Eurozápisník V. aneb dě lá Fuente vůbec chyby?

Letošní mistrovství Evropy se blíží k velkému finále a nelze říct, že by jeho složení bylo překvapivé. Francie porušila své vítězné pravidlo, vstřelila gól ze hry, a Španělé ji za to potrestali. Kritizovaní Angličané proti Nizozemsku konečně zapnuli na vyšší rychlostní stupeň a gólem žolíka Watkinse na poslední chvíli poslala oranžové tulipány domů. Semifinále Eura nabídlo také (minimálně) jedno smutné loučení. Kariéru totiž ukončil, teď už to můžu napsat, legendární Olivier Giroud, nejlepší střelec francouzské historie a mistr světa z roku 2018.

Favoritem finále budou jak dle herního projevu, tak i podle statistického modelu Opta celkem jednoznačně Španělé (60,38 %), nicméně to před závěrečným duelem vlastně nic neznamená. Zatímco Angličané by měli být před finále všichni zdraví, Kieran Trippier byl střídán spíše z preventivních důvodů, kádr Španělska už musel opustit záložník Pedri a nejistý je zdravotní stav kapitána Álvara Moraty, jehož kuriózně zranil uklouznuvší pořadatel. Podle vyjádření trenéra de la Fuenteho by snad ale bojovník na hrotu útoku měl být v pořádku.

Zatímco cesta Španělska do finále byla relativně hladká a La Roja zatím neztratila ani bod, Anglie sice také zatím neprohrála, do finále ale doslova doklopýtala. I přes nijak zvlášť složitý los dokázali Angličané v základní hrací době svého soka porazit pouze dvakrát (Srbsko, Nizozemsko). Tým trenéra Garetha Southgatea ale zdobí opravdu prvotřídní závěry zápasů. Proti Slovensku vyrovnávali Angličané vlastně z poslední možné šance, Švýcarům na gól v 75. minutě odpověděli hned o 5 minut později a Nizozemce sestřelili v 90. minutě. Navíc v 79. minutě nebyl Angličanům uznán gól kvůli těsnému ofsajdu. Španělé sice dokázali Němce zlomit pár minut před koncem prodloužení, závěry zápasů ale naopak patří spíš mezi jejich slabší stránky.

Ať už finále dopadne jakkoliv, ikonou letošního Eura je bezesporu Lamine Yamal, momentálně ještě 16letý křídelník, který si finále zahraje den po svých 17. narozeninách. Nebýt mladíka z Barcelony, možná bych dnes tyto řádky psal o potenciálním rekordu Francouze Zaïre-Emeryho. Jelikož je Yamal poměrně suverénně nejmladším fotbalistou v historii turnaje (o zhruba třičtvrtě roku před druhým Kacperem Kozłowskim), logicky, pokud ho nepostihne nečekané zranění nebo nemoc, se stane i nejmladším finalistou Eura v historii. Překoná tak teprve 8 let starý rekord Renata Sanchese, který nastoupil ve věku 18 let a 328 dnů.

Nizozemsko a Francie sice můžou truchlit, objektivně ale do finále postoupily ty nejkvalitnější týmy ze své části pavouka. Nizozemci předvedli rozpačitý výkon už proti Turecku, které na konci zápasu větralo děravou oranžovou obranu. Pro Nizozemsko je ale semifinálová porážka bolestivá zejména proto, že i současný tým, který lze těžko zařadit mezi ty kvalitnější v tamní historii, měl reálnou šanci na finále. To Francouzi vlastně na turnaji nepředvedli nic, na co by měl člověk vzpomínat. Změny ve vedení reprezentace se ale vzhledem k minulým úspěchům nedají očekávat.

1. Kylian Mbappé si chuť nespravil ani proti veteránovi Navasovi. Byl to před zápasem dost nepředvídatelný souboj mladé superrychlé hvězdy Francie a pravého beka Sevilly, který hraje svůj poslední rok v profesionálním fotbalu. Lépe řečeno, spíš padala silná slova o tom, že Navase musí Mbappé rychlostně roztrhat a jestli není lepší místo vykartovaného Carvajala nasadit levého beka Grimalda a Cucurellu přesunout napravo. Nakonec se de la Fuenteho tah ukázal jako správný, přesto zejména na začátku zápasu museli fanoušci Španělska trnout.

