. Přesně tak, i dominantní Platiniho Francii toho roku 1984 scházel jeden gól do sítě Jugoslávie. Kdepak, Dánům prostě 26. červen svědčí — právě toho data roku 1992 senzačně porazili Němce na cestě za svým prvním zlatem. Mohl snad Schmeichel něco vyzradit na brankářského i klubového kolegu Warda?

Dánové si takhle ukázkově spravují chuť po frustrujících prvních dvou zápasech, kdy 43 jejich střel vedlo k jediné gólové radosti; teď 32 pokusů znamenalo slavnostní gong osmkrát. Naproti tomu Italům proti Rakušanům nadlouhou dobu zmlklo. Po 90 minutách se stále hrálo bez branek, a tak Wembley tou dobou registrovalo všehovšudy půl gólu na zápas.

Teprve dva střídající Italové, Chiesa s Pessinou, stavidla konečně prolomili, a ačkoliv nakonec Donnarumma o svou sérii nepokořitelnosti přišel (ač rekord Dina Zoffa zlomit stihl), italský výběr prodloužil svou neporazitelnost na 31 zápasů a stanovil nové maximum Azzurri.

---

---

Pro návaznost bude lepší, když přeskočíte a nejdřív si přečtete dánskou část zápisníku.

Máte? Tak jo, můžeme pokračovat.

1) Přestože Rob Page evidentně disponuje dvěma systémy, není schopen je kreativně využívat. Tak, jak se trenérský štáb rozhodne do utkání nastoupit, tak prostě tým hraje. Něco jako plán B neexistuje. Wales přitom nastupuje jen ve dvou rozestaveních - a obě má dobře vypilované. Před turnajem dominovala sestava 3-4-3 a trošku nás překvapilo, že Page do úvodních dvou klání nastoupil se čtyřmi obránci a dvěma pivoty Allenem a Morrellem.

Zkusil to jen proti Itálii, no a jelikož se mu nechal vyloučit třetí stoper Ethan Ampadu, na alternativní variantu úplně zanevřel. A je to velká škoda, protože pro taktické manévry bylo v utkání s Dánskem prostoru víc než dost. Když totiž Wales po překvapivě báječných 20 minutách hry začal z nějakého důvodu ztrácet dech, Page nereagoval. Nic nezměnil, nechal se přechytračit a dovolil Dánům otevřít skóre.

Začátek přitom vypadal tak slibně. Protože Dánové v úvodu chybovali a prohrávali jak uprostřed pole, tak v nebezpečných územích na krajích hřiště, mohli si oba výše zmínění pivoti sbíhat pro balóny, rozdávat je do stran a podporovat oblíbené úprky Daniela Jamese a Garetha Balea po křídlech. V případě Balea dokonce došlo i na zakončení. Kapitán a tahoun týmu se namlsal a jal se k nepříliš častým průnikům doprostřed hřiště. Dánsko bylo jako opařené a Velšané toho nikoli mohli, ale měli využít. Nepovedlo se a ve zbytku utkání pak tahali za kratší konec. I proto, že Rob Page nezkusil hrát třeba chvíli na tři stopery a nějak protivníka překvapit...

2) Ale hlavně proto, že Velšané zkrátka nejsou žádní extra fotbalisté. Jak se ukázalo, Ramseyho opus magnum ze zápasu s Tureckem byl záchvěvem z jinak šedivé formy z Juventusu, a zatímco Bale občas ukázal, že je brilantní hráč, pod ním zkrátka zeje obří díra. James s Brooksem a Wilsonem musí ještě vyrůst jak herně, tak mentálně, aby se stali oporami reprezentace a mohli pomýšlet na postup do závěrečných turnajů i v době "po Baleovi". A nejde zdaleka jen o ofenzivu.

Opravdu špatný zápas odehrál Joe Rodon. Právě jeho dvě zaváhání při vysokých míčích způsobily první náznaky šancí Dánů a následnou změnu v obrazu hry. Nestíhal ani rychlostně, brzy viděl žlutou kartu a pohybově vyloženě selhal při druhého dánského gólu. Nehledě na to, že se ještě předtím sám div nezranil o hlavu spoluhráče Mephama. To všechno tak nějak zapadá ke skutečnosti, že v rané fázi velšského úpadku zranil pravého beka Connora Robertse nepřesnou přihrávkou též vlastní kolega Morrell... jako by se spolu s Allenem snažili kopírovat první patnáctiminutovku Dánů. Naprosté banality.

A když k tomuhle všemu nemáte ani velkého myslitele na lavičce, je z vás snadná kořist. V dánské části chválím Hjulmanda za několik chytrých tahů, které vyloženě změnily hru. A Page? Když Walesu vážně teklo do bot, poslal do hry Harryho Wilsona, jakožto nejkvalitnější osobu z lavičky směrem do ofenzivy. Logicky. Jenže to samo o sobě nepomůže, protože systémově nic neupravil.

