Eurozápisník VII. aneb Slunce, Şenol a pár facek

Černí koně turnaje pro mnohé hipstery, ale i seriózní odborníky, a naši slavní semifinalisté z Turecka končí po skupině bez bodu a se skóre 1:8. Sice jsme v diskuzi tipovali, že buď to skončí katastrofou, anebo dojdou daleko — nic mezi — ale pro tenhle fotbal neexistují adekvátní omluvy. Drama ve skupině B nakonec dopadlo lépe pro Dány...

Ani pro favorizované seveřany to však rozhodně nebyla procházka růžovým sadem, jako vlastně cokoliv na tomto turnaji. Když v rozmezí doslova pár sekund rozhodčí Belgičanům odvolali gól kvůli pofidérnímu ofsajdu a Rusům darovali penaltu za pofidérní držení Soboleva, vše se pro Dány hroutilo.

Po zbytek obou zápasů už ovšem nebylo co řešit; Belgie a Dánsko pořád daly čtyři branky.

Italové udrželi už jedenácté čisté konto v řadě, na němž se pár minutami podílel i vystřídaný Salvatore Sirigu. Po tomto Manciniho gestu se po sociálních médiích začala šířit informace, že tak současný kouč činil kvůli své vlastní lítosti nad tím, že jel na MS 1990 a nezahrál si ani minutu. Takhle Mancini prostřídal 25/26 hráčů (bez trojky Mereta), což je jistě hezké, nicméně v jeho případě je ta osudovost přece jen větší — Mancini si pro své přehlížení nikdy nezahrál na jakémkoliv MS, zatímco Sirigu už na Euru (reálně) nastoupil už před pěti lety.

Ze třetího místa nakonec po výhře 3:1 nad Turky postupují i Švýcaři, za něž dvakrát úřadoval Shaqiri. Pouze Ronaldo, Lukaku a Perišić se stejně jako on trefili na všech posledních čtyřech mezinárodních akcích, což by opravdu nemělo zapadnout. Shaqiriho kolega Zuber se zároveň stal teprve třetím hráčem v historii ME s hattrickem asistencí; před ním to dokázali pouze Rui Costa roku 2000 (proti Anglii) a Hamit Altıntop roku 2008 (netuším proti komu).

Pan "Vlastní gól” po příspěvku brankáře Hrádeckého nadále suverénně vladné tabulce střelců Eura. Se šesti brankami má pohodlný třígólový náskok na Schicka, Lukakua a spol.

---

---

SKUPINA A



1. Italové potvrdili, co se dalo čkat — i přes rotaci neztratili na rytmu, protože jsou prostě až příliš dobře nadrillovaní. Komentátoři ČT se sice snažili poukázat na kontrast v přístupu, když ad hoc vypichovali situace, kde by "Berardi s Insignem určitě presovali”, ale... realitou zůstává, že Italové neztratili nic na svém výchozím postavení na balonu i bez něj. Azzurri opět výtečně vykrývali prostory, jejich mapa přihrávek je v podstatě vzorová v tom, v jak ideální šířce jsou všichni hráči rozestoupení, a signály ze standardek též nikam neodešly — ba naopak, dostali jsme i pozoruhodně klamavou třetí zeď v ofsajdu (lol).

Itálie pořád zůstává mančaftem, který vás prokombinuje středem pole, překoná na jakémkoliv z křídel, míčem za obranu, z protiútoku... neuvěřitelná diverzita. Ono bodejť by ten tým nevěděl co dělat i po obměně 8/10 hráčů v poli, když Mancini místo slavení Pessinova prvního repre gólu svolal poradu třech největších matadorů a vymlouval jim díru do hlavy.

V detailech se to možná lišilo. Ano, Emerson byl výrazně méně běhavý a aktivní bez míče než Spinazzola (taky... kdo by nebyl?), ano, Jorginho to hrál tentokrát níže a pasivněji, a ano, devět získaných míčů v útočné třetině je ve výsledku zdaleka nejmíň, co Italové na turnaji zaznamenali (předtím 15 a 23). Ale jako celek se zkrátka Squadra Azzurra nechovala nikterak odlišně. Sám stoper Bastoni ostatně svou agresivitou na levém stoperu kompenzoval nemalý díl Spinazzolova projevu. Kombinační těžiště nadále spočívalo vpravo.

