Deset let prosperity. Jak se z Hříbat stali dostihoví koně

Bundesligový ročník 2010/11 se stal výjimečným nejen pro Dortmund, jenž se celkovým prvenstvím napevno usadil v německé špičce, ale též pro druhou Borussii ze spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Mönchengladbach značnou část sezony téměř jistě padal z nejvyšší soutěže o úroveň níž, avšak famózním závěrem se mezi německou elitou zachránil. Napřesrok již "Hříbata” sídlící ve stájích při hranicích s Nizozemím dorážela na brány Ligy mistrů, čímž zasela půdu pro dodnes trvající období klubové hojnosti.

Na začátku roku 2011 vypadal "Gladbach” skutečně na odpis. Během podzimní "Hinrunde” zvítězil jen dvakrát a beznadějně se krčil na chvostu tabulky. Jarní tání přeci jen povolilo ledy a Hříbata sbírala body častěji, avšak pouhá čtyři kola před koncem stále nevyžadovala sázka na jejich sestup mnoho odvahy. Poslední Borussia ztrácela čtyři body na St. Pauli s Wolfsburgem a patnáctý Frankfurt měl k dobru sedmibodový polštář. Zdálo se tak nabíledni, že dvě sestupové pozice a jednu divokou kartu v podobě baráže si podělí poslední trojice, přičemž nejmenší naděje se i vzhledem k losu logicky připisovaly černobílým "Fohlen”.

Jenže družina tehdejšího kouče Luciena Favreho se nadechla k impozantnímu finiši. Postupně skolila zanedlouho titul slavící Dortmund, do Evropské ligy postupující Hannover i solidně hrající Freiburg. Není bez zajímavosti, že podobný husarský kousek předvedl Wolfsburg, naopak St. Pauli se již na odpor nezmohlo a po pádu se do 1. Bundesligy do dnešních dnů nevrátilo. Podobně však selhal též frankfurtský Eintracht, což Mönchengladbachu hrálo do karet. Zatímco Hříbata získala mezi 31. a 33. kolem plný zisk devíti bodů, "Orli” z Hesenska vyhráli za celé jaro všehovšudy jediný zápas a po domácí porážce s Kolínem v předposledním kole spadli do sestupového pásma, což horkokrevní příznivci Frankfurtu nesli obzvlášť nelibě.

Gladbach si ale určitě nestěžoval. Najednou měl ve svých rukou alespoň baráž, což byla jistě příjemná změna. Navíc se v případě zaváhání Wolfsburgu v posledním kole mohl zachránit přímo. K tomu sice nedošlo, neboť wolfsburští "Vlci” uspěli na půdě Hoffenheimu, kdežto Hříbata jen remizovala v (tehdy ještě prvoligovém) Hamburku. Avšak zdecimovaný Frankfurt nejevil zájem o poslední tažení a po krachu v Dortmundu letěl do 2. Bundesligy. Za rok se Orli kvapně vrátili, ale to už je jiný příběh.

I po útěku hrobníkovy z lopaty neměla Borussia ještě vyhráno. Ve dvouzápasové barážové bitvě vyzval Fohlen třetí tým 2. Bundesligy Bochum. První duel v Borussia Parku dnes neodmyslitelně patří do zlatého fondu Gladbachu. Hříbata po svém soupeři zuřivě dupala, avšak brankář Andreas Luthe, jenž dnes působí v Unionu Berlín, dlouho odolával. Až v nastaveném čase po závaru před bránou vsítil střídající Igor de Camargo vítěznou a do odvety psychologicky veledůležitou trefu. V Bochumi pak šli domácí po vlastním gólu Håvarda Nordtveita do vedení, po změně stran ale tlak Borussie vygradoval rozhodující trefou Marca Reuse. Mladičký gólman Marc-André ter Stegen pak za svá záda již žádný míč nepustil a na straně hostů po závěrečném hvizdu propukly bujaré oslavy, během niž stoper Dante přišel o svoji pověstnou hřívu.


