Eurozápisník III. aneb diváka Thuram, týráš, týráme

Po předčasném finále a krásném souboji Španělska s Německem, který znamenal konec domácích nadějí na zisk zlatých medailí, následovalo čtvrtfinále, u něhož si většina fanoušků přála, aby sudí Oliver odpískal už v poločase konec a všichni mohli jít domů. Duel Portugalska s Francií nabídl jednu z nejnudnějších podívaných na celém turnaji a za čtvrtfinálový výkon by si nezasloužil postoupit ani jeden tým.

Možná to zní příliš krutě, ale diváci, kteří se těšili na nabitý večer s evropskými fotbalovými mocnostmi, museli být spokojeni jen napůl. Úvodní čtvrtfinálový zápas mezi Španělskem a domácím Německem je nejspíš nezklamal. Oba týmy nabídly poutavý dramatický zápas, ve kterém gólem na 2:1 ve 119. minutě rozhodl o výhře Španělska střídající Mikel Merino. V souboji historicky neúspěšnějších týmů na evropských šampionátech tak zůstávají ve hře Španělé, kteří minimálně zopakují semifinálový úspěch z před tří let.

Naopak ze hry vypadli jejich sousedé z Pyrenejského poloostrova a zlatí medailisté z roku 2016 Portugalci. Ti v zápase s Francií, který zdaleka nenabídl tolik šancí a dramatických momentů, nezvládli po bezbrankové remíze penaltový rozstřel. Nejspíš naposledy tak byl na Euru k vidění Cristiano Ronaldo i stoper Pepe.

Vůbec poslední zápas kariéry pak odehrál proti Španělsku Toni Kroos. Čtyřiatřicetiletý středopolař odehrál za národní tým 114 zápasů, ve kterých vstřelil 17 gólů. V roce 2014 se na šampionátu v Brazílii stal mistrem světa, ale cenný kov z Eura už do své sbírky nepřidá.

1. Němci nastoupili na španělské hračičky tvrdostí. Zápas pak nabral zběsilé tempo, po kterém domácí částečně kontrolovali hru a přečkali tak těžký začátek. Velkou roli v tom hrál veterán Toni Kroos, který prvně svedl tvrdý souboj s Pedrim a následně i s Yamalem. První jmenovaný bohužel po srážce musel opustit hřiště, ale nasazení a nastavení Kroose bylo pro jeho spoluhráče příkladné. Každopádně minimálně jednu žlutou kartu měl za své zákroky v úvodní půli vidět. Ostatně vyřazení Pedriho zkomplikovalo život španělskému týmu, i když úmysl v tom lze hledat jen těžko (s tímto tvrzením nejspíš španělská fotbalová veřejnost souhlasit nebude). Jenomže Luis de la Fuente vytáhl z lavičky Daniho Olma, který se okamžitě dostal do zápasu, zatímco třeba Emre Can v německém dresu celou úvodní půli nedokázal zachytit její tempo.

Navzdory ostrému začátku žádná jatka nenastala. Španělé se vyrovnali tvrdostí soupeři, ale oba týmy byly dostatečně soustředěné, aby nezačaly zbytečně faulovat a udržely disciplínu. Byla to zejména zásluha vyspělosti obou kádru, protože nevydařený výkon rozhodčího Taylora vedl utkání ke zcela jinému průběhu. To také znamenalo, že se z proklamovaného "předčasného finále” stala na konci prvního poločasu nuda. Tvrdá hra způsobila, že navrch měly obrany, a když ukázaly skulinku, nedůrazné zakončení na obou stranách či zákroky brankářů odložily gólovou radost.

Ta přišla krátce po změně stran, kdy udeřil právě střídající Dani Olmo a Luis de la Fuente i Julian Nagelsmann rozjeli mistrovské šachy. Španělé opět dokázali, že časy, kdy i během svého vedení potřebují kontrolovat hru, jsou už pryč a zodpovědně se soustředili na obrannou činnost. Není divu. Ve stoperské dvojici už dávno neřádí Ramos, Piqué nebo dokonce Puyol, a tak obrana potřebuje zodpovědnější servis od záložní řady, který takřka bezchybný Rodri poskytuje. Navíc v útoku přidala mladá křídla kromě technické vyspělosti také dynamický a rychlý přechod do útoku, a tak jsme mohli vidět Španělsko hrát na protiútoky - dlouhé roky nevídaná věc. Na druhé straně Němci s ubíhajícím čase hráli stále větší vabank, který se jim těsně před koncem vyplatil, ale bylo to hodně vydřené a vybojované.