2. Vítej zpátky, Marco! Po Locatelliho famózním výkonu proti Švýcarům se kdekdo bavil otázkou, jestli se vůbec Verratti na šampionátu někdy podívá do základní sestavy. Tohle byla perfektní příležitost ho konečně po zranění rozběhat a... teď se kdekdo pro změnu baví otázkou, kdo vlastně mistrovství na pozici toho levého středopolaře dokončí.

Já bych se ani nedivil, kdyby si Verratti nyní základ udržel. Zaprvé potvrdil, že se řadí k nejlepším metronomům na světě; na přihrávce prakticky nechybuje, a zároveň mu nedělá problém ji zrychlit tak, aby se horizontální cirkulace balonu nestávala příliš předvídatelnou (co by za něj dalo Španělsko!), potažmo ozvláštnit krátkým potažením balonu. Zadruhé se výborně postaral o Balea, takže obstál i v této polote. A zatřetí holt přináší trochu něco jiného — Locatelli z té druhé vlny primárně zakončuje, to Verratti činí standardky automaticky nebezpečnými a hru umně tvoří i ze hry; Goalpoint mu napočítal pět klíčových přihrávek.


1. Wales navzdory předturnajovým očekáváním až teď nastoupil s pěti vzadu a nedá se konstatovat, že by to týmu svědčilo. Ramsey na falešné devítce v hluboko posazeném 5-4-1? Nejčastější kombinace směrem dopředu Ward-Bale? Kdepak, s tímhle Italy nešlo zaskočit. A otázkou je, zda se vůbec Velšané někoho zaskočit snažili.

Jakmile míč dostali k vápnu soupeře, sice ho okamžitě zaplavili čtyřmi těly (tohle dostávání velkého množství hráčů do pokutového území se jim obecně na ME daří velmi dobře), ale to nic nemění na tom, že se tak v první 25minutovce dělo všehovšudy jednou. První dvě šance (a jediné dvě v úvodním dějství) po standardkách pro stopery; a vlastně i ta jediná střela jakž takž ze hry (Baleovo ukvapené zakončení v 76. minutě) následovala nepřímý volný kop z půlky.

2. Přesto se nedá říct, že by Velšané nutně byli pasivní. Vždyť se na vlastní polovině dokonce zkraje leckdy skládali v neotřelém 5-1-4 s jediným Allenem vykrývajícím střední blok Italů. Namísto vytaženého Morrella Allenovi reálně vypomáhal spíš Ampadu, který se mnohdy osobně vázal s italským křídlem a agresivně ho následoval do středu pole. Později to s agresivitou přehnal, a i proto nakonec nelze velšský přístup moc dobře soudit.

Co se ale zase nepovedlo, je dát více prostoru náhradníkům a oddych oporám. Brooks přišel za Balea na čtyři minuty, Ramsey odehrál celých 90 minut, a to tentokrát musíme počítat i s náročnějším počínáním bez balonu vzhledem k dlouhému oslabení. Jediné dvě změny v základní sestavě se odehrály níže ve hřišti, kde rekordman v počtu startů Gunter s mladíkem Williamsem přišli učinit z pětičlenné obrany linii čistě pravonohou.

Zapomeňte na italských rekordních 30 zápasů bez prohry; tohle musí být taky rekord, ne?

(td)

---

1. Petković ukázal správný úsudek, když se rozhodl přetížit levou stranu hřiště a znásobit tak tlak na chudáka Zeki Celika. Bek Lille neprožil (kulantně řečeno) vydařený turnaj — v prvním zápase zvedl svou poziční rozháraností cenovku italského kolegy Spinazzoly, ve druhém si jej střídavě podávali Gareth Bale s Danielem Jamesem a ve třetím si už Steven Zuber přímo přes něj připsal tři (!) asistence.

Vážně, Celikovy výkony ve skupinové fázi jsou možná vůbec nejvíc baffling fenoménem, který jsem zatím měl na Euru možnost vidět. V utkání Turků se Švýcary, jenž nenabídlo v podstatě žádné zajímavější taktické prvky a prakticky hned od prvních vteřin probíhalo stylem "nahoru-dolů” (taky si oba týmy připsaly v součtu neuvěřitelných 42 střel), se rozhodující bitvy odehrávaly opět v pravém rohu turecké obrany.

