Eurozápisník V. aneb Wilmots a jeho pochybná fotbalová velmoc

Řešilo se to už mnohokrát a řešit se to musí znovu: Belgie je sice dle žebříčku FIFA tím nejlepším evropským týmem, ale na hřišti se podle toho vůbec nechová. Chaos napříč obrannou linií i špatně poskládaná záloha nakonec Itálii příliš potíží nenadělaly. To Conteho Italové nás očarovali. A o něco dříve jistý příslib naznačili taky Irové, ale i Češi, kteří v netradičně hlubokém bloku dlouho vzdorovali Španělům...

Ještě, než se pustíme do rozboru všech tří utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Eurozápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Možná to může znít jako kacířská myšlenka, ale Necid zjevně dokáže suplovat přínos legendárního Jana Kollera a na tom je potřeba do budoucna stavět. Co jsem tak vypozoroval, ohledně Necidova včerejšího výkonu panuje napříč českou fanouškovskou základnou poměrně vzácná shoda: většinou se jeho zastánci i kritici střetnou v bodě, kdy mu přiznají pracovitost, celkem slušnou sílu a odolnost ve vzduchu, ale i ucházející pokrytí balonu, a naopak mu jedním dechem vytknou evidentní technické limity, kdy při obou odvážnějších přeneseních hry Necid svůj ambiciózní plán vůbec nedokázal zrealizovat. Tohle ale na druhou stranu běžně charakterizovalo i Jana Kollera, a pokud si ještě vybavíte onu trudnou éru těsně po jeho ukončení kariéry, kdy se trenéři konkrétně v Tomáši Pekhartovi křečovitě snažili objevit alespoň jednu buňku s vyhovujícím DNA, která by ho konečně pasovala do role schopného Kollerova dědice, nyní jsme možná narazili na toho pravého (i když třeba nikoliv dokonalého) Dinova pokračovatele, aniž bychom to dříve otevřeně plánovali.

Především v prvních 10-20 minutách si šlo všimnout, že Necid zády k brance, třeba i hnedka kolem půlící čáry, vyhraje vzdušný souboj a potom ani obratem nepřijde o balon, což je sama o sobě užitečná kombinace atributů. Takový prvek tedy jednak blíže vápnu vedl ke dvěma faulům v nebezpečných prostorách (jeden z nich přišel v 57. minutě a jednalo se v podstatě o náš první výrazný okamžik na polovině soupeře od začátku druhé půle), jednak měl potenciál nám pomoci s jinak bídnou tvorbou útoků středem pole. Pravda, Necid byl z druhé vlny podporován lépe než třeba Severní Ir Lafferty, zároveň ale nebyl ani omylem podporován jakkoliv příkladně. To by nicméně mělo přijít ruku v ruce hnedka s očekávaným odvážnějším herním plánem: jakmile Rosický nebude muset tolik vypomáhat defenzívě až na samé hranici našeho vápna (to byl mimochodem další parádní výkon vzorového lídra jako z úvodu kvalifikace), a jakmile na křídle nastoupí doléčený a do středu tíhnoucí Dočkal, mohli bychom se po vzoru spolupráce Koller-Baroš opět dočkat nějakého toho Bosákova "jabadabadůůůů"...

2) Španělsko určitě nebylo stoprocentní, ale naznačilo, že je připraveno se pohnout kupředu. Pokud bychom měli soudit čistě na základě prvního kola, Němci jsou nyní celkem jasnými králi proaktivního kombinačního fotbalu a Španělé se jim úplně rovnat nemohou. Vyslanci z Pyrenejského ostrova stále mají tendence sklouzávat ke sterilní kopané, kdy chce většina tvořivých záložníků primárně kontrolovat hru a nevyskytuje se ve větším počtu mezi liniemi - v prostorách, kde mohou být opravdu nebezpeční. Mnohdy navíc, jak trefně podotkl Ted Knutson, můžete nabýt i takového bizarního dojmu, že je španělská rozehrávka stavěna skoro až na základech amerického fotbalu.

Přesto má ale nyní Španělsko, zdá se, chuť vymanit se z (často neférové) škatulky nudných, statických držitelů balonu a možná se aktuálně nejvíc blíží své - dejme tomu nejzábavnější - verzi z roku 2008. Tomu napomáhá i (často neférově) kritizovaný Álvaro Morata, jenž má sice rezervy v zakončení, ale jeho pohyb i driblink dokáže nápadně připomínat ten Torresův. Stejně tak Silva tam měl vertikální záběhy, ke kterým by se třeba dříve ve španělském dresu neodhodlal, a takhle by se dalo pokračovat.