Hned první obranný zákrok proti Mbappému sice Navas zvládl bravurně, na inkasovaném gólu ale svůj díl viny nese. Špatně totiž zareagoval na nabrání Kolo Muaniho stoperem Nachem a nechal se Mbappém vytáhnout dobrý metr a půl za linii obrany, čímž zrušil ofsajdovou past. Stále ale šlo o situaci, kterou měl vyřešit především stoper Laporte lepším bráněním skórujícího Muaniho. Rozpačitých prvních 15 minut Navas korunoval na začátku 14. minuty, kdy kombinaci velmi špatného postavení a podklouznutí hasil tvrdým zákrokem na stojnou nohu Rabiota. To byl pravděpodobně zlomový moment zápasu, jelikož být intenzita skluzu o něco vyšší, Navas by šel do sprch a kdo ví, zda by v deseti Španělé dokázali Francouze přehrát. Každopádně od tohoto momentu Navas úplně změnil přístup a v součinnosti s Laminem Yamalem ofenzivním tažením vymazali levou stranu Francie.

A co samotný Mbappé? Ten může letošní Euro hodnotit jako jednoznačně nepovedené. Masku na semifinále sice odložil, na jeho výkon to ale výrazně pozitivní vliv nemělo. Za celý zápas zaznamenal pouhých 14 úspěšných přihrávek s úspěšností 82,4 %. Obě čísla jsou jeho nejhorším vystoupením na šampionátu. Navíc pouze 3 přihrávky mířily k soupeřově bráně. Dále zaznamenal jen 18 driblinků (z toho 4 progresivní), přičemž druhý nejnižší počet v zápase proti Rakousku se zastavil na počtu 32 driblinků. Jako by už ani Mbappé neměl sílu táhnout cynický systém Francie, ke kterému se dostaneme vzápětí.

2. Francie i v semifinále předvedla naprosto bezkrevný, rigidní výkon. Asi nebudu jediný, kdo si myslí, že jak Francie, tak i jinak veleúspěšný kouč Didier Deschamps potřebují změnu. Stalo se to Joachimu Löwovi, stalo se to Óscaru Tabárezovi. Po více než 10 letech u kormidla jedné reprezentace už zkrátka týmy potřebují nové impulzy, čímž nechci nijak shazovat Deschampsovy kvality. Dle vyjádření prezidenta francouzského fotbalového svazu se ale změna nechystá. Ony jinak existují i výjimky jako třeba trenér Lucemburska Luc Holtz, který se svým týmem zažívá nejlepší období své prozatím 14leté kariéry u národního týmu. Zatímco Holtz ale nově pracuje s individuálně mnohem nadanějšími hráči než býval zvyklý, Deschampsova oblíbená garnitura stárne a na výkonech týmu se to projevilo.

Začneme u N‘Gola Kantého, vlastně největšího pozitivního překvapení Francie. I v pokročilejším fotbalovém věku stále působil z velké části jako ten starý neunavitelný motor středu zálohy. Deschamps jej dokonce proti Španělsku využil jako nejofenzivnějšího záložníka v trojici s Rabiotem a Tchouaménim. K míči se ale kvůli obrovské díře mezi obrannou řadou a ofenzivou moc často nedostával. Francouzská kreativita bez Griezmanna (a vlastně poté i s ním) se tak soustředila téměř výhradně na křídla, která ovšem nehrála dobrý zápas (no, ani turnaj). Dalším veteránem na paškále je Antoine Griezmann. Zatímco na MS v Kataru hrál fantasticky a byl do velké míry důvodem, proč Francie dokráčela až do finále, letos se naplno projevila závislost na jeho kreativitě, která nepřicházela. Les Bleus tudíž za takovéto situace chyběl v záloze nový Pogba, který by vertikálními pasy hledal nabíhajícího Mbappého.