Nati opět nastoupili v rozestavení 3-4-1-2, ovšem s jednou důležitou změnou — Fabian Schär zůstal tentokrát na lavičce, na jeho pozici uprostřed stoperské trojice se postavil Akanji a post levého stopera připadl Rodriguezovi, který doposud nastupoval na levém wing-backu.

Petković se rozhodl v rozhodujícím duelu přitlačit na pilu a vyslat na kraj Zubera; to ale neznamená, že by si Rodriguez, coby kovaný brousič lajny, skutečně zodpovědně hleděl svých nových povinností a zůstával zatažen u vlastního vápna. Ono to ani nebylo potřeba, v tak dynamickém a "rozlítaném” utkání si zkušený standardkový specialista mohl klidně dovolit prostě hrát tak, jak je zvyklý, s tím, že se se Zuberem u levé postranní čáry prostě doplňovali. Celik tak musel neustále bojovat s přesilou, což se mu (podle předpokladů) vůbec nedařilo, a jelikož turecká ofenziva si o nějakém systému může nechat jen zdát, Rodriguez vzadu v podstatě skoro nechyběl.

Triviální záležitost, ale fungovalo to: Petković dobře identifikoval největší tureckou slabinu a vytěžil z toho maximum. Všechny švýcarské brankové akce začaly v tomto prostoru.

2. Švýcaři si postup ze skupiny zasloužili, ale otázkou zůstává, jaké mají další ambice. Skupinové zápasy představily Petkovićův výběr ve třech různých situacích, které všechny skončily tak nějak podle očekávání — na opravdu silné týmy (Itálie) se nechytá, má problémy s prorážením pevného bloku (Wales), ale jakmile mu soupeř poskytne dostatek prostoru a nezvládne pokrýt individuálně silné ofenzivní tahouny, je z toho skvělý, útočný zápas (Turecko).

Jenže v osmifinále na něj budou čekat Belgičané, Francouzi, Němci nebo Portugalci, všechno fundamentálně silnější soupeři, kteří (předpokládejme) nebudou vyrábět vzadu tak šílené chyby jako rozhašené a demotivované Turecko. Proti kterému navíc Nati netriumfovali nějakým suverénním, vyzrálým výkonem, vlastně to byl podle skoro všech ukazatelů vyrovnaný duel, jenom prostě udělali míň kiksů a měli na hřišti Shaqiriho se Seferovićem (který umí být brilantní v případě, kdy ho nikdo moc nebrání, takže v osmifinále očekávám zase další neexistující výkon). Nevím, no.

Na druhou stranu ale musíme uznat, že postavit systém na kombinaci poměrně těsné defenzivy a naopak volně se pohybujících individualit v útoku není samo o sobě nic špatného nebo méněcenného; Švýcaři sice hráli tak dobře jen proto, že jim to Turci (nepochopitelně) dovolili, ale pořád hráli dobře, to se nedá popřít. Ostatně podobnou filozofii (jen s lepšími hráči) razí i Francouzi, že ano. Jen bych to v případě Nati asi úplně nepřeceňoval.


1. Senol Günes na šampionátu shořel jako papír. Vím, že tady v diskusích se pořád omílá náš tip na Turky v semifinále, ale nebyli jsme rozhodně sami; právě Turecko, spolu s Dánskem, platilo před turnajem za poměrně "univerzálního” černého koně, úspěch mu prorokovali na Guardianu, na The Athleticu i v BBC. Protože ten tým na papíru vypadá opravdu dobře, porazil Nizozemce, má ve svém středu skvělé mladé hráče z elitních evropských lig i ostřílené borce jako Calhanoglu či kapitán Yilmaz.

Jenže výsledkem nebylo jen "obyčejné” zklamání, ale totální výbuch. Proč?