Novou součástí španělského blueprintu se jeví být rovněž pravonohé a přitom přímočaré levé křídlo - včera Nolito sice nepodal žádný úchvatný výkon, ale v budoucnu může jít jenom nahoru a být užitečnou silou. V druhé půli ho navíc střídal Pedro, doposud Del Bosquem využívaný takřka výhradně vpravo. Tam teď naopak z největší části operuje Silva, který spolu s Iniestou vytváří spolehlivou kliku, zasazující se o četné bolehlavy soupeřovy obranné a záložní linie. Barcelonský génius je nicméně stále naprostou alfou a omegou rozjíždění útočných akcí; hledá se vždy přednostně a jeho heatmapa krásně demonstruje, že (v úseku po vápno) vesměs po celé levé útočné polovině. Silva se v tomhle směru přeci jen tolik nerozpínal a neprojevoval.

(Mimochodem, pokud jste byli připraveni na turnaji vycházet ze slabší Iniestovy sezony na klubové úrovni, na takový argument rovnou zapomeňte. Už ve finále španělského poháru byl ostatně skvělý a zvýšená pozornost ve španělském dresu mu evidentně svědčí - jenom včera stihl nastřádat polovinu svých letošních ligových asistencí a stejný počet střel zpoza vápna (dvě) jako napříč oněmi 28 zápasy! Iniesta je tedy očividně při chuti, a to znamená problém pro úplně každý tým na světě.)

3) Ladislav Krejčí je možná ještě esenciálnější součástí tohoto týmu, než jsme si před turnajem připouštěli. S jednou dimenzí Krejčího přínosu se dopředu pevně počítalo: svou výjimečnou pracovní morálku bude muset prodat tím spíš, že za ním funguje často faulující a pozičně nepřesný Limberský. Jeho včerejší výkon sice nebyl krystalicky špatný, přesto bylo alarmující, jak často museli Hubník s Krejčím kvůli jeho nedostatkům vystupovat z 'předepsaného' pole působnosti a improvizovat. Křídelníkův stěžejní vliv se v tomhle směru projevoval zejména ve druhé půli, kdy měl na první pohled více energie než kdokoliv v bílém. Přesto bychom si od něho určitě mohli představovat více odebraných balonů, což snad přijde proti soupeřům, které se nebudeme bát agresivněji napadat.

Kde se každopádně s Krejčího podílem asi tolik nepočítalo, to byly standardky - v tomhle odvětví se dosud k primárním exekutorům neřadil, včera ovšem nejspíš těžil z dalších fikaných vývrtek Brücknera a spol., na jejichž základě jsme dodávku z rohu dvakrát stáčeli poněkud netradičně směrem od branky, jednou nám Krejčí a kolektiv ukázali i cílevědomě zahraný roh nakrátko, a vrchem si potom coby exekutor přímého kopu sparťanský záložník porozuměl s Hubníkem. Plzeňskému stoperovi tehdy k ideální poloze pro zakončení scházel vyloženě jediný krok.

(td)





1) Irové mají směrem dopředu hodně co nabídnout... První půle byla z irské strany vážně povedená a s ohledem na rok 2012 taky neuvěřitelně osvěžující. Že si O’Neillova parta uchová nálepku specialistů přes standardní situace, o to asi už dopředu nikdo neměl obavy (a ve výsledku si Irové jako první vytvořili i skvělou šanci po autovém vhazování), ale jejich herní projev s balonem v pohybu už příjemně překvapoval. Někdejší 'irský Gattuso' Glenn Whelan se ve formaci 4-2-3-1 mohl plně soustředit na černou práci, zatímco distribuci balonů místo něho pohodlně obstarával norwichský fenomén Wes Hoolahan.