Naopak bezmyšlenkovitě na plac ládoval jednoho útočného hráče za druhým ve stylu CSM a doufal, že něco. Jenže ono nic. Když navíc před pokusem o závěrečný tlak (což v podání Walesu úplně pokaždé znamená sázet dlouhé míče do vápna) nahradíte horu Tylera Moorea za postavou normálního Tylera Robertse, nemáte právo se ani divit.


1) Kasper Hjulmand brzy zareagoval na hrozivý vývoj a za to mu náleží respekt. V úvodní čtvrthodině to totiž vypadalo, že Dánové z utkání s Ruskem přejali jen nadšení, ale fotbalovou kvalitu ani za mák. Rozestavení 3-4-3 proti jednoduchému přímočarému stylu Velšanů vůbec nefungovalo, Hojbjerg s Delaneym nestíhali proti přesile uprostřed hřiště a do kapes za křídelními obránci se až příliš snadno dostával především Gareth Bale.

K tomu se přičetla podivná nervozita, která vygradovala v nepřesnosti a eskalovala v - chtělo by se říct až banální - chyby, které nejsou vidět mnohdy ani na okresních soutěžích. Stryger Larsen a Delaney vyrobili takové nesmysly v rozehrávce, až do toho musel Hjulmand razantně zasáhnout. Nešlo však o střídání, nýbrž o změnu systému. Andreas Christensen se ze stopera přesunul na pozici defenzivního záložníka, čímž oba výše zmíněné problémy eliminoval.

Dánové se navíc záhy dostali na koně, a to poměrně jednoduchým způsobem. Trápil je totiž nezvykle vysoký presink Walesu, a tak párkrát odkopli míč nazdařbůh na stopery soupeře a jali se jej atakovat. No a to víte, že Velšani nemají uprostřed obrany žádné šikuly. Stačilo několik nejistých hlaviček, série rohů, jež gólman Danny Ward a spol. neumí úplně dokonale bránit, a momentum ostrovního celku bylo totam. Dánové pak během druhé části úvodního dějství a krátce po přestávce ovládli kombinaci, rychlou a technickou aktivitou (spojenou s další minelou Walesu) se dostali do vedení a už jej nepustili.

Když pak Rob Page začal bezradně házet na hřiště ofenzivní hráče, mohl Hjulmand v klidu zase přejít na "své" 3-4-3 a dohrát zápas ve velkém stylu s opět brilantním Maehlem na křídelním beku. I vpravo zazářil, opět skóroval a potvrdil, že spolu se Spinazzolou platí za nejlepší krajní obránce Eura.

2) I bez Eriksena je Dánsko kreativní a v útoku mimořádně variabilní. Ukázalo se to už v úvodu turnaje, kdy trenér z různých důvodů odstranil ze základní sestavy jedničku v útoku Jonase Winda a nahradil jej Yussufem Poulsenem. Jak víme, Poulsen není typický hroťák a jeho hlavní doménou je především aktivní pohyb (často i po křídle). Právě díky téhle devíze využil na turnaji dvou zaváhání soupeře a jak proti Belgii, tak proti Rusku skóroval.

Jako back-up při zranění je ovšem nachystaný Kasper Dolberg, jenž oproti Poulsenovi zaostává v rychlosti, zato je však technicky zdatnější a rozhodně také schopnější zakončovatel. Dva góly do sítě Walesu (hlavně ten první stál za to) budiž důkazem. A když bylo zapotřebí začít hru kouskovat a dominovat při dlouhých míčích, dokonale posloužil robustní Andreas Cornelius. Hjulmand má kam sáhnout a čtvrtfinále určitě nemusí být pro Dány konečná.

(mu)

---

1. Italy jsme viděli v nervozní poloze, v jaké se nám dosud nepředstavili. Ne snad že by předtím otevírali skóre obzvlášť brzy. Proti Švýcarům odstartovali nejlépe, a pořád si na gól museli počkat "až” do 26. minuty. Navíc vzadu Azzurri dodrželi trend — i tentokrát soupeř nedosáhl ani na 0,1 xG za první poločas. Přesto už před přestávkou šlo pozorovat, že to tentokrát nebylo ono. Levá strana dirigovaná Spinazzolou pořád generovala množství zajímavých příležitostí, ale střílelo se převážně z mizerných pozic. Verratti během prvních 25 minut statisticky vytvořil tři šance, ale přesto se nešlo ubránit dojmu, že občas hru příliš brzdil. A po pauze, to se teprve rozehrál pravý festival nervozity.

Kouč Mancini se zdánlivě hádal s Immobilem, Di Lorenzo jako první Ital na turnaji fauloval ve vyloženě nebezpečném místě těsně za vápnem, Donnarumma se rozčiloval nad riskantní zpětnou přihrávkou, Berardi si netykal s balonem, který mu občas vyloženě překážel, a Insigne hrál plážový fotbal. Italové zkrátka vypadali jaksi nesví, a coby kolektiv minimálně těch prvních cca 20 minut druhé půle najednou vypadali jaksi... porazitelně. Novinka.