Na zápase proti Švýcarům si vlastně můžeme přímo ukázat všechny kiksy, které kouč Günes, legendární lodivod ověnčený bronzem z mistrovství světa 2002, na tomto Euru napáchal. Dají se víceméně rozdělit do tří skupin:

Zaprvé, složení základní sestavy. Otřepaná poučka říká, že dobrý turnajový tým musí nabízet něco víc než jen součet kvalit jednotlivých hráčů; průšvih pak nastává v okamžiku, kdy je výsledek vyloženě obrácený a hráči jsou v kontextu týmu naopak horší. Tím spíše to platí u opor. Není zkrátka možné uspět na Euru tak, že postavím "výběr největších talentů země”, to není totéž co "funkční nároďák”, a Günes by to ve svých devětašedesáti letech měl dávno vědět. Stačí se podívat na role Hakana Süküra v jeho památném výběru z Mundialu 2002 a letošního Buraka Yilmaze — oba hroťáci zůstali za očekáváním, přestože měli být největšími hvězdami a tahouny, jenže zatímco Sükür tehdy na hřišti dával smysl jako součást týmu, podobně jako třeba před třemi lety Olivier Giroud za Francii, Yilmaz se Eura prakticky nezúčastnil, protože ho Turci vůbec nebyli schopní využít.

Když se na chvíli vrátíme k Zeki Celikovi, je tato trenérova neschopnost odemknout schopnosti potenciálně rozdílových hráčů ještě křiklavější — Celik v Lille exceloval jako moderní krajní bek, schopný podporovat ofenzivu, overlapovat hru na křídlech, využívat meziprostory, zkrátka hrát tak, jak se od beka v roce 2021 tak nějak očekává. V nároďáku ale dostal za úkol prostě jen sám ubránit soupeře, nic víc, nic míň. To je přece hloupost, Celik tohle neumí, od toho na tom hřišti ani nemá být, není to žádný zarputilý hlídač, přes kterého neproklouzne ani myš; jeho přednosti jsou diametrálně odlišné, a výsledek jsme všichni viděli.

Co dělá Hakan Calhanoglu na křídle ve 4-1-4-1, když stejně nakonec odehraje většinu zápasu tak nějak "mezi” křídlem a desítkou, kde je v podstatě k ničemu? Tak snad ho buď nechám hrát uprostřed, kde evidentně hrát chce (přizpůsobím systém individualitám), nebo ho posadím a místo něj bude hrát nějaké křídlo, které je skutečně křídlo (přizpůsobím individuality systému). Obě tyto možnosti by mohly fungovat, ale Günes se zkrátka ukázal jako trenér zamrzlý v době, kdy na stranách hráli borci jako Beckham a Poborský, a nezvolil ani jednu.

2. Druhý kiks — odevzdávání prostoru před stopery. Ve 4-1-4-1 je naprosto klíčová role osamoceného defenzivního záložníka, který musí jednak pokrývat velké množství místa, jednak aktivně pressovat, hrát dominantně, bojovat s přesilou ve středu pole. Zkrátka to musí být buď nějaké dynamo typu Kantého (za Bielsovy éry v Marseille v této roli exceloval Giannelli Imbula, blahé paměti), nebo — pokud mám tým postavený na kontrole míče — chirurgicky přesný metronom s dobrým periferním viděním (jako Busquets nebo Thiago Motta v PSG). V žádném případě to ale nemůže být Yokuslu nebo Ayhan, na kterých bylo po celý turnaj zoufale vidět, jak moc potřebují nějakou pomoc, vedení a podporu, protože když v tom prostoru zůstávají sami, je hrozně jednoduché donutit je k chybám.

Třetí kiks — celková herní filozofie. Turci hned proti Italům nastoupili v jakémsi bizarním pokusu o hluboký blok, což evidentně není jejich přednost; tým, který poráží Nizozemsko 4:2 a remizuje 3:3 s Lotyšskem, se přece nemůže těsně před zahájením turnaje začít pokoušet o nějakou švédskou defenzivu, to je taková blbost, až to mlátí dveřma. Paradoxně proti Švýcarům přitom Günesův tým nehrál dopředu špatně; byla to vyrovnaná, i když hodně chaotická bitva, a dokonce bych se nebál říct, že to byl právě on, kdo určoval ráz a tempo zápasu (Petković je mnohem větší konzerva, ale Turci jeho svěřence hned v úvodu jednoduše rozběhali). Jasně, Švýcarsko nakonec sebralo všechny body, ale Sommer se taky docela zapotil a asi bychom nepovažovali za nespravedlivé, kdyby zápas skončil třeba 3:3. Proč jsme ale nějaké náznaky turecké filozofie a fotbalové mentality viděli až teď? Ok, Itálie se asi může leknout každý, ale proč ne proti Walesu?

