Duch Howarda Kendalla, část druhá: Evertonský Clough

Když Sir Matt Busby odešel roku 1994 na věčnost, Everton měl tu čest být prvním návštěvníkem posmutnělého Old Trafford. Před třemi týdny, o více než 20 let později, si Manchester United s Toffees role prohodil u příležitosti úmrtí dalšího z velikánů trenérského řemesla. Dalšího strůjce perfektně namazaného stroje, jehož životnost mohla být klidně delší, nebýt obří tragédie...

Proces budování obou památných ansámblů byl přirozeně velmi odlišný. Matt Busby si roku 1938 v podstatě otevřel svou soukromou akademii a na jejích základech vystavěl neuvěřitelně mladý sbor šampionů.

Za dlouhé čtyři roky koupil jediného borce; útočníka Tommyho Taylora, jenž 'Busby Babes' spolu se svým parťákem Dennisem Violettem vystřílel první titul z roku 1956. Průměrný věk mužstva odpovídal 22 letům, a tak nebýt letecké katastrofy u Mnichova, kdo ví, kolik by těch medailí ve výsledku bylo.

Kendallův postup byl zase přesně opačný; a víceméně i musel být. Jak už jsme si řekli dříve, nezkušený kouč roku 1981 přebíral nevyvážený kádr, který nebylo nutno v první řadě omladit jako v případě Man Utd, nýbrž prostě jen vhodně doplnit. A takové řemeslo si Kendall osvojil jako nikdo.

V první části zevrubně představený Harry Catterick byl v tomto směru Kendallovi dokonalým učitelem. Na trhu byl nesmírně aktivní, nesmlouvavý až podlý. Samotného Kendalla ostatně vyfoukl Liverpoolu takovým způsobem, že vpředvečer jeho představení nakukal novinářům, že se bude radovat konkurent Bill Shankly. Na dvojnásobné ponížení tak bylo nekompromisně zaděláno.

Mimoto Catterick nebyl daleko od loupeže Kennyho Dalglishe, Dona Revieho předběhl ve snaze ulovit pozdějšího hrdinu zlatého mistrovství světa 1966 Alana Balla, a naopak Brian Clough ho převezl v bitvě o služby Archieho Gemmilla ('toho muže, který roku 1978 poděsil Nizozemce').

Všelijaký byznys s hráči zkrátka představoval alfu a omegu Catterickova manažerování. Zatímco on však vynikal zejména ostrými lokty, Kendall se později vydával spíše opuštěnými uličkami, kam se nikdo neopovažoval vkročit.

Nad Trevorem Stevenem tedy možná liverpoolský boss Bob Paisley krčil nosem, Kendall ovšem 19letému křídlu z Burnley životní šanci rád dal - a jářku, kolik on z křídla vyprodukoval precizních centrů! Kevin Sheedy, Stevenův protějšek z druhé strany, byl pro změnu kvůli své mizerné pracovní morálce přeřazen do liverpoolské rezervy, přesto posléze ochozům na Goodison Parku dočista uhranul svou vytříbenou levačkou. V mistrovské sezoně 1984/85 se oba dokupy postarali o úctyhodných 33 branek.

Při vybírání posil měl Kendall do značné míry volnou ruku, za což vděčí zrovna letos zesnulému řediteli Philipu Carterovi. Ten svému manažerovi hned třikrát odkýval rekordní transakce, přičemž jenom kvůli přestupu Petera Reida (za 60 tisíc liber) byl dokonce ochoten přejít k jiné bance. Sir Philip Carter byl pro Kendalla naprosto zásadní oporou, což se projevilo i při pozdější krizi, kdy klubový šéf v prosinci 1983 prozíravě odmítal koučovu rezignaci.

Podobně jako Catterick, také Howard Kendall dal vzniknout několika zábavným historkám, mezi nimiž vyniká ta ze startovního roštu sezony 1986/87. Evertonský manažer se tehdy ze všech sil snažil včas dotáhnout přestup Davea Watsona z Norwiche, a ačkoliv oficiální deadline pro registraci hráče promeškal, v zahajovacím klání ho nakonec stejně nepostrádal. Pohotově totiž přetočil hodiny na zdi kanceláře, Watson pod nimi obligátně zapózoval fotografům a vedení soutěže se nechalo obalamutit.

