Eurozápisník II. aneb Rakušané utržili nečekanou dArdu

Pondělní i úterní večer na Euru moc nepotěšily neutrální fanoušky. Outsideři ze Slovinska statečně vzdorovali, portugalský gólman Diogo Costa ale po heroickém výkonu poslal Šeška a spol. zpět pod Triglav. Rakousko si zase během turnaje získalo řadu sympatií díky atraktivnímu hernímu stylu, ten ovšem skvěle přečetlo Turecko. Po nečekaně úspěšné skupinové fázi končí i Rumunsku, na němž šlo v osmifinále proti Nizozemsku vidět, že už mu dochází síly. Zmar týmů ze skupiny E v play-off dokonala také neslaná Belgie, přestože Francii opět nedovolila skórovat - ekipě lodivoda Didiera Deschampse zase pomohl soupeř.

Zkouší to odevšad. Pořád bezhlavě i z přímých kopů. Gólu se ale Cristiano Ronaldo na probíhajícím Euru ještě nedočkal. Že jej to frustruje, šlo v osmifinále proti Slovinsku pořádně vidět. Vše vyvrcholilo zahozenou penaltou v prodloužení, po níž se rodák z Madeiry neubránil slzám. Škarohlídům sice tento moment přišel úsměvný, ale právě tento se může nakonec stát pro Portugalce klíčovým. Třeba si Ronaldo uvědomí, že na hřišti není sám. Dostane k tomu ještě prostor, neboť díky Diogu Costovi, prvnímu brankáři, který na Euru v penaltovém rozstřelu chytil tři kopy a udržel nulu, postoupili Seleção do čtvrtfinále.

Hvězdná "cé er sedmička” už každopádně zažila povedenější šampionáty. Třeba před 20 lety se spolu s Waynem Rooneym stala prvním teenagerem, která si na jednom ME připsala minimálně jeden gól i asistenci. Třetím do party je od úterý Arda Güler. Jeho spoluhráč Merih Demiral zase vsítil druhou nejrychlejší branku v historii Eura.

Večerní zápasy v pondělí i úterý nabídly velké drama, ty podvečerní naopak v tomto ohledu zaostávaly. Duel mezi Francií a Belgií sice rozhodl vlastňák Jana Vertonghena pět minut před koncem, jinak ale o moc zajímavou podívanou nešlo. N’Golo Kanté každopádně pořád nosí štěstí, při jeho účasti na závěrečném turnaji totiž Les Bleus ještě nikdy neprohráli. Přesvědčivě pak zvítězili Nizozemci. I díky Doneyllu Malenovi, jenž za národní tým skóroval už poosmé jako náhradník, zvládli Oranjes na Euru první vyřazovací mač po dlouhých 20 letech. To Rumunsko naopak na svůj první vítězný špíl v play-off kontinentálního šampionátu dál čeká.

Známe již tedy všechny účastníky čtvrtfinále probíhajícího mistrovství Evropy. Můžeme se těšit na "předčasné finále” mezi Německem a Španělskem i další souboj těžkých vah z Portugalska a Francie. Na druhé straně pavouku zůstává otevřená cesta pro Anglii, nicméně Švýcarsko vypadá lépe připraveno, čímž může kompenzovat méně individualit. V posledním souboji o semifinále pak Nizozemci hodlají vyzrát na turecký obranný val.

1. Utkání plné velkých jmen přineslo nudu. Dle předpokladů. Dalo se to čekat už podle dosavadního herního projevu obou týmů, Francie ze skupiny postoupila jen díky penaltě a vlastňáku, Belgičany pak po postupové remíze dokonce vypískali vlastní fanoušci. A dojem nyní rozhodně nenapravil ani jeden výběr. Jak utkání popsat někomu, kdo jej nestihl? Vzpomeňte si na španělskou hru v posledních dvou osmifinále světových šampionátů proti Rusku a Maroku, následně si představte, že se takto prezentují oba týmy. Minimum momentů překvapení, minimum odvážných akcí. Navíc to vypadalo, že obě lavičky jsou s děním na hřišti spokojené, vždyť Francie střídala za celý zápas jen jednou, Belgičani tuto laťku překonali až koncem základní hrací doby po obdrženém gólu.