Pomalu převrátit zápas na jejich stranu nakonec Azzurri pomohl až střídající Locatelli, který znovu otevřel otázku, zda by neměl startovat před Verrattim (či potenciálně po jeho boku namísto nemastného neslaného Barelly). Locatelliho univerzálnost a schopnost přepínat mezi jednotlivými polohami, ale i větší dynamika při přechodu do útoku, okamžitě byla cítit. Zatímco Verratti se po změně stran začal pod zvýšeným tlakem Rakušanů viditelně trápit, Locatelli přišel na 53 minut a nebyl ani jednou oloupen o míč, zatímco sám čtyři získal.

2. I poloviční Italové jsou však zejména bez míče zatraceně nepříjemní. Jedna z věcí, která mě na Italech zatím fascinuje asi nejvíc, je jejich chameleonovitý presink, který jsem naťukl už v první analýze. V některých zápasech se zaměřují na získávání balonů v nižších částech hřiště, ve středním bloku; jindy zase vycítí příležitost a vytahují se nahoru. Teď ji vycítili, konkrétně ve vztahu k brankáři Bachmannovi, který zpočátku nevyzařoval bůhvíjakou jistotu na míči. A tak mu italští útočníci skoro nikdy nedopřáli klid na balonu a byla z toho jedna laciná ztráta držení míče za druhou. V poločase platilo, že Bachmann narýsoval jediný přesný dlouhý balon (ze šesti pokusů) a nakonec skončil s tristní bilancí 6/17.


1. Ustrašený "Foda-ball” je tentam, tohle je to správné Rakousko. Fanoušci rakouské reprezentace prakticky od počátku štace Franca Fody žehrají na to, že dusí talentovanou generaci hráčů z předních klubů německé Bundesligy. Že neumí najít pevnou pozici pro Alabu, nutí Sabitzera přespříliš bránit, všechny žene za balon bránit v deseti, atd. Včera to bylo velmi odlišné Rakousko. Arnautović dostal výjimečnou platformu de facto bez jakékoliv povinnosti se vracet a obecně se tým prezentoval živelně, nebojácně. Hergot, vždyť i Hinteregger si dovolil troufalou konstruktivní rozehrávku (vedoucí k šanci soupeře, pravda). Pokoušel se nás snad Foda celou dobu uspat jako hady?

Předchod z poměrně hlubokého, unaveného rozestavení 5-3-2 do 4-2-3-1 opravdu nemohl rakouský národní tým revitalizovat do větší míry. Otázka, jestli ho nutně přiblížil úspěchu — protože Alabovy poziční nepřesnosti se na levém beku nevytratily a pořád vyšly Rakušany draho, stejně jako se nikdy nepodařilo dokonale zacelit prostor mezi obrannou a záložní linií — ale neutrálního fanouška Rakousku přiblížil zcela bezpochyby. Konečně si někdo dovolil hrát s Italy vyrovnanou partii a do budoucna přinejmenším naznačil, kudy vede cesta.

2. Rakouský double pivot se zařadil k těm nejlepším na Euru. Kdyby outsider na favorita přeci jen nakonec vyzrál, nemohlo by být sporu o tom, díky komu se tak stalo primárně. Pokud se před šampionátem v rakouských médiích hodně řešilo, zda by ve středu pole nadále měl startovat Alaba, zda se stihne dát do pořádku a vrátit kdysi klíčový Baumgartlinger či jestli si cestu zpátky do základu najdou Ilsanker s Laimerem... odpověď zněla "ne”, v naprosto všech těchto případech. V přípravě utvářeli středovou dvojku Alaba s Grillitschem nebo Schlager s Laimerem; dříve roku 2021 také Ilsanker se Schlagerem.

Ta správná receptura ovšem rovná se Schlager s Grillitschem, kteří spolu do Eura tradiční double pivot Fodovi nikdy neutvářeli. Proti Skotsku hráli uprostřed zálohy spolu s Baumgartnerem, to však ve formaci 5-3-2. Nyní měli, stejně jako proti Ukrajině, poskytovat rovnováhu v systému, který ji při špatně obsazeném double pivotu může nakrásně postrádat.

Blonďatý buldok Schlager a vytáhlý brunet Grillitsch si své úkoly plnili do puntíku.

Na prostoru 90 minut se dokupy složili na 20 získaných balonů, přičemž Grillitsch zároveň přispíval i chirurgicky přesnými, promptními nahrávkami dopředu. Schlager mezitím uspěl se čtyřmi z pěti pokusů o obranný zákrok. Verratti s Barellou střídali hlavně kvůli nim, se zdálo.

(td)