Je to škoda, protože toto Turecko mohlo být opravdu zábavným zpestřením celého Eura. Třeba příště. Potenciál hráčského materiálu tam je pořád ohromný.

(dz)

---

SKUPINA B



1. Rusové v přípravě na turnaj zcela opomněli ofenzivní fázi. Arťom Dzjuba to nějak uhraje, zhruba takové bylo heslo trenéra Čerčesova, které se po celý turnaj nezměnil. Mirančuk si celou dobu hledal svou pozici, Golovin držel zálohu prakticky na vlastní pěst a jenom na jeho proběhy středem pole či centr z "kapes” bylo spolehnutí. O zbytku netřeba, ba ani nemožno hovořit. Centr zleva na zadní pro Fernandese? Možná, ale to je jen další vzdušná cesta. Po zemi ve výstavbě na šampionátu snad nebylo marnějšího týmu.

Tyto body potom činí téměř nemožnou také evaluaci individuálního turnajového výkonu Dzjuby. Jasné je snad akorát jedno: bude to něco mezi (částečně tlumočenou) kritikou Luboš Kaloudy v předzápasovém studiu a Zelenkovým osobitým kontrem, kdy mu prý dělalo problém přijít na "lepšího útočníka na Euru”, protože tolik míčů podrží, vyhraje atd.

Předně: ano, Dzjuba vévodil Sborné v metrice zkompletovaných přihrávek do pokutového území či přímo uvnitř něj (9), čímž replikoval svůj nesporný přínos v kvalifikaci. Vlastně i připravoval pět palebných pozic pro spoluhráče, což u takové věže není samozřejmé. Ovšem zároveň čtyřmi ze šesti pokusů ani netrefil prostor mezi třemi tyčemi a v ofenzivních duelech (speciálně na zemi) byl necharakteristický slabý (21,9 % úspěšnost). Dánové ho potom dokonce relativně šikanovali i ve vzduchu, kde vyšel vítězně jen ze sedmi soubojů (z 23).

To se vlastně projevilo i na zjevné podrážděnosti Dzjuby. On je sice jakýmsi beranidlem tak nějak furt, ale v posledním zápase skupiny to táhl do extrému — automaticky vytrčoval lokty, soupeře bodyčekoval předtím, než vůbec šel hrát balon, a podobně. Nebylo to prostě ono.

2. Čerčesov tento turnaj musí využít k přísné obměně kádru. A už dopředu si můžeme říct, že by tohle zhodnocení měl ideálně provádět někdo jiný, zvenčí. I sám Čerčesov ovšem musel vidět, že Semjonov a Žirkov neměli jet (prvního jmenovaného ostatně i bez zranění posadil), že Kudrjašov už je pouhým agresorem, že Žemaletdinovův první dotyk na téhle úrovni opravdu neobstojí (a nevzít druhého Mirančuka byla chyba). Možná, ale opravdu jen možná, také pochopil, že se třemi útočníky nad 190cm nic neuhraje.

Zároveň bychom však neměli zapomínat ani na druhou stranu mince: že pokud už někdo (víceméně) přesvědčil, byl to hráč se 4-6 mezinárodními akcemi před sebou. Brankář Safonov (22 let) sice měl své nervózní momenty, ale jinak Rusy podržel a vrátil se do čela hierarchie ruských gólmanů v éře postakinfejevské, z něhož byl nakrátko sesazen zraněním. Stoper Divejev (21) sice každého pozorovatele ruské Premier Ligy překvapil, jak mnohdy na této úrovni rychlostně nestíhá (přeci jen RPL je jiná káva), ale takhle rezolutní v obranném zákroku nebyl žádný jiný Rus. Muchin (19) při svých cameech neselhal, Karavajev (26) stejně tak.

Většina těchto pochval má svůj asterisk, své "ale”, ale v kontextu všeho jsou to dobré základy.


1. Dánský rozjezd byl pomalý, sázka na tři stopery zbytečná. Oproti svěžímu nástupu proti Belgičanům to v podání Dánů nemohl být větší kontrast. Unylá rozehrávka se třemi vzadu, sem tam opepřena výjezdem Vestergaarda jako před... první velkou šancí Rusů. Ve středu hřiště na soupeřově půlce se Dánové s míčem prakticky vůbec neukázali; obě křídla striktně brázdila kraje hrací plochy a působila zbytečně vertikálně, přičemž Delaney šel od 27 obdržených míčů v úvodní části s Belgií k 18 proti zataženým Rusům. To přece samo o sobě nezní šťastně, a seveřanům to skutečně neprospívalo.

