Eurozápisník III. aneb Slováci zaujímají Pole position

Česká a slovenská reprezentace poprvé na jedné mezinárodní akci oslavily vítězství, v tomto případě dokonce prakticky naráz, v jeden den — takové štěstí "společného” válčení dosud vůbec neměly. Díky urputnému švédskému valu proti Španělsku takto navíc Slováci sedí v čele své skupiny. Tu druhou po pozdním náletu na statečné Maďary vede Portugalsko...

Co se muselo stát, to se také stalo. Cristiano Ronaldo se sice delší dobu hledal, ale nakonec se na čele historické tabulky střelců evropských šampionátu dvěma góly přeci jen osamostatnil hned na první pokus. Maďarsko takto nezopakovalo své úspěchy proti obhájcům titulu z MS 1954 a 1966, naopak si odneslo nejtěžší porážku hostitelské země v dějinách Eura.

Ostře sledované druhé měření sil skupiny F, v němž se od začátku představilo 13 mistrů světa a 13 vítězů Ligy mistrů (přičemž pouze Rabiot, Gündogan a Gosens neměli ve sbírce ani jednu z medailí), rozhodl vlastní gól Hummelse, čímž jsme se po 12 zápasech dostali na rekordní tři vlastence — toto turnajové maximum bylo stanoveno právě před pěti lety.

Asi nepřekvapí, že "pan Vlastní Gól” pro tuto chvíli sedí na čele tabulky střelců. A částečně za to může i střelecké trápení opticky dominujících mužstev. Hned pět ze šesti týmů s nejvíce střeleckými pokusy na turnaji totiž nevyhrálo. Pouze ten úplně top (Itálie s 24) to zvládl; Dánsko (23), Skotsko (19), Švýcarsko (18), Polsko (17) a Španělsko (16) se složí na dva body.

---

---

SKUPINA E




1. Polsko nevypadá jen jako tuze průměrný, ale i rozháraný kolektiv. Poslední tři týdny byla polská média krmena tím, jak tenhle mančaft není jenom (klasicky) ambiciózní, ale i (neklasicky) stmelený. Krychowiak mluvil o tom, jak je vše dokonalé: příprava, podmínky v místě přípravy, trávník, jejich forma (bez přáteláků s Islandem a Ruskem). Szczęsny se přidával s tím, že od té doby, co jezdí na repre srazy, ještě nikdy nebyla nálada v kabině tak prima. (Což nelze brát na lehkou váhu, protože zkušený brankář je už na čtvrté velké akci.) Dokonce použil ohrané klišé, že je to jako hrát s kamarády namísto kolegů.

A potom tu máme samotného Lewandowskiho, kvůli němuž se (údajně) na poslední chvíli měnil trenér, aby se právě i on cítil jako ryba ve vodě a konečně na turnaji něco předvedl.

Přesto právě polská hvězda vypadala jako dočista vytržená z kolektivu. Jednou podrážděně reagovala, jakmile nedostala průnikovou přihrávku, a ještě horší to bylo po vítězné brance soupeře. Lewandowskimu se na jednu stranu nedalo divit — prošel jsem všechny jemu adresované přihrávky a jenom dvě byly do normální pozice (další dvě na zpracování hrudí, třetí na zpracování za tělem, čtvrtá na zpracování špičkou v plném běhu za obranu...); i proto se začal po pauze stahovat níže — ale nedá se svítit. Jednou je Lewandowski kapitán, a proto zkrátka není možné, aby mu došla trpělivost už po jednom poločase šampionátu. Takhle se lídr nechová.

2. U Sousy se dalo čekat hledání optimální sestavy, ale i formace? Bylo to jako ujít krok dopředu a následně další dva dozadu. Vesměs celý svůj krátký režim se portugalský stratég upínal na taktiku se dvěma hrotovými útočníky, z nichž jeden (který se nejmenuje Lewandowski) se soustředí na odvádění pozornost od hlavního tahouna, potažmo sbírání balonů v hloubi pole. To hrál proti Maďarsku s Lewym, proti Anglii bez něj, a také v generálce s Islandem, kdy už věděl, že nebude mít k dispozici ani Piątka ani Milika!