Větší vinu může nestranný pozorovatel pochopitelně přisuzovat Les Bleus. Stále se jedná o hvězdami nabitý tým s velkou šířkou kádru, což ale na turnaji vůbec nepotvrzuje. Přitom záblesky kvality tam jsou - jakmile Deschampsova jedenáctka ustoupila od obehrávání soupeřova vápna a zkusila hru zrychlit, hned z toho vznikly nebezpečné situace jako třeba Thuramova hlavička po Koundého centru. Jinak šlo při překonávání zhuštěného prostoru jednoznačně zpozorovat kreativní závislost na Antoinu Griezmannovi, který se ovšem často (zejména na začátku utkání) pohyboval až příliš vysoko na úrovni s útočnou trojicí. Úkol dostat belgickou obranu do úzkých tak zůstal na Aurélienu Tchouaménim, silné stránky Rabiota s Kantém jsou totiž trochu jinde.

Několikrát zoufalost v okolí pokutového území vyvrcholila ve zbrklé střely (bilance dvaceti pokusů a z toho pouze dvou z velké dálky letících na brankáře je vševypovídající), a to zejména v podání Tchouaméniho, jenž to hodně troufale zkoušel z dálky hned třikrát. Zrovna u středopolaře Realu Madrid se přesto musíme zastavit, protože na hřišti pozitivně vyčníval. Hned jednadvacetkrát, převážně na útočné polovině, totiž vymyslel průnikovou přihrávku za obranu. Velké šance ale ani přes jeho výkon nepřicházely, je tak naprosto příznačné, že Francouze opět spasil vlastní gól. Mimochodem, v celé historii Eura pětkrát rozhodl utkání jediný vlastenec. Dvakrát pomohl Modrým letos, jednou na předchozím turnaji proti Německu.

2. Belgie vytasila hvězdnou ofenzivu, na hřišti to ale nešlo vidět. Carrasco, Onana, De Bruyne, Doku - Openda, Lukaku. Pohled na základní sestavu mohl některé fanoušky navnadit, že by to přeci jen mohl být trochu odvážnější fotbal. Jenže brzy se tací vrátili zpátky na zem. Přechodová fáze skřípala a Kevin De Bruyne se s formou zrovna nepotkal, i když spoluhráči mu to příliš neusnadnili. Chyběla totiž nabídka a pohyb, a to zejména v podání Romelua Lukakua, jenž se tentokrát do šancí ani nedostával. Světlou výjimku v ofenzivních choutkách tak představoval Jérémy Doku, jehož aktivita činila francouzské defenzivě potíže.

Chybějící kreativitu ale ani křídelník Manchesteru City nepřinesl. I proto je s podivem, proč na hřišti až do obdržené branky působil Yannick Carrasco, jenž je přeci jen ze saúdské ligy zvyklí na jinou úroveň (byť třeba na N’Golo Kantém podobný handicap znát nebyl). Až v závěru se na hřiště podíval Charles De Ketelaere, jen na lavičce zůstali Leandro Trossard i Youri Tielemans. Příznivci Arsenalu by přitom mohli vyprávět, co všechno svede jejich ofenzivní univerzál v roli žolíka i v těch zápasech, kdy se týmu nedaří. Přímo Domenicu Tedescovi to v předchozích utkáních ukázal také Tielemans, ani na něj ovšem italský trenér neukázal.

Abychom ale nehanili jen útočně laděné hráče, je nutno zmínit, že podstatná část problému, ne-li jejich prvopočátek, vznikala podstatně hlouběji v poli. Kolektivní defenzivní výkon sice patřil k tomu nejlepšímu na turnaji, ostatně převážně díky němu měla Francie takový problém s dostáváním se do šancí. Jenže individuálně je Tedescova obrana zkrátka slabá, a proto musí působit níže, než by se líbilo fanouškům i záložníkům. Vždyť předností Kevina De Bruyneho je práce okolo soupeřova vápna, nikoliv výstavba hry. Šikovný borec ve službách Manchesteru City se sice snažil této role zhostit, pak ale nečinilo defenzivně silné středové řadě Francouzů potíž odstřihnout jej od hlavních útočných hvězd. De Bruyneho zahnali na pravou polovinu hřiště, odkud nic nezmohl a maximálně si vyměnil míč s Carrascem otáčel hru přes Andrého Onanu.