Francouzi obecně prakticky vůbec nehráli vertikálně, po většinu turnaje přihrávali převážně do stran. Jediným útočníkem, který se pohyboval převážně v pokutovém území soupeře, byl Olivier Giroud. Randal Kolo Muani i Marcus Thuram naopak spíš měli pomáhat týmu s kombinací okolo hranice velkého vápna. Je škoda, že Deschamps nejlepšího střelce francouzské historie využíval tak málo. I proti Španělům bylo poznat, že Giroud okamžitě vnesl do napadání i hry Francie novou energii. Takto se bohužel Giroud s reprezentační kariérou rozloučil hořkou, ale zaslouženou porážkou.

3. Španělé zatím sice hrají nejpohlednější fotbal na turnaji, už několikrát ale ukázali zranitelnost. Názory se různí zejména u výkonů brankáře Unaie Simóna. Jeho velmi odvážná a poměrně kreativní rozehrávka už několikrát vedla k chybě a nabídnutí velké šance pro soupeře. Zároveň občas předvádí poměrně zvláštní zákroky, které ovšem zatím nikdo nepotrestal. I proti Francii si neodpustil prapodivné jednoruční sražení centrovaného míče, místo aby jej více standardně ukryl do náruče. I přes kritiku ze strany komentátorů si ale Simón zaslouží prozatím spíš chválu. Progresivní vzdálenost jeho přihrávek přesáhla délku 600 metrů, což je zhruba trojnásobek oproti Francouzi Maignanovi. A některé z přihrávek byly možná riskantní, ale naprosto luxusně zahrané. Proti Německu navíc Simón ukázal, že je pro svůj tým důležitý i díky svým gólmanským schopnostem. Jen u toho zkrátka nevypadá tak elegantně.

Co je vlastně důvodem španělské dominance? Leckoho by jako první napadla velmi mladá křídla Williams a Yamal, skutečným prostorem, kde mají Španělé jasnou převahu, je ale nepřekvapivě střed zálohy. Nelze říct, že by výkoni Rodriho byly podceňované, zaslouží si ale i tak velkou pochvalu. Záložník Manchesteru City prakticky nechybuje a dokáže přelévat hru ze strany na stranu. Dani Olmo je na pozici ofenzivního záložníka rovněž vynikající a byl to dle mého názoru on, nikoliv Lamine Yamal, kdo měl být zvolen hráčem utkání (na druhou stranu že volba padla na podobně skvělého Yamala nepovažuji za chybu). S Fabiánem Ruizem je to už ale trochu složitější. Jistě, mnohdy jde o toho nejviditelnějšího záložníka Španělska, šance připravuje i je dokáže sám zakončit, ale jeho bohorovnost při řešení potenciálně nebezpečných situací je zarážející. Díky jeho chybám se jinak dost předvídatelní Francouzi mohli pohodlně dostat k vyrovnání. Nejde ani o to, že by Ruiz chyboval pod tlakem, on je stejně jako výše zmíněný gólman Simón schopen stvořit potenciálně fatální chybu naprosto z ničeho. Riskantní hra je ale jedním z důvodů, proč Španělé letos diváky baví.

Zároveň si nelze nevšimnout, že pokud Španělé vedou, dokážou být docela dost pasivní. K úplně stejné situaci navíc došlo i v zápase s Německem, kdy po Olmově gólu Španělé zalezli do ulity a nijak se nehnali do útočení, za což byli potrestáni. Pasivitu v zápase s Francií jsme mohli zaznamenat zhruba od 58. minuty, kdy Jesús Navas opustil hřiště a byl nahrazen na pravém beku stoperem Nachem, se španělská aktivita až na výjimka zcela vytratila, nouzově slepená obrana pak navíc zrovna dvakrát jistě nepůsobila. Španělští fanoušci si tak mohou oddechnout, že se ve finále do sestavy po karetním trestu vrátí Dani Carvajal (a také Robin Le Normand, ale na jeho místo má de la Fuente stejně kvalitní náhrady).

De la Fuenteho Španělsko máme zatím spojeno na poměry letošního Eura s atraktivním ofenzivním fotbalem, ale že by měli Španělé otěže zápasu vždy pevně v rukou, to se rozhodně říct nedá. Dejme ještě na závěr krátce vzpomenout na první poločas zápasu s Gruzií, kdy vlastním gólem opařené Španělsko nekreativně kombinovalo a moc nevědělo, co s cynicky betonujícím soupeřem dělat (než Gruzínce nalomil střelou z hranice vápna Rodri). Můžeme Southgateovy Angličany kritizovat jak chceme, ale může se klidně stát, že jejich lehce ospalý pragmatický styl bude slavit úspěch i proti Španělsku.