Zápas totiž nabídl vyrovnanou podívanou a zejména díky druhému poločasu a prodloužení minimálně částečně naplnil prognózy předčasného finále. Přesto byla ze španělského týmu cítit větší lehkost. Za bezbrankového stavu byl před bránou soupeře nebezpečnější a během prodloužení z něj také vyzařovala větší lehkost při kombinaci. Nedá se říct, že by byli herně lepším týmem, ale jakoby tíha okamžiku svázala německým hráčům před domácím publikem nohy, a oni se nedokázali uvolnit. Výsledkem byl krutý Merinův gól ve 119. minutě a nutno poznamenat, že penalty by tomuto střetnutí slušely.

2. Nasazením Saného a Cana možná udělal Nagelsmann chybu, ale rychle na to zareagoval. Co si budeme, u Leroye Saného končila většina akcí, nehýřil aktivitou do útoku ani obrany, a po změně stran za něj přišel Florian Wirtz. Ani Canův výkon nebyl ideální a nestíhal nastavené tempo. Proto Nagelsmann vsadil do druhého poločasu na Roberta Andricha, který na turnaji podával skvělé výkony. Na opačné straně měl v první půli problémy s bráněním Havertze Le Normand a španělský trenér zvolil neobvyklý tah a vyměnil stopera za zkušeného Nacha Rodrígueze.

Slabé články byly eliminovány, ale chyby se začaly zejména na domácí straně kupit. Hlavně Andrich utkání vůbec nezachytil. V 51. minutě nezareagoval na Olmův náběh a nechal ho v klidu skórovat. Následně zaznamenal několik ztrát a v konkurenci skvělého Rodriho s Ruízem nestíhal. Až po dvaceti minutách na hřišti se dostal do tempa a jeho růžová kštice byla velmi výrazná. Wirtz nastoupil lépe, ale stejně jak je Rodri noční můrou ofenzivních hráčů ve středu hřiště, tak podobně působil Cucurella na levé straně španělské obrany. Saného pětadvacetiletý obránce Chelsea zcela vymazal a velmi aktivně hlídal i Wirtze. Zároveň hlavně v prvním poločase aktivně podporoval útok a byl důležitou postavou španělského nároďáku. V 77. minutě Wirtz poprvé Cucurellovi utekl a byla z toho do té doby největší německá šance. Těsně bráněný Füllkrug se prodral k zakončení a trefil tyč.

V momentě, kdy byl největší německý žolík na tomto turnaji Niklas Füllkrug na hřišti, hrálo Německo v jiné formaci, než ve které nastoupilo. Nagelsmann zvolil staromódní styl a přešel z 4-2-3-1 na 4-4-2 s útočnou dvojicí Füllkrug - Havertz. Kai Havertz se více stahoval pro rozehrávku, ale vytoužený gól tato změna nepřinesla a jedinou velkou šancí byla právě trefená tyč. A tak šel na hřiště ten nejzkušenější muž na lavičce - Thomas Müller. Tím, že šel na plac za stopera Taha, začali hrát Němci vabank, ale jaksi tomu stále něco chybělo. Španělé byli klidní a zejména ve středu hřiště soupeře přehrávali. V závěrečných minutách se ale stáhli opravdu moc a byli po zásluze potrestáni.

No ale co teď? Devadesát minut pryč, stav je 1:1 a na všechny aktéry čeká další půlhodina prodloužení. Španělé jsou na hřišti s přehnaně obrannou sestavou, Němci zase bez stopera základní sestavy Taha. Velkou šanci tak dostal Waldemar Anton. Stoper Stuttgartu kromě deseti minut v osmifinále s Dánskem neodehrál ani minutu a najednou ho čekala možná nejdůležitější půlhodina kariéry. V té obstál, neboť to byl jeho stoperský kolega Rüdiger, kdo si nepohlídal nabíhajícího Merina, který vsítil rozhodující gól.