3. Rudí ďáblové uvadají. Kam až se propadnou? Belgická zlatá generace končí a výsledky nabírají sestupnou tendenci. Předchozí Euro se ještě dá považovat za solidně odehraný turnaj, byť už ve čtvrtfinále ukončený. Na následném mistrovství světa i probíhajícím šampionátu už ovšem Red Devils ani náhodou nevypadali jako tým patřící do světové špičky. Katarské vyřazení od Maroka a Chorvatska ve skupině i letošní utrápené představení přitom měly jednoho společného jmenovatele, a to málo gólů. V součtu na těchto turnajích odehráli Belgičané sedm zápasů, během nichž vstřelili jen jednu branku Kanadě a dvě Rumunsku. Zbylých pět utkání přineslo v kolonce zásahů nulu, přestože naakumulovali celkové xG 6,85.

To je však věc, u které se dá vzhledem k nabušenosti ofenzivy i v té mladší generaci čekat z dlouhodobého hlediska zlepšení. Kde vyvstává problém, to je defenzivní řada. Už letos stoperskou dvojici obstarával na svém pravděpodobně posledním turnaji Jan Vertonghen spolu s druholigovým Woutem Faesem, jenž rozhodně neukázal potenciál stát se oporou. V nominaci se objevil už jen jeden další čistokrevný stoper v podobě dvacetiletého Zena Debasta z Anderlechtu, alternativu pak skýtal další veterán Axel Witsel. Ani na krajích obrany nebudí Belgie respekt těch nejsilnějších reprezentací, přesto je má obsazena solidně.

Stále však zůstává pravdou, že o hráčích jako Loïs Openda, Amadou Onana nebo Jérémy Doku mohou trenéři české reprezentace jen snít. Všem třem je navíc teprve dvaadvacet let, dá se tedy očekávat, že tým potáhnou ještě na několika turnajích. Belgičtí fanoušci nicméně musí věřit, že se v ještě nevybroušené generaci objeví další hráči světové třídy, jakými byli či jsou Vincent Kompany, Eden Hazard, Kevin De Bruyne či Thibaut Courtois.

(mv)

1. Portugalci nemají rádi pevnou, zataženou obranu. Ani českou, ani slovinskou. Určitě to v případě šampionů z roku 2016 nebyl takový zmar jako o den dříve od Angličanů. Přesto utkání do velké míry připomínalo například portugalské měření sil s Českem. Kvalitní rozehrávka a výstavba hry, jistota na balónu a optický tlak, ale žádné velké příležitosti. Vždyť první střela na Jana Oblaka přišla až deset minut po přestávce, a to se gólman Atlética Madrid nemusel ani hnout, na druhé straně Benjamin Šeško rozcvičil pozdějšího hrdinu Dioga Costu už v prvním poločase.

Zpět ale k tomu, co se dělo na útočné polovině Martínezových svěřenců. Španělský trenér se nemohl opírat o své hlavní hvězdy, které zápas nezastihnul v dobrém rozpoložení. Bernardo Silva se utkáním protrápil a člověk by si jej skoro ani nevšiml, Bruno Fernandes byl rovněž často nepřesný a nedostatečný servis se pochopitelně projevil na výkonu Cristiana Ronalda. Nebezpečí pro obranu outsidera tak z ofenzivních hráčů představoval Rafael Leao - i tomu ovšem seděly rychlé přechody do útoku, kdy s jeho pohyblivostí měli problém nepřesvědčivý Žak Karničnik i Vanja Drkušić. Do kompaktního bloku šlo i v Leaově podání o stejnou písničku jako u jeho spoluhráčů.

Ve druhém poločase dávali slovinské defenzivě zabrat zejména kraje portugalské obrany. Kombinace rychlíků Mendese s Leaem větrala pravou stranu Kekovy družiny, rovněž Joao Cancelo na opačném konci hřiště často suploval roli zamýšlených tvůrců hry a stál u zrodu řady nebezpečných situací. Ty nakonec žádný úspěch neslavily, do velké míry i zásluhou přesného sudího Orsata, jenž měl utkání plně pod kontrolou a nepřistoupil na vzrůstající portugalské pokusy o vymodlení faulů.