Stejně jako v předešlých utkáních navíc Dány srážela jakási absence sobeckosti, snahy udeřit. Braithwaite se opět v dobré pozici snažil balon raději zalepit než z voleje napálit, a tak obecně favorizovaní domácí čekali na svůj první střelecký pokus až na samý konec první třetiny duelu.

2. Jakmile to tam padlo, konečně se však uvolnila stavidla. Je to vlastně docela paradoxní: Damsgaard střelou, která měla hodnotu pouhých 0,02 xG, konečně zlomil relativní dánské prokletí ve vztahu k týmovému xG v předešlých dvou vystoupeních na šampionátu. Tehdy by si dle dat Wyscoutu Dánové zasloužili slavit pětkrát (4,95); místo toho se jim to poštěstilo všehovšudy jednou. Vypálili dohromady 43krát, ujal se však pouze jeden Poulsenův trest hrubice soupeře — tedy nic jaksepatří vypracovaného či zaslouženého.

V druhém poločase se už favorit jakž takž uvolnil, ale opět pro něj platí, že ho do další fáze skoro definitivně posunul až Christensenův utěšený volej z hranice šestnáctky (dle Wyscoutu o hodnotě 0,07 xG, dle jiných modelů dokonce pouze 0,03). Sám Christensen měl dříve mnohem větší šanci a trefil v ní akorát soupeře před sebou. Neuvěřitelná ironie.

Ale kdo by to těmhle chlapíkům nepřál? A kdo by ten čtvrtý gól nepřál i samotnému Mæhlemu, jednomu z největších překvapení Eura, které očividně levým bekům prostě svědčí.

(td)

---

1. Blok hlubší než nejhlubší z tisíců finských jezer dlouho držel, ale nakonec povolil. Kanerva opět vsadil na konzervativní rozestavení s pěti obránci, kteří se při bránění zatahovali po bok stoperů a spolu s trojicí středních záložníků vystavěli nepropustný val, s nímž měl problémy i nejlepší kreativní záložník světa Kevin De Bruyne. A vlastně nikdo nečekal nic jiného. Když takhle Finové hráli proti Dánsku a Rusku, to jste uhádli, že zrovna proti Belgii bude realizační tým sahat ke změnám... tůdle.

Takže to v praxi většinu zápasu vypadalo tak, že když Finsko nedrželo míč, zatáhlo se v osmi (někdy i deseti) pod balón velmi blízko vápnu i dovnitř šestnáctky a houževnatě odráželo útoky Belgičanů. Klíčem bylo co největší zhušťování prostoru, které protivníkovi zamezí v efektivitě útoků po zemi a především veprostřed hřiště. A až na výjimky to i díky belgické laxnosti fungovalo. Finy nakonec zradila špatně zvládnutá standardní situace a pekelná smůla Lukase Hradeckeho.

Naproti tomu v okamžiku, kdy Huuhkajat byli v držení míče, proměnilo se 5-3-2 na jakési 3-1-4-2, kdy mezi liniemi nejčastěji pobíhal Tim Sparv. Toho ale Finsko k výstavbě hry téměř nevyužívalo a omezovalo se výhradně na nákopy do míst, kde měli vyhrávat hlavičky Pukki a Pohjanpalo (což nevycházelo, Fini uspěli jen ve 22% případů), a pokusy o průniky po stranách.

Tam se snad dá najít jediný náznak pozitiva. Třeba v porovnání s utkáním s Dánskem se Kanervovi křídelní beci dotýkali míče víckrát a taky o něco výš . Efekt to však nemělo, protože většinu centrů odtrkal Vermaelen a Finové se za celý duel zmohli na vydatnou porci jedné střely do prostorů tří tyčí.

2. Schopnosti finských útočníků se v posledním utkání dokonale vytratily. Že se Teemu Pukki, obvykle jasný lídr ofenzivy, na šampionátu nepotkal s formou, jsme věděli. Zápas s Belgií však zvládl lépe než jeho kolega Pohjanpalo. A na tohle hodnocení lze pohlížet jedině negativním způsobem. Pukkiho výkon se totiž oproti předchozím kláním nezlepšil — a až na některé bláznivé pokusy o presink na celé délce i šířce hřiště byl forvard Norwiche opět nulový.