(jn)

 

1. Vypadalo to už lépe, ale anglická ofenziva se stále ne a ne probudit. Zásluha na zlepšené hře patří zejména kvalitnějšímu týmovému výkonu, nikoliv individuálním počinům jednotlivých hráčů. Přitom právě ten hvězdný ofenzivní čtyřlístek měl Anglii táhnout za kýženým zlatem. V první půli se dobře a aktivně jevil Phil Foden, který nastřelil tyč a jednou i překonal brankáře, na čáře mu ovšem gól sebral Dumfries. Rovněž Bukayo Saka si liboval ve hře z větší hloubi pole a faktu, že na rozdíl od klubových zápasů se defenziva soupeře soustředila i na další fotbalově zdatné muže. Jenže poločasové střídání beků a částečné přeskupení formace oběma sebralo vítr z plachet a ve druhé půle se stali neviditelnými.

Nezachraňovali to ani další. Harry Kane sice vybojoval a následně i proměnil pokutový kop, že by ale jinak bůhvíjak zaměstnával urostlé nizozemské stopery, to se říci nedá. Často se znovu pohyboval mimo vápno, za pětatřicet minut druhé půle přesto nastřádal jen dvě úspěšné přihrávky (více jich provedl špatně) a od penaltového gólu nevystřelil. I proto přišlo střídání za Ollieho Watkinse určitě vhod. A po rozhodujícím zásahu útočníka Aston Villy si asi leckterý fanoušek povzdechl, že se dostal na hřiště teprve podruhé za celý turnaj. Jistě, po bitvě je každý generálem, zároveň nejde zpochybňovat Kaneovo výsadní postavení - ostatně jde o čerstvého rekordmana Eura v počtu gólů ve vyřazovací fázi. Avšak Watkins, který se s devatenácti góly a třinácti asistencemi stal druhým nejproduktivnějším hráčem Premier League, mohl kapitána nahradit vystřídat při trápení proti Slovinsku, nebo alespoň dostat přednost před Ivanem Toneyem, jenž v soutěžním zápase naposledy skóroval v únoru.

Ještě k poslední části útočné hrozby v podobě Judeho Bellinghama. Rovněž on podstatně zaostává za svým potenciálem a možnostmi. Částečně vinou toho, že Anglie postrádá klasického tvůrce hry a určitá očekávání v tomto směru leží právě na mladém záložníkovi, do jisté míry tomu ovšem sám hráč nepomáhá. I v semifinále trkalo do očí, jak složitě a na efekt se Bellingham snaží spoustu situací řešit namísto jednoduché přihrávky - vzpomeňme například na jeho sérii hlaviček, z laciné ztráty ho nakonec vysvobodil jen hloupý soupeřův faul. Na druhou stranu možná i díky němu se Anglie svou vůlí dost podobá madridskému Realu. V letošní vyřazovací fázi dokázala ve všech zápasech postoupit, přestože pokaždé prohrávala, celkem se Three Lions už šestkrát v řadě radovali z úspěchu v situaci, kdy jako první inkasovali.

2. Nizozemci dokázali i z poctivého bloku zahrozit. Nemalý podíl na zajímavosti prvního poločasu z pohledu nestranného diváka měli i Nizozemci, kteří po celý turnaj patřili k nejzábavnějším týmům - přestřelka s Rakouskem, obraty proti Polsku a Turecku i nynější tvrdý direkt od Anglie určitě patří mezi to, na co se bude vzpomínat. Na papíře přitom předpoklady Oranjes směřují spíše k defenzivnímu výkonu, přeci jen obranná čtyřka je nabitá hvězdami evropského fotbalu. A právě ta největší z nich v podobě Virgila van Dijka často deptala anglické útočníky, jelikož stoper Liverpoolu zcela dominoval pokutovému území a čistil jej od jakýchkoliv nebezpečných míčů. Ostatně až na neslavnou výjimku nepustil nizozemský blok soupeře ke střele z bližší vzdálenosti než okolo hranice pokutového území.