2. Slovinci předvedli perfektní týmový výkon, chyběly ale individuality. Malá alpská země určitě bude na tento šampionát vzpomínat jen v dobrém. Přesto se nelze ubránit dojmu, že s někým jako například Chviča Kvaracchelija to mohlo dopadnout ještě lépe. Týmu zkrátka (samozřejmě vyjma brankáře Oblaka) chyběly výrazní hráči, kteří by dokázaly strhnout utkání na stranu svého mužstva, a přes poctivou defenzivu tak Matjaž Kek směrem dopředu spoléhal spíše na štěstí a náhodu.

Jen řekněte, utkvěl vám nějaký Slovinec svými výkony v paměti? Hodně se čekalo od Benjamina Šeška, ten ale vyšel celým turnajem gólově naprázdno. Proti Portugalcům mohl být hned dvakrát za hrdinu, neproměnil ale ani jeden únik a zejména ten druhý, kdy čelil jen brankáři Costovi, jej bude ještě dlouho budit ze snů. To ovšem nebyl jediný problém talentovaného útočníka Lipska, s Andražem Šporarem ve druhé půli nakopávajícím spoluhráčům nepomohli ani delším podržením míče, ani nějakým pravidelnějším ohrožováním portugalské obrany.

I proto je určitě škoda, že Slovinci především od poločasové přestávky dále častěji neukázali rychlou a přízemní přechodovou fázi, jejíž náznaky z první půle působily efektivně. Výstavba hry od stoperů později jen velmi zřídka skýtala možnost kombinace přes středopolaře, vedle hry po křídlech tak zbývaly už pouze dlouhé pasy. V celkové bilanci na každé tři jejich krátké přihrávky připadal jeden nákop - zde tedy ještě jedno srovnání s Gruzií, která se sice proti Španělům bránila ještě většímu tlaku, přesto na každý dlouhý balon připadalo v průměru mezi šesti a sedmi krátkými výměnami.

3. Ronaldo možná může být pro tým užitečný, určitě ale ne v této podobě. Na papíře to působí jako pěst na oko. Ofenziva poskládaná z opor předních evropských klubů... a k tomu muž ze Saúdské Arábie. Cristiano Ronaldo nemládne a byť jsou jeho počiny na devětatřicetiletého borce stále chvályhodné, přední evropská úroveň je jinde. Jistě, nejlepší střelec v historii reprezentace je stále pro obrany obávaným protivníkem a pro čtvrtfinále s Francií se týmu hodí, avšak pro dobývání poctivé defenzivy byl tah s Ronaldem na hrotu nevhodný, a ještě těžší je pochopit, proč na hřišti zůstal po celých 120 minut.

Zvlášť když na slovinskou obranu mohly platit prakticky jen dvě věci: rychlost a standardní situace. To první ukázal střídající Diogo Jota, hlavní aspirant na nahrazení Ronalda, když v prodloužení vybojoval rychlým průnikem pokutový kop. Že jej útočník Al-Nassru neproměnil, to lze těžko jemu i komukoliv jinému zazlívat. V kariéře již zvládl spoustu důležitých situací i v národním týmů, a není tak nic divného na tom, že dostal přednost před dalším kvalitním exekutorem Brunem Fernandesem (byť tedy nutno podotknout, že Ronaldova bilance 6 proměněných penalt z 9 nařízených na velkých turnajích není nijak zázračná).

Co je ovšem podstatně větším problémem, to jsou přímé kopy. A to také nepadá na hlavu ostříleného kanonýra, který se zoufale snaží svému týmu pomoci. Že si Ronaldo vezme na starost dva přímé kopy ze slibné pozice, to je i přes jeho neuspokojivou bilanci (1 ze 60 na šampionátech) ještě pochopitelné - přeci jen Fernandes se Silvou také nejsou vyhlášenými střelci a žádného Messiho ani Ward-Prowse Portugalci v týmu nemají. Proč ale standardku z rohu pokutového území zahrává silný hlavičkář a zakončovatel s neadekvátní technikou centrů, to je asi každému záhadou. Trenérský štáb by se tak měl zamyslet, zda Ronaldovi co do minutáže a úloh na hřišti dává vhodnou roli a nespoléhá se na něj až příliš.