Přešlapování na místě

V první dekádě 21. století Borussia rozhodně nenavazovala na zlatou éru klubu bůhvíjak zářně. Na domácí i evropské trofeje ze 70. let, kdy se Hříbata spolu s Bayernem dělila o nadvládu nad německým fotbalem a úspěchy sbírala též na mezinárodním poli, se začalo povážlivě prášit. Berti Vogts, Günter Netzer, nejlepší střelec klubové historie Jupp Heynckes či držitel Zlatého míče z roku 1977 Allan Simonsen museli jen smutně zírat, co se s jejich kdysi dominantními Fohlen stalo. Ještě v roce 1995 se Mönchengladbach radoval z vítězství v DFB Pokalu, ovšem za další čtyři roky se musel po 34 letech nedobrovolně rozloučit s 1. Bundesligou.

Druholigové intermezzo trvalo dva roky, ani po něm ale nepřišel radikální zlom, jenž by Borussen znovu katapultoval mezi vybranou společnost. Žalostnou realitou se stával boj o přežití, přičemž ne vždy dopadl úspěšně, a tak v roce 2007 přichází další pád o úroveň níž. Jediným chvályhodným projektem v té době se tak stalo přestěhování ze stařičkého Bökelbergstadionu do moderního Borussia Parku. Někdejší svatostánek přitom pozoruhodně splynul do nově využitého prostředí.

Ani po dalším zmíněném sestupu nemrzla Hříbata v 2. Bundeslize dlouho a okamžitě se vydrápala na vyšší úroveň, kde navázala na tuhé boje o záchranu z předchozích let. Borussia se tak ocitla v začarovaném kruhu. Mužstvo mělo na víc než druhou ligu, jenomže mezi elitou paběrkovalo, přestože historicky mělo patřit mnohem výš. Taková bezvýsledná situace trvala bezmála deset let.

Naději na prolomení schizofrenie dodávali mladí talenti. Tony Jantschke, Roman Neustädter, Patrik Herrmann a především pak Marco Reus začali do prvního týmu Gladbachu nakukovat v sezoně 2009/10, další ročník se k nim přidali Marc-André ter Stegen s exarsenalským Håvardem Nordtveitem. Přidáme-li kvalitu stopera Danteho, brilantního exekutora standardních situací Juana Aranga či palebnou sílu v osobách Igora de Camarga si Mikem Hankem, zjistíme, že ve Fohlen již tehdy dřímal solidní potenciál.

Černobílé šiky potřebovaly jen probudit. Své služby nakonec poskytl Lucien Favre, který si dříve udělal jméno v berlínské Hertě. "Starou dámu” málem dotáhl do Ligy mistrů, hlavní město ale opustil po roztržce s vedením klubu, což ještě v našem příběhu bude hrát roli. Každopádně v únoru roku 2011 dorazil do Mönchengladbachu respektovaný stratég, jenž měl v nejlepším případě uhájit prvoligovou příslušnost. Plán B pak zněl zhruba tak, že Fohlen možná sestoupí, avšak právě Favre je provede peklem zpět na světlo Boží.

Švýcarský lodivod si zřejmě uvědomil, že putování podsvětím není pro něj, a pokusil se o husarský kousek. Klíčovou roli v jeho bláznivém experimentu sehrál výše uvedený výčet opor. Reus svými brankami režíroval veledůležitá vítězství v závěru sezony, na osmnáctiletého Ter Stegena pak Favre poprvé ukázal ve 29. kole poté, co jemu i fanouškům došla trpělivost s dosavadní jedničkou Loganem Baillym. Mladičký brankář se za šanci odvděčil čtyřmi čistými konty v šesti zápasech základní části, načež svůj celek výrazně podržel také v baráži. Období prosperity mohlo začít.


Favreho éra a její prazvláštní konec

Vzkříšená Hříbata zahájila další sezonu 2011/12 návštěvou mnichovské Allianz Areny. Jen málokterý jiný zápas Bundesligy se do autorovy paměti vryl tak jako ono srpnové setkání Bayernu a Mönchengladbachu. Domácí favorit pochopitelně od prvních minut bušil do obrany protivníka, jenže ničemu to nebylo platné. Pokud defenziva náhodou zkolabovala, uhasil oheň pozoruhodně spolehlivý Ter Stegen, nad jehož vyspělým výkonem zůstával rozum stát. A když po hodině hry využil hrubice v domácích řadách De Camargo, slavila Fohlen šokující úspěch. Pro Manuela Neuera naopak nešlo o nejlepší začátek mnichovského angažmá.