Rovněž na Nathana Akého bylo v zápase prakticky stoprocentní spolehnutí, rozporuplné pocity už ale budili oba obránci Interu Milán. Denzel Dumfries byl opravdu hodně vidět, zejména první takto výraznou situaci si za rámeček nedá. Právě on totiž jasným a zbytečným faulem zavinil vyrovnání skóre, na druhou stranu o chvíli později se vykoupil, když na brankové čáře zastavil Fodenovu střelu. Nebezpečně se jevil i v soupeřově vápně, kde mimo jiné orazítkoval tyč. To Stefan de Vrij se věnoval převážně defenzivním povinnostem, které v kombinaci s van Dijkem dlouho zvládal na jedničku. Jenže v samotném závěru to bylo jeho nedůsledné bránění, jež umožnilo Watkinsovi otočit se s míčem ve vápně a ukončit naděje oranžových na evropský triumf.

Celkově se dá zhodnotit, že si obranná linie Ronalda Koemana poradila se soupeřovými hvězdami zdárně. Hůře už to vypadalo směrem do ofenzivy, kde nebezpečí hrozilo snad jen právě od zadáků ze standardních situací a od skvělého Xaviho Simonse. Středopolař PSG vedle své trefy prověřil Pickforda ještě jednou skákavou ranou, to ale bylo takřka všechno. Southgateovi svěřenci měli dobře pokrytý prostor okolo vápna a do jeho bezprostřední blízkosti soupeře nepouštěli. O tom nejlépe svědčí pohled na mapu přihrávek - po zemi se dokázali Nizozemci dostat do soupeřovy šestnáctky pouze třikrát, žádný pas zevnitř pokutového území pak už spoluhráče nenašel. Svou vinu na tom má i zranění Memphise Depaye, byť ani ten v úvodu nepůsobil, že by měl své spoluhráče spasit. Jeho náhradník Wout Weghorst toho totiž moc nevymyslel a anglické obraně nezpůsobil žádné starosti. Na útočné polovině si připsal z pěti přihrávek jedinou úspěšnou, ani jednou přes soupeře nepřešel, nevybojoval žádný faul a svým stylem hry "samá ruka, samá noha" naopak tři nedovolené zákroky sám provedl.

3. Receptem přitom mohlo být zatlačit na anglickou defenzivu. Pro Nizozemsko je obzvláště velká škoda, že nedokázalo využít slabých stránek soupeře. Útočné snažení v podání Kyla Walkera se blížilo nule, k mizerným centrům se přidalo i nízké porozumění s ostatními ofenzivními hráči, drtivá většina přihrávek tak Walker směřoval dozadu či vedle sebe. Rovněž Marc Guehi se v rozehrávce nerovnal kvalitám svého parťáka Johna Stonese a plnil spíše roli posouvače, kterému nedělal dobře občasný soupeřův tlak.

Svižné tempo hry v prvním poločase navíc nesvědčilo ani Declanu Riceovi, jenž několikrát přišel o míč a jedna taková ztráta dokonce vedla k úvodnímu gólu. S příchodem Luka Shawa za Kierana Trippiera sice dostala hra dynamiku i na levé straně, na druhou stranu bylo znát, že v rozehrávce Ostrované mají o jednoho hráče méně. I proto se snížila schopnost Angličanů účelně překonávat pevný obranný blok a pro diváka poměrně pohledná první půle plynule přešla v uspávanou.

Jenže Oranjes postrádali kvality k tomu, aby těchto nedorazů zužitkovali. Jak již bylo naznačeno výše, neměli v přechodové fázi potřebnou rychlost a prakticky při každém zisku míče a šanci na protiútok nechali obranu v bílém zformovat. Při absenci vysoce kreativních hráčů si pak s pečlivou poziční hrou Southgatovy defenzivy nevěděli rady a spoléhali se tak na centry (s nimiž útočné trio nijak nenaložilo) a na standardní situace, které se staly jediným výrazným zdrojem nebezpečí pro Pickforda.

(mv)