Přesto z toho nyní byl takový... patvar. Nejvíce přihrávek Lewandowskimu adresovali stopeři Glik s Bednarkem, v závěsu potom byli křídelní bek Rybus s Krychowiakem, kdežto Zieliński, Klich ani Linetty — tři hráči, kteří měli být útočníkovi největší podporou — si s ním fakticky vůbec neporozuměli a mnohdy ho hledali vyloženě na sílu. Po 25 minutách mělo Polsko 68 % držení míče bez jediné střely a nakonec celý první poločas prohrálo i na rohové kopy.

Podobně se Sousa rozhodl pro kombinaci Jóźwiak na RWB-Bereszyński na RCB, které doposud pravou stranu svěřil všehovšudy pro jeden z pěti zápasů — ten s Andorrou. Tehdy to fungovalo, ale asi netřeba připomínat, že soupeř kalibru Andorry se na Euru nevyskytuje. Proto taky právě přes tyto dva šla klíčová první gólová akce, která Poláky zničehonic notně rozhodila. Jóźwiak sice vypadal zajímavě směrem dopředu, byl suverénní při driblinku a sem tam se mu povedla i laterální přihrávka do středu pole, ale v defenzívě již nemůže být jištěn dalším původním povoláním krajním bekem. To si celou dobu říkalo o katastrofu.

Sečteno podtrženo je nyní Paulo Sousa nejméně úspěšným trenérem polské reprezentace od roku 1966, když vyhrál jediný ze svých prvních šesti zápasů (proti té Andoře). To není dobré.


1. Sázka na dvě falešné devítky se Tarkovičovi vyplatila. Mnozí včetně mě pozdvihli obočí, když ani na lavičce neregistroval Boženíka, který se všeobecně očekával jako první volba na hrotu. Trenér Tarkovič se místo toho rozhodl na pozici devítky úplně zapomenout a hrát to se dvěma falešnými, zcela neukotvenými, navzájem se doplňujícími.

Duda už sice pod Tarkovičem jednou od začátku úplně vepředu nastoupil (v barážovém finále se Severním Irskem), to však s výrazně odlišnou platformou a poněkud odřezán. Takřka veškeré míče (kterých bylo míň) přebíral v zahuštěných centrálních prostorech, tím pádem jen jednou se (neúspěšně) pokusil o průnik (teď zkompletoval čtyři takové), neměl střelu (teď jednou nebezpečně pálil), ani fauly tolik nepřitahoval (jeden vs tři tentokrát).

Plán s dalším kovaným záložníkem Hamšíkem coby Dudovou neustálou podporou byl věru ďábelský, málokdy aplikovaný, a ještě sporadičtěji exekuovaný ke všeobecné spokojenosti. Teď přitom o té všeobecné spokojenosti rozhodně hovořit šlo. Hamšík s Dudou stojí za čtyřmi z 11 střel, a dokupy sami přijali celkem 62 přihrávek po celé šíři i délce hřiště. Když si vezmete, že Slováci celkem zkompletovali 338 nahrávek, jedná se o pěkných 18 % rezervovaných pro jejich nejofenzivnější hráče. Zároveň je nutno ocenit, že si oba útočníci napřímo vyměnili hned patnáct balonů — pouze čtyři slovenské kombinace byly častější.

2. Nejen Škriniar, ale i Hromada s Kuckou klíčoví pro defenzívu. Milan Škriniar se svým komplexním příspěvkem okamžitě přihlásil mezi hvězdné stopery ME, o tom netřeba sáhodlouze diskutovat. Zároveň si velmi pochvaloval spolupráci s Ľubomírem Šatkou, s nímž po svém boku dosud za reprezentaci neprohrál. To je určitě super základ.

Nutno však nezapomínat také na příspěvek obou defenzivnějších středopolařů. Slováci začali a veskrze pokračovali v poměrně pasivním, hlubokém bloku, kdy z výchozího 4-4-2 flexibilně přepínali do formace 5-3-2, aby Lewandowskimu dopřávali ještě méně prostoru. V takovém případě se obvykle v první půli Kucka zasouval mezi stopery, přičemž Hromada (leckdy ještě s pomocí Dudy či Hamšíka) se primárně soustředil na čištění levého (mezi)prostoru, kde řádil nebezpečný Jóźwiak. Hromadova heatmapa ve výsledku vypadá spíše jako ta levého stopera, přičemž Kucka si připsal 13 přerušených akcí (z nich šest před vápnem či uvnitř).