Favre si v dalších týdnech dával velký pozor na to, aby dokázal, že skalp Bayernu nebyl náhodný. V průběhu podzimu podlehla Borussia svým protivníkům všehovšudy čtyřikrát a naháněla vedoucí trio Bayern, Dortmund a Schalke. Jaká to změna oproti situaci půl roku zpět. V druhé polovině ročníku si Hříbata i podruhé zdárně vyšlápla na Bayern a i díky tomuto zisku finišovala v tabulce Bundesligy na čtvrtém místě, přičemž si za odměnu vybojovala postup do předkola Ligy mistrů. Reus s Ter Stegenem mezitím vyrostli do rolí hlavních hvězd soutěže.

Jen pro zajímavost: v létě roku 2012 se Reus vrátil do rodného Dortmundu, který zrovna obhájil titul. Zlatý hattrick už ale nezkompletoval, neboť další rok zahájil svoji dominanci Bayern. Jakkoli je Reus dnes neodmyslitelně spjat s BVB jakožto jeden z posledních pamětníků veleúspěšných let pod manažerem Jürgenem Kloppem, tak prvenství v Bundeslize doposud neoslavil. A kdoví, jestli mu vůbec někdy bude dopřáno...

Někdo odchází, jiní zůstávají a další zase přicházejí. Reusovo adieu vyrovnala koupě řízného středopolaře Granita Xhaky, obranu navíc vyztužil člen širšího reprezentačního kádru Španělska Álvaro Domínguez. Navrch v Borussia Parku zůstávali Favre či Ter Stegen, roli ofenzivního lídra měl převzít Herrmann.

Široká bundesligová obec chtěla vědět, zda Fohlen ustřelila do vyšších pater výsledkem nějakého wow efektu, nebo byl Gladbach skutečně tak dobrý. Není divu, (nejen) Bundesliga zažívá vcelku pravidelně spanilou jízdu outsidera, která má však jepičí život, načež se onen "underdog” zase stáhne (v tom lepším případě) do spodních pater tabulky. Favreho dokazování o síle Borussie v ročníku 2012/13 dopadlo dobře tak napůl. V Lize mistrů se Hříbata kvůli nevydařenému předkolu proti Dynamu Kyjev ještě neukázala, avšak první účast na evropské scéně po 16 letech nakonec přinesla cenný postup ze skupiny Evropské ligy. I přes následné okamžité vypadnutí z play off proti římskému Laziu učinil německý klub na mezinárodním poli průlom.


V domácí soutěži Favremu a spol. opětovná kvalifikace do Evropy unikla. Mönchengladbach finišoval na osmé pozici, což byl oproti předešlému roku sešup o čtyři příčky, na druhou stranu ale Hříbata dokázala, že již nepatří mezi koně záchranáře a měla by být brána do širšího okruhu pošilhávačů po evropských mítincích. To ostatně další dva roky potvrdila šestým a zejména třetím místem, díky němuž se Fohlen prvně v historii podívala do skupiny novodobé Champions League. Borussia získávala sympatie napříč celým Německem. Favreho ofenzivní styl diváky bavil, vedle Xhaky se začali prosazovat také nový gólman Yann Sommer, který nahradil do Barcelony prodaného Ter Stegena, dále Christoph Kramer, Max Kruse, Thorgan Hazard nebo Raffael. Švýcarský stratég se těšil úctě a nezdálo se, že by se měl od řeky Niers pakovat.

Vstup do sezony 2015/16 se ale Gladbachu vůbec nevydařil, když z pěti úvodních bundesligových duelů odešel poražen. Přesto se Favreho pozice zdála být pevná. Ostatně po zkušenostech z minulých let nebyl důvod pro brzké stahování kalhot, což vedení klubu dalo trenérovi najevo. Favre však usoudil, že mužstvu již nemá co dát, a rezignoval sám. Na Švýcarovo uznání porážky nebylo vedení Fohlen rozhodně připraveno, jenže nic se již nedalo dělat. Úspěšné spojení se znenadání přetrhlo.

Těžko říct, jestli tehdy Favre skutečně cítil to, co klubovému managementu adresoval prostřednictvím dopisu. Mnoho fandů každopádně vyloženě zklamal. V Mönchengladbachu se těšil oblibě i loajalitě, nadřízení mu vycházeli vstříc. Svérázným odchodem se poněkud oživil jeho berlínský kostlivec, když Švýcarův úprk přes palubu Hříbat do jisté míry připomínal podivný konec v Hertě. Zároveň je dobré si uvědomit, že Favre působil v Borussii pět let, což je v době častých střídání trenérů takřka metuzalémský počin. Oblíbený lodivod tak skutečně mohl vyslyšet vlastní toužebné volání po změně.

Hledání nového génia

Buď jak buď, Favrem upuštěné žezlo převzal André Schubert, jenž - alespoň na německé scéně - dlouho vypadal jako neporazitelný muž. V Bundeslize poprvé kapituloval až na jedenáctý pokus, kdy už Fohlen dávno stihl vytáhnout do první poloviny tabulky. V konečném účtování nakonec Gladbach obsadil čtvrté místo a znovu putoval do Ligy mistrů. Sympatický Schubert, který k prvnímu mužstvu povýšil od jeho rezervy, si tak vysloužil pokračování svého angažmá. Jistou nervozitu však vzbuzovaly neutěšené výsledky z venkovních výjezdů. Na podzim pak propukla krize i v Borussia Parku. Kouč dostal důvěru do Vánoc, avšak čtrnáctý flek po Hinrunde nakonec přece jen stál Schuberta místo. Později zkoušel štěstí v nižší soutěži, avšak nikde dlouho nevydržel. Přitom jeho start v Mönchengladbachu vypadal tak nadějně.

Jméno Schubertova nástupce vyvolalo podobné rozpaky jako Favreho útěk. Dieter Hecking svým přísným výrazem a rázným vystupováním připomínal známého bouřliváka Felixe Magatha, akorát "s lidskou tváří”. Hecking si dávno udělal jméno vytáhnutím dnes již téměř zapomenuté Alemannie do první ligy, odkud nešťastně uprchl. Do Borussie se dostal přes Norimberk a Wolfsburg se střídavě oblačnými výsledky. Platil především za pragmatika, což k progresivně smýšlejícím a ofenzivně laděným Fohlen zcela nesedělo.

Musí se nicméně nechat, že Hříbata po nevyvedeném podzimu stabilizoval a bez potíží se vyhnul záchranářským bojům. Navrch přidal do klubové sbírky památných momentů neuvěřitelný obrat v odvetě Evropské ligy proti Fiorentině. Italské "Fialky” vedly v součtu obou zápasů průběžně 3:0, jenže Gladbach dechberoucím povstáním zvrátil celkové skóre ve svůj prospěch.


V sezoně 2017/18 si Borussia po třech letech odpočinula od pohárové Evropy. Hecking tak mohl veškerou energii věnovat německé scéně, přesto Fohlen z důvodu úpadku během jarní "Rückrunde” ztratila pohárové pozice. Tradiční herní tvář Gladbachu se vytrácela, avšak kouč ještě dostal šanci, kterou tentokrát chytil za pačesy důsledněji. Hříbata se opět sápala po Lize mistrů, ta jim ale těsně ušla. Ještě před koncem ročníku 2018/19 se pak Hecking nakonec dohodl s managementem, že v letní přípravě již mančaft nepovede.

Tentokrát manažerský úsek Fohlen prokázal při výběru trenéra větší cit klubové identitě vlastní. Po "náhradníkovi” Schubertovi a "údržbáři” Heckingovi přišel budoucnosti vstříc smýšlející Marco Rose. Ten se nebál opustit pohodlné místo v Salcburku, kde sbíral tituly jako na běžícím pásu a spoluutvářel uznávanou koncepci, jež staví na mladých, pečlivě vybíraných talentech. Z pohledu Borussie šlo o povedený úlovek, jelikož Roseho cenné služby si chtělo zajistit vícero zájemců.

Spolu s charismatickým Němcem se stejným směrem pakoval též pravý obránce Stefan Lainer. Dále Hříbata lovila ve francouzských vodách, kde uzmula pro změnu levého krajního beka Ramiho Bensebainiho a útočníka Marcuse Thurama, syna slavného otce Liliana. Rosemu nezabralo mnoho času, aby si zvykl na nové pracoviště. Již po pouhých sedmi zápasech vytáhl Hříbata na první místo Bundesligy, poprvé od roku 2011. Nový lodivod vrátil do Borussia Parku fotbalovou radost a mezi fanoušky našel rychle zalíbení. Ligové vedení sice Mönchengladbach neudržel dlouho, avšak celkové čtvrté místo na konci sezony 2019/20 a návrat do Champions League přinesly dobrý vklad do další práce.

Prozíravý Max

Reus, Favre, Ter Stegen, Xhaka...ti všichni svého času tvořili kostru Gladbachu a bez jejich přičinění by se dnes u řeky Niers dost možná žádná Bundesliga nehrála. Všichni zmínění však v Borussia Parku působili po omezený čas, načež západ Německa opustili. Kdo tedy celé ty roky drží Fohlen na vysoké úrovni bez větších výpadků? Samovolně přeci takový kolos fungovat nemůže.

Seznamte se se sportovním ředitelem Hříbat Maxem Eberlem. Svojí postavou sice úplně neindikuje lásku ke kopané, ovšem nenechte se zmást. Eberl platil za nadějného obránce, kterého z něj utvořil sám Bayern Mnichov. Dokonce se roku 1993 ukázal jako reprezentant Německa na Mistrovství světa hráčů do 20 let. V Mnichově se ale neuchytil, a tak se vydal do 2. Bundesligy, až skončil v Mönchengladbachu. Zde strávil posledních šest let hráčské kariéry do roku 2005, kdy pověsil kopačky na hřebík.

Okamžitě poté se začal angažovat v mládežnických programech Borussie a v roce 2008 se ujal současné funkce. Do chaotického prostředí měl především přinést řád a znovu nalézt čich na vybírání talentů. ”Pamatuji, jak se mě Hans Meyer (tehdejší kouč M’Gladbachu) ptal na příchod Marca Reuse: Maxi, nemyslíš si, že 800 tisíc eur za hráče z 2. Bundesligy, který dal čtyři góly, není dost peněz? Když vám něco takového řekne Hans Meyer, můžete znejistit. Ale já byl o Marcových kvalitách zcela přesvědčen. Mé svědomí říkalo, že investujeme do potenciálu, přestože 800 tisíc eur bylo tehdy pro Gladbach skutečně hodně,” svěřil se Eberl pro oficiální web Bundesligy.

Trefil se vskutku parádně. A nejen v případě Reuse. Postupně se v prvním týmu ukazovali další mladíci. Již zmínění Jantschke, Herrmann, Neustädter, Ter Stegen. Většinou šlo pochopitelně o Němce, kteří se po čase stali členy reprezentační Nationalelf, avšak třeba norský středopolař Nordtveit je zase důkazem úspěšné implementace cizinců.

Dalším Eberlovým majstrštykem byl příchod Juana Aranga. I u levonohého Venezuelana zprvu panovaly pochybnosti, ovšem šikovný Jihoameričan veškeré obavy smetl ze stolu. Arango si na své konto připsal několik krásných branek, ze standardních situací pak často vyhledával své spoluhráče. V průměru vymyslel gól každý třetí bundesligový zápas. Původně nejistý Favre o něm nakonec hovořil jako o nejlepším levonohém fotbalistovi na světě. ”Jsme velmi pyšní a šťastní, že Juan s námi strávil pět let. Je to fantastický fotbalista, který přinesl mnoho radosti a vstřelil několik krásných branek,” zhodnotil Eberl Arangovo působení v roce 2014, kdy se Venezuelan s Borussií rozloučil.

Amin Younes, Matthew Leckie, Mahmoud Dahoud, Andreas Christensen, Nico Elvedi, Denis Zakaria nebo Florian Neuhaus. Ti všichni dostali i díky Eberlovu citu v útlém věku šanci. ”Gladach si vždy zakládal na produkci hráčů z vlastní akademie nebo vybírání talentů, aby je prodával dál,” shrnul trefně nedávno v O2 TV známý trenér František Straka, který má k německému fotbalu a především pak k Borussii, za kterou hrával, speciální vztah.

Eberlovy kroky mají též vliv na finanční chod klubu. Sportovní manažer Hříbat dokáže hráče přivést za hubičku a následně prodává vyzrálé plejery za výrazně vyšší částku. Například jako víno