3. Auf Wiedersehen, Toni. Byl jsi skvělý, ale Zidane nejsi. Možná jste si také vzhledem ke scénáři letošního Eura vzpomněli v souvislosti s Tonim Kroosem na Zinedina Zidana na mistrovství světa v Německu v roce 2006. Kroos se stejně jako jeho bývalý trenér rozhodl ukončit kariéru v dresu národního týmu na velkém turnaji a jeho výkony byly do čtvrtfinálového zápasu opravdu skvělé. Kroos dirigoval tempo německé hry, řídil rozehrávku a od prvního zápasu ve skupině až po osmifinále s Dánskem vládl středu hřiště.

Před zápasem se Španělskem si tak možná několik fotbalových pamětníků vzpomnělo na výkon Zinedina Zidana ve čtvrtfinále proti Brazílii v roce 2006. V tom francouzská legenda zcela vymazala obhájce zlatým medailí a skoro sama poslala Francii do semifinále. Na Kroosovi šla vidět obrovská motivace a vůle dosáhnout podobného úspěchu, ale chyběl tomu výkon na hřišti. V úvodu to přehnal s agresivitou a mohl být velmi rád, že zápas vůbec dohrál. První žlutou kartu mě vidět hned v úvodu zápasu, ale dočkal se jí až po skoro 70 minutách hry.

Kroosova tvrdost byla až zarážející. Šlo poznat, že udělá vše pro to, aby dotáhl Německo na domácím šampionátu ke zlaté medaili, ale jeho výkon nestačil. S přibývajícími minutami si chodil stále hlouběji pro balóny, což bylo způsobeno i skvělým dostupováním španělské záložní řady, a snažil se rozdávat křižné centry do křídel. Zejména s Wirtzem, který měl postupem času proti unavenému Cucurellovi navrch, tato taktika částečně fungovala, ale rozdílovým hráčem Kroos nebyl. Nad zkušenostmi zvítězilo mládí a dravost, a tak jsme Toniho Kroose ve Stuttgartu viděli hrát naposledy.

1. Jestli jste si někdy říkali, jak by vypadalo finále v roce 2016, kdyby se Ronaldo nezranil, tak asi nějak takhle. Dobrá, toto je poněkud unáhlené tvrzení, ale jediným rozdílem mezi tímto utkáním a finále před osmi lety je výměna rolí. Zatímco na turnaji ve Francii byl domácí celek aktivnějším týmem a po podobně nudném střetnutí nakonec opouštěl hřiště zklamaný, nyní se karta obrátila. Celkově se však potvrdilo, že Francie s Portugalskem ve vzájemných vyřazovacích zápasech volí pragmatismus před krásou fotbalu a vůbec nezáleží na tom, že na hřišti běhají jedni z nejlepších fotbalistů na této planetě.

Opět se totiž musím vrátit na předcházející velký turnaj, který se odehrával v Německu, tedy mistrovství světa v roce 2006. Tam se oba týmy potkaly v semifinále a výsledkem byla výhra 1:0 pro Francii. Na straně francouzské Zidane, Henry nebo Ribéry, na straně portugalské zase Ronaldo, Figo a Deco. Výsledek? Nuda, šeď a jediný gól z penalty. Je tedy úplně jedno, jestli byl na hřišti devětatřicetiletý nebo jednadvacetiletý Cristiano Ronaldo, tradice byla prostě opět potvrzena.

Tu podporují i další možná trochu upozaděné faktory. Po takových zápasech, které příliš fotbalové krásy nenabídly, se vždy mluví výkonnosti ofenzivních hráčů, a vzhledem k tomu, jací běhají v obou dresech, jsou tyto debaty zcela oprávněné. Je ale nutné vyzdvihnout i hráče, kteří se starají výhradně o obrannou činnost. Chyby na obou stranách nedělali brankáři, nedělali je stopeři a ještě před nimi na jedné straně čistil prostor Kanté a na druhé Palhinha. S únavou, která se na závěrečných turnajích hromadí, mají pravidelně výhodu defenzivní hráči, a když se na hřišti potká taková kvalita, je to hodně poznat.