Pokud Tarkovičovým plánem bylo vyjít z opatrné defenzívy bez chyb a spoléhat na spolupráci Dudy s Hamšíkem, dá se hovořit takřka o 100% úspěchu. Obě křídla mohla být efektivnější, ale to zase jindy.

(td)

---

1. Španělskou poziční variabilitu byla zprvu radost sledovat. Po letech strávených ve stínu hvězdnějších kolegů to tentokrát vypadá, že by tohle Euro mohlo beze zbytku patřit Kokemu.

Jeho měnění pozic s Llorentem na pravé straně bylo vlastně tím jediným univerzálně fungujícím klíčem na hluboký švédský blok. Jeho tři průnikové přihrávky byly tím jediným univerzálně fungujícím receptem na překonání obou švédských linií a "načnutí” soupeře. Právě s ním v čele Španělsko hrálo to pravé "juego de posición”, veškeré krásné trojúhelníky.

Problémem bylo, že co měl Luis Enrique připravené (a že někdo bystřejší a šikovnější než já vám to tady i hezky znázornil), do jisté míry záviselo i na té poslední překvapivé, vertikální přihrávce, a právě tenhle prvek náhlé přímočarosti se ze španělské hry na dlouhé chvíle vytrácel. Nebyla to sice ve skutečnosti žádná statická házená, ale rozhodně to tak dlouze působilo.

To bylo zejména evidentní zhruba po uplynutí první půlhodiny hry, kdy ještě byla La Roja plná elánu. Jakmile Morata spálil svou první velkou tutovku, tempo i nabídka opadly, a to bylo třeba řešit...

2. V druhém poločase už mělo přijít osvěžení; dřív a hlavně jinak. Poměrně brzy po restartu bylo patrné, že se Švédové stávají jistějšími v kramflecích a je potřeba na ně vyrukovat s něčím trochu jiným. To Enrique adresoval kolem 65. minuty, kdy vysvlékl Thiaga se Sarabiou, ovšem háček tkvěl v tom, že pravého křídelníka (se silnější levačkou) vyslal na plac místo Moraty, čímž mu ten rozhodující finální dotyk scházel tím víc.

Hlasité volání po Gerardovi Morenovi, dle mnohých nejlepším zakončovateli v týmu, španělský trenér vyslyšel teprve čtvrthodinu před koncem, kdy sice nebylo nutně pozdě per se, ale tou dobou už Španělé z nějakého důvodu výrazně přetěžovali levou stranu, kdy od pohledu drtivou většinu balonů přebíral Jordi Alba, a to opět nezní jako optimální recept. Jeden z nejlepších driblérů na světě, Adama Traoré, který by zase pomohl řešit španělskou neschopnost/neochotu přejít 1 na 1 přes švédské obranáře, pro změnu zůstal na lavičce.

Jinými slovy: Luis Enrique rozhodně má skvělé nástroje ve svém arzenálu, jen by měl co nejdříve přijít na to, jak je správně využít a kombinovat, potažmo jak jich příště využít více. Dobrou zprávou pro Španěle je, že na tak organizovaného soka už ve skupině nenarazí.


1. Stará dobrá švédská obětavost zpátky na scéně. Nebylo to pouze o tom, to vůbec ne. Švédské dostupování krajních prostorů, které se Španělé snažili soustavně přečíslovat, bylo pro jejich formaci 4-4-2 neobyčejně náročným úkolem a dařilo se jim to nad očekávání.

Zároveň na to Švédové rozhodně nešli na styl Turků a jejich hra ve vlastním vápně měla i nějaký řád. Nebyl to zkrátka hluboký blok ze zoufalství a nedostatku kvality; tohle byla regulérní strategie, kterou Anderssonovi svěřenci, jako již obvykle, exekuovali nadmíru dobře. I veteráni jako Larsson s Lustigem se strhali, oba středopolaři Olsson s Ekdalem s křečemi v závěru aspirovali na hráče zápasu. Nezkušený Danielson sice dvěma "nedocvaky” umožnil dvě z největších španělských šancí, ovšem jinak byl i on skálou, vždy na správném místě.

Výsledkem je skutečnost, že pokud do tohoto utkání bylo rekordním počtem odvrácených míčů (clearances) pro celé utkání 33, Švédové měli za sebou jeho dvě třetiny již v poločase! Jenom Danielson s Lindelöfem utkání završili s celkovým počtem 20 odklizených balonů.

