Eurozápisník II. aneb Pražský lijavec a moravská krůpěj

V hlavním městě přes sobotu pořádně zapršelo - doslova i metaforicky, když se tamější diváci dočkali dvou gólových nadílek výhradně do dvou branek. To návštěvníci zápasů v Uherském Hradišti a Olomouci se již museli spokojit s jedinou kapkou, navíc padnuvší až v závěru a po standardce. Jak oba tyto rozdílné dny viděli redaktoři EuroFotbalu?

Úvodem mi dovolte ještě jednou zopakovat podstatu jedněch z pilířů nového formátu tohoto Eurozápisníku: barevných tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř pokaždé najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistově ocenění symbolickou hvězdičkou nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.

---

1) Kreativní talent sparťanských obránců je obrovskou výhodou. Mít v současném fotbale k dispozici defenzivní řadu, v níž jsou i stopeři schopni smysluplně vyvézt míč a zapojit se do budování útočných akcí, je nepopiratelnou výhodou. Jakub Dovalil má to štěstí, že sparťanská škola vychovala v této věkové kategorii hned tři takové hráče - hvězdu Kadeřábka si sice Srbové pozorně hlídali a obvyklé útoky přes jeho pravou lajnu se tak nekonaly v takovém množství, jenže nečekaný úder přišel z druhé strany, od Matěje Hybše. Ten měl sice větší prostor, než mu (s největší pravděpodobností) budou poskytovat méně naivně hrající soupeři, to však jeho výkon nikterak nesnižuje; Balkánci si s ním zkrátka nevěděli rady.

Hybš, Kadeřábek i Brabec mezi nimi na stoperu ukazovali, jak má moderní obrana vlastně vypadat: dohromady nashromáždili pět tzv. 'key passes' (přihrávek vedoucích k šanci), přičemž Hybš s Brabcem si připsali po dvou (více jich měl pouze Kliment). Oba tito borci navíc zaznamenali i asistenci. Přidejte k tomu Petráka, který vystřihl ukázkový výkon na pozici defenzivního záložníka, a Dovalil má jednu polovinu sestavy vyřešenou.

2) Srbové působili na hřišti jako chodící národní stereotyp. Říká vám to něco? Zmatený, nekoordinovaný výkon, jalová obrana, nedisciplinovaný pohyb středových hráčů, důraz na individuální technické parádičky na úkor týmového projevu, nulová hra ve vzduchu, matný 'duch' Aleksandar Pešić na devítce. Srbské sebevědomí po nečekané remíze s favorizovaným Německem jako by vystoupalo do stratosférických výšin a okamžitě po nástupu na hřiště dostalo tvrdý direkt. Skoro to vypadalo, jako by jednadvacítka trpěla kocovinou po oslavách světového zlata svých o rok mladších kolegů. Pohled na Balkánce jako na partičku šikovných hráčů, kteří si nicméně místy pletou fotbal s krasobruslením, je sice dosti stereotypní, jenže tento zápas neudělal nic pro to, aby jej vyvrátil.

3) Bez Krejčího to určitě půjde, bez Kadlece už hůře. Jakub Dovalil před výkopem naznačoval, že Ladislav Krejčí si místo v sestavě udrží i přes déletrvající špatnou formu; hrál koneckonců na domácím stadionu, navíc je seniorským reprezentantem. Nakonec však v podhrotové trojici vyběhli Skalák, Kadlec a Frýdek - a výsledkem byl ohromný posun kupředu. Nadávat na Krejčího je sice v současnosti populární zábavou, a určitě by nebylo moudré jej apriorně odepisovat, jenže v této situaci se ukázalo, že Skalák s Frýdkem křídelní pozice zvládají s mnohem větší jiskrou a plynulostí.