(mv)

1. Florinem Nițou proklamovaná žlutá zeď vydržela jen 20 minut. Ale bylo to zábavných 20 minut. Rumunsko vstoupilo do osmifinále bez bázně a hany, čímž Nizozemsko evidentně zaskočilo. Ona žlutá zeď se zhmotnila jak prostřednictvím fanaticky podporujících fanoušků, tak především skrze samotné hráče, které k ještě větší aktivitě hnal vše prožívající trenér Iordănescu. Kvůli otravnému presinku byla z rozehrávky Oranjes cítit nervozita, což Tricolorii vyburcovalo k ještě aktivnějšímu napadání. Z něj se Bart Verbruggen jednou vymanil vyloženě za minutu dvanáct. A Stefanu de Vrijovi s Virgilem van Dijkem taky poměrně dlouho trvalo, než se sladili s míčem.

Přechod Rumunů na útočnou polovinu byl na začátku zápasu jednoduchý, ale výsledky přinášel. Nița prostě práskl do balónu a doufal, že jej spoluhráči po soubojích uzmou. Často se tak nestalo hned ve vzduchu, ale až následně, kdy se Oranjes po dotěrnosti protistrany bezvýsledně zbavili meruny. O průvan v obraně Nizozemců se pak snažili především Dennis Man s Răzvanem Marinem. Tedy hráči paradoxně operující na z pohledu soupeře zabezpečenější straně. Aké se totiž držel zkrátka, zatímco Dumfries za sebou tradičně nechával dost prostoru. Ale i tak se zadák Manchesteru City několikrát zapotil.

Od Rumunů to vypadalo opravdu dobře. Jenže hned první chyba nejenže vyústila v inkasovanou branku, ale také odhalila hlavní slabinu Tricolorii, již Nizozemci využívali po zbytek zápasu - prostupnou zálohu, kterou Marius Marin ani několika přesnými skluzy nemohl zacelit. Stejně tak vítězi skupiny E moc nepomohly kraje obrany. Nalevo lze hovořit o smůle. Nicușor Bancu scházel kvůli kartám a jeho záskok Vasile Mogos po tvrdé srážce se Stevenem Bergwijnem nedohrál ani poločas. Na pravé straně pak Andrei Rațiu neuhlídal skórujícího Codyho Gakpa. No a ani chytající Nița neměl čisté svědomí jak v klíčové 20. minutě, tak ani ve druhé půli, kdy pozdě zareagoval na odražený míč a od dalšího inkasování jej uchránil jen těsný ofsajd.

2. Koeman našel hledané opory. A nejsou to zrovna očekávaná jména. Van Dijk dlouho běhal nervózně podobně jako De Vrij a v pozdějších fázích duelu ani nebyl pro rozehrávku tak důležitý jako jeho stoperský kolega. Ofenzivní čtveřice svým pohybem činila v obraně Rumunů zmatek, i zde se ale na každého dá nalézt nějaké "kompro”. Gakpo se na základě jednoduchých čísel nakonec stal mužem zápasu, kvůli čemuž se ovšem zapomíná na to, že se skoro polovinu zápasu schovával. (K tomu i zbylým mužům z útoku Oranjes se ještě dostaneme ve třetím bodě.)

Osmifinálová převaha Nizozemců každopádně stála na výkonu double pivotu. Zaujal především Tijani Reijners. Nikdo jiný na hřišti nezkompletoval více přihrávek, a to s vynikající úspěšností - 69 ze 72 pobídek od středopolaře milánského AC nalezlo adresáta. Líbivý byl také Reijndersův pohyb. Nešlo o žádný silový běh, ale naopak ladný a s hlavou nahoře. Jako přirozený vůdce - do této role se v průběhu mače vtěloval s rostoucím sebevědomím a naběhanými kilomatry čím dál víc. Postupem času přibývaly taky pohledné průniky vstříc pokutovému území Rumunska.