Ty opravdu klíčové přestupy se nicméně rodily o mnoho dříve a hotový jackpot Kendall trefil hned zkraje: fenomenálního záložníka Bryana Robsona sice z WBA přetáhnout nedokázal, zato v brankáři Nevilleovi Southallovi již získal obří oporu pro oba své zlaté týmy; stále jen dva měsíce po příchodu ke kormidlu. Kníratý a kšiltovkou nezřídka disponující Velšan dle samotného Kendalla nestál Everton byť jen jediný gól a "bez nejmenších pochyb" ztělesňuje jeho nejvydařenější nákup.

"V polovině 80. letech Southalla jeho skvělá anticipace a dechberoucí reflexy činily nejlepším brankářem na světě. Od svých evertonských spoluhráčů vždy požadoval jen to nejlepší a jeho pocuchaný zevnějšek akorát navenek kamufloval perfekcionistu uvnitř," vzpomíná fotbalový historik David France na doposud posledního - a teprve třetího - strážce svatyně, kterému se podařilo ukořistit prestižní novinářskou cenu pro nejlepšího fotbalistu roku. Napříč ligovou sezonou 1984/85 Southall udržel rovnou 18 čistých kont a vytvořil hned dvě pětizápasové šňůry bez inkasované branky.

I s famózním Southallem v zádech ovšem Kendallův Everton zpočátku tápal a marně šátral po nutné konzistenci. První známky problémů se vyskytly již v průběhu ročníku 1982/83, kdy se Toffees v říjnu nacházeli na 17. příčce, pak se odrazili k čistému hattricku výher, následně šestkrát v řadě nevyhráli, a nakonec díky parádnímu finiši skončili na slušné sedmé pozici.

A potom to vše začalo od znova; tentokrát za přizvukování o poznání dramatičtějších tónů. Další nováčci v sestavě znamenali další nutnost sehrávání, a tak Everton až do konce ledna čekal na nezbytný luxus dvou ligových výher po sobě. Na Silvestra 1983 byli modří sborově vybučeni poloprázdným Goodison Parkem a nebýt respektu hodných výkonů v obou domácích pohárech, Kendallovy dny byly tenkrát docela určitě sečteny.

Konkrétně v Ligovém poháru se zrodil památný moment, který mnoho fanoušků považuje za onen zlomový okamžik, který z Evertonu pomohl sestrojit železné monstrum. V lednovém čtvrtfinále Toffees čelili ani ne prvoligovému Oxfordu, který přitom ještě pár minut před koncem vedl. Jenže pak zadák Kevin Brock nesmyslně pokazil malou domů, Adrian Heath pohodlně vyrovnal a v odvetě už Everton podceňovaného soka nemilosrdně roznesl na kopytech (4:1).

"Čas byl asi tím nejdůležitějším faktorem celého mého úspěchu v čele Evertonu. Billy Bingham a Gordon Lee přede mnou oba dostali k dispozici tři roky a v mém případě se vše začalo v dobré obracet právě teprve uprostřed třetí sezony," uvědomoval si retrospektivně Kendall.

V nadcházejících měsících ročníku 1983/84 už hoši z Goodison Parku nezvládli akorát tři z 21 ligových střetnutí a umístili se znovu na ucházející sedmé příčce. V obou pohárech dokráčeli až do finále, kde si vedli dosti rozdílně. V rámci FA Cupu Toffees dle očekávání udolali Watford a získali první trofej po 14 letech, před rivaly od řeky Mersey se ale po nešťastné odvetě přeci jen museli sklonit.

"Pamatuji si, kdy poprvé jsem si připustil, že by Kendallův Everton vlastně mohl představovat vážnou hrozbu. Bylo to při derby na Goodisonu v březnu 1984. (...) Derby pro ně bylo jedinečnou příležitostí ukázat světu, jak velký kus práce v nedávné době odvedli. Navzdory nevyhnutelné otevírací brance Iana Rushe (pravidelného kata EFC a s 25 góly nejproduktivnějšího střelce v historii Merseyside derby - pozn. red.), Liverpool strávil většinu zápasu zaparkovaný před vlastním pokutovým územím, neschopný odolávat vlnám útoků, nejistý v držení míče, čím dál více deptaný dravostí evertonských výpadů. (Naše) pozdní vyrovnávací trefa byla tím posledním, co si zasloužili. Z Goodisonu jsem tehdy odcházel vyčerpaný a s úlevou. Byla to úplně nová zkušenost. "

- Neil Scott na blogu The Anfield Wrap

Veškerá (a četná) tvrzení o tom, že se Everton nastartoval oním šťastným postupem přes Oxford, jsou ale pochopitelně přitažená za vlasy. Ty nejdůležitější faktory ve skutečnosti ležely jinde; konkrétně přistávaly na stole v Kendallově kanceláři. Nejprve to byla roku 1982 stvrzenka příchodu defenzivního záložníka Petera Reida a o něco později, v listopadu 1983, zase osvědčení o přestupu útočníka Andyho Graye.

Oba obchody byly zprvu považovány za Kendallův rekreační gambling. Peter Reid se na Goodison Park stěhoval s pověstí chronického lazara, který ve svých pěti posledních sezonách za Bolton Wanderers nedosáhl ani na hranici 20 odehraných ligových zápasů. Reid byl exkluzivně doporučen Colinem Harveym, členem 'Svaté trojice' a později vlivným Kendallovým asistentem, který se zprvu svému kolegovi kajícně omlouval.

"Pamatuji si, jak jsem ho sledoval při utkání rezerv na Newcastle, a jeho koleno zase povolilo. Pomyslel sem si 'hm, tohle bude špatná posila'. Ale on se dal do pořádku. Naučil se nechodit do riskantních zákroků, protože to koleno bylo vážně hodně slabé. Místo toho vypíchával, kradl balony. Radši zachytával pasy, než aby chodil na zem," popisoval přerod svého klíčového štítového záložníka Howard Kendall.

Peter Reid vzápětí pro Everton kombinoval železo s hedvábím a byl takovou drsnější verzí samotného Kendalla. Jeho náturu perfektně vystihuje momentka z odvetného duelu semifinále Poháru vítězů pohárů 1985, kdy Reida pořádně počastoval Lothar Matthäus, aby vzápětí neústupný středopolař u postranní čáry lehkovážně odmítl patřičné ošetření obřího šrámu na holeni. Místo toho si pod štuplny jednoduše vecpal mokrou houbu a pokračoval ve hře. Na konci téže sezony byl coby první Evertonian v historii prohlášen hráčskou asociací za nejlepšího fotbalistu ročníku.

"Andy Gray byl taky fantastický. Jemu jsem musel dokonce zakázat tréninky uprostřed týdne. Pořád by sázel balony do sítě a já mu říkával 'nedělej to, nech si to na víkend'. Přišel zápas a bylo to úplně to samé. Pamatuji utkání na Notts County, kdy šel hlavičkovat balon zhruba 15 centimetrů nad zemí. Byli to bojovníci," přidává Kendall osobitý profil druhé akvizice, jež byla toho času považována za risk.

Andy Gray měl už v době svého přesunu třicítku na krku a rovněž si něco prožil s koleny. Mimoto po střelecké stránce viditelně upadal a kdekdo se domníval, že vrcholu dosáhl již v 21 letech, kdy si senzačně dokráčel pro zlatou kopačku anglické nejvyšší soutěže. Pravda, sympatický Skot nakonec coby kanonýr tolik netáhl ani Everton (ačkoliv téměř každý jeho gól nesl velkou dávku důležitosti), ovšem jeho a Reidovy zkušenosti týmu jedině bodly. Hned sedm Kendallových vítězů FA Cupu 1984 bylo mladších 25 let a právě tohle protřelé duo pomohlo mnohé hochy přeměnit ve vyzrálé muže.

Rozmanitý vliv Andyho Graye s Peterem Reidem byl vskutku zásadní. V říjnu 1984 Toffees zaznamenali zřejmě nejpamátnější slepené výhry v novodobé historii klubu, když nejprve díky parádní ráně Graemeho Sharpa poprvé od roku 1970 zaskočili celý Anfield a o týden později pro změnu kompletně zničili Manchester United 5:0. Počínaje prosincem téhož roku záhy Everton neprohrál 28 soutěžních střetnutí v řadě. Na prostoru 18 ligových kol mezi Vánoci a 8. květnem modří ztratili jen čtyři body, vstřelili 43 branek a inkasovali pouze devětkrát. Titul si zajistili s úctyhodným předstihem pěti vystoupení.

"Ze všeho nejdůležitější bylo, že jsme se měli opravdu rádi a socializovali jsme se," vypichuje bývalý záložník Adrian Heath, jenž na nedávnou oslavu 25. výročí titulu z pětaosmdesátého výmluvně přiletěl i z dalekého Texasu.

Už jako aktivní fotbalista Kendall pravidelně organizoval různé hráčské sešlosti na bowlingu a podobně, čemuž nestál v cestě ani v roli manažera. Spolu s Harveym se navíc tradičně zapojovali i do tréninkových jednotek; konkrétně Kendall zásadně jenom v pátek, při hře 5 na 5 a s nepsaným pravidlem, že ho nikdo nesmí jakkoliv napadat, jinak v sobotu sedí.

Takzvaná 'Class of 85' se uvnitř evertonské fanouškovské základny těší statusu regulérního kultu. Tehdejší mančaft neměl na první, ba ani druhý pohled pražádnou skvrnu, a leccos vhodně dokresluje třeba skutečnost, že se hromadně protestovalo i proti pozdějšímu nákupu takové hvězdy, jakou byl Gary Lineker. Důvod byl prostý: po pouhých dvou letech se měl na jeho úkor pakovat miláček davů Andy Gray, za jehož setrvání se dokonce sbíraly podpisy pro seriózní petici.

Vůdcovské schopnosti, rychlost a předvídavost kapitána Kevina Ratcliffea. Druhý stoper Derek Mountfield a jeho čich na góly. Bohorovný klid a atletičnost pravého beka Garyho Stevense. Burácivost obranných zákroků Pata van den Hauweho. Zápal a jiskra Petera Reida. Suverenita levonohého kouzelníka Kevina Sheedyho. Vítaná prostota dělníka středu pole Paula Bracewella. V tom nejlepším slova smyslu otravný hroťák Graeme Sharp. Malý, ale šikovný Trevor Stevens.

Seznamte se s nejlepším evertonským kolektivem všech dob.

"Mám za to, že se tohle může v klidu měřit s tím, co (Brian) Clough dokázal s Nottinghamem Forest, o tom jsem vážně přesvědčen. Brianova práce v Nottinghamu je dnes součástí folklóru, ale ta Howardova v Evertonu by se měla častěji zmiňovat stejně tak," vzdal hold svému manažerovi dnes již úspěšný komentátor Andy Gray.

---

Howard Kendall ve své oblíbené teplákovce. Zdroj: evertonfc.com

---

Dvě velká pohárová finále a jedno malé k tomu

Nazvat faktický vrchol Poháru vítězů pohárů 1985 hotovým anti-klimaxem by zřejmě bylo přehnané, skutečností ale každopádně zůstává, že se jednalo spíše o vlažný dojezd. Vídeňský Rapid na Everton nestačil a nikdy ani stačit neměl; od první minuty se bránil intenzivnímu tlaku favorita, a jakmile v 57. minutě konečně povolil, inkasoval následně ještě dvakrát.

Jinak řečeno: diváci v Rotterdamu mohli jenom tiše závidět těm, kdo se o pár dní dříve vydali do Goodison Parku k odvetě předčasného finále jako vyšitého.

Howard Kendall patrně až do své smrti věřil, že právě ona noc byla tou nejmagičtější, jakou v modré části Liverpoolu kdy zažili. "Když řeknete, že hra je dnes rychlejší, navrhuji se podívat na tempo tamtoho zápasu a všechny ty zákroky, které létaly kolem," protestoval Kendall, jenž si po zmíněném utkání od svého protějšku Uda Latteka vyslechl výtku ve znění "Tohle nebyl fotbal, pane Kendalle!". Andy Gray se prý měl dát radši na rugby, a tak dále.

Takové komentáře samozřejmě nebyly tak úplně fér, jakkoliv Toffees ke klíčovému duelu skutečně přistoupili s nemalou vervou. V Mnichově slovy žurnalisty Kena Rogerse vystřihli "mazanou exhibici trpělivosti a kontrolovaného fotbalu" a po bezbrankové remíze v cizím prostředí tak měli před domácím představením slušnou výchozí pozici. Tu mohl zkraje utkání hned třikrát potvrdit nabuzený Kevin Sheedy, místo toho ale krátce před pauzou vsítil cenný gól veterán Dieter Hoeness.

Pravidlo o venkovních brankách znali už tehdy, čili se Everton zničehonic ocital v pořádně husté kaši. Inkasoval tehdy vůbec první gól v dané sezoně PVP (což tedy na druhou stranu nevylučuje, že by ve druhém kole měl nezdravé potíže s překlenutím irských amatérů z University College Dublin) a jeho načasování vpravdě nemohlo být horší.

Zaplaťpánbůh pro Everton, Howard Kendall si tak akorát v pravou chvíli rozpomněl na své neortodoxní, snad až minimalistické motivační techniky, o nichž se vyprávěly legendy zejména po jednom pohárovém klání se Stoke City, kdy o pauze prostě jen otevřel okno a nechal své svěřence naslouchat inspirativnímu burácení fanoušků. Toffees si záhy došli pro hladkou výhru 2:0.

"O přestávce jsem jim řekl 'Nenapadá mě nic, co byste mohli zlepšit, nemůžu doporučit nic jiného, než abyste tam naběhli - hrajete proti tribuně na Gwladys Street a oni si to vyžerou'." A bylo to. Z druhého dějství uběhly sotva tři minuty a Bayern již dále nevedl. Andy Gray sklepl dlouhý aut Garyho Stevense pro vzadu číhajícího Sharpa a Everton se dostal do ráže.

Do čela se Toffees konečně prodrali pouhou čtvrthodinu před koncem, když v podstatě okopírovali recept na první gól. Stevens znovu vhazoval na delší vzdálenost, gólman Bayernu u své přední tyče pod tlakem dvou soupeřů propadl a Andy Gray vsítil nejdůležitější branku své kariéry. Právě skotský forvard vzápětí ještě šikovně asistoval u rozhodujícího klínce z dílny Trevora Stevena a Everton neomylně kráčel vstříc svému prvnímu evropskému finále v dějinách.

"Se všemi těmi skluzy, Bayern nebyl schopný se kolem vlastního vápna osvobodit rezolutním odkopem a klíčovým faktorem bylo ukořistění druhého balonu - byl to famózní týmový výkon," pochvaloval si po závěrečném hvizdu Howard Kendall, jehož tým vzápětí v Rotterdamu před zraky 20 tisíc cestujících příznivců Toffees definitivně stvrdil svou nesmrtelnost.

Ona nesmrtelnost samo sebou mohla být ještě dále prohlubována, v tom však Toffees zásadním způsobem zabránila dříve zmíněná heyselská katastrofa. Vedení anglické ligy se sice později uchýlilo k finanční kompenzaci nešťastných celků a jednorázovému zavedení speciálního Superpoháru s účastníky ve všech šesti klubech, které by za normálních okolností válčily na mezinárodní scéně, tenhle prapodivný výtvor ovšem Evertonu příliš radosti nepřinesl. Povinné finále se sice konalo, to však se zvláště bolestivou tečkou v podobě liverpoolských oslav. Jakoby naschvál.

Na konci sezony 1984/85 byl Everton čtenáři populárního magazínu World Soccer prohlášen za evropský klub roku, když takové ocenění s jasným náskokem vyfoukl třeba i suverénním španělským šampionům, katalánské Barceloně Angličana Terryho Venablese (kterého mimochodem v téže funkci divže nenahradil přesně 12 měsíců před přesunem do Bilbaa). To byla jistě sladká odměna, modrým ale mohlo být ještě podstatně lépe - a kdyby zvládli také své druhé velké finále roku.

Prvně je zřejmě nutno ujasnit si, že finále FA Cupu v 80. letech minulého století skutečně představovalo velké finále na slovo vzaté. Dnes už se sice nejstarší klubová soutěž na světě takovým leskem nechlubí, před 30 lety se ale její vrchol rovnal normální společenské události měsíce.

Přední noviny jako Express a Mirror utkání inzerovaly na svých titulkách, psaly se unikátní songy s nezanedbatelným úspěchem v rámci nefotbalových hitparád ('We All Follow Man United' to dotáhlo až na desátou příčku) a doprovodný program BBC začínal už v 11 hodin dopoledne. Dlouhých pět hodin se na předním britském kanálu patřičně budovala atmosféra. Dokupy si to lze představit tak trochu jako americký Super Bowl, akorát kompletně bez reklam.

Ne snad že by měření sil mezi Manchesterem United a Evertonem vyžadovalo nějaké protekční zacházení, to vůbec ne. Oba manažeři, Howard Kendall s Ronem Atkinsonem, byli v předcházejících dnech spojováni s prestižním zaměstnáním u Realu Madrid a všechny tři ligové individuální trofeje putovaly na adresy finálových aktérů: Neville Southall bodoval u novinářů, Peter Reid u hráčů a 21letý Mark Hughes triumfoval mezi mladými zajíci.

Pro Everton šlo o učiněný vrchol sezony a jedinečnou možnost ukořistit cenný treble, místo toho ale historii psali United, kteří se stali prvními vítězi daného poháru s 11 seniorskými reprezentanty v sestavě. Red Devils v semifinále FA Cupu s vypětím všech sil zdolali úhlavního nepřítele z Liverpoolu, do finále však v nejlepší náladě nekráčeli; kvůli mizerné ligové formě svých odvěkým rivalům poníženě přepouštěli pozici vicemistra.

Přesto bookmakeři mírně favorizovali Atkinsonovu partu a dění na hřišti jim dalo zapravdu. Ačkoliv Man Utd v 77. minutě kontroverzně přišlo o skandálně vyloučeného Kevina Morana, v prodloužení to byli právě Ďáblové, kdo ostře sledovanou přetahovanou strhl na svou stranu. U zrodu zlaté branky Normana Whitesidea tehdy stála Hughesova překvapivá přihrávka šajtlí.

I jakožto neúspěšní finalisté si posléze evertonští oběhli tradiční čestné kolečko, během něhož jim hlasití fanoušci mile připomněli, že jsou stále suverénními ligovými šampiony (s náskokem 13 bodů). Howard Kendall nicméně sám moc dobře věděl, proč po zisku titulu vehementně odmítal novinářovo srovnání s dominantním Liverpoolem předešlých let, který rovněž kombinoval šikovnost s bojovností. Vyrovnaný kouč tehdy reportérovi rozumně připomněl, že tohle byla jen jedna sezona, zatímco Reds prokazovali kvalitu dlouhodobě, a tak ať se prý radši s podobnou otázkou vrátí za čtyři, pět let...

---

Gary Lineker v dresu Evertonu. Zdroj: quellichelapremierleague.com

---

Lineker požehnáním i kletbou zároveň

Nadcházející ročník 1985/86 nebyl žádným učiněným fiaskem, spíše ho z evertonského úhlu pohledu charakterizovala neschopnost dotáhnout cokoliv nadějně rozjetého do zdárného konce. I když tedy, "nadějně rozjetého"... Everton vlastně ligové tažení načal spíš coby nadmíru váhavý obhájce.

Ještě o Vánocích modří seděli až na páté příčce, zatímco Ron Atkinson průběžně lamentoval nad táhnoucími se spory mezi televizními kanály a ligovým vedením, kvůli nimž si žádný divák nemohl vychutnávat nejlepší fotbal Manchesteru United za celou dobu jeho pětileté vlády. United v prvních 10 kolech neztratili ani kytičku, v konečném zúčtování už ale pelotonu koukali na záda z uctivé vzdálenosti. Na jaře se už přitom zápasy klasicky přenášely.

To Toffees se druhá část sezony vyvedla přesně podle plánu. Dokonce až do té míry, že se Liverpool musel na čele tabulky třást s pouhým dvoubodovým náskokem. A těsně pod vrcholem se Everton zastavil také v rámci FA Cupu, kde při absenci Nevillea Southalla a před zraky necelé stovky tisíc diváků neukormidloval historicky první čistě liverpoolské finále.

Osudově pomalý start Evertonu se nejspíš dá částečně přičíst na vrub příchodu Garyho Linekera. Jeho záviděníhodné zrychlení a časování náběhů za obranu automaticky vyžadovaly změnu stylu hry celého týmu, což logicky zabralo nějaký čas. Agilní forvard nakonec sezonu zakončil s 30 ligovými a 40 soutěžními brankami na kontě, přičemž Graeme Sharp se svými 19 zářezy rovněž nikomu nepřekážel.

Ačkoliv Lineker představoval bezesporu nejvýraznější tvář týmu (převzal koneckonců obě významné individuální ceny od novinářů i kolegů z branže), na MS 1986 Everton reprezentovalo celé kvarteto fotbalistů, kdy současného experta BBC doplnili Gary Stevens, Peter Reid a Trevor Steven. Sám Lineker se na turnaji prosadil celkem šestkrát a stal se teprve druhým Angličanem, jenž si přivlastnil korunu pro krále střelců světového šampionátu.

Proto nebylo divu, že se ihned po mexickém dobrodružství ozvala Barcelona s lákavou nabídkou. A Howard Kendall neváhal. Jak později ochotně přiznal, Linekera po pouhém roce nepouštěl pryč s příliš těžkým srdcem; mužstvo se prý na něm stávalo přespříliš závislé, což zpětně potvrdil hned při nejbližší příležitosti ověnčený kádr o pěti min. devítigólových postavách. Kevin Sheedy, Trevor Steven a Adrian Heath - ti všichni překlenuli hranici 10 branek, aniž by kdokoliv z nich hrával v útoku.

Mistrovská sezona 1986/87 byla vážně v první řadě dílem týmového úsilí, nezměrného odhodlání a mentální síly intenzivně zkoušeného mužstva. Jestliže dva roky zpátky se Howard Kendall mohl bez problémů opírat o pevnou a s čestnou výjimkou v Heathovi zároveň zdravou kostru, tentokrát musel při neustálých zraněních opor typu Reida, Mountfielda či van den Hauweho využít až 23 různých hráčů, což se nevyhnutelně podepsalo na frekventovaných výkyvech formy.

Zásadní rozdíl nakonec vytvářely dva famózní intervaly Toffees - jedna šestizápasová vítězná série z období Vánoc a druhá sedmizápasová kolem Velikonoc. Konkurenti se zmohli maximálně na jednu takovou šňůru, pročež v cílové rovince zaostali minimálně o devět bodů. Zejména Dalglishův Liverpool si v závěrečné fázi sezony prodělal málokdy vídaný kolaps.

V jednom z pozdních rozhovorů se Howard Kendall nechal slyšet, že si titulu z roku 1985 bude vždy vážit o něco víc, protože byl zkrátka tím prvním. Tenhle triumf však konkrétně na jeho trenérské dovednosti vrhá zřejmě ještě větší světlo. Kendall byl nucen improvizovat a téměř vždy si přitom věděl rady. Po vystavení mistrovské stvrzenky na Norwichi potom přiléhavě nakázal řidiči, aby se příliš nehnal, že prý ať mají všichni dostatek času takový obří úspěch vstřebat.

To bylo, nutno říci, poněkud symbolické gesto; přihlédneme-li k tomu, co se dělo poté. Zatímco Liverpool počal úspěšně přebudovávat kádr a pod dohledem nově příchozích Beardsleyho s Barnesem oslavil další trofeje, Everton se z poheyselské kocoviny nikdy úplně nezotavil...

---

Kendall spolu s Robertem Martínezem na návštěvě Finch Farm. Zdroj: liverpoolecho.co.uk

---

Problematický Kendallův odkaz

Everton dodnes zůstává jedním z mnoha klubů v Británii, který ani jednu z tribun svého stadionu nevěnoval některé z vlastních hráčských či manažerských legend (loni byste při brouzdání stadiony Premier League napočítali jen šest takových poct z 80 možných, letos sedm). Nedočkal se ani Dixie Dean, nedočkal se Alan Ball. Bude Howard Kendall tím, kdo si jako první vynutí výjimku? Dávalo by to všechen smysl světa a Everton mu takové ocenění svým způsobem dluží.

Kendallovi skvostní spoluhráči Young s Labonem propůjčili své jméno alespoň dvěma lóžím na Goodison Parku. Kanonýr Dean může k dobru přidat i vlastní sochu - jakkoliv její stavbě roku 2001 přihlížel již coby veterán fotbalového nebe. A Kendall? Ten se mezitím nemohl pochlubit ničím jiným než skromnou plaketou na zdi stadionu. Ba co hůř: byl to teprve Martínez, kdo ikonu konečně oficiálně pozval na návštěvu Finch Farm, tou dobou již šestým rokem tréninkového centra klubu.

Davidu Moyesovi se naproti tomu Kendallův výjimečný odkaz dlouhá léta dařilo úspěšně tutlat. Vůbec o něm nemluvil, což na druhou stranu mělo svůj pádný důvod - vzpomínky na 90. léta tehdy byly ještě příliš živé a bolestivé. Kendall sám nebyl toxický per se, ale kdysi automatické asociace jeho osoby s nejlepšími klubovými roky jako by ustupovaly těm méně vydařeným.

Howard Kendall se na Goodison Park poprvé vrátil v listopadu 1990 - jen krátce poté, co se s díky odmítl dostavit k pohovoru na pozici hlavního kouče anglického národního týmu. Graham Taylor to údajně měl už dávno v kapse a jemu by se stejně nezamlouval samotářský charakter takové práce, která by mu neumožňovala potkávat se s hráči každým dnem.

To když opětovně zavolali z kanceláře Evertonu, Kendall se neváhal pakovat a promptně opustil solidně rozjeté angažmá v Manchesteru City. Následoval zlidovělý výrok o tom, že vztah se City byl jen takovým povyražením uprostřed pevného svazku s Evertonem... a ihned nato přišla nevyhnutelná manželská krize.

Howard Kendall ve funkci nahrazoval svého věrného druha z 60. a 80. let Colina Harveyho, s nímž okamžitě obnovil spolupráci zpátky v čele Toffees. Ti už nicméně nebyli tím, čím bývali, a po úvodním příslibu přeci jen zabředli v nevalném středu tabulky. Sám Kendall se navíc bez svého dřívějšího patrona Sira Philipa Cartera vyloženě trápil a v prosinci 1993 rezignoval v přímé reakci na to, že mu vedení neuvolnilo finance na potenciálně rozdílového útočníka Diona Dublina.

Devadesátky byly pro Everton černým obdobím tak nějak celkově. Pokud před nástupem Harryho Cattericka platili Toffees za štědře sponzorované mužstvo hrající pravidelně pod své možnosti, v průběhu 90. let se už raději o žádném potenciálu ani nemluvilo. Jen dvě umístění v top10 a v průměru 13. příčka, takhle vizitka jiné než trudné dekády věru nevypadá.

"Bylo těžší podepisovat hráče," stěžoval si s odstupem času někdejší mistr oboru Howard Kendall, jehož největší majstrštyk - zisk brankáře Southalla - se zrodil na doporučení známého hospodského. Nebylo to ale jenom o posilách, atmosféra kolem klubu byla zkrátka temná a samotný základ hráčského kádru hrubě nedostatečný.

Při Kendallově třetí trenérské štaci v klubu, v sezoně 1997/98, proto Toffees dokonce zpříma pohlédli hrozbě sestupu do očí. Klíčovým se ve finále ukázal být už prosincový duel s Boltonem, pro jehož účely trenér poprvé učinil Duncana Fergusona kapitánem, a ten se mu rovnou odvděčil hattrickem. Everton ve zbytku ročníku sice triumfoval pouze čtyřikrát, nakonec se ale zachránil o pouhé skóre právě před Boltonem. Konkrétně Ferguson pod Kendallem prožil nejplodnějších pár měsíců v kariéře a zrovna letos v srpnu mu byl klubem věnován exhibiční zápas.

"Jedna věc, za kterou se Howardovi podle mě nedostává adekvátního uznání, je to, že nás roku 1998 vůbec udržel nahoře. Však to byl jeden z nejhorších kádrů v historii Premier League. Fakt, že (Gary) Speed prchnul koncem ledna, nás vážně měl poslat do kolen. On nás přesto dokázal zachránit," ozývá se na jednom z fanouškovských fór uživatel spence03.

Jakkoliv si ve výsledku přeci jen mohl oddechnout, Kendallovi tato hořká zkušenost s milovaným klubem výrazně ubrala na elánu. Později sám přiznával, že si nikdy nezvykl na náhlý nedostatek blaženého pocitu z výhry... a to ho tehdy čekal ještě jeden poslední frustrující zážitek v řeckém Ethnikosu Piraeus.

Na jih Evropy se Kendall odebral ihned roku 1998 a právě tamější anabázi s odstupem označoval za jediný opravdový přehmat své kariéry. Z dálky byl nucen přihlížet tehdy zcela běžným korupčním praktikám a závěrem svého působení dokonce před výkopem poníženě dostával vlastního stávkujícího brankáře z toalet.

Howard Kendall toho měl tak akorát dost. V pouhých 52 letech, kdy se Sir Alex Ferguson sotva rozehříval svým prvním tažením za anglickým titulem. "O pár pozic jsem se ucházel, ale srdce do toho už vložit nešlo. Způsob, jakým to skončilo v Evertonu...," povzdechl si jednou Kendall a dodal příklad dokumentující, kterak utrpěla jeho reputace: "Zajímal jsem se o práci v Ipswichi a jeden ze členů představenstva se ke mně naklonil a zeptal se mě: 'A co že jste ve fotbale dokázal?'"

Potom zřejmě není divu, že si mladší generace ke Kendallovi vždy hledaly cestu jen ztěžka. O to více záhodno by ale nyní bylo využít této smutné příležitosti k oživení a patřičnému uctění této nesporné legendy. Exhibice s Athletikem z roku 2006, kterou navíc Everton nedůstojně prohrál 0:1, jednoduše nestačí. Kendall zasluhuje permanentní připomínku, a je tak skvělé vidět kvetoucí iniciativy jako tuto.

Taková socha před stadionem nakonec připadala jako dobrý nápad i samotnému Kendallovi, ačkoliv se zprvu bojácně tázal, zdali je takové památky vůbec hoden. Pár připomínek by každopádně stále měl: "Jen se ujistěte, že ta socha vážně bude vypadat jako já... však víš, s trochu hustší vlasovou pokrývkou a s větší porcí masa na těchto starých kostech. A nezapomeňte mi do pravé ruky vložit láhev vína!"

Howard Kendall, vážení...