Zato zranění Václava Kadlece (které jej vyřadilo pro zbytek turnaje) se může ukázat jako o dost výraznější problém: během těch několika minut, co vydržel na hřišti, to byl právě on, kdo dělal mezi oběma týmy reálný rozdíl. Byl zkrátka úplně někde jinde než všichni ostatní. Trávník sice také nezahrál špatně, ale není to zkrátka rozdílový ofenzivní hráč.

(dz)

---

1) Hrubeschova odvaha se královsky vyplatila (a síla německého kádru je opravdu mimořádná). Suverénní německý výkon byl umožněn v první řadě nevšední odvahou týmového kouče: veterán Hrubesch už v kvalifikaci zaujal tím, že točil sestavou více než kterýkoliv z jeho úspěšných kolegů, a ve stejném duchu pokračuje i na šampionátu. Po úvodní remíze se Srby tak došlo v sestavě k malému zemětřesení: rozklepaný stoper Knoche uvolnil místo Heintzovi, ve středu zálohy se uvelebil defenzivní "stín" Can a trochu vytaženější i viditelnější Kimmich (který mimochodem vystřihl vynikající výkon), pravé křídlo si uzmul Bittencourt, a co především, kapitán Kevin Volland nahradil na hrotu habána Hofmanna.

Volland není klasickou 'devítkou', proti Dánům se však do této role vtělil parádně - jeho pohyb byl jako vystřižený z učebnice pro moderní hrotové útočníky, plus samozřejmě otevřel skóre prvními dvěma brankami, které položily základ k pohodlnému triumfu. Jakmile si nově poskládaná německá sestava takříkajíc 'sedla', existoval na hřišti už jen jeden tým.

2) Němci musí zapracovat na lepších začátcích zápasů. Hrubeschův tým odehrál naplno zhruba 70 minut - a během nich se ukázalo, že Dánové přes veškerou svoji kvalitu jednoduše nemají nárok. Jenže jak by zápas vypadal, kdyby se na začátku ujal některý z dánských brejků? Pravděpodobně by jej Němci ovládli i tak, nicméně pokud se chtějí přiblížit dokonalosti, musí na tomto problému zapracovat. Proti Srbům zaspali v úvodu, nyní se jim přihodilo něco podobného (i když, pravda, nakonec bez následků). V play-off už budou číhat soupeři, kteří vědí, jak takovou liknavost po zásluze vytrestat.

3) Dánové nemají důvod panikařit. Byl to z dánské strany zvláštní zápas - zpočátku to vypadalo, že by mohli zaznamenat výraznější úspěch, nakonec však byli smeteni ze hřiště a po závěrečném hvizdu snad i jejich fanoušci museli uznat, že v součtu celých 90 minut byl jejich debakl zasloužený. Přesto však panika není na místě. Seveřané hráli bez svých nejvýraznějších hvězdiček (Højbjerga s Fischerem), zejména se ale museli vypořádat se soupeřem, jehož kvalita je přece jen na jiné úrovni. Neměli bychom počítat s tím, že Srbové dokážou v závěrečném utkání zopakovat německý výkon; proti slabším Čechům ostatně hráli mnohem hůře.

Dánský tým ví, co chce hrát: Thorupova taktika číhání na úder byla od začátku viditelná (byť dosti čitelná a postupem času i výrazně nudná). Především jsou ale seveřané stále velice kvalitní. Že jsou Němci ještě kvalitnější, to není žádnou ostudou.

(dz)

---

1) Záloha anglické jedenadvacítky je zoufale nekreativní. Na pozici podhrotového hráče (respektive nejofenzivnějšího ze středních záložníků) selhal s Portugalci James Ward-Prowse, takže dostal šanci Will Hughes. Neřekl bych, že hrál úplně špatně, v prvním dějství se dostal do jedné velké šance a jednou, dvakrát ukázal i skvělou myšlenku. Pravdou však je, že útok Anglie chvílemi brzdil a Southgate jej o poločase raději nahradil druhým útočníkem Ingsem. Ten hru viditelně rozpohyboval, do sestavy Angličanů navíc přináší i nadstavbovou kvalitu v zakončení a může se stát, že nastoupí i v závěrečném klání s Itálií. Přece jenom - jeden gól ze dvou utkání - to není vizitka, kterou by se hrdý Albion chtěl pyšnit.

Zajímavou variantu odkryl i mladičký Ruben Loftus-Cheek, jenž přes svou robustní postavu brázdil v závěru zápasu prostor před vápnem Švédů jako mrštný štírek. Mohl by případně nabízet alternativu také k ploché defenzivní dvojici Nathaniel Chalobah - Tom Carroll, jejichž invence směrem do útoku končí u jednoduchých pasů dopředu; ty náročnější byly včera tragicky nepřesné. Gareth Southgate na nich nicméně, zdá se, staví. A vzhledem k tomu, že mu s největší pravděpodobností proti Italům bude stačit k postupu do semifinále remíza, a zabezpečený střed pole je pro šéfa anglických mladíků stěžejní... nějakých experimentů se patrně nedočkáme.

2) Švédové byli většinu zápasu pasivní, byť si připravili řadu příležitostí či alespoň jejich náznaků. Aktivní presink, jímž se v první části utkání sympaticky prezentovali, nevydrželi provádět dlouho - těžko říct, zda to byl záměr, nebo jim zkrátka došly síly. Každopádně, Skandinávci svého soupeře nechali od nějaké pětadvacáté minuty hrát, omezili se na bránění své závěrečné třetiny a celé jejich počínání bylo vlastně čekání na závěrečný hvizd (a sem tam nějaký sporadický protiútok). Škoda je to především proto, že útočné duo Guidetti - Thelin dělalo nátlakem obraně Albionu obrovské problémy. Jak jsem však zmínil, jen chvíli, což dalo trumfy do rukávu právě Anglii, která jich nakonec dokázala využít. A kdyby byla schopnější ve finální a předfinální fázi, rozhodně by výsledek nebyl takto hubený. To ovšem souvisí pro změnu s kladným rysem švédské hry...

3) Kane byl dokonale eliminovaný švédskou obranou. V prvním utkání Angličanů proti Portugalsku sice v České televizi dělali z útočníka Tottenhamu naprostou alfu a omegu výkonu mladých Britů (což je samozřejmě nesmysl), ve včerejším duelu se Švédskem to však vypadalo, že se trenér Ericson radami Štěpána se Švancarou inspiroval. Výsledkem byla precizní a takřka dokonalá defenziva ve vlastní šestnáctce a těsně před ní, kde Kane obvykle kraluje. Takto neměl ani píď prostoru, Baffo s Helanderem jeho i další Angličany perfektně dostupovali. Jediný gól zápasu tak musel padnout po standardní situaci a ojedinělém nedůrazu gólmana Carlsberga při pokusu o vyboxování. Fakt, že Anglii citelně schází i Redmondova forma a hbité průniky obranou, už je jiná písnička. Můžeme jen litovat absence nejlepšího střelce Albionu Saida Berahina.

(mu)

---

1) Portugalci i Italové mají ve svém středu dva vynikající levonohé dribléry. O pravdivosti tohohle tvrzení se, hádám, nebudeme přít. Jak Domenico Berardi, tak Bernardo Silva s balonem u nohou ožívají, nechybí jim sebevědomí, drzost ani mrštnost. Prvně jmenovaný rád střílí a je často faulován, nejlépe v nebezpečných prostorách. Jeho protějšek zase s úspěchem završil hned 11 ze svých celkových 13 pokusů o individuální průnik, což je vpravdě famózní a bezkonkurenční vizitka.