S balónem u nohy dobře působil též Jerdy Schouten, který rumunský hrad odemkl klíčovou přihrávkou před prvním gólem. Oba s Reijndersem nikam nespěchali, místo toho záložníky Tricolorii - R. Marina a Nicolae Stanciua - vyprovokovali k napadání a následně hledali spoluhráče vertikálními přihrávkami mezi liniemi soupeře. Rozestavení Nizozemců se při rozehrávce měnilo v 3-2-5 či 3-2-2-3. Se stopery zůstával vzadu Aké, kdežto druhý krajní bek Dumfries se vytahoval na křídlo. Převodové páky Schouten a Reijnders pak hledaly Simonse s Bergwijnem, kteří si seskakovali doprostřed mezi zálohu a obranu Rumunska. Případně letěla rovnou diagonála na křídelníky (Dumfriese či Gakpa). Díky tomu se Oranjes snadno dostávali na dostřel Nițovy svatyně.

3. Co ale s těmi útočníky? Dobře se pohybují, góly však dává jen Gakpo, jemuž ale na levé straně schází podpora (Aké se na rozdíl od Dumfriese drží zkrátka). Skvělý driblér Xavi Simons neumí vypálit levou, Memphisi Depayovi není přáno skoro vůbec. Možná by pomohlo, kdyby si nepřekáželi. Kdyby namísto několika podobných hráčů přišel někdo jiný. Ano, tím jiným má být Wout Weghorst.

Vlastně jde o zdánlivě podobný problém, který řeší Němci. Ale opravdu jen zdánlivě. Protože Kaiu Havertzovi sice lze vyčítat, že "nemá čísla”, ale přínos pro hru domácího výběru jednoznačně má. Jako tahový a přímočarý hráč, který umí udržet míč, nabízí něco jiného než zbytek sestavy Nationalelf. Jamal Musiala skvěle dribluje především na malém prostoru, Florian Wirtz je zase víc tvořivý. Havertz má své specifické přednosti, a i když si jej Niclas Füllkrug v produktivitě maže na chleba, nelze jednoznačně říct, že by nasazením "Fülleho” do základní sestavy impotence německých útočníků zmizela. Füllkrug není s balónem tak technicky zdatný, a proto mu role žolíka, bijce do pokutového území a průvanu do otevřené obrany soupeře hrajícího vabank sedí víc. Kdežto Havertz svým pohybem může udělat víc škody proti mužstvu, které nebetonuje, nýbrž brání výš - třeba ve čtvrtfinále proti Španělsku.

Podobně jako Füllkrug čeká na svou šanci taky Weghorst, ale ten dost možná zcela zbytečně. Navzdory své výšce umí být velmi rychlý a s míčem u nohy si v běhu taktéž poradí. Do hry Oranjes je tak schopen přinést něco jiného než Simons s Depayem - tedy dva hračičkové s nízkým těžištěm hry, kteří si ovšem v pokutovém území zavazí. Proti Turecku lze navíc předpokládat hru do plných a spoustu centrů do vápna. A kdo jiný by měl v soubojích s rozjetým Merihem Demiralem uspět, když ne Weghorst?

(ov)

1. Není překvapením, že se v zápase Rakouska hrálo dost vertikálně. Zaráží však, že lépe to šlo soupeřům. Ono to svým způsobem dává smysl. Přímočarý, intenzivní projev týmů Ralfa Rangnicka nutí k podobnému stylu i protistrany. Rychlé dostupování vede k unáhleným odkopům dopředu. Jenže v podání Turecka to nebyly odkopy, nýbrž promyšlené pasy na spoluhráče, kteří navíc měli kolem sebe moře prostoru. Je to jednoduchá, ale vlastně geniální odpověď na Rangnickovo učení. Mezery, které měli vytvářet Turci, robili nakonec Rakušané. Tohle se Vincenzu Montellovi opravdu povedlo.

Turci si velmi rychle osvojili všechny ty vertikály a diagonály. Využívali k tomu zejména Orkuna Kökçüa, který si chodil níž pro balóny a následně je distribuoval dál. Arda Güler se jako falešná devítka taktéž stahoval a vytvářel prostor pro Barışe Yılmaze, který stejně jako proti Česku ukázal několik průniků přes protihráče. Na druhé straně hřiště se zase v podobném světle ukazoval hbitý Ferdi Kadıoğlu. Důraz na držení míče a technickou vybavenost jednotlivých individualit vyřadil Rakušany během prvního poločasu zcela z provozu.