Samotná přítomnost kreativního ofenzivního záložníka však není tou jedinou změnou oproti roku 2012. Tehdy kouč Trapattoni, zjednodušeně řečeno, na východ Evropy tahal buď atletické nefotbalisty, anebo neatletické (čti nepříliš mobilní) fotbalisty - a výsledkem byl ukrutně nepohledný fotbal, jehož jedinou dominantou byli obětaví stopeři. Tentokrát už irský výběr přeci jen čítá nějaké ty všestranné hráče, kteří se možná stále vyznačují mimo jiné fyzičností, ale zároveň přidávají i něco užitečného navíc. Falešný levý křídelník Jeff Hendrick do týmu vnáší postavu schopného střelce ze střední vzdálenosti, kolem jehož urgentního počínání se vpravdě leccos otáčí, a novou hrozbu představují i oba krajní beci Brady s Colemanem, jejichž vzdušná dodávka bude pro Iry dozajista klíčová. Irové už jsou zároveň protentokrát ochotni také kombinovat po zemi, čemuž napomáhá fakt, že se v hojném počtu rádi schází v jednom prostoru (všimněte si té faktické absence pravého křídelníka a nepokrytého ohniska na opačné straně).

2) ... a proto by si už nikdy neměli hrát na své sousedy ze severu ostrova. Vzhledem k výše popisovaným plusům potom akorát tím víc zamrzelo irské chování po vstřelené brance. Tehdy se totiž O’Neillův ansámbl nesmyslně zatáhl do hlubokého bloku (pro který nemají dostatek neústupných stoperů jako Severní Irsko), po všech směrech se stal nesmírně pasivním mančaftem, a nakonec po zásluze inkasoval. Zde se zároveň možná projevila potenciální Achillova pata irské reprezentace i směrem do budoucnosti, neboť double pivot Whelan - McCarthy jednak dohrával se žlutými kartami na kontě, jednak především první jmenovaný vypadal být ke konci kompletně vyšťavený. A takové zkonstatování již po prvním turnajovém utkání samo sebou nevěstí nic moc dobrého.

3) Hamrén zase vypadá, že neví, jak sám chce, aby mu tým tvořil hru. Na Euru 2012 pod stejným vedením Švédové vypadali všelijak jenom ne synchronizovaně; uvedli se bez jasného plánu a kreativitu si slibovali mimo jiné od Toivonena, ne-li Elmandera, což samo o sobě zaráželo. Letos na tom Švédsko není o moc líp - jako by se za ty čtyři roky nehnulo ani o píď. Speciálně třeba proti Anglii tehdy seveřané často rozehrávali stylem, že si to na čtyři pět metrů pinkali uprostřed pole, bez pořádné invence a chuti prorazit dopředu, což víceméně charakterizovalo i jejich včerejší projev (a zejména tedy první poločas). Lewicki měl pod palcem výhradně podporu defenzívy, zatímco Källström se soustředil převážně na rýsování horizontálních pasů a posouvání švédské hry směrem kupředu viditelně napomáhal jen triviální předávkou míče bekovi Olssonovi, který potom čas od času zahrozil centrem.

A to bylo opravdu celé. Sebastian Larsson před inkasovaným gólem působil jako by byl na hřišti čistě kvůli standardkám (které navíc nezřídka kopal Källström) a zvláště pozorovatele nizozemské Eredivisie nutil k zamyšlení nad tím jak to, že jeho jmenovec Sam z Heerenveenu stále ještě nemá na kontě jediný start za dospělou reprezentaci. Mladšího Larssona charakterizuje rychlost i schopnost potáhnout balon, což přesně záložní linii Tří korunek zoufale scházelo. Emil Forsberg sice takový profil splňuje, ale na něho si Irové evidentně dávali zvláštního majzla. Pravda, Källström s Larssonem nakonec do utkání takříkajíc 'dorostli', chytili se však teprve ve chvíli, kdy jim to umožnila trestuhodná irská pasivita. Jakmile se zklidnilo tempo, oba veteráni ho zvládali diktovat. Ale takové podmínky jsou notně specifické a minimálně tradiční belgický projev je nikterak negarantuje, spíš naopak.

(td)





1) Itálii už nepodcení nikdo. Když padla závěrečná nominace skvadry Antonia Conteho, jak média, tak fanoušci byli přinejmenším zaskočení. Žádný maestro Pirlo či klíčové články zálohy jako Verratti s Marchisiem (ti druzí dva jsou tedy, pravda, zranění a jinak by jeli), potažmo Montolivo s Jorginhem, nemluvě o opominutém Giovincovi nebo zelenáči Pavolettim s Belottim. Okamžitě se tak vyrojily spekulace, zda nejde o nejhorší italskou soupisku všech dob.