2. Pepe měl jít kopat penaltu. I kdyby měl na tréninku nejnižší úspěšnost ze všech hráčů v nominaci, měl jít jednačtyřicetiletý stoper příkladem a do penaltového rozstřelu se nacpat. Samozřejmě, penalty nikdy nekopal a nikdy ve světě fotbalu neproslul jako zakončovatel, ale tíha okamžiku vyžadovala, aby poprvé v portugalském dresu přijal tuto odpovědnost. Nevidíme pochopitelně do určování střelců a je velmi možné, že si do toho trenér Martínez vůbec nenechal mluvit, ale ten nejzkušenější a nejstarší muž na hřišti nakonec mezi nimi chyběl.

Na druhou stranu o penaltách prostě rozhoduje štěstí a Martínez i Deschamps si vzhledem k naordinované taktice tyto závěrečné nervy zasloužili. Když se ale podíváme na penaltové střelce z hlediska zkušeností, musel být rozklepanější francouzský lodivod. Do rozstřelu totiž poslal Fofanu z Monaka a hlavně teprve jednadvacetiletého Barcolu z PSG. Mladík měl situaci jednodušší v tom, že zrovna před ním trefil pouze tyč portugalský João Felix, ale zároveň složitější v tom, že zrovna viděl horší výsledek pokutového kopu pro střelce. Penaltu však proměnil a bezchybnou sérii Francie zakončil suverénním způsobem Theo Hernández.

3. Je to ošklivé a nedá se na to dívat. Jak jinak než touto klasikou hokejového experta Milana Antoše popsat hru Francie na tomto evropském šampionátu? Kritizovat herní výkon týmu, co zrovna postoupil do semifinále, sice není úplně obvyklé, ale proti Portugalsku si francouzský národní tým srdce neutrálního fanouška nezískal. Možná by vše vypadalo jinak, kdyby největší ofenzivní hvězda týmu, Kylian Mbappé, nezápolil se zlomeninou nosu, ale on přece zdaleka není na hřišti jediným francouzským útočníkem. Tak co se děje s těmi ostatními, a proč Francie zapomněla dávat góly?

Hodně prostoru na turnaji dostává Deschampsův oblíbenec Antoine Griezmann. Ten si po další slušné sezóně v Atléticu Madrid rozhodně místo v základní sestavě národního týmu zasloužil, ale už není tak jisté, zda si ho zaslouží i po svých výkonech na šampionátu. Když totiž místo něj přišel v 67. minutě na hřiště Ousmané Dembélé a Francie vsadila více na hru po křídlech, hned se utkání otevřelo, zrychlilo se tempo a Dembelé se stal okamžitě nejnebezpečnějším hráčem s galským kohoutem na hrudi. Společně s jeho příchodem a nevýrazným příspěvkem do obrany se ale zase otevíralo stále více skulinek v obraně Francie a to je možná důvod, proč Dembélé nehraje v základní sestavě. Hru sice oživil, ale jeho akce stejně ke gólu nevedly, tak proč riskovat inkasování?

Třeba poznamenat, že velmi podobně nejspíš uvažoval i Roberto Martínez na portugalské lavičce. Jeho tým byl sice směrem dopředu o něco aktivnější, ale jednalo se spíše o optickou převahu v podobě držení míče a kreativních řešení situací bylo ze strany Seleçãa málo. Martínezovi to ale nejspíš moc nevadilo, protože první změnu udělal až v 74. minutě, ještě později než Deschamps. Také oživil ofenzívu, do které vletěl v dobré formě hrající Francisco Conceição, ale jeho efekt byl podobný jako Dembélého a po oživení hry dostal řadu defenzivních úkolu, kvůli kterým zapadl do průměru.

Ve čtvrtfinálovém zápase mezi Portugalskem a Francií, který mohl být jedním z vrcholů šampionátu, se na hřišti střetla velká hráčská kvalita, která nabídla podprůměrnou podívanou. Největší podíl viny na tom nesou oba trenéři, kteří pod tíhou okamžiku zvolili alibistickou taktiku, ve které je důležitější neinkasovat. Jednomu z nich se vyplatila a zajistila postup do semifinále, tomu druhému přinesla konec na turnaji a dost možná i na lavičce. Jestli Francii bude tento fotbal stačit k postupu do finále, nebo dokonce ke zlatým medailím teprve zjistíme ale dívat se na to opravdu nedá.