Vzadu pak Montellova družina držela formaci 5-2-3. Pravý stoper Kaan Ayhan a bek Mert Müldür si poctivě hlidali svou stranu a na ní působícího Marcela Sabitzera. Ten se tak raději stahoval doprostřed a po změně stran už raději přeběhl celou šířku a kooperoval se Stefanem Poschem. Suma sumárum, Montella si Rangnicka pečlivě nastudoval a brilantně reagoval. Chaotičtí Turci? Kdeže. Právě naopak.

2. A v bourání stereotypů lze pokračovat. Komentátorské duo na stanici ČT Sport se (snad z nadále doutnající frustrace po bojích ve skupině F) tu a tam snažilo podsouvat, kterak Turci začnou simulovat, hádat se mezi sebou, zdržovat hru předstíráním křečí apod. A ouha, k ničemu takovému nedošlo. Respektive jen v omezené míře, kterou předkládá každé mužstvo. Ve skutečnosti působil Montellův tým disciplinovaně a tentokrát v soustředění vydržel až do závěrečného hvizdu.

Nervy naopak tikaly protivníkům. Stejně jako proti Česku, kdy se neuhlídal nejen Antonín Barák, ale také Patrik Schick a vůbec celá lavička. Rakušané nepěnili tak okatě, šlo ovšem cítit, že jim vývoj utkání vůbec nevoní. Nezvládal především Romano Schmid, s nímž si Kadıoğlu dělal, co chtěl. Po zásluze se záložník Brém po změně stran už nepodíval na trávník.

Ze všech těch prupovídek o Turcích tak vydržela snad jen nevole vůči neustále bučícím fanouškům - tento styl fandění se ze střední Evropy opravdu těžko chápe. Pokud se však člověk odprostí jak od dění na tribunách, tak od záště po dění v souboji s Českem, lze Turecku postup vlastně i přát. Kór s přihlédnutím k hrdinským výkonům Merta Günoka a především Meriha Demirala - jeho 17 odklizených míčů během jednoho zápasu s přehledem překonalo na turnaji dosud nejlepší výkon Solomona Kverkvelii (12). K tomu je záhodno dodat taky exkluzivní pasy z hloubi pole na útočníky, samozřejmě dva přesné zásahy a máme tu dosud nejlepší výkon obránce na šampionátu.

3. Rangnick hledal celý turnaj ideální složení stoperské dvojice. Když už se v dobrém světle ukázal Gernot Trauner, tak se zranil. Zbytek středních obránců neustále rotoval. Možná to byl úmysl, avšak minimálně v osmifinále se Rangnick výběrem jednoho jména netrefil. Kevin Danso prohrál souboje u obou rohů, z nichž Turci skórovali, nejistý byl také s míčem u nohy. Přesto odehrál celý zápas a místo něj střídal druhý stoper, Philipp Lienhart. Což lze pochopit spoléháním na Dansovu sílu ve vzduchu při útočných standardkách. K tomu se nicméně nedostal.

Před výkopem Eura se v Rakousku taky dost řešilo, jak moc půjde eliminovat absenci Xavera Schlagera ve středu pole. To se vcelku povedlo a nyní už i fanoušci Lipska rozumí, proč je Nicolas Seiwald ve své domovině tak opěvován. Víc tak nakonec mrzí zranění druhého ze Schlagerů, neboť Alexander měl za sebou skvělou sezónu v Salcburku. Patrick Pentz si nevedl zle, avšak prvnímu gólu Turecka mohl předejít. Jednak měl boxovat, jednak z čáry vyhodil míč pro Demirala.

Je obrovská škoda, že Rakušané vypadli. Osobně jsem strávil několik červnových dnů ve Vídni a pocítil jsem, jak moc země Eurem žije. Všechny zahrádky obsypané televizory, několik fanouškovských zón včetně veřejného promítání na hlavním nádraží, reklamy ve vozech hromadné dopravy téměř výhradně upozorňující na Euro. V Německu pak fanoušci zastínili Major Toma a málem prosadili vlastní opus turnaje. Vyřazení však přišlo příliš brzy a hit Rainharda Fendricha tak zůstane jen neoficiální hymnou Rakouska.

(ov)