2. Útočný plán se ale, samo sebou, bude muset změnit. Švédové proti Španělům vlastně kombinovali dva pozoruhodné extrémy: jeden za druhého v defenzívě, kde to byl ultimátní týmový výkon, a naopak Isak sám za sebe v ofenzívě. Obecně se hlavně zpočtátku jednalo o zvláštní mix betonu a následné snahy hrát na míči tak, že ho taháš, nerozdáváš, a necháváš se obírat zbytečně nízko v poli. Od toho nakonec Švédové naštěstí opustili, protože Španělé byli schopni okamžitě trestat... a tak začal míč tahat už jenom Isak.

Severskému celku nakonec bylo naměřeno 0,6 očekávaných gólů, a sám Isak je zodpovědný za 0,58 z nich. Zejména při servírování míče před prázdnou kasu Bergovi ukázal celý svůj široký repertoár — nejprve přesně přihrál, na desítky metrů zasprintoval, vymotal se z obležení dvou soupeřů a prokázal famózní periferní vidění. Nebýt Berg starým dobrým Bergem, mohli jsme se tu bavit o ještě větším překvapení na úvod šampionátu...

(td)

---

---

SKUPINA F




1. Tohle byla už taková klasická outsiderova srdeční záležitost. Pokud na některého z účastníků dokonale platilo, že to šel urvat pověstným "srdíčkem”, aby mu nakonec při dvojí teči před prvním zásahem Portugalců scházelo ono prokleté "štěstíčko”, pak to jsou bezesporu Maďaři. Ti byli hnaní napěchovanou Puskás Arénou, která nelítostně aplaudovala jakémukoliv zkaženému míči nebo doytku Cristiana Ronalda, a ještě byla pobízena talismanickým kapitánem Ádámem Szalaiem, který sice svým rozevlátým pohybem určitě nebyl rozdílovým driblérem v hloubi pole, jak si sám představoval, ale... no prostě se bil.

To nakonec dalo vzniknout jednomu pozoruhodnému jevu: přestože měli míč na kopačkách jen 33 % času a přihráli si všehovšudy 228krát, Maďaři vybojovali o pět faulů více než soupeř (15:10).

To však vlastně dává velký smysl, když si přehrajete, jak si na balonu počínali; outsider chtěl málokdy kombinovat, spíše jako beranidlo prorážet klidně dvojí-trojí zástup Portugalců, a to holt nevyhnutelně vedlo (v lepším případě) k nedovoleným zákrokům. Zároveň je ovšem nutno podotknout, že devět z těch faulů se odehrálo na útočné polovině, a jen jeden v obranné třetině. Portugalcům se dravé soky aspoň dařilo zachytávat včas, když nic jiného.

2. Otázkou je, zda to bude do budoucna na body stačit, no. Ne snad že by Maďaři nebyli technicky zdatnými fotbalisty, to ne. Ale je nasnadě se tázat, zda Portugalsko nebylo jen takovým "preview” pro zbylé dva zápasy, v nichž budou též jasnými outsidery. Těžko se bránit dojmu, že tohle prostě bylo třeba ubránit, a že takhle — po naprostém kolapsu, kdy nevydržel ani do té doby skvělý Orbán — už cesta ze skupiny prakticky neexistuje.

Přitom ve druhé půli Maďarsko zvládlo zapracovat na tom, co se mu v té první nedařilo. Sallai se tehdy například ani jednou nedotkl balonu alespoň ve 25metrové vzdálenosti od gólu, zatímco po pauze už ho spoluhráči zásobovali častěji a lépe. Trenér Rossi zároveň v 77. minutě šikovně vyslal na plac svou nejhbitější ovečku, teprve 20letého Schöna (s pouhými dvěma repre starty na kontě), a tento tah taky okamžitě vedl k ofsajdové brance.

Takže talent i varianty tam jsou, ale opět — se záporným skóre -3 na tom už možná nesejde.


1. Nezměnil se Deschamps, tak proč by se měnil Santos, že ano? Přesto bylo navýsost frustrující sledovat, kterak až do 81. minuty drží na hřišti své dva oblíbené štítové záložníky, přičemž jeden z nich (William) dokonce měl zjevně na starosti... erm... tvořit hru? A to ne skrz odměřené diagonály, které umí a vždy uměl, nýbrž... erm... přízemní i vysoké centry od pravé postranní čáry? Jak přesně mělo tohle proboha fungovat?