Víc mrzí to, že zhasnul i Joel Pohjanpalo. Jeho výkon byl absolutně ničemný, v prvním dějství se zmohl na devět doteků (nepřekvapivě nejméně ze všech hráčů v poli) s balónem a většinu z nich hned zase odevzdal nebo ztratil. Přestože to na Euru byl právě Pohjanpalo, kdo byl vlastně u všech regulérních i neregulérních gólových situací, Markku Kanerva jej na posledních 20 minut stáhl ze hry.


1. Belgie si úplně v klidu mohla dovolit zápas zremizovat a ono to chvílemi vypadalo, že to tak dopadne a nikomu (kromě Dánů) to vlastně vadit nebude. Rudí ďáblové ostatně na Finsko dlouhá léta neumí, neporazili ho od roku 1968 sedmkrát v řadě, a to včetně jednoho domácího duelu z léta páně 2016, kdy už na hřišti pobíhala většina aktuálních opor. K tomu přičtěte, že se favoritovi nechtělo nějak dvakrát přemáhat a máte výsledný obraz hry.

Belgie hodně držela míč, to se ostatně dalo čekat, ale že by se s ním hodlala vydávat do nějakých překotně energicky náročných situací? Kdeže. Hlavně na začátku zápasu to vypadalo, že Roberto Martínez v kabině nakázal svým ovečkám dva pokyny: 1) Všechno pojedeme přes nahrávky De Bruynea na Lukakua, 2) občas to hoďte do stran a zkuste to individuálně. No a protože Hazard je už dva roky zraněný nebo z formy, stálo to kromě výjimečných záchvěvů hbitého (ale pořád zjančeného) Dokua opravdu jen a pouze na De Bruynem.

V úvodu to Belgie zkoušela přes jednoduché přízemní pasy k Lukakuovi do zcela semknuté obrany Finů, která si s ním ve většině případů díky přesile bez větších potíží poradila. A když už geniální De Bruyne finskou konzervu otevřel, vyřinul se z ní jako smrad ze Surströmming se skvělým zákrokem Lukas Hradecky — mimochodem jednoznačně nejlepší hráč Finska na Euru (i přes vlastní gól). Všechno to bylo pomalé, bez momentu překvapení. No zkrátka bez velké snahy s tím něco udělat.

Kevin De Bruyne si bez ohledu na to (nebo snad právě proto) zaslouží absolutorium, protože oproti předchozím větám představuje jedinou výjimku. V utkání tak skoupém na gólové šance vykouzlil (jinak to ani nejde říct) sedm klíčových přihrávek, z nichž tři (jedna nakonec těsně ofsajdová) skončily míčem za brankovou čarou. Brilantní výkon.

2. Zatímco jedna hvězda z MS 2018 září ještě víc, ta druhá stále nesvítí. Od Edena Hazarda, snad díky technicko-driblérským záchvěvům v zápasech s Ruskem a Dánskem, se čekalo, že s každým dalším zápasem půjde nahoru — až si nakonec vyslouží místo v základní sestavě a potáhne Belgii za úspěchem. Jenže momentálně není ani tak dobrý, aby posadil Carrasca.

Jeho hra stále může platit na unavenější nebo otevřenější obrany, kde i s nejistotou na míči bude díky svému nezměrnému talentu působit problémy. Ale okamžiky ze zápasů proti dokonale koncentrovanému a připravenému Finsku, kdy Hazard ztroskotal na prvním soupeři, nebo kdy třeba (a ne jednou) poslal jednoduchou poslal přímo protihráči na nohu, z nich — při vzpomínce na jeho působení v Chelsea — bylo jednomu téměř do breku.

Martínez se však svou spící zbraň pokouší za každou cenu probudit a určitě nejde vyloučit, že se Eden Hazard skutečně ještě na Euru zlepší. Prozatím můžeme alespoň pokynout hlavou nad skutečností, že včerejší klání bylo po roce a sedmi měsících první, kdy někdejší hvězda Lille vydržela na place celých 90 minut.

(mu)