Nu, možná ano, ale tým je to perfektní. Dokonale vycepovanou obranu od Italů očekával kdekdo. Ovšem ofenzivní nadstavba, jakou Conte rozvinul s formací 3-5-2, přiměla již za jediný poločas leckterého kritika uznale pokývnout hlavou. Reprezentanti Apeninského poloostrova vždy přesně věděli, co a jak mají hrát, a plynule se prolínali, jako by rozlišení na obranu, zálohu a útok ani neexistovalo. Belgičané tak nevěděli, která bije, když výtečně sehrané duo útočníků Pellè - Eder leckdy hodilo zpátečku a ze závětří vyrazili neúnavní Giaccherini s Candrevou.

Aby to však mohlo fungovat, potřebujete svého Pirla/Kroose, tedy hráče s dlouhými pasy na dálkové ovládání. V italském týmu se této role zhostil Leandro Bonucci, a to naprosto skvostně. Přestože jsou fyzické nároky na tento styl vysoké a italská základní jedenáctka měla historicky nejvyšší věkový průměr evropských šampionátů (takřka 31,5 roku!), vydržel Conteho soubor veteránů s Belgičany bez potíží běhat až do konce.

Dále ještě jedna poznámka na závěr: takovým způsobem, jak se Italové radovali po každém vstřeleném gólu a závěrečném hvizdu, se neprezentovaly ani země, které letos na Euru debutují. Také to svědčí o mentalitě, jakou svému týmu Conte vtisknul. Když i Gigi Buffon předvádí v ryzím opojení takovéto eskapády, musí vám být jasné, že další zápasy Azzurri si zkrátka nemůžete nechat ujít. A předpokládané čtvrtfinále s Německem dvojnásob.

2) Wilmots si kope hrob takovou rychlostí, že se brzo objeví v Austrálii. Dovolme si nejdříve menší srovnání. Marc Wilmots působí u kormidla belgické reprezentace od května 2012 a již od roku 2009 zde nasával atmosféru jakožto asistent. Disponuje zlatou generací Rudých ďáblů, které chybí k fotbalové dokonalosti snad jen špičkoví krajní beci. Oproti tomu Antonio Conte dorazil k italskému národnímu týmu až po zpackaném MS 2014 a jak již bylo zmíněno výše, jeho kádr na Euro vyvolával celou řadu pochybností. Přesto Azzurri Belgičany zcela zaslouženě porazili.

Zatímco Wilmotsova jedenáctka byla opravdu pouze onou jedenáctkou nesehraných individualit, Conte za podstatně kratší časový úsek stvořil TÝM, vyzrálý kolektiv, který táhne za jeden provaz. "Itálie nás předčila v organizaci a takticky byli nejlepší tým na hřišti," uznal po zápase brankář Thibaut Courtois. A co na to Marc Wilmots? "Porážka je pro nás všechny zklamáním, ale nemyslím si, že bychom prohráli i taktickou bitvu... Italové v druhém poločase úplně přestali hrát, jen postavili deset hráčů za míč." Asi nezbývá nic jiného než doufat, že se Courtois revolučně ujme postu hrajícího trenéra.

3) Fellainiho paradox. V sestavě, kde správně fungovalo jen pramálo, se zaskvěl ten, jehož by mnozí před zápasem vyhazovali na lavičku jako prvního. Řeč je o lukrativním zdroji příjmů z paruk, Marouanu Fellainimu. Záložník Manchesteru United má za sebou dost možná nejlepší výkon v reprezentačním dresu: ze své pozice ve středu pole totiž vytvořil neuvěřitelných sedm šancí.

Abychom tento počin zasadili do patřičného kontextu, na Euru zatím vede Dimitri Payet s osmi zápisy, přičemž Fellaini za celou letošní klubovou sezonu vyprodukoval šancí jedenáct. Přičtěte si k tomu sedm klíčových přihrávek, výtečnou úspěšnost přihrávek v útočné třetině hřiště nebo tři zachycené pasy soupeře a vyjde vám na pohled výkon hodný muže zápasu.

A přesto zůstává otázkou, zda je výhodné Fellainiho v této pozici nasazovat i nadále. Všichni hráči okolo totiž naopak viditelně strádají a zvláště neschopnost spolupráce Edena Hazarda s Kevinem de Bruynem začíná až nebezpečně připomínat obdobnou potíž Angličanů okolo slavného dua Gerrard - Lampard. Co tak raději nasadit do středu pole nezastavitelného dribléra Dembélého a De Bruynemu místo škrcení u postranní čáry předat roli plnohodnotné desítky (již má na dresu samozřejmě Hazard)? To bychom asi od kazisvěta Wilmotse chtěli příliš.

(mk)