Divácky ožehavá témata FORTUNA:LIGY: Nadstavba, trávníky či přestupy mezi rivaly

Od konce uplynulé sezony už nějaký čas uplynul, a tak na chvíli utichla určitá témata, o kterých se v průběhu soutěže v kruzích fanoušků hlasitě hovořilo. Jiná se však v rámci dění na přestupovém trhu vynořila a vášně mezi jednotlivými tábory se zejména v online prostředí vrátila na úroveň z vypjatého závěru ročníku.

Jelikož další sezona může být dramatičtější než kterákoliv z nedávné minulosti a pádné argumenty v takovém okamžiku snadno v moři výkřiků zaniknou, považuji za vhodné pokusit se alespoň zde na EuroFotbalu rozvířit podnětnou diskuzi a samozřejmě prezentovat i svůj pohled na věc.

Na úvod se pojďme podívat na to, v jakém ohledu padá kritika na stranu "mocipánů" z vedení českého fotbalu, od čehož se postupně přesuneme na body, jejichž řešení má spíše než ve strukturálních problémech původ ve vzájemném špičkování či napadání mezi fanouškovskými tábory, které se příliš v lásce nemají.


Ačkoliv sám považuji slovní spojení typu "jsem sice ..., ale zranění nikomu z táboru soupeře nepřeju" za nadbytečné a leckdy i nevhodné, zde mi dovolte hned na začátek poznamenat, že v českém prostředí se hlásím k barvám Slavie. Nadstavba mi tedy na jaře sebrala radost z titulu, která by pro mě vzhledem k dalším sportovním sympatiím byla v tomto období jedinou.

Přesto v případě zachování aktuálního počtu týmů ve FORTUNA:LIZE považuji toto zpestření a prodloužení soutěže za dobrý nápad, jenž si zaslouží zachování. Ano, leckdo může argumentovat, že mnohým zápasům v nadstavbě chybí grády. To je ovšem nedílnou součástí každé dlouhodobé soutěže, při které nedochází k vyřazovací části nebo půlení či dokonce vynulování bodů před jejím závěrem.

Nejde ani tolik o to, že by sama nadstavba nabízela bůhvíjaká dramata (ačkoliv souboj o titul i o přímou záchranu naposledy přinesl řadu zvratů), ale také o zvýšení atraktivity závěru základní části. Tým, pro nějž by za situace konce po 30 kolech byl z jedenáctého místa náskok na barážové pozice dostatečný, má takto motivaci bojovat o desátou příčku, neboť ve vzájemných střetech se na spodku tabulky může stát leccos. Výsledkem tak je, že posledních několik zápasů bude v každém reálném formátu pro některé kluby nudných, ovšem za současné situace se těšíme vyššímu počtu zápasů mezi špičkou.

To rozhodně neznamená, že by nadstavba neměla své mouchy. Za absolutní nesmysl považuji situaci, kdy dle regulí mohl i desátý tým tabulky, ať už díky momentální formě či troše štěstí, po vítězství ve dvou dvojzápasech vyzvat čtvrtý tým v boji o účast v Evropě. I díky nižšímu počtu míst v kontinentálních soutěžích toto letos neplatilo, z čehož ovšem zase vyvstává otázka, zda má cenu hráče z týmů na sedmém a desátém místě zatěžovat dalšími čtyřmi zápasy, které lze za bezvýznamné považovat za každých okolností.

Poslední "mouchou", o níž se ve veřejném prostoru příliš nemluví, je předem daný a nelosovaný rozpis kol nadstavby. Zatím se v české lize toto rozšíření konalo třikrát, přičemž pokaždé znělo pořadí na prvních třech místech takto: 1. Slavia, 2. Plzeň, 3. Sparta. Vzhledem k rozložení sil není a nebude nic překvapivého, pokud se v po sobě jdoucích sezonách na špici opakují umístění na konci základní části, a je tedy otázkou, nakolik je atraktivní pokaždé hrát šlágr Slavie s Plzní ve druhém kole a derby na samotný závěr.


Tento bod přijde v diskuzích, na sociálních sítích a mnohdy možná i u piva na přetřes pokaždé, když je k němu zadán podnět zápasem sehraným na příšerném terénu. Jedná se ovšem o dlouhodobou záležitost, kterou je třeba řešit jiným způsobem než kritikou konkrétního klubu či dokonce trávníkáře, že v daných podmínkách nedokázal adekvátně připravit hrací plochu.

Stejně jako v předchozím oddíle, i zde bych rád vypíchnul, že výběry Liberce a Jablonce (které mají spolu s Teplicemi v tomto ohledu největší problémy) považuji i přes jejich kontroverzní majitele za sympatické, jež daly našemu fotbalu řadu zajímavých hráčů a na své možnosti často jej úspěšně reprezentovaly v evropských soutěžích.

Jak již napsáno výše, nepříznivé klimatické podmínky jsou samozřejmě něčím, co klub ovlivnit nemůže. V komplexním hledisku tak ale může učinit asociace. Stejně jako nevybudujete na Sahaře rychlobruslařský ovál nebo si v nadmořské výšce šesti tisíc metrů nepostavíte fotbalové hřiště, tak ani zde očividně nelze zajistit kvalitní zázemí, alespoň ne za rozumné finance.

I když jsem se nikdy neřadil mezi příznivce zužování profesionálních fotbalových soutěží v Česku s tím, že to zázračným způsobem zvýší konkurenceschopnost ligy ze sportovních důvodů, lize jako produktu by pomohlo nastavení striktnějších podmínek ohledně trávníků - zde tedy není zeštíhlení soutěží podmínkou, jako spíše bohužel nevyhnutelným důsledkem. Ostatně u stadionů jako takových zde již dbáme na to, aby zážitek z návštěvy fotbalového utkání "nějak vypadal". Proč tedy na tento model nenaběhnout i u hracího povrchu?

Abych tu jen nekritizoval, co je špatně, a neříkal, že by se něco mělo změnit, zde konkrétní (byť naivní, viz pořekadlo o kapřích a rybníčku) návrh. Zredukujme počet účastníků první i druhé ligy na dvanáct a nastavme stejné licenční podmínky pro obě soutěže s tím, že zatímco ve FNL dostane klub po postupu určitou dobu hájení, jakou nyní například Pardubice či Hradec Králové, do nejvyšší soutěže už pusťme jen ty, co budou mít vše hotové. Vzhledem k ambicím B-týmů by snad nebylo těžké obě ligy naplnit a zároveň i udržet konkurenceschopnost v boji o postup z ČFL či MSFL.


Petr Fousek byl zvolen novým předsedou FAČR již před více než rokem a slibovaný průvan se zatím nekonal. Naopak se vyznačuje spíše spory s F-evolucí a tím, že se v mnohých hlasováních spojil s konzervativním "berbrovským" křídlem právě proti progresivní skupině kolem Vladimíra Šmicera. Mezi fanoušky, kteří ve volbách někdejšího sekretáře UEFA i FIFA podporovali, tak panuje rozčarování. Ne že by snad nějak pomohlo, kdyby se novým šéfem tehdy stal Karel Poborský, který ani žádnou revoluci na svazu nesliboval.

Vše by možná vypadalo podstatně jinak a růžověji, kdyby uspěl Vladimír Šmicer, jenž se nakonec o hlasy delegátů neucházel právě ve prospěch Fouska. Na druhou stranu, díky F-evoluci ani při současném vedení, které toho oproti minulosti příliš nezměnilo (světlou výjimkou budiž nová Komise rozhodčích), není potřeba propadat skepsi. Její výhodou je budování "důvěryhodné" sítě takzvaně odspoda, tedy již od okresních svazů. V budoucích volbách tak snad bude disponovat velkou silou, a to bez ohledu na to, jestli jejím vyslancem bude právě Šmicer, nebo někdo jiný.

Ačkoliv vítěz Ligy mistrů s Liverpoolem oproti současnému předsedovi určitě nedisponuje takovými zkušenostmi, protřelostí a manažerskými kvalitami, troufám si tvrdit, že by se těšil vyšší podpoře veřejnosti. Přeci jen je i pro ve fotbalu méně zběhlé příznivce velkou osobností, stejně jako spousta dalších jeho kolegů z hnutí. To vše navíc napříč různými profesemi, napříč klubovou příslušností.

Nyní se oslím můstkem přesuňme na další dvě témata, která mají co do činění s FAČR. Tím prvním z nich jsou nominace zahraničních rozhodčích. Z tohoto projektu ve spolupráci s polskou asociací zde zavládlo velké nadšení poté, co ostřílený Szymon Marciniak skvěle zvládl březnové pražské derby. Jenže další pokusy už tak úspěšné nebyly - v duelech mezi Plzní a Slavií nešlo příliš poznat rozdíl oproti českým sudím, kteří navíc přišli o cenné zkušenosti.

Pod křídla fotbalové asociace spadá i tuzemská pohárová soutěž. Samozřejmě nevíme, jak atraktivní by z diváckého hlediska mohla být, rádi bychom ovšem dostali šanci to zjistit. To se ale nestane, dokud nastávají situace, kdy se finále hraje ve všední den od 17 hodin, ačkoliv to fanoušci jednoho z účastníků mají ke stadionu přes tři hodiny. O čtvrtfinále, kdy jeden zápas vykopával ve 14.30 a jiný dokonce ještě o půlhodinu dříve, se snad ani nemá cenu rozepisovat...


Zatímco příchody například Ondřej Kúdely či Davida Hovorky do Slavie v tomto ohledu nevyvolaly žádné větší vášně, jiná situace už nastala u Nicolae Stanciua a později Srdjana Plavšiće. Aktuálně sváry vznikly, když se po dlouhé době totéž stalo opačným směrem - tedy že někdejší hvězda sešívaných oblékla rudý dres. Návrat Jana Kuchty do české ligy po krátkém působení v Rusku je o to pikantnější, že obě barvy tento útočník oblékal již v mládeži.

Osobně jsem zastáncem názoru, že rival není žádný nepřítel, a proti hráči, jenž přejde k rivalovi, a priori nic nemám. Pochopitelně pokud se to týká oblíbeného klubu, vždy to člověka zamrzí a zarazí, ale z objektivního pohledu asi málokterý sparťan či slávista zdvihá obočí, pokud fotbalista změní svého zaměstnavatele z Pardubic na Hradec Králové, ze Slovácka na Zlín či z Jablonce do Liberce.

Zároveň však pochopitelně nepovažuji za nikterak špatné či odsouzeníhodné, když si někdo myslí, že toto se zkrátka nedělá. Co je ovšem v současné situaci kolem Kuchty úsměvné, to je pokrytectví na obou březích Vltavy. Ten, co nadšeně vítal Stanciua s Plavšićem s posměvačnými poznámkami směrem k rivalovi, nyní častokrát nemůže přijít Kuchtovi na jméno a nazývá jej zrádcem, na druhé straně zuřivý vkladatel gifů krys pod jakoukoli zmínku o výše jmenované dvojici se nyní u postranní čáry fotí s reprezentačním útočníkem.

Tady si dovolím podotknout, že touto situací nejsem z kolektivního hlediska překvapen, přeci jen se řady skalních fotbalových příznivců zrovna nepřekrývají s aspiranty na členství v Mense. Na druhou stranu se takto minimálně na internetu prezentují i inteligentní lidé, a to včetně těch z řad jednoho z dotčených klubů.

Na této nekonzistentnosti řady příznivců krásného sportu se i tak dá najít pozitivum - když teď obě strany mají pohled na věc z obou stran, mohlo by se derby co do emocí trochu uklidnit. Tedy alespoň v tom smyslu, že již pro některé nebude euforickým vrcholem a největším vítězstvím z celých devadesáti minut to, že Krejčí prošlápne kotník Plavšićovi nebo Bořil Kuchtovi. Všechny ty výše uvedené věci jsou pochopitelně jen postoji, názory či chcete-li "bláboly" na internetu, v těchto situacích už ale jde o zdraví lidí, kteří v dětství fandili možná Steaue, možná Pardubicím, a rádoby války mezi slávisty a sparťani jsou jim úplně ukradené.


Velmi skloňovanou záležitostí bylo i chování realizačních týmů. Asi se tu většinově shodneme, že přítomnost nejvyššího managementu mezi střídačkami či dokonce v kabinách rozhodčích je nežádoucí, ale jinou věcí je stěžování si na emotivní prožívání zápasu v podání těch, kteří za jeho výsledek mají možná největší odpovědnost.

Často za příliš bouřlivé či vulgární výlevy schytali kritiku asistenti trenéra Trpišovského na čele se Zdeňkem Houšteckým, v oficiálním prohlášení si zase Teplice stěžovaly na realizační tým plzeňské Viktorky. Emotivně se dlouhodobě projevuje i Martin Svědík, takových příkladů bychom každopádně našli více, přičemž málokdy se tak dopodrobna a dlouhodobě řeší, pokud své emoce nezvládne hráč.

Přitom je naprosto přirozené, že v případě dvou lidí se stejnou měrou výbušnosti a ukřičenosti se ve většině situací bude výrazněji projevovat ten přítomný na lavičce než hráč. Přeci jen, na hrací ploše je třeba si zachovat koncentraci na každou sekundu dění, přílišnou frustrací navíc můžete svému týmu způsobit i dlouhou hru v oslabení.

Naopak trenéra takovéto problémy netíží, a tudíž si to spíše může dovolit - i když ani koučování z tribuny určitě není upřednostňovaným způsobem. V případě stratégů musíme k tomu započítat fakt, že míra frustrace, nervozity a rozhořčenosti narůstá se snižující se schopností přímo ovlivnit dění.

Toliko k laicky psychologickému posudku. Z pohledu fotbalového fanouška zde rovněž nevidím důvod, proč by mi mělo trhat žíly trenérovo pokřikování na lavičce více, než pokud totéž dělá hráč na hřišti? Televizního diváka, který si fotbal zapne v rámci přepínání mezi kanály, pravděpodobně více odradí hloučky kolem hlavního rozhodčího skoro po každém jeho hvizdu, naopak slovní přestřelky mezi realizačními týmy a třeba i čtvrtým sudím nemají na hru přímý vliv.


Zatímco mezi těmi, kteří rozhodují o složení kádru, bohužel stále v mnoha případech přetrvává zásada "čím zkušenější, tím lepší", fanoušci se pro změnu drží jiného nešvaru. Pokud do zápasů nastoupí mladičký talent a svým výkonem nezklame, během pár týdnů se z něj na tribunách i na internetu stane žhavý kandidát do reprezentace.

Příklady si vezměme dva opět z řad pražských "S", konkrétně Adama Hložka a Daniela Samka. Prvnímu z nich se nedají ani v nejmenším upřít jeho kvality a to, že patřil mezi nejlepší ligové hráče. Zároveň má ze všech českých hráčů zřejmě i nejvyšší potenciál, avšak z kultu jeho osobnosti, který mu Sparta ve spolupráci se svými fanoušky budovala, muselo být občas trapně i jemu samému.

Vzpomeňte si, jak ještě docela nedávno schytával Jaroslav Šilhavý kritiku za to, že Hložek v reprezentaci nedostává takový prostor, jaký by údajně měl. To se v poslední době změnilo a nová posila Leverkusenu hrává naprosto pravidelně, přesto za více než 900 minut v národním týmu oslavila jen gól a asistenci proti chabému Bělorusku. Důležitý je zde samozřejmě kontext alternativ na křídelní pozice. Jakubové Pešek a Jankto dosahují lepších čísel, Lukáš Masopust při obdobných statistikách nesporně více pomáhá v defenzivní činnosti.

Na každý pád Adam Hložek dosahuje na poměry devatenáctiletého hráče naprosto fenomenálních čísel a má předpoklady pro skvělou kariéru. K jejímu dosažení mu však nepomůže umetená cestička a chování v rukavičkách, nýbrž nastavené zrcadlo, které říká, že do reprezentace samozřejmě s přehledem patří, ale neotřesitelnou pozici v startovací jedenáctce si musí zasloužit. Jak svými výkony v národních barvách, tak i ve velkých zápasech na klubové úrovni.

Snad ještě extrémnějším případem byl v tomto ohledu Daniel Samek. V úvodní fázi této sezony ukázal své schopnosti ve středu pole i produktivitu, což nadchnulo pro změnu slávistickou obec, která s nepochopením nesla jeho klesající minutáž v průběhu sezony a jako úsměvnou třešničku na dortu jej dostala na třetí místo v možná ještě úsměvnější anketě "Hráč sezony podle hlasování fanoušků v anketách hráč utkání".


Ačkoliv zajímavých podnětů k sepsání by se ještě několik našlo, namátkou třeba volba hráčů do reprezentace či jejich přetěžování, protentokrát si tyto dovolím vynechat. Pointa by ale i u těchto témat byla stejná - fotbal jako nejpopulárnější sport na planetě bude vždy vyvolávat vášně a kontroverze ve fanouškovských řadách a je to tak správně.

To ale neznamená, že by se každý z nás sám za sebe nemohl zamyslet, nakolik je vhodné do veřejného prostoru přispívat nekonzistentními a emotivně zabarvenými příspěvky vůči údajnému nepřítelovi nenáviděnému na smrt, když se ve skutečnosti v pátek v hospodě či o víkendu v pralesní lize s fanoušky tohoto rivala baví jako se svými.

Stejně tak, pokud chceme zachovat podnětnou diskuzi, která povede ke zlepšení některých záležitostí, není zapotřebí kritizovat vše, co na FAČR a LFA vymyslí. Spousta je toho v jejich podání zajisté na první pohled nesmyslá (jako například aktuálně kauza s televizními právy), jiná opatření či novoty jsou ale pouze věcí názorů. To, že ti u kormidla ho mají jiný, ještě neznamená, že to s fotbalem myslí špatně.