Sam Tighe měl sice dobrý postřeh, že poselstvím Danila s Williamem bylo nejspíš vykrývat prostory, které po sobě nechávají velmi vytažení krajní beci Guerreiro se Semedem, ale už po pár minutách bylo patrné, že Maďaři nenesou takovou hrozbu, aby na to byli potřeba oba. Naopak Nevesova rozdílová schopnost roztáhnout hru chyběla, stejně jako Renatův drajv a ochota vzít zápas takříkajíc za pačesy, kterou Bruno Fernandes zcela postrádal (spíše zaujal rozhazováním rukama). Ne náhodou se Portugalci konečně prosadili až s Renatem.

Vážně, do té 81. minuty jsem byl skálopevně rozhodnut nasolit Santosově partě trojku. Takhle už bych si ji neobhájil, ale nemělo by zapadnout, že po 3/4 zápasu byli Portugalci naprosto příšerní a moment překvapení v druhé půli za bezbrankového stavu postrádali snad ještě víc než v poklidu dohrávající Angličané proti násobně silnějšímu sokovi.

Ironické přitom je, že to krom Renata pro tápající Portugalce strhl zrovna Rafa Silva, který prvních 10-15 minut nevypadal jako žolík nejlépe (bodejť by ne, hodil by se spíš na brejky než dobývání valu) a jedině tak všechny své kritiky utvrzoval v tom, že ani neměl být v nominaci. Potom doručil jednu šťastnou asistenci, aby se následně vyhranou penaltou a další nahrávkou podílel i na zbytku gólové nadílky nebohým Maďarům.

2. Jota s Ronaldem se taky nezmění, a proto by neměli hrát spolu. První ochutnávku nefungující spolupráce jsme viděli hned v páté minutě, kdy Diogo Jota ignoroval Ronalda v lepší pozici a sám střílel, načež se portugalský kapitán mohl vzteky rozskočit. O čtyři minuty zakončoval znovu (již bez té ignorace) a o přestávce nakonec poněkud přiléhavě i nevyhnutelně platilo, že za Portugalce nestřílel nikdo jiný než tihle dva spoluhráči rivalové.

Ono se tomu ani nelze příliš divit. Jota je jedním z nejčastěji střílejících křídelníků v evropských top ligách (pálí zhruba třikrát na zápas) a Ronaldo je... no prostě Ronaldo. Oba jsou v první řadě oportunistickými predátory, pro něž je obvykle na hřišti jenom jedno místo. Proto taky Ronaldo po většinu zápasu (a vzhledem k dřívější zkušenosti se "sólistou” Jotou) působil, jako by neměl zájem na vývoji utkání. Dělal zbytečné přešlapovačky, neběhal a svou první velkou tutovku záhadně spálil (mimochodem, jeho příští nevyužitá šance bude jeho jubilejní dvoustou na mezinárodních turnajích, tak to nezapomeňte řádně oslavit/oplakat) — jako demotivovaný kapitán vašeho vesnického týmu, který je na hřišti hlavně kvůli přímákům a penaltám, a je si až moc jistý tím, že ať už udělá jakoukoliv volovinu, nikdo ho nestáhne.

Ronaldo samozřejmě utkání zakončil jako hrdina, ale to už ve chvíli, kdy mu nesobecky vytvářel prostor André Silva namísto Dioga Joty. Ani v tomto případě se nejednalo o náhodu.

(td)

---

1. Viděli jsme souboj dvou posledních mistrů světa, z nichž jeden svoji vítěznou identitu ještě posílil, zatímco druhý se od té doby změnil k nepoznání.

Didier Deschamps je pragmatik, jeho cílem je vyhrávat, a pokud si snad někdo myslel, že s výměnou Oliviera Girouda za pohyblivějšího Karima Benzemu začne jeho Francie hrát otevřeněji a adoptuje ladnější, ofenzivnější fotbal, se zlou se potázal.

Ne že by tomu cokoliv nasvědčovalo — úspěšný kouč je ostatně u týmu dostatečně dlouho na to, aby si fanoušci na jeho úsporný a efektivní styl stačili zvyknout. Když jsem v předturnajovém profilu Les Bleus psal, že tento tým bude opět spoléhat v první řadě na uzamčenou obranu a vepředu jej potáhnou individuality, napadlo mě, jestli jeho kormidelník náhodou přece jen (alespoň trochu) neklame tělem; hned první zápas ale ukázal, že žádné experimenty se na Euru konat nebudou. If it ain’t broke, don’t fix it.

Sledovat Les Bleus je trochu frustrující v tom, že člověk ty hráče zná a ví, že toto opravdu není ten nejlepší, nejkreativnější, dominantní fotbal, kterého by dost dobře byli schopni; Francie neustále působí dojmem, že nehraje na 100%, že zkrátka do každého zápasu nastupuje se zařazenou jedničkou a "zapíná” teprve v okamžiku, kdy je to nezbytně potřeba. Na mistrovství světa to bylo asi nejlépe vidět proti Argentině, ale i tady jsme byli svědky podobného momentu - empatický nástup Němců do druhé půle, kdy svým pohybem dokázali rozběhat francouzskou obranu a vytvořit si souvislý tlak kolem vápna, nakonec vyústil v pevnější defenzivní sevření a tři brejky, které skončily dvěma brankami a jedním heroickým zákrokem Hummelse v poslední vteřině.

Jasně, oba góly padly z ofsajdů a je otázkou, jestli Hummelsova záchranná brzda nebyla na penaltu, ale i přesto pořád přetrvává pocit, že Francie ani zdaleka neukázala všechno, co umí. Vadí to? Jistěže ne — tři body jsou tři body, a to je všechno, co Deschamps ke spokojenosti potřebuje. Jeho filozofií není soupeře šikanovat a nadělovat výprasky, bohatě mu stačí hrát právě tak, aby to spolehlivě stačilo na body. Toto byl přesně takový výkon - Francouzi sice v optických metrikách (jako držení míče nebo počet střel mimo bránu) výrazně zaostali, přesto měl člověk při sledování zápasu pocit, že zápas mají pod kontrolou a že kdyby bylo potřeba, prostě ten další gól vstřelí. Fakt, že Les Bleus v souboji s jedním z papírově nejsilnějších týmů na Euru zvládli komfortně zvítězit na půl plynu, jejich pozici turnajového favorita ještě posílil.

2. Co se tedy od mistrovství světa změnilo? Presnel Kimpembe ukázal, že francouzská defenziva je silná především díky systému, bojovnosti a kompaktnosti; pokud jsou její jednotlivé komponenty na určité úrovni (což Kimpembe bezesporu je, stejně jako před ním Samuel Umtiti), fungovat to zkrátka bude bez ohledu na to, jaké jmenovky mají na dresu.

Zejména Lucas Hernández je opravdu zvíře. Deschamps nadále konzervativně trvá na modelu čtyř chlapů vzadu s běhavým štítem před sebou, což si s Hernándezem, Varanem, Kimpembem, Pavardem a fenomenálním N’Golo Kantém zkrátka můžete dovolit, aniž byste se báli o výsledek. Paradoxně nejslabším článkem obrany, díky kterému se Němci dokázali ve vlnách vracet před vápno (aby následně marně hledali cesty dovnitř), bylo nakonec několik vyloženě odevzdaných výkopů Huga Llorise.

Výměna Adriena Rabiota za Blaise Matuidiho znamená zhuštění středu pole. Zatímco Matuidi v závěru své reprezentační kariéry už hrál vyloženě na místě levého záložníka, Rabiotova pozice — ač se i on drží primárně nalevo — je mnohem fluidnější a více centrální, což na pravé straně zrcadlí i (proti Němcům bravurní) Pogba. Deschamps oproti Mundialu upustil od 4-4-2, ale současná sestava příliš nepřipomíná ani předpokládaný diamant — to by totiž Antoine Griezmann musel hrát na desítce. Střelec Barcelony ale proti Němcům zůstával jednak mnohem více v defenzivě, jednak se držel napravo, takže výsledkem je spíše 4-3-3 s Mbappém nalevo a Benzemou na devítce.

Jak už ale bylo řečeno, Francie je v první řadě reaktivní tým, který většinu času stráví bez míče, snahami o absorpci a eliminaci soupeřových zbraní; reálné rozestavení ofenzivní (a vlastně i záložní) trojky tak v podstatě záleží na konkrétní situaci. Opět, není to žádná oku lahodící symfonie; pokud preferujete ofenzivní dominanci v podání proaktivních, silných týmů, bude vás pohled na Les Bleus nejspíše dost štvát. Jenže oni vyhrávají, a jestli utkání s Němci (navíc na jejich půdě) něco ukázalo, pak je to potvrzení toho, že vyhrávat budou i nadále.


1. Prakticky od prvních minut se ukázalo, že Jogi Löw zvolil špatnou sestavu a vlastně i celou zápasovou strategii, a to do míry, která mi — vzhledem k jeho zkušenostem a know-how — připadá skoro až bizarní.

Zaprvé, Němci vyběhli do zápasu v rozestavení 3-4-3 v podstatě se třemi falešnými devítkami. To sice občas fungovat může, jak ostatně v posledních dvou letech v Premier League ukázaly i oba dominantní filozofické směry současnosti - jak Jürgen Klopp, tak Pep Guardiola zničili celou ligu mimo jiné právě díky implementaci falešných hroťáků. Jenže ono to nemůže fungovat tak, že tam postavím tři borce, kteří mají všichni za úkol prostě "hrát v útoku tak nějak všude”, a nechám je, ať se spolu domluví, jak teda prolomit nejefektivnější obranu na světě.

Výsledkem je heatmapa všech tří forvardů najednou, kterou vidíte níže:

zdroj: whoscored.com

Už jen tento obrázek samotný by mohl dost dobře sloužit jako analýza celého utkání.

Zadruhé, Kroos s Gündoganem dohromady jako dvoučlenný střed prostě nefungují. Je to dost statické a "měkké”. Kimmichovo umístění na RWB dává smysl z hlediska toho, že Němci lepšího křídelního beka napravo nemají, ale zároveň jim někdo takový viditelně chyběl uprostřed pole. Gündogan navíc zahodil největší německou šanci a Kroos se příliš nevyznamenal u standardek (i když jinak hrál sám o sobě dobře, dokonce možná nejlépe z Němců). Zatřetí, Die Mannschaft nejenže v tomto nefuknčním 3-4-3 začal, on se ho držel jako klíště prakticky celou první půli. Hráči postupovali směrem k francouzské bráně v rovných horizontálních liniích, zatímco jejich soupeři stačilo k tomu, aby byl objektivně nebezpečnější, prostě jen hrát vertikálně a v rychlosti. To jsou všechno Löwovy chyby, a co hůře, všechny tyto implikace se daly předvídat: Deschamps u svého mužstva nic důležitého nezměnil, to jen jeho protějšek jej prostě nezvládl správně přečíst. Elementární chyba.

No a konečně začtvrté: když už to vypadalo, že alespoň stoperská trojice by snad mohla fungovat, předvede Antonio Rüdiger ukázkovou Luizovinu, když se ze svého prostoru vydá na výlet kamsi do háje zeleného a poskytne tak Les Bleus jednu loženou šanci ke skórování, což — jak už bychom za ta léta měli vědět — obvykle znamená, že je hotovo. Tak jako tady.

2. Po změně stran to Němci trochu rozpohybovali a výsledkem byla objektivně solidní pětiminutovka, během které favorita skutečně zatlačili, jenže i tak to bez zakončovatele nebylo prakticky k ničemu, pokud nepočítáme zdravé nas*ání Francouzů, kteří protivníkovi rychle zase zatli tipec. V závěru už Löw na hřiště naskládal hned čtyři forvardy (Volland, Werner, Sané, Müller), ale výsledkem bylo pouze Vollandovo promáchnutí.

Připadá mi, že problém německého týmu je, že zkrátka nehraje německy. V době, kdy "německá trenérská škola” platí za nejlepší na světě, existuje Jürgen Klopp, existuje Thomas Tuchel, existují Bayern, Dortmund a Leipzig, vypadá Joachim Löw jako člověk, který absolutně ztratil kontakt s fotbalovým vývojem ve své vlastní zemi. Kde je gegenpressing? Kde jsou vertikální přihrávky? Kde je využívání meziprostorů? Co overlapy na křídlech? Kde je tohle všechno?

Rozhodně ne včera v Mnichově.

(dz)

---

Pozn. Číselné hodnocení je subjektivním autorovým hodnocením výkonu, nikoliv výsledku mužstva, a to i s přihlédnutím k očekávání a kvalitě daného týmu. I v případě těsné prohry outsidera je tedy klidně možné, že od nás favorit nedostane vyšší známku, protože jednoduše naplnil očekávání v menší míře než soupeř. Děkujeme za pochopení a shovívavost.