Jenže co konkrétně Silvova podpora? Respektive s kým má vlastně kooperovat, zdali vůbec s někým? Monacký klenot je evidentně šikovným vodičem balonu, problém však spočívá v tom, že se na turnaji zatím pramálo projevuje jako ten tvůrce hry, kterým pro Seleção měl být jakbysmet a možná i v první řadě. Sám ostatně žádným výsostně koncovým hráčem není, a aby tudíž mohl být nebezpečný opravdu na vlastní pěst, musel by Silva produkovat maradonovská sóla jako na drátku - což ani on nedokáže.

Včera "nový Deco" vytvořil jedinou šanci, a ne snad že by to byla tak úplně jeho chyba. Carlos Mané v podstatě jen běhal nahoru-dolů, aby navíc při takových sprintech často ztrácel hlavu, a obecně všichni ofenzivní hráči Portugalska na jednu stranu vypadají obdivuhodně přímočaře, na stranu druhou se ale taky zpěčují akce sami zakončovat. To se zpětně hezky projevilo po příchodu Gonçala Paciêncy: čtyři střely (i když žádná mezi tři tyče) a stejný počet vyhraných vzdušných soubojů s přihlédnutím k jeho omezenému, 35minutovému prostoru představují něco dočista jiného. Odlišný profil i mentalitu, což Portugalci zřejmě budou potřebovat jako sůl, mají-li tady útočit na zlato.

2) Italského lodivoda Di Biagia musíme pochválit za zvládnutou obměnu středu pole. Málokdy se stává, aby trenér po úvodním vystoupení svého mužstva na velkém turnaji zavrhl kompletní trojlístek středopolařů. Pravda, vyloučený Sturaro to Luigimu Di Biagiovi trochu ulehčil, ale stejně je nutno koučovu iniciativu ocenit. Na hřišti totiž rázem operovali výrazně efektivnější fotbalisté než posledně: jistič Marco Benassi, všestranný Danilo Cataldi a na míči velice spolehlivý, zklidňující prvek v Lorenzu Crisetigovi. Jeden neduh se však vyřešit stále nepodařilo, a otázkou zůstává, zdali vůbec Di Biagio disponuje potřebnými borci na jeho adekvátní adresování...

Konkrétně hovořím o podpoře z druhé vlny, hloubi pole - o identifikaci nějakého toho italského ekvivalentu Sérgia Oliveiry. Takový prvek italské hře zoufale schází. Další forvard Belotti se totiž zdaleka nejlépe uplatní až ve finální třetině (včera ostatně zakončoval ty nejslibnější šance Italů, a to vždy z okolí malého vápna) a Battocchio se konečně jakž takž zapojil až po přestávce, těsně před vlastním stažením. Berardi proto včera mnohdy působil jako sám voják v poli. Čili ano - proměněný střed fungoval o poznání lépe, to však hlavně, ne-li jedině s ohledem na akutní potřebu čas od času zvolnit a srovnat se. Od celého trojlístku záložníků by se přitom dalo/mělo očekávat víc.

3) Italové by příště neměli tolik ignorovat Biraghiho. Velkou dominantou včerejšího výkonu Azzurrini bylo frekventované využívání krajů hřiště; respektive nezdravé přetěžování prostoru kolem té pravé postranní linie. Pravda, Zappacosta se nakonec zasadil i o jednu, dvě zajímavé příležitosti Di Biagiho party, celkově však ofenzivní podporu od obránce Atalanty nelze považovat za nejlépe zmáknutou a už vůbec ne konzistentní. Jeho centry byly tradičně uspěchané a patrně až příliš snadno se stávaly kořistí obvykle spolehlivé stoperské dvojice Portugalců. Naopak Biraghi se zdá být více nakloněn kombinaci, poskytuje větší variabilitu, co se donášky týče, a ihned po přestávce koneckonců asistoval u Belottiho hlavičky do břevna (zatímco Zappacostova dodávka se zpravidla držela hodně při zemi).

Biragiho využívání je tedy třeba zintenzivnit a lecčemu by pomohla i změna jeho parťáka na křídle - jinak Italové toho premiérového gólu ze hry vůbec nemusejí docílit...

(td)