Enrico Albertosi - nesmrtelná rivalita ve stínu slavných
Většina velkých hrdinů má jednoho nepřítele. Jednoho rivala na život a na smrt. Enrico Albertosi jich měl hned několik a když se mu podařilo překonat jednoho, ihned se zrodil další, ještě slavnější. Tohle je příběh muže, který se nevzdal ani po několika pádech na dno.
Na konci října minulého roku se známý italský deník Corriere dello Sport setkal se starým mužem, aby mu položil pár otázek. Blížila se totiž oslava jeho jubilejních 80. narozenin a za takovou dobu už stihne člověk zažít leccos. Jedna z otázek se bývalého slavného fotbalisty zeptala na přímo: "Kdo je nejlepší italský brankář všech dob?" "Gigi Buffon. Ale kdybych tenkrát šel do Juventusu, pak bych to byl já," dodal s lišáckým úsměvem. Tím staříkem byl Enrico Albertosi.
Jeho životní cesta začala 2. listopadu pro Evropu i celý svět neslavného roku 1939. Ve starodávném městečku s osmi tisíci obyvateli se narodil muž, který se zapsal mezi nejlepší italské brankáře všech dob. Fotbal měl v krvi, protože jeho otec sám kdysi chytal za Spezii. Svého syna brankářskému řemeslu samozřejmě ochotně učil a doufal, že půjde v otcových stopách. Kdyby tak věděl, jakou legendu ze svého syna vychová...
Když mu bylo patnáct let a měl za sebou jen pár zápasů za místní menší kluby, někdo ve vedení Spezie si zřejmě řekl, že by bylo fajn mít na soupisce jméno Albertosi znovu, takže se mladý Enrico upsal klubu tatínkova srdce. Spezia tou dobou byla skromným klubem co do financí, jména nebo prestiže a bojovala o své místo ve čtvrté nejvyšší soutěži. V barvách Spezie nastoupil Albertosi k pouhým čtyřem zápasům, ale v každém z nich předvedl dobré výkony. Jeho potenciálu si brzy všiml nejpopulárnější toskánský celek, Fiorentina.
Koupili mě, abych mu nosil tašky
V létě 1958 se Fialky dohodly se Spezií na přestupu mladého hráče a Enricovi se otevřela cesta k velkému fotbalu. Hned na začátku ale poprvé narazil na fakt, který ho v očích mnoha lidí pronásledoval celou kariéru. Byl koupen jako dvojka, jako náhradník za neochvějnou stálici. Místo mezi třemi tyčemi zaujímal Giuliano Sarti, další z mnoha talentovaných Italů. Pozdější opora Interu Milán měla jasnou důvěru vedení i trenéra Luigiho Ferrera. A nutno říct, že zaslouženě.
Sarti byl členem týmu, který dva roky zpátky vybojoval s týmem mistrovské Scudetto, na němž měl lví podíl. Když byl Albertosi koupen, bylo Sartimu teprve 25 let, na brankáře žádný věk. Přitom už měl hromadu zkušeností a objektivně byl lepším brankářem. Právě Sarti v italských poměrech revolučním způsobem přetvořil postavu brankáře jako jedenáctého muže v poli. Tedy postavu, která má velmi často za úkol rozehrávat, zakládat útoky a kombinovat se stopery, dost daleko od vlastní brány.
Brankář je obecně pozice, který se zase tak často nemění a v Itálii to platí dvojnásob. Není divu, že na vytlačení spolehlivého brankáře ze sestavy nemohl o šest let mladší Albertosi pomýšlet. Jak sám říkal, "měl jsem pocit, že mě koupili jen proto, abych Sartimu nosil tašku s oblečením." A ten pocit neustal vlastně pět let, než Sarti v létě 1963 odešel do slavného Interu.
Jen tak pro ilustraci toho, jak vyrovnaná tahle soutěž dvou mladíků byla. Za celých těch pět let odehrál Albertosi pouhých 30 ligových zápasů! Většinou jej trenéři nasazovali do pohárových utkání s druholigovými soupeři, ale hned jeho debut v první lize si Albertosi musel užít na maximum. Dočkal se v lednu 1959, kdy Sarti onemocněl. Jeho soupeřem byl slavný AS Řím s Losim, Griffithem, Guarnaccim, Selmossonem nebo Zagliou. O favoritu nebylo třeba pochybovat.
Jenže diváci v Livornu se branky nakonec nedočkali. A velkou zásluhu na tom měl mladý Enrico. Fyzicky velmi dobře disponovaný, především ale mrštný. Postupem času se jeho brankářský styl stal velmi atraktivním, Enrico často předváděl zákroky na efekt a bavil diváky. Jeho hlavními zbraněmi se staly reflexy, rychlé přesuny po brankové čáře a vyžívání se v akrobatických, spektakulárních zákrocích. Sám sebe popisoval jako člověka nadmíru excentrického a temperamentního.
Bezbranková remíza s AS rychle udělala z Enrica horké téma italských sportovních plátků a devatenáctiletý mladíček si začal říkat o pozornost. Pořád ale narážel na svou první nemesis, Giuliana Sartiho.
Zpětně o něm ale řekl: "Byl to můj přítel, opravdu dobrý kamarád. Nevnímal jsem ho jako svého soupeře, hodně jsem se od něj naučil. Třebaže on to vnímal trochu jinak a dělal, co mohl, aby si udržel pozici jedničky. Pamatuji si ten den, kdy jsem podepsal svůj kontrakt s Fiorentinou. Tým zrovna hrál přátelské utkání s Brazílií. Moc jsem chtěl nastoupit, ale vedení mi řeklo, že budu jen na tribuně. Že prý nechtějí Sartiho rozhodit."
Z hlediska klubu se ale začátek 60. let dá považovat za jednu z nejlepších a nejúspěšnějších etap. V sezoně 1960/1961 totiž Fiorentina vyhrála Coppu Italia a rovněž premiérovou edici Poháru vítězů poháru, horkou novinku. Albertosiho talentu si všiml i reprezentační trenér Giovanni Ferrari, který jej povolal k pikantnímu utkání. Pouhé čtyři dny poté, co Enrico pomohl Fiorentině k zisku Coppa Italia, jej postavil mezi tři tyče v debutovém utkání za seniorskou reprezentaci. Co na tom, že šlo jen o přátelské utkání - proti sobě měl Argentince a zápas se odehrál v jeho Florencii.
Ačkoli Enrico inkasoval, byl to nádherný debut. Jeho Itálie totiž nasázela Argentincům čtyři branky! Rivalita se Sartim na Enrica stále dost působila, o čemž svědčilo i finále Poháru vítězů poháru o rok později. V něm se o trofej Viola utkala s Atléticem Madrid a do brány se postavil devětadvacetiletý Sarti. Inkasoval jednou, stejně jako jeho kolega v barvách colchoneros Edgardo Madinabeytia. Takže o vítězi muselo rozhodnout až další utkání.
Jeho zorganizování trvalo poměrně dlouho a obě jedenáctky se proti sobě postavily až na začátku září, tedy pět měsíců po prvním utkání. V něm dostal důvěru právě Enrico Albertosi. Vedl si ale mnohem hůř než Sarti v prvním duelu, protože Atlético dalo Fialkám tři branky a slavilo triumf. U všech gólů byl Albertosi alespoň trochu na vině, což nesl velmi těžce. Kritika na něm nenechala jedinou nit suchou. Na dveřích jeho domu nejednou přistála tiskovina s vulgární čmáranicí.
Albertosi musel ukázat hodně psychických sil, aby se dokázal zvednout. Povedlo se. V dalších pěti letech prakticky neopustil pozici jedničky a stala se z něj jistota mezi třemi tyčemi. Naplno si užíval skvělého období a především sezony 1965/1966. V ní klub z renesančního města opanoval Coppu Italia stejně jako tehdy tradiční Mitropa Cup. Za období těchto pěti let s Albertosim v bráně Fiorentina v lize nikdy neskončila hůř než pátá.
Sarti mezitím vzkvétal v Interu, který zrovna psal významné stránky svých dějin. Celek trénovaný legendárním Heleniem Herrerou s hráči jako Mazzola, Picchi, Facchetti nebo Suárez zažíval jeden úspěch za druhým a Sarti na něm měl velký podíl. Albertosiho rivalita s ním ale neochladla a přenesla se opět na mezinárodní scénu.
Dream team? Spíš noční můra
Na pořadu dne byla kvalifikace na mistrovství světa 1966. Kvalifikační boje Italům vycházely podle očekávání. Když máte v kádru hvězdy jako Mazzolu, Facchettiho, Riveru nebo Burgnicha, nic jiného než výhru prostě neočekáváte. Faktem je, že Albertosi neprožil úplně ideální kvalifikaci. Chytal v ní jen jednou, při poslední výhře nad Skotskem. Hlavní oporou v bráně byl William Negri. Těšit ho mohl alespoň fakt, že ani Sarti neměl víc odchytaných zápasů.
Na samotný šampionát se Italové kvalifikovali z prvního místa poté, co dostali jen tři branky a nasázeli jich 17. Pozvánku kromě Negriho dostal právě Albertosi, zatímco Sarti, jakkoli byl úspěšný na klubové úrovni, zůstal doma. Očekávání italské veřejnosti, náruživých fotbalových nadšenců, byla obrovská. Italové ale zažili jeden z nejhorších šampionátů ve svých dějinách. "Máme přece Mazzolu s Facchettim a supertalent Riveru."
Hned v prvním duelu dostal šanci právě Albertosi. A tenhle tah vyšel svěřencům trenéra Edmonda Fabbriho na jedničku, když si díky Mazzolovi s Barisonem poradili s Chile. Jenže pak prohráli s Jašinovým Sovětským svazem a definitivně jim zlomil vaz jeden z nejhorších výkonů italské reprezentace. PAK Doo Ik, to je jméno italského kata z Ayresome Parku v Middlesbrough. Italové, v bráně opět s jedničkou Albertosim, zcela propadli a šokujícím způsobem prohráli proti Severní Koreji!
Tahle pohroma se v ozvěnách fanoušků rovnala málem státnímu převratu, Squadra Azzurra byla jako celek pranýřována a na letišti nechybělo množství rajčat, která zřídkakdy minula cíl. Albertosi z toho vyšel ještě poměrně dobře a vyjma pár ostřejších slovních ataků se na něj zloba fanoušků nesoustředila. Klid ale neměl. Popularita jeho první nemesis, Sartiho, sice upadala, ale souběžně s tím se rodil další arcirival. Ve stínu Vesuvu totiž tou dobou rostl mladíček jménem Zoff. Dino Zoff.
Jmenuju se Zoff. Dino Zoff
Albertosi byl sice jasnou volbou tehdejšího trenéra Ferruccia Valcareggiho, nicméně na Zoffovi bylo něco, co trenéru reprezentace imponovalo. Jeho maniakální posedlost při trénincích, kterou se Zoff odlišoval od kohokoli jiného. Do tréninků dával dvě stě procent. A měl trochu štěstí. Šestého dubna 1968 hrála Itálie první ze dvou rozhodujících čtvrtfinálových duelů o postup na ME a jejím soupeřem byli Bulhaři. Jasnou volbu do brány představoval právě Ricky, jenže v 66. minutě zápasu se při zákroku u druhé inkasované branky zranil!
Kdo ví, jak by se jeho kariéra v reprezentaci rozvíjela, kdyby po nekompromisní srážce s protihráčem nepadl k zemi. Na pohled jasný faul zapříčinil dvě věci: odchod Albertosiho ze scény a nástup tehdy ještě rozklepaného kluka jménem Zoff. A v tomhle okamžiku se jazýček na miskách vah začal naklánět právě ve prospěch hráče Neapole.
Albertosi hodně věřil, že se stihne dát dohromady do odvetného utkání, ale nedokázal to. A protože se hrálo v Neapoli, dal trenér Valcareggi šanci opět mladému Zoffovi, který na domácí půdě podal velmi sebejistý výkon. Italové vyhráli, Zoff neinkasoval a poslal svůj tým do finále o čtyřech týmech. Pro nadcházející finále hrané právě v Itálii sice Albertosi dostal jedničku, ale trenér nechtěl zbytečně riskovat jeho zdravotní stav. Vsadil proto opět na stále zajímavějšího Zoffa.
A dobře udělal. Italové se Zoffem v bráně zvládli nadvakrát hrané finále a v prostorách Olympijského stadionu ve Věčném městě slavili dosud jediný triumf na mistrovství Evropy. Ricky sledoval jen z pozice zraněného náhradníka, jak mu mladý a horkokrevný brankář bere místo. Léto v osmašedesátém pro něj bylo dost hektické. Doznal, že po deseti letech služby La Violu přerostl, a měl by se posunout dál. Kam dál?
Jako první se o něj přihlásil milánský Inter. Ten totiž jeho prvního soka, Giuliana Sartiho, pustil do Juventusu, aby kryl záda jedničce Anzolinovi. Jenže Fiorentina se zařekla, že po prodeji Sartiho přestane Inter zásobovat reprezentačními brankáři. Ricky cítil mírné zklamání z podmínek, které si představitelé klubu dali. "Neshodl jsem se s trenérem a necítil jsem se ceněný. V červnu mě kontaktoval Italo Allodi s nabídkou jít do Interu. Dal jsem to na vědomí klubu, ale nic se nedělo. Asi si umíte představit moje překvapení, když mi o pár týdnů později oznámili, že mě prodávají do Cagliari," dodává. To se tou dobou pyšnilo korunním klenotem. Gigim Rivou.
Kolem něj se začal utvářet tým schopný a odhodlaný vyhrát mistrovské Scudetto a právě Rivova osobnost do něj dokázala natáhnout velká jména. Jedním z nich byl i Albertosi. Tajemství komedie tkví v jediné věci - načasování. V tomto směru by se dalo říct, že Albertosi je tím nejhorším komikem. Jeho načasování bylo po celou kariéru přinejmenším nešťastné. Z Florencie odešel s pocitem, že má na víc. Ale sotva přestoupil do Cagliari, Fialky získaly vytoužené Scudetto! A druhé skončilo Cagliari také v Coppa Italia, kde triumfovalo římské AS.
Přesto se Albertosiho roky na Sardinii dají označit za velmi úspěšné. Na mezinárodním poli sice kraloval Zoff, který definitivně vytlačil Albertosiho z brány i při kvalifikaci na MS v roce sedmdesátém. Ricky ale odpověděl na Zoffovu formu dost možná nejlepší klubovou sezonou v kariéře.
Hned v dalším roce si totiž Albertosi vše vynahradil a hvězdným Rivou řízený tým dokráčel až k vysněnému Scudettu! Skvěle sestrojený celek měl několik jasných pilířů a jedním z nich byl právě Ricky. Za celou sezonu dostal sardinský celek pouhých 11 branek a do konce sezony si uchoval čtyřbodový náskok na druhý Inter. Stadion Amsicora dostal přízvisko gladiátorské arény, odkud se s body neodjíždí. A králi v ní byli právě Albertosi s Rivou.
Sedmička za sto dvacet
Tahle sezonu mu konečně vynesla pozici jedničky v reprezentaci, která se chystala na mexické mistrovství světa. Zpočátku na něm šlo všechno dobře pro Albertosiho i celý tým. Za celou dobu po cestě do semifinále dostali Italové jen jednu jedinou branku. Semifinálové klání se Západním Německem šlo rovněž podle předpokladů. Boninsegna skóroval už v osmé minutě a Italové dominovali.
A pak se to stalo. V 92. minutě už se možná Italové viděli v šatně, když tu kde se vzal, tu se vzal řízný stoper Karl-Heinz Schnellinger. Po centru ze strany si naskočil na míč prakticky jako jediný a překonal do té doby perfektně hrajícího Albertosiho! "Ze všech lidí právě on," křičel německý komentátor Ernst Huberty. Schnellinger totiž nikdy předtím (a ani potom) za reprezentaci neskóroval. Kromě toho, za pět let, kdy hrál za milánské AC, nedal ani jeden gól.
Italy ale náhodně vynořená německá ponorka nepotopila. V nervydrásajícím, psychicky i fyzicky vyčerpávajícím utkání totiž brankou Gianniho Rivery zdolala německou ofenzivu v nebývale dramatickém poměru 4:3. To byl mimochodem ten zápas, ve kterém Beckenbauer dohrával i s vykloubeným ramenem, protože Němci už všechna střídání využili. To nejhorší ale na Italy teprve čekalo.
Brazilští Kanárci v čele s Pelém utancovali italskou obranu k smrti a Italové dostali potupné čtyři branky. Nadšení vystřídalo hluboké zklamání. Za 120 minut hry (v součtu obou zápasů) dostal Ricky sedm branek. Jeho bezchybná ligová sezona byl v troskách. A vykoupení nepřinášela ani následující sezona. Cagliari se hodně trápilo a zejména v obraně zely díry. Z velké části trpělo vysokými očekáváními po povedené sezoně. Kritiku odnášel i Ricky. I proto se v reprezentaci stále častěji prosazoval právě Zoff.
Když se pozornost z Cagliari přesunula jinam, dokázal sardinský celek opět podávat lepší výkony. Další sezonu zakončil sice až na čtvrtém místě, ale k titulu, který připadl Juventusu, mu chyběly jen čtyři body. Zdálo se, že Ricky opět našel své ideální prostředí a mohl by se opět stát jedničkou. Jenže Dino Zoff udělal rozhodující krok na klubové úrovni a přestoupil do Juventusu. Od té chvíle stál za dost možná nejlepší italskou obranou a to ho stavělo na výslunní.
Chcete důkaz jeho nepostradatelnosti? Od roku 1972 až do roku konce roku 1977 se mezi tři tyče v italské reprezentaci v soutěžním utkání nepostavil žádný jiný brankář! Albertosi se sice nevzdával, ale bojoval boj s větrnými mlýny. Přitom jedničkou v bráně Juventusu mohl být právě on. V létě 1974 totiž Stará dáma zatoužila po dvojici Riva - Albertosi a Cagliari bylo ochotno své dvě hvězdy prodat. Jenže Riva si postavil hlavu a Starou dámu odmítl! Tím zkolaboval také přestup zkušeného brankáře. Zase byla jeho šance na slávu rozprášena někým jiným.
Přestup se ale přesto konal. Včas po něm totiž sáhl milánské AC, které shánělo náhradníka za Fabia Cudiciniho. I tohle angažmá může Ricky hodnotit velmi pozitivně, protože v sezoně 1978/1979 s týmem jako jedna z jeho opor získal mistrovské Scudetto. A to mu bylo úctyhodných 39 let! Zahrál si po boku Baresiho, Novellina, Rivery nebo Capella, především ho ale trénoval v Miláně téměř posvátný Nils Liedholm. Dva roky nazpět opanoval v ryze milánském finále také Coppa Italia.
Pád na dno
Přesto se ale i po letech díval na rok 1974 s hořkostí. "Kdybych odešel do Turína, moje kariéra by vypadala jinak. Vyhrál bych toho mnohem víc. Takhle se proslavil Zoff." Možná máte pocit, že na slavnějšího kolegu si Ricky stěžuje až příliš. Ale má k tomu důvod.
Psal se rok 1978 a Italové postoupili na mistrovství světa hrané v Argentině. Trenér Bearzot dával dohromady brankářskou trojici a vzpomněl si na starého kamaráda. "Už jsem to nečekal, ale zavolal mi trenér a zeptal se mě: Ricky, chtěl bys jet s námi jako třetí brankář? No jasně, já na to, mám sbaleno, klidně si zaplatím i cestu. To by bylo mé páté mistrovství, což v té době ještě žádný Ital nedokázal. Byl jsem nadšený. O deset dní později mi ale volal znovu a řekl, že nejedu. Ptal jsem se, co se stalo. Dino Zoff by se prý necítil dobře, kdybych byl v šatně taky, takže nejedu. Trvalo roky, než jsem mu to byl schopen odpustit."
Albertosi začal přemýšlet o tom, kde strávit poslední roky kariéry před důchodem. Lano mu hodil New York Cosmos, kde by se tou dobou setkal s Chinagliou a Pelém. Řekli bychom bezchybná kariéra. Přece však má jeden velký škraloup a jeho jméno je Totonero. V roce 1980, když bylo Rickymu čtyřicet, se totiž na světlo světa dostalo přiznání dvou římských obchodníků, jejichž svědectví spustilo do té doby nevídaný skandál. Rozsáhlý proces nakonec odhalil zapojení množství hráčů a klubů, které manipulovaly s výsledky zápasů. Nejhůř z toho vyšly prvoligové značky AC Milán a Lazio, které byly přeřazeny do druhé ligy.
Zloba veřejnosti samozřejmě cílila i na jednotlivce, kteří pošpinili pro Italy posvátnou hru. Albertosi dopadl z hráčů skoro nejhůř, protože dostal zákaz činnosti na čtyři dlouhé roky. Což byl pro čtyřicetiletého borce prakticky konec kariéry. Tuhle životní chybu mu vyčítalo hodně lidí, byla to kaňka na jinak bezchybné a obdivuhodné kariéře.
Když Italové vyhráli ve dvaaosmdesátém mistrovství světa, úspěchem opojená italská federace začala provinilcům houfně odpouštět. Rickymu odpustila trest v délce dvou let. Kdekdo by si asi řekl, že ve 42 letech nemá zapotřebí honit se s o polovinu mladšími soupeři. Albertosi ale neměl ve zvyku vzdávat. To by asi neustál neustálé zápolení se Sartim a Zoffem. Nebo sám se sebou.
A tak se v roce 1982 zapojil do přípravy s poloprofesionálním týmem Elpidiense Calcio ze čtvrté nejvyšší soutěže. Na lavičce tehdy seděl Paolo Beni, jen o dva roky starší muž než brankářská jednička. Albertosi vydržel dva roky, než řekl fotbalu sbohem. Mezi třemi tyčemi byl jedničkou, kterou prakticky po celou kariéru rivalita hnala dopředu a zároveň brzdila. Jedničkou, která v první lize nasbírala obdivuhodných 532 startů. Víc dokázalo jen devět hráčů. To už je kumšt. Na to by expreska nestačila.
Na konci října minulého roku se známý italský deník Corriere dello Sport setkal se starým mužem, aby mu položil pár otázek. Blížila se totiž oslava jeho jubilejních 80. narozenin a za takovou dobu už stihne člověk zažít leccos. Jedna z otázek se bývalého slavného fotbalisty zeptala na přímo: "Kdo je nejlepší italský brankář všech dob?" "Gigi Buffon. Ale kdybych tenkrát šel do Juventusu, pak bych to byl já," dodal s lišáckým úsměvem. Tím staříkem byl Enrico Albertosi.
Jeho životní cesta začala 2. listopadu pro Evropu i celý svět neslavného roku 1939. Ve starodávném městečku s osmi tisíci obyvateli se narodil muž, který se zapsal mezi nejlepší italské brankáře všech dob. Fotbal měl v krvi, protože jeho otec sám kdysi chytal za Spezii. Svého syna brankářskému řemeslu samozřejmě ochotně učil a doufal, že půjde v otcových stopách. Kdyby tak věděl, jakou legendu ze svého syna vychová...
Když mu bylo patnáct let a měl za sebou jen pár zápasů za místní menší kluby, někdo ve vedení Spezie si zřejmě řekl, že by bylo fajn mít na soupisce jméno Albertosi znovu, takže se mladý Enrico upsal klubu tatínkova srdce. Spezia tou dobou byla skromným klubem co do financí, jména nebo prestiže a bojovala o své místo ve čtvrté nejvyšší soutěži. V barvách Spezie nastoupil Albertosi k pouhým čtyřem zápasům, ale v každém z nich předvedl dobré výkony. Jeho potenciálu si brzy všiml nejpopulárnější toskánský celek, Fiorentina.
Koupili mě, abych mu nosil tašky
V létě 1958 se Fialky dohodly se Spezií na přestupu mladého hráče a Enricovi se otevřela cesta k velkému fotbalu. Hned na začátku ale poprvé narazil na fakt, který ho v očích mnoha lidí pronásledoval celou kariéru. Byl koupen jako dvojka, jako náhradník za neochvějnou stálici. Místo mezi třemi tyčemi zaujímal Giuliano Sarti, další z mnoha talentovaných Italů. Pozdější opora Interu Milán měla jasnou důvěru vedení i trenéra Luigiho Ferrera. A nutno říct, že zaslouženě.
Sarti byl členem týmu, který dva roky zpátky vybojoval s týmem mistrovské Scudetto, na němž měl lví podíl. Když byl Albertosi koupen, bylo Sartimu teprve 25 let, na brankáře žádný věk. Přitom už měl hromadu zkušeností a objektivně byl lepším brankářem. Právě Sarti v italských poměrech revolučním způsobem přetvořil postavu brankáře jako jedenáctého muže v poli. Tedy postavu, která má velmi často za úkol rozehrávat, zakládat útoky a kombinovat se stopery, dost daleko od vlastní brány.
Brankář je obecně pozice, který se zase tak často nemění a v Itálii to platí dvojnásob. Není divu, že na vytlačení spolehlivého brankáře ze sestavy nemohl o šest let mladší Albertosi pomýšlet. Jak sám říkal, "měl jsem pocit, že mě koupili jen proto, abych Sartimu nosil tašku s oblečením." A ten pocit neustal vlastně pět let, než Sarti v létě 1963 odešel do slavného Interu.
Jen tak pro ilustraci toho, jak vyrovnaná tahle soutěž dvou mladíků byla. Za celých těch pět let odehrál Albertosi pouhých 30 ligových zápasů! Většinou jej trenéři nasazovali do pohárových utkání s druholigovými soupeři, ale hned jeho debut v první lize si Albertosi musel užít na maximum. Dočkal se v lednu 1959, kdy Sarti onemocněl. Jeho soupeřem byl slavný AS Řím s Losim, Griffithem, Guarnaccim, Selmossonem nebo Zagliou. O favoritu nebylo třeba pochybovat.
Jenže diváci v Livornu se branky nakonec nedočkali. A velkou zásluhu na tom měl mladý Enrico. Fyzicky velmi dobře disponovaný, především ale mrštný. Postupem času se jeho brankářský styl stal velmi atraktivním, Enrico často předváděl zákroky na efekt a bavil diváky. Jeho hlavními zbraněmi se staly reflexy, rychlé přesuny po brankové čáře a vyžívání se v akrobatických, spektakulárních zákrocích. Sám sebe popisoval jako člověka nadmíru excentrického a temperamentního.
Bezbranková remíza s AS rychle udělala z Enrica horké téma italských sportovních plátků a devatenáctiletý mladíček si začal říkat o pozornost. Pořád ale narážel na svou první nemesis, Giuliana Sartiho.
Zpětně o něm ale řekl: "Byl to můj přítel, opravdu dobrý kamarád. Nevnímal jsem ho jako svého soupeře, hodně jsem se od něj naučil. Třebaže on to vnímal trochu jinak a dělal, co mohl, aby si udržel pozici jedničky. Pamatuji si ten den, kdy jsem podepsal svůj kontrakt s Fiorentinou. Tým zrovna hrál přátelské utkání s Brazílií. Moc jsem chtěl nastoupit, ale vedení mi řeklo, že budu jen na tribuně. Že prý nechtějí Sartiho rozhodit."
Z hlediska klubu se ale začátek 60. let dá považovat za jednu z nejlepších a nejúspěšnějších etap. V sezoně 1960/1961 totiž Fiorentina vyhrála Coppu Italia a rovněž premiérovou edici Poháru vítězů poháru, horkou novinku. Albertosiho talentu si všiml i reprezentační trenér Giovanni Ferrari, který jej povolal k pikantnímu utkání. Pouhé čtyři dny poté, co Enrico pomohl Fiorentině k zisku Coppa Italia, jej postavil mezi tři tyče v debutovém utkání za seniorskou reprezentaci. Co na tom, že šlo jen o přátelské utkání - proti sobě měl Argentince a zápas se odehrál v jeho Florencii.
Ačkoli Enrico inkasoval, byl to nádherný debut. Jeho Itálie totiž nasázela Argentincům čtyři branky! Rivalita se Sartim na Enrica stále dost působila, o čemž svědčilo i finále Poháru vítězů poháru o rok později. V něm se o trofej Viola utkala s Atléticem Madrid a do brány se postavil devětadvacetiletý Sarti. Inkasoval jednou, stejně jako jeho kolega v barvách colchoneros Edgardo Madinabeytia. Takže o vítězi muselo rozhodnout až další utkání.
Jeho zorganizování trvalo poměrně dlouho a obě jedenáctky se proti sobě postavily až na začátku září, tedy pět měsíců po prvním utkání. V něm dostal důvěru právě Enrico Albertosi. Vedl si ale mnohem hůř než Sarti v prvním duelu, protože Atlético dalo Fialkám tři branky a slavilo triumf. U všech gólů byl Albertosi alespoň trochu na vině, což nesl velmi těžce. Kritika na něm nenechala jedinou nit suchou. Na dveřích jeho domu nejednou přistála tiskovina s vulgární čmáranicí.
Albertosi musel ukázat hodně psychických sil, aby se dokázal zvednout. Povedlo se. V dalších pěti letech prakticky neopustil pozici jedničky a stala se z něj jistota mezi třemi tyčemi. Naplno si užíval skvělého období a především sezony 1965/1966. V ní klub z renesančního města opanoval Coppu Italia stejně jako tehdy tradiční Mitropa Cup. Za období těchto pěti let s Albertosim v bráně Fiorentina v lize nikdy neskončila hůř než pátá.
Sarti mezitím vzkvétal v Interu, který zrovna psal významné stránky svých dějin. Celek trénovaný legendárním Heleniem Herrerou s hráči jako Mazzola, Picchi, Facchetti nebo Suárez zažíval jeden úspěch za druhým a Sarti na něm měl velký podíl. Albertosiho rivalita s ním ale neochladla a přenesla se opět na mezinárodní scénu.
Dream team? Spíš noční můra
Na pořadu dne byla kvalifikace na mistrovství světa 1966. Kvalifikační boje Italům vycházely podle očekávání. Když máte v kádru hvězdy jako Mazzolu, Facchettiho, Riveru nebo Burgnicha, nic jiného než výhru prostě neočekáváte. Faktem je, že Albertosi neprožil úplně ideální kvalifikaci. Chytal v ní jen jednou, při poslední výhře nad Skotskem. Hlavní oporou v bráně byl William Negri. Těšit ho mohl alespoň fakt, že ani Sarti neměl víc odchytaných zápasů.
Na samotný šampionát se Italové kvalifikovali z prvního místa poté, co dostali jen tři branky a nasázeli jich 17. Pozvánku kromě Negriho dostal právě Albertosi, zatímco Sarti, jakkoli byl úspěšný na klubové úrovni, zůstal doma. Očekávání italské veřejnosti, náruživých fotbalových nadšenců, byla obrovská. Italové ale zažili jeden z nejhorších šampionátů ve svých dějinách. "Máme přece Mazzolu s Facchettim a supertalent Riveru."
Hned v prvním duelu dostal šanci právě Albertosi. A tenhle tah vyšel svěřencům trenéra Edmonda Fabbriho na jedničku, když si díky Mazzolovi s Barisonem poradili s Chile. Jenže pak prohráli s Jašinovým Sovětským svazem a definitivně jim zlomil vaz jeden z nejhorších výkonů italské reprezentace. PAK Doo Ik, to je jméno italského kata z Ayresome Parku v Middlesbrough. Italové, v bráně opět s jedničkou Albertosim, zcela propadli a šokujícím způsobem prohráli proti Severní Koreji!
Tahle pohroma se v ozvěnách fanoušků rovnala málem státnímu převratu, Squadra Azzurra byla jako celek pranýřována a na letišti nechybělo množství rajčat, která zřídkakdy minula cíl. Albertosi z toho vyšel ještě poměrně dobře a vyjma pár ostřejších slovních ataků se na něj zloba fanoušků nesoustředila. Klid ale neměl. Popularita jeho první nemesis, Sartiho, sice upadala, ale souběžně s tím se rodil další arcirival. Ve stínu Vesuvu totiž tou dobou rostl mladíček jménem Zoff. Dino Zoff.
Jmenuju se Zoff. Dino Zoff
Albertosi byl sice jasnou volbou tehdejšího trenéra Ferruccia Valcareggiho, nicméně na Zoffovi bylo něco, co trenéru reprezentace imponovalo. Jeho maniakální posedlost při trénincích, kterou se Zoff odlišoval od kohokoli jiného. Do tréninků dával dvě stě procent. A měl trochu štěstí. Šestého dubna 1968 hrála Itálie první ze dvou rozhodujících čtvrtfinálových duelů o postup na ME a jejím soupeřem byli Bulhaři. Jasnou volbu do brány představoval právě Ricky, jenže v 66. minutě zápasu se při zákroku u druhé inkasované branky zranil!
Kdo ví, jak by se jeho kariéra v reprezentaci rozvíjela, kdyby po nekompromisní srážce s protihráčem nepadl k zemi. Na pohled jasný faul zapříčinil dvě věci: odchod Albertosiho ze scény a nástup tehdy ještě rozklepaného kluka jménem Zoff. A v tomhle okamžiku se jazýček na miskách vah začal naklánět právě ve prospěch hráče Neapole.
Albertosi hodně věřil, že se stihne dát dohromady do odvetného utkání, ale nedokázal to. A protože se hrálo v Neapoli, dal trenér Valcareggi šanci opět mladému Zoffovi, který na domácí půdě podal velmi sebejistý výkon. Italové vyhráli, Zoff neinkasoval a poslal svůj tým do finále o čtyřech týmech. Pro nadcházející finále hrané právě v Itálii sice Albertosi dostal jedničku, ale trenér nechtěl zbytečně riskovat jeho zdravotní stav. Vsadil proto opět na stále zajímavějšího Zoffa.
A dobře udělal. Italové se Zoffem v bráně zvládli nadvakrát hrané finále a v prostorách Olympijského stadionu ve Věčném městě slavili dosud jediný triumf na mistrovství Evropy. Ricky sledoval jen z pozice zraněného náhradníka, jak mu mladý a horkokrevný brankář bere místo. Léto v osmašedesátém pro něj bylo dost hektické. Doznal, že po deseti letech služby La Violu přerostl, a měl by se posunout dál. Kam dál?
Jako první se o něj přihlásil milánský Inter. Ten totiž jeho prvního soka, Giuliana Sartiho, pustil do Juventusu, aby kryl záda jedničce Anzolinovi. Jenže Fiorentina se zařekla, že po prodeji Sartiho přestane Inter zásobovat reprezentačními brankáři. Ricky cítil mírné zklamání z podmínek, které si představitelé klubu dali. "Neshodl jsem se s trenérem a necítil jsem se ceněný. V červnu mě kontaktoval Italo Allodi s nabídkou jít do Interu. Dal jsem to na vědomí klubu, ale nic se nedělo. Asi si umíte představit moje překvapení, když mi o pár týdnů později oznámili, že mě prodávají do Cagliari," dodává. To se tou dobou pyšnilo korunním klenotem. Gigim Rivou.
Kolem něj se začal utvářet tým schopný a odhodlaný vyhrát mistrovské Scudetto a právě Rivova osobnost do něj dokázala natáhnout velká jména. Jedním z nich byl i Albertosi. Tajemství komedie tkví v jediné věci - načasování. V tomto směru by se dalo říct, že Albertosi je tím nejhorším komikem. Jeho načasování bylo po celou kariéru přinejmenším nešťastné. Z Florencie odešel s pocitem, že má na víc. Ale sotva přestoupil do Cagliari, Fialky získaly vytoužené Scudetto! A druhé skončilo Cagliari také v Coppa Italia, kde triumfovalo římské AS.
Přesto se Albertosiho roky na Sardinii dají označit za velmi úspěšné. Na mezinárodním poli sice kraloval Zoff, který definitivně vytlačil Albertosiho z brány i při kvalifikaci na MS v roce sedmdesátém. Ricky ale odpověděl na Zoffovu formu dost možná nejlepší klubovou sezonou v kariéře.
Hned v dalším roce si totiž Albertosi vše vynahradil a hvězdným Rivou řízený tým dokráčel až k vysněnému Scudettu! Skvěle sestrojený celek měl několik jasných pilířů a jedním z nich byl právě Ricky. Za celou sezonu dostal sardinský celek pouhých 11 branek a do konce sezony si uchoval čtyřbodový náskok na druhý Inter. Stadion Amsicora dostal přízvisko gladiátorské arény, odkud se s body neodjíždí. A králi v ní byli právě Albertosi s Rivou.
Sedmička za sto dvacet
Tahle sezonu mu konečně vynesla pozici jedničky v reprezentaci, která se chystala na mexické mistrovství světa. Zpočátku na něm šlo všechno dobře pro Albertosiho i celý tým. Za celou dobu po cestě do semifinále dostali Italové jen jednu jedinou branku. Semifinálové klání se Západním Německem šlo rovněž podle předpokladů. Boninsegna skóroval už v osmé minutě a Italové dominovali.
A pak se to stalo. V 92. minutě už se možná Italové viděli v šatně, když tu kde se vzal, tu se vzal řízný stoper Karl-Heinz Schnellinger. Po centru ze strany si naskočil na míč prakticky jako jediný a překonal do té doby perfektně hrajícího Albertosiho! "Ze všech lidí právě on," křičel německý komentátor Ernst Huberty. Schnellinger totiž nikdy předtím (a ani potom) za reprezentaci neskóroval. Kromě toho, za pět let, kdy hrál za milánské AC, nedal ani jeden gól.
Italy ale náhodně vynořená německá ponorka nepotopila. V nervydrásajícím, psychicky i fyzicky vyčerpávajícím utkání totiž brankou Gianniho Rivery zdolala německou ofenzivu v nebývale dramatickém poměru 4:3. To byl mimochodem ten zápas, ve kterém Beckenbauer dohrával i s vykloubeným ramenem, protože Němci už všechna střídání využili. To nejhorší ale na Italy teprve čekalo.
Brazilští Kanárci v čele s Pelém utancovali italskou obranu k smrti a Italové dostali potupné čtyři branky. Nadšení vystřídalo hluboké zklamání. Za 120 minut hry (v součtu obou zápasů) dostal Ricky sedm branek. Jeho bezchybná ligová sezona byl v troskách. A vykoupení nepřinášela ani následující sezona. Cagliari se hodně trápilo a zejména v obraně zely díry. Z velké části trpělo vysokými očekáváními po povedené sezoně. Kritiku odnášel i Ricky. I proto se v reprezentaci stále častěji prosazoval právě Zoff.
Když se pozornost z Cagliari přesunula jinam, dokázal sardinský celek opět podávat lepší výkony. Další sezonu zakončil sice až na čtvrtém místě, ale k titulu, který připadl Juventusu, mu chyběly jen čtyři body. Zdálo se, že Ricky opět našel své ideální prostředí a mohl by se opět stát jedničkou. Jenže Dino Zoff udělal rozhodující krok na klubové úrovni a přestoupil do Juventusu. Od té chvíle stál za dost možná nejlepší italskou obranou a to ho stavělo na výslunní.
Chcete důkaz jeho nepostradatelnosti? Od roku 1972 až do roku konce roku 1977 se mezi tři tyče v italské reprezentaci v soutěžním utkání nepostavil žádný jiný brankář! Albertosi se sice nevzdával, ale bojoval boj s větrnými mlýny. Přitom jedničkou v bráně Juventusu mohl být právě on. V létě 1974 totiž Stará dáma zatoužila po dvojici Riva - Albertosi a Cagliari bylo ochotno své dvě hvězdy prodat. Jenže Riva si postavil hlavu a Starou dámu odmítl! Tím zkolaboval také přestup zkušeného brankáře. Zase byla jeho šance na slávu rozprášena někým jiným.
Přestup se ale přesto konal. Včas po něm totiž sáhl milánské AC, které shánělo náhradníka za Fabia Cudiciniho. I tohle angažmá může Ricky hodnotit velmi pozitivně, protože v sezoně 1978/1979 s týmem jako jedna z jeho opor získal mistrovské Scudetto. A to mu bylo úctyhodných 39 let! Zahrál si po boku Baresiho, Novellina, Rivery nebo Capella, především ho ale trénoval v Miláně téměř posvátný Nils Liedholm. Dva roky nazpět opanoval v ryze milánském finále také Coppa Italia.
Pád na dno
Přesto se ale i po letech díval na rok 1974 s hořkostí. "Kdybych odešel do Turína, moje kariéra by vypadala jinak. Vyhrál bych toho mnohem víc. Takhle se proslavil Zoff." Možná máte pocit, že na slavnějšího kolegu si Ricky stěžuje až příliš. Ale má k tomu důvod.
Psal se rok 1978 a Italové postoupili na mistrovství světa hrané v Argentině. Trenér Bearzot dával dohromady brankářskou trojici a vzpomněl si na starého kamaráda. "Už jsem to nečekal, ale zavolal mi trenér a zeptal se mě: Ricky, chtěl bys jet s námi jako třetí brankář? No jasně, já na to, mám sbaleno, klidně si zaplatím i cestu. To by bylo mé páté mistrovství, což v té době ještě žádný Ital nedokázal. Byl jsem nadšený. O deset dní později mi ale volal znovu a řekl, že nejedu. Ptal jsem se, co se stalo. Dino Zoff by se prý necítil dobře, kdybych byl v šatně taky, takže nejedu. Trvalo roky, než jsem mu to byl schopen odpustit."
Albertosi začal přemýšlet o tom, kde strávit poslední roky kariéry před důchodem. Lano mu hodil New York Cosmos, kde by se tou dobou setkal s Chinagliou a Pelém. Řekli bychom bezchybná kariéra. Přece však má jeden velký škraloup a jeho jméno je Totonero. V roce 1980, když bylo Rickymu čtyřicet, se totiž na světlo světa dostalo přiznání dvou římských obchodníků, jejichž svědectví spustilo do té doby nevídaný skandál. Rozsáhlý proces nakonec odhalil zapojení množství hráčů a klubů, které manipulovaly s výsledky zápasů. Nejhůř z toho vyšly prvoligové značky AC Milán a Lazio, které byly přeřazeny do druhé ligy.
Zloba veřejnosti samozřejmě cílila i na jednotlivce, kteří pošpinili pro Italy posvátnou hru. Albertosi dopadl z hráčů skoro nejhůř, protože dostal zákaz činnosti na čtyři dlouhé roky. Což byl pro čtyřicetiletého borce prakticky konec kariéry. Tuhle životní chybu mu vyčítalo hodně lidí, byla to kaňka na jinak bezchybné a obdivuhodné kariéře.
Když Italové vyhráli ve dvaaosmdesátém mistrovství světa, úspěchem opojená italská federace začala provinilcům houfně odpouštět. Rickymu odpustila trest v délce dvou let. Kdekdo by si asi řekl, že ve 42 letech nemá zapotřebí honit se s o polovinu mladšími soupeři. Albertosi ale neměl ve zvyku vzdávat. To by asi neustál neustálé zápolení se Sartim a Zoffem. Nebo sám se sebou.
A tak se v roce 1982 zapojil do přípravy s poloprofesionálním týmem Elpidiense Calcio ze čtvrté nejvyšší soutěže. Na lavičce tehdy seděl Paolo Beni, jen o dva roky starší muž než brankářská jednička. Albertosi vydržel dva roky, než řekl fotbalu sbohem. Mezi třemi tyčemi byl jedničkou, kterou prakticky po celou kariéru rivalita hnala dopředu a zároveň brzdila. Jedničkou, která v první lize nasbírala obdivuhodných 532 startů. Víc dokázalo jen devět hráčů. To už je kumšt. Na to by expreska nestačila.
Komentáře (197)
Přidat komentář= Romulan
Minecraft hlava ala Schick
Vďaka za článok ♥
Vic takových Zoff si zaslouží taky článek.
aspoň se něco dozvíš hele
Já? Já jsem expert.
Nemožné. Já jsem expert. Ty ani nevíš, kdo je to Vasconcellos. Kdo neví, kdo je Vasconcellos, v podstatě by zasloužil zbavit volebního práva. Tímto zdravím taky Mercuryho.
Aspoň jeho jméno napiš správně, když už s nim dokolečka machruješ a víš o něm jenom z interview Pelého, takže ho jenom papouškuješ
prej z intervijů
No a odkud?
Počkej... hledá
Samozřejmě a nemůže nikde nic najít, zatímco já ano
Od určitého věku by lidé měli být zbavení volebního práva.
V tomto konkrétním případě věk nehraje roli.
To je fakt, ten musel dost pochybnej už jako mladej
Super článek, díly
....díky....samozřejmě ..
Super práce
Výbornej golman. Dřív to bylo ještě víc o sportu a on chytal za Cagliari !!! , kde hrál s Rivou...Něco jako kdyby dneska tam chytal Buffon s Tottim. Ve finále MS měl ale smůlu. Nejlepší hráč všech dob řídil demolici Italů a Albertosi neměl šanci. V lize dostal 11 golů a tady v jednom nejdůležitějším zápase hned 4.
Som si myslel, že jediný tu pamätám Peleho. Vďaka za ten článok,a som rád, že som si mohol počítať niečo o Albertossim, skvelo chytal, ten zápas s Nemcami to bolo niečo nezabudnuteľné Kaizer s vyklbenym ramenom a Gerd neuveriteľný, ako ten chlapík dával góly nechápem doteraz . V Mexiku na MS 70 boli aj iní borci v bránke. Banks, najlepší brankár anglicka všetkých čias a Mazurkiewicz z Uruguaja.
Ešte raz dík za článok.
Tak já ten článek nepsal.... Ale je fajn si připomenout tyhle časy. Považuju obě mexický MS za nejlepší v historii. Ten náš československej zápas s Brazílií byl úžasnej a to že jsme prohráli, není vůbec ostuda. Nemůže být, protože jsme prohráli s nejlepším týmem všech dob.
Aj tak je proste škoda, že ten tým nemohol ísť stopercentne pripravený. Ktovie ako by to všetko dopadlo. Možno najsilnejší tým našej histórie.
Máš pravdu. Špatná aklimatizace se podepsala na průběhu zápasu. Když jsme stíhali, tak měli Brazilci problémy taky. Určitě by to neskončilo 4-1. Jestli byl nejsilnější...já myslím že silnější tým byl ten mistrů Evropy.
Napriklad pre mna je tym z 58ho jeden z najlepsich. No mal smolu. V 62 sa to vratilo.
Jj, ten tým měl obrovskej potenciál, rozstřílet Argentinu 6-1....
Aklimatizace + ponorka + únava.
Laco Petráš
Nechcel som písať osobitný komentár pre aurora, tak som to dal všetko spolu. Vznikol z toho trošku guláš.
Pre mňa najlepšia Brasil 82, aj keď titul nevyhrali.
Brasil 82
Brasil 70
Oranjes 74
Brasil 02
Oranjes 88
Samozrejme je tu len môj subjektívny rebríček.
Brasil 70
Brasil 82
Brasil 02
France 84
Oranjes74
v podstatě podobný
Co to má být, ti nejlepší přeci musí vyhrát MS a hned tři to nezvládli
Jistěže musíš mít trochu štěstí ty sarkastickej pane...jenže jestliže narážíš na Messiho Argentinu, tak to tě zklamu, nikdo příčetnej na ni vzpomínat nikdy nebude, co se týče nějakýho ohromujícího výkonu.
jako Messiho Argentina ve finále 2014 je jeden z nejslabších finalistů MS v dějinách, podobně je na tom asi Německo 2002
asi tak
Tys viděl roku 1994 MS? Jaktože bylo Rumunsko tak silné? A byla Brazílie papírově silnější jak Itálie? byly ve finále dva NEJ týmy nebo někdo nečekaně zkolaboval? mám za to, že Argentina a Německo, finalisté MS 1990, už tak silní nebyli a začalo spíše jejich slabší období nebo ne?
Rumuni měli obrovskou sílu, stejně jako Bulhaři či Švédi. Tři taková velmi milá překvapení. Stejně jako Nigérie - ta mě fascinovala, od té doby se mi tak už nikdy nelíbila. Yekini, Finidi, Okocha, nádhera... Argentinu dost vzalo to vyloučení Maradony z MS, s ním by beztak došli zase do finále. Němci vyhořeli, tam byl též ten skandál s Effenbergovým prostředníčkem na diváky, tuším, že to bylo tam. Španělsko měl též silný kádr, ale dojeli na klubovou řevnivost, tým to nebyl. A ve finále asi ty nej týmy byly, přinejmenším složené z obrovských hvězd - Dunga, Bebeto, Romario aj. vs Baggio, Baresi, Maldini...
koukám na soupisku Španělska na Wikipedii, ale moc fotbalistů tam neznám... brankář Andoni Zubizarreta, záloha Hierro a Guardiola, mladej Enrique
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mistrovstv%C3%AD_sv%C4%9Bta_ve_fotbale_1994_(soupisky)#%C5%A0pan%C4%9Blsko
nevypadá to špatně, ale z obránců moc nikoho neznám a ti útočníci? byl tam někdo dobrej, koho jsem nejmenoval a prostě jen skončili než jsem začal chodit na nočník a tak? ti 3 útočníci na wikině mi teda neříkají nic, Juanele dokonce "jenom" z Gijónu
a jinak děkuji za odpověď, je pravda, že když takhle vypisuješ ty brazilská a italská jména, tak se jim tam asi nakonec nikdo moc nevyrovnal... Francie, Anglie, Nizozemsko byli na tomhle turnaji jaloví?
Hustý, hned tři trenéři španělský repre a k tomu Pep
Zálohu měli excelentní a i ta obrana byla v té době naprosto špičková - Ferrer, Sergi, Nadal, opravdu výborní hráči.
Salinas byl zvláštní případ - v Barce toho moc nenahrál, bo tam nastupovali Stoičkov s Romariem, přesto ho pravidelně brali do repre.
trochu jsem si toho Nadala proklep, dokonce na Wikipedii píšou, že je to strýc Rafaela Nadala, tak nevim :)
koukám 10 let v Barce, to je slušný a dokonce ještě MS 2002, i když už asi ne v základu
Ten útok bol trochu ich problém. Možno aj preto viac nedosiahli no v tom zápase s Talianmi im chýbalo málo.
Byli hlavně rozkmotřeni - Real X Barca.
V nějakém dokumentu popisoval Diego,jakej měli skoro až strach z fyzicky nabušenejch nigerijců, tak v tunelu před zápasem proběhla pláčačka,objímačka,zdravice s klukama z Afriky, ti čuměli jak puci, no a v zápase si na něj nikdo nic nedovolil.
Jakože myslíš Diega Maradonu no tak Argentinci tam mívají často takové ty menší kluky typu Ortega, tak těm se proti řízkům hraje těžko... ale pokud je to pravda, tak teda zajímavá strategie
dobrý koment
94 a Diego out Okocha byl fajny
K Argentině,na MS 90 procházela s odřenejma ušima, 2x postup na pentle, proti Brazílii snad 4x tyčka břevno,ale vymleli fakt těžký soupeře, jugoše,brazilce a itáliii, ta byla hodně nabušená(její náhradní obranná čtyřka byla lepší,než většina základní sestavy ostatních týmů). a s Němcema dva nejlepší týmy.
V 94 Argentina byla herně i hráčský lepší tým, nová krev Redondo,Simeone,Batistuta, jenže narazili na sehranej,talentovaného tým Rumunů a na hřišti byl jen jeden Maradona-ten karpatskej. Rumuni a Bulhaři hráli skvělej fotbal.K Argentině(98,02,06) měli vždycky silnej tým,lepší než v 90 a nesrovnatelný s tím,co měli 14 a 18- to byl slaběj odvar. V 98 kvůli dlouhém vlasům nevzal trenér Redonda..V roce 2010 by s Diegem na lávce nevyhráli ani Španělé, navíc opomenul zanettiho,cambiassa, riquelmeho...podle mně to regulérně sabotoval
Koukni na sestřih dungy a baresiho z finále(bylo mu 34,měl po operaci a nemohl hrát všechny zápasy).
i Tobě děkuju za koment
takže Argentina v 90 sice papírově slabší než jiné její týmy, ale zasloužila si to, protože šla štěstí naproti a nenechala se zdolat těžkými soupeři? to je také dobrý příběh, byť teda ne s tou zlatou tečkou...
je pravda, že tu Argentinu jsem asi dost podcenil, že byli Simeone a Batigol dobří, to vím, ale asi jsem to úplně neodhadl, tahle generace šla ještě dost mimo mě a třeba Redondo, když jsem začal vnímat AC Milán, byl už jen stín sebe sama a nic oproti tomu co předváděl za Bílej balet
Dunga a Baresi, píšu si kdo byl podle Tebe NEJ hráč těchto mistrovství? nebo takhle: hráč, který třeba nebyl vyhlášenou FIFA nebo UEFA nebo nedostal Zlatý míč a byl tak trochu nedoceněnej, ale byl fakt super?
90 sú u mňa najslabšie MS čo som mal možnosť vidieť. A kto bol nedoceneny? Napr. taký Caniggia, ten bol dobrý. No a samozrejme Gascoine z Anglicka.
Argentína postúpila do finále QF aj SF na penalty, strelili len jeden gól v takýchto dvoch zápasoch... Myslím, že to vypovedá dosť o ich kvalite.
V 90. vytáhli Argentinu dva hráči - Caniggia a Maradona, bez nich by skončili ve skupině. Zlatý míč se tehdy uděloval jen evropským hráčům a nej hráč šampionátu?
Možná Leonardo. Výborný tam byli i Stoičkov, Larsson, Brolin, Hagi...
Brazilci jim dali 3 tyče a ty šupácí udělali jedinej protiútok s golem. Takže rozhodl Maradona.
Diego vyslal pasem Caniggiu a bylo hotovo. Jednu tyč dával z přímáku Alemao, nebo břevno, to už jsem zvedal ruce.
https://youtu.be/H6Ll8IgDZxg?t=132
Dvě za sebou, nehorázná smůla, ale ten Diego, půlku brazilskýho týmu nalákal nebo obešel a nahrál do čistý golovky...na to prostě Messi na MS nemá a tak Král Argentiny je jasnej. Jak já toho Maradonu nesnášel...
Tak nějak - nechuť smíšená s netajeným obdivem a úžasem.
Presne
Veď oni aj proti Jugoške mali pomerne dosť šťastia. Teda vlastne v každom zápase.
I ten postup se skupiny uhaluzili.
Brazílie tehdy hrála hodně podivný fotbal. 3 stopeři, 2 defenzivní záložníci, i když tím možná předběhli dobu. Později to hrál kdekdo. V týmu už měli Romária a Bebeta, ale hráli Careca s Müllerem. Chyběl jím nějaký špílmachr. Přesto jsem jim proti Argentině fandil. To byl šampionát defenzivního fotbalu, asi nejnudnější časy. Možná měl Dr.. Socrates pravdu a defenzivní hru Itálie z roku 1982 začali všichni kopírovat.
Hru jim tam dělal Alemao, co pamatuji. Ale jasně, nebyl takovou osobností jako ti před ním či po něm.
Alemao a taky tak trochu zapomenutý Valdo. Skvělí hráči, ale ne geniální.
Tak po těch ofenzivních fotbalech se to dalo čekat, že budou hrát defenzivněji. V těchhle časech mě fotbal tolik nebavil.
Argentína 90 je najslbší finalista ever. Čt Sport bude dávať tento týžden zápasy z týchto MS. 5 zápasov Našej Československej repre obe semifinále a finále.
díky za info, podívám se
Nejslabší MS, nudné finále, ani semifinále nic moc.
náhodou dobrý, nechat odehrát semifinále Argentina-Itálie v Neapoli
Jo, ten roku 2010 byl v tomhle zvláštní, co se Maradony týče. Trochu mi to připomíná van Bastena, kterej na MS 2006 vzal "podivné" hráče z nizozemské ligy typu Landzaat, ale Davids či spíše Seedorf a pár dalších mazáků by tomu možná dodalo tu stabilitu
Vzhledem k tomu, že Argentina dostala 0:4 od Německa a Nizozemsko skončilo ještě o kolo dříve v osmifinále čtyři roky předtím je tak nějak patrné, že to nebyly dobré kroky
Najsilnejšia rumunská generácia, ktorá asopň podla mňa mala naviac. Veď len za aké kluby hrávali tí hráči. Plus Fenomenálni Hagi.
Skvělí byli, ohromná síla, a my jim dali 5 ku 2 po Dubovského hattricku.
Ten zostrih čo je na youtube si často púšťam. Škoda toho Petra.
To byl plejer...
Puskás to napsal za mě. Brazílie měla Romária a bránila, na rozdíl od 80. let. Němce sundal Stoičkov a spol. supergenerace a Argentina bez Maradony v lese.
ty vole čemu se směješ, když o tom nic nevíš?
co koulíš vočima kurva?
jen by mě zajímalo,kolik si toho třeba z MS 1970 viděl
Naše zápasy, zápasy Brazílie, čtvrtfinále Anglie - NSR, semifinále Itálie - NSR....je to málo?
kolik ti bylo?
Co ti je do toho, kolik mu bylo... asi určitě víc než tobě hňupe....
Skvela vaše diskuze s Puskasem a ostatními, diky
to není za co, evidentně tě fotbalová historie baví a nemáš barcelonský brejle, takže jsi úplně v pohodě
no, jen abych si udělal obrázek ... bylo mi jasný, že mi to nenapíše, ale jelikož tady někdy ve slabý chvilce napsal kdy byl na vojně, dá se snadno dopočítat, že v době MS 1970 nebyl možná ani na světě, a jestli byl, tak o nějakým fotbale neměl ani páru ... to jen tak pro dokreslení jakej je to odborník na historii
No v době MS jsem byl na světě...a ještě mi tedy prozraď, jak má takovej odborník na historii vypadat.... Musí mu bejt 130 let a podmínka je, že viděl všechno. Viděl Brazilskou ligu od 50. let, pak se střídavě přesunoval do Španělska na Alfreda, do Itálie....atd atd. Jsi fakt trapnej. Nedokážeš ve svý divný zášti pochopit, že se tímhle zabývám od mala a tudíž dejme tomu od konce 70. let jsem o nich četl, pamatoval si je, pak starší věci viděl a díky tomu si můžu dát do souvislostí skoro celý dějiny fotbalu. Tebe sere jediná věc. Moje hodnocení historický role Lionela Messiho. Nic víc. Hochu, tady je takovejch jako já tu opravdu jenom pár. Spousta z nich je právě v týhle diskuzi. Puskas, uff, Jolly Roger, Johan...Na rozdíl ode mě ty vaše pohrdavý poznámky o starcích přechází. Já ne. Měli byste naopak přemýšlet o tom, proč máme my starší takový názory. To by vás ale museli něco takovýho naučit ve škole, což je průser polistopadovýho školství. Podle tebe ty blbče by nemohl existovat odborník na antiku, protože neviděl Ceasara překročit rubikon na vlastní voči. Ty ostřejší výrazy si samozřejmě zasloužíš, takže se trochu zamysli nad sebou, abych je příště nemusel použít. Pa
to není o tom, že musíš mít 150 let. Jenže ty to tady vyprávíš jako kdybys viděl všechny ty zápasy live. Já zase nejsem tak mladej jak si myslíš. Jenže když se koukneš pár sestřihů, to z tebe ještě nedělá takovýho odborníka za jakýho se tady vydáváš. Ty seš prostě zaujatej na ty tvoje Brazilce a Real, na jednu stranu to chápu, na druhou stranu to strašně přeháníš a seš tady za šaška ... jo, na světě si možná byl, ale to MS 1970 si mohl tenkrát sledovat tak z kočáru ...
Mluvím o tom úplně normálně. Je jasný, že kdyby neexistoval Messi, nebyl by tu žádnej problém co se týče historie. Vy jste prostě fanatická sekta. V hokeji jsem se nesetkal s nějakým zpochybněním Gretzkyho nebo Lemieuxe. Ač dle zdejších názorů a srovnání, mimochodem opravdu hloupých, by dneska nemohli hrát ani za Litoměřice. No a za šaška tu já nejsem. Křečovitá snaha obhájit hráče, kterej klíčový statistiky nemá úplně nejlepší, je to, co dělá šašky z těch, kteří to dělají. Protože jinak bys ty a cules nic takovýho nepsal, to je nad slunce jasný.
proč do toho taháš Messiho? Jsi jím posedlej. Jo, je jasný že kdyby žádnej Messi neexistoval, měl bys o starost míň, nemusel bys ho tady pořád shazovat a vytahovat z pralesa tvoje Vascon... koho? a spol., který si nikdy neviděl ani na obrázku Za kašpara tady seš, to se na mě nezlob...
Já ho nikam netahám, ale někdo vám hoši musí objasnit, že to rozhodně není ten nejlepší hráč v historii. Takže se tomu momentálně nevyhnu, když nejste soudný. A Vasconcelos? Je to má vina, že nečtete a co není na netu, pro vás neexistuje. Není to příklad nebetyčný hlouposti? Já nejsem kašpar, na to tu stačíš ty a spol.
Tyho nikam netaháš ? Do každý diskuse Ale já pořád nevím, jak si přišel na to, že si myslím, že je Messi nejlepší hráč historie. Někdy mi to připadá, ze tvoje jediny životní poslání je přijít na eurofotbal blejt na něj nesmysly v každý diskusi... Končím, jdu spát... Tohle nikam nevede
A kdo je dle tebe nejlepší? Jsi cules, je to tvá modla. Dobrou
VASCONCELOS , to jsem přesně čekal... až začneš odpovídat na otázky ty, začnu i já...
Takže člověk nemůže být na něco odborník, protože zrovna nebyl u toho, když se to stalo? Co na to historici?
ale samozřejmě, že může ... jenže tak jak on viděl třeba to MS 1970 (sestřihy a možná finále), tak ho mohli vidět i dnešní třicátníci, kterými on tady pohrdá a říká jim cucáci ... on to tady podává jako když seděl na těch stadionech a nikdo jiný nemá právo to komentovat
No ale to je jen tvůj pocit. Já jsem psal, že od 1976 sleduju všechno. Jestli tedy nemám právo komentovat MS 1970, pak skoro nikdo. Jenomže já jsem ty celý zápasy na německý tv z toho MS viděl už v 80. letech víme. Ty naše zápasy jsem viděl celý, sice se zpožděním, ale celý. Ne sestřihy. Na rozdíl od tebe si pamatuju dobu, kdy byl fotbal ještě sport a ne soustředění nejlepších hráčů do pár klubů. Tedy se k tomu můžu celkem kompetentně vyjádřit a v týhle diskuzi nejsem sám, jak jsem už psal.
Já zase sleduju všechno od roku 1982. Právo komentovat to máš, stejně jako to má právo komentovat každý, kdo to viděl/mohl vidět ze záznamů jako ty. A je přece úplně jedno kdy si je viděl, jestli v 80. nebo 90. letech (nevím jakej je rozdíl jestli to bylo na německý nebo mongolský televizi ). Ty se tady na fóru pasuješ do role jednoho z největších odborníků na historii, názory ostatních (mladších) nebereš, považuješ je za cucáky, jenže jak píšeš, od roku 1976 to máš taky jenom ze sestřihů a celých zápasů si viděl minimum, co si budeme povídat ...Takže když si to někdo z nich nastuduje je stejný "odborník" jako ty
zajímalo by mě kolik si viděl celých zápasů s Pelém (mimo MS), celých zápasů Zica v Evropě apod....
To jako považuješ za nějakej argument? Že jsme tenkrát neviděli celý zápasy v lize v Evropě? Jako dneska? Uniká vám to podstatný a dávate přehnanou důležitost lize. To podstatný jsou velký turnaje a ty jsem viděl všechny od 76. Poháry a repre i na němcích, nechápu, proč si jako myslíš, že dávám důležitost na to, kde to bylo... Chytal jsem němce, tak jsem tam taky na to koukal. Před MS vždycky dávali vzpomínky na ty předchozí. Zápasů jsem viděl dost, jaký minimum. Já opravdu nemusím koukat na každej ligovej zápas. To bych seděl jenom doma. Pointa toho celýho je, že když žiješ v tý době, není to stejný jako když dneska koukáš na nějakej zápas z tý doby. Uniknou ti souvislosti. Moje generace zkrátka viděla to podstatný a nebyla tak zahlcená vším možným jako je to dneska, kdy už pomalu nerozeznáš důležitost a podstatu a hulákáš tu o genialitě hráče, kterej dal hattrick týmu, kterýho rozpočet je jeho měsíční plat...Zápasy s Pelém jsem viděl skoro všechny, samozřejmě většinu až před 10-15 lety. A co jako? Mam nakoukat cca 300 jeho zápasů, abych mohl prohlásit, že je nejlepší? To si děláš prdel že jo. Nebo spíš ne, to je smutný.
No to ani nemůžeš, protože tolik zápasu na videu nemá
Ty podstatný tam jsou.
chápu...
Jo, a ještě k tomu, že pohrdám názory mladých....Je to vždycky akce a reakce. Když vidím nějakej nesmysl, reaguju. O cucácích píšu v době, kdy o mně píšou jako o starci či co. To si ale elegantně přešel co? S některýma se diskutovat dá a nepamatuju se, že bych měl problém s mou generací v názorech na fotbal a historii. Jistě, je tu třeba romča, kterej má ale jenom špatnej vkus , což ale neznamená, že nemáme stejnej pohled na historii. Nebo podobnej. Jediný, kdo tu furt o něčem pochybujou jsou právě ti mladší. Tak se pak nemůžou divit, že se jim to vyvrací a někdy se tomu musí člověk smát, tý naivitě.
A co se týče toho pasování dole odborníka na historii...Dokážeš najít gol z půlky hřiště kolem roku 80 z naší ligy, jméno hráče, tým a přesnej datum? Dokážeš k tomu něco najít? Video, článek? Přesně tolik údajů měl v diskuzi kdosi, pamětmík, no a já mu to našel. Až to dokážeš taky, pak tu něco mel o expertech.
Abys mě dobře pochopil... vím, že o fotbale toho víš hodně, sleduješ ho dlouho. Jenže seš strašně moc zaujatej, v tom je tvůj největší problém nad který se nedokážeš přenést kdo je podle tebe lepší hráč? Paolo Rossi nebo Maldini/Baresi/Baggio? Vždyť ani ten tvůj slavnej Zico (jinak výbornej hráč) nevyhrál MS, ty stavíš pár zápasů za 4 roky nad někoho kdo to dokazuje 15 let každý týden. Kdyby se Messi jmenoval Messinho a hrál za tvoji Brazílii, nebo Real, tak tady z něj stříkáš až na strop...
Dobrý no. Tobě vadí moje arogance. Ona je to převážně nadsázka víme...A jinak je jasný, že lidi nemaj rádi sebevědomí a lidi, co jsou si vědomi svých schopností a klidně to napíšou.
Rossi vs. Baggio - Rossi.
Maldini vs. Baresi - remíza, ale do jedenáctky historie se u mě dostane Baresi.
Ano, stavím ty zápasy výš, protože bys měl na MS předvést svůj top. Když to nedokážeš, nejsi nejlepší a můžeš střílet těm Osasunám hattricky jak chceš. Jde o ten top výkon a ten prostě musíš předvést v tom nejdůležitějším zápase. Po skončení kariéry určitě ani Messi nebude vzpomínat na ligový zápasy, ale na zápasy na MS a LM. Co se mu tak asi vybaví na MS? Zico to MS sice nevyhrál, ale aspoň tam předvedl ten svůj top.
Jo, Messinho...To ale nejde, on tu sambu a joga bonito v sobě nemá. Ronaldinho, ač hráč Barcelony, to měl. Messi je stroj. Účinnej, ale má svý slabiny a u mě je třeba ten Zico a jeho hra lepší.
tys to nepochopil ... já myslel Rossi - Maldini, Rossi - Baresi, Rossi - Baggio ... ale to Rossi lepší Baggia mi stačí
Srovnávat útočníka s obráncem? Rossi je mistr světa, má GB, PMEZ, PVP, na MS dal 9 golů. Baggio měl o něco lepší techniku, Rossi byl zase zabiják. Viděl jsem oba a dovolím si říct, že Rossi o fous.
to není "akce a reakce" a vůbec ne vždycky
jsme jinak vychovaný
hádat se s nimi je zbytečné
a stojí všechno za hovno, bohužel
Maďarsko 1954
Brazílie 1970
Oranjes 1998
Brazílie 1982
Španělsko 2010, ale spíše Itálie 2006
S timhle souhlasim plusminus taky, pro mně jsou Madaři nejlepší tým všech dob
54 som nevidel, tak môžem brať do úvahy, rovnako ako Brasil 58
Oranjes 74 s Cruijffom a 88 s Gullitom, Van Bastenom a Rijkaardom boli inde
Španielsko bolo najlepšie na ME 08
nejlepsi Euro...a hlavne se mi tam libili Rusaci, kazdej zapas meli zabavnej a na oko krasnej
Byl jsem sice tehdy zklamaný, že rozjetí Holanďané skončili, nicméně Rusové tehdy fakt bavili a jim jsem to taky přál.
za 1. místo.
no jo, to je jasné, že u Tebe zaboduju ale samozřejmě je to dost "myslím si", protože jsem to samozřejmě nezažil a v té době nežili ani moji rodiče... ale určitě to byl velkej tým, takže jsem jim dal jedničku
Mám tu o nich článek.
1.Brazílie 1970
2. Brazílie 1958 - 1962 ( stejný tým 2 tituly MS )
3. Brazílie 1982 ( stylem fotbalu na prvním místě, ale nevyhráli )
4. Holandsko 1974
5. Holandsko 1988
6. Maďarsko 1954
7. Maradona + ten zbytek Argentiny 1986
8. Francie 1998
9. Brazílie 1986
10.. Brazílie 1994
1986-SSSR/1990-Kamerun,když to berete podle krásy hry
Jsem zatížený na Jihoameričany, hlavně Brazilce. Ten Kamerun byl tehdy skvělý, to máte pravdu, ale SSSR si z roku 1986 nepamatuju, asi mě nijak nenadchli a to jsem koukal skoro na všechno. Pamatuju si hlavně Diega, zápas Francie x Brazílie, Josimarovy góly a penaltu dr. Socratese. Bylo to pěkné MS, ale slabší než 1982.
SSSR bylo skvělé, ten jejich duel s Belgií byl nádherný. Deset hráčů v poli z Kyjeva, v bráně vynikající Dasajev.
Podívám se na to na youtube, asi jsem už zapomněl. Pamatuju si jen Igora Bělanova, ten byl tehdy v životní formě.
Mnohem víc si pamatuju na SSSR z roku 1982, to byl mix hlavně Dynama Kyjev a Dynama Tbilisi. Skvělý byl útočník Šengelia.
Taky získal Zlatý míč v tom 86. Ale mančaft jak lusk - Protasov, Zavarov, Demjaněnko, Rac Litovčenko, Bessonov...
A taky Platini za Francii hrál výborně a Gary Linecker za Anglii
To se asi neda uplne srovnavat, i kdyz pointu chapu...
super článok
Ten nevypadá že uměl žongly
Už vím koho mi připomíná - bird person z Rick and Morty
Super že tady teď jsou takovéto články
Fešák.
výborný článok
Velmi dobrý článek, cením a víc takových.
Vdaka super clanok, trochu mi v pozadi jazdili hlavou Senna a Prost lebo som nedavno pozeral dokument. Vacsinou citam pribehy hracov jednostranne, tentokrat to bolo okorenene rivalitou
Poslední věta
Sedí jak prdel na serbeľ
Jo,v Itálii byla nějaká úplatkářská aféra už v 1980.roce?
Super clanok, vela info, len tak dalej
Měl smůlu na Brazilce, který v roce 1970 měli asi nejlepší tým všech dob, který možná nebude překonán. Za góly ve finále nemohl, snad je jen ten Gersonův šel chytit.
Zoff byl taky skvělý, ale střely z dálky docela pouštěl.....
Myslíš tu Jurkemikovu
Ten se dostal do BBV.
*BBC
Ta se nedala chytit. Myslel jsem góly z MS 1978 - Haan, Brandts, Dirceu, Nelinho.
To byly dobře umístěný bomby, to se dneska moc nevidí.
pro mě D.Zoff nebyl lepší....
Ozaj, keď ste sa tu zišli toľkí pamätníci a ďalší čo sa venujete futbalu kto bol najlepší Českolovenskí a Českí(poprípade slovenský) brankár?
Sešli...a mělo by to být častější neb ti mladí potom jsou jak utržení ze řetězu a myslí si, že plácáme hovadiny. Přitom by nás měli poslouchat a naše názory brát, protože maj asi nějakej důvod.
Plánička, Viktor, Čech, Schrojf, Mikloško.
Myslis, ze Miklosko bol lepsi ako Stejskal Srnicek ci Kouba? Planicka lepsi ako Viktor ci Cech?
Mikloško byl lepší než ti tři. Než Kouba se Stejskalem určitě.
Prečo nechytal na Majstovstvách Sveta ako jednotka? Lebo pred časom som pozeral a oni majú približne rovnaký počet štartov. No Mikloško ich má tuším najviac. On bol v reprezentácii pomerne dlho no málokedy bol jasnou jednotkou.
Jedničkou byl, než se stal asistentem Ježek, který si tam prosadil Stejskala, jehož znal z klubu a sázel na souhru. Přitom Luděk už chytával ve West Hamu. Pak ještě za Máčaly, ale Uhrin už dával přednost Koubovi - opět díky tomu, že ho znal ze Sparty.
Petr Kouba říkal,že mu to brankářství vnutili,protože otec taky chytal,tak ho automaticky poslali do branky
Jo. Mikloško se v Anglii prosadil nejvíc. A jak píše Puskas, Sparta a její trendové, nic proti Ježkovi. Plánička je spolu se Zamorou nejlepší předválečný golman a legenda, finalista MS. A za mě i vítěz po těch událostech. Viktor vychytal ME.
no proto
Slovenský-Imrich Stacho, Alexander Vencel st.,Dušan Kéketi,Stanislav Seman,Ladislav Molnár,ale asi naj bol Vencel...
Imricha. "Capana" Stacha uvadzal Lev Jasin ako svoj brankársky vzor. Vo svojej dobe bol svetova hviezda, raz mu prišla pohladnica snad z juznej ameriky, na ktorej bolo.ako adresa uvedene iba Capan, Europa.
Na toho sa v Slovenskej futbalovej historii aspon podla mojho dojmu trochu zabúda.
Viktor a Vencel
A přitom Václav Orel byl údajně lepší jak Viktor ...
Laslop,Twardzik
Stačila expreska
Kdyby sis to přečetl celé, tak by si na konci zjistil, že by na to expreska nestačila.
Skvelá diskusia aj na čítanie pod skvelým článkom
Presne
Díky za článek. Parádní
Úžasný članok a kto ma rád podobné príbehy nech skúsi
https://refresher.sk/39721-Najvacsie-hudobne-pribehy-20-storocia-Vyhodili-ich-z-legendarnych-kapiel-kazdy-sa-s-osudom-vysporiadal-inak
Díky za článok. Ozaj zaujímavý. Potešil.
Metallica je moje srdcovka, story ze začátků s Mustainem samozřejmě znám, vyhodili ho, protože chlastal. No, oni pak chlastali všichni a James je momentálně na léčení, nedávno zrušili nějakou část turné
Dobre je napisane v diskusii, že im sa hovorilo Alcohollica, lebo slopali aj v spánku. Rovnako tak súhlasim, že Metallica je cele toto storočie a možno ešte päť rokov k tomu totálna komercia a zapredanci
Souhlas, bohužel...spousta lidí je přestala poslouchat po vydáním černé desky.....to ale nic nemění na tom, že já nevynechám žádný koncert ,,beer em all,,
Jinak dnes je to 40 let, co se provalil ten skandál s prodávanými zápasy.
A kde myslíš, Itálie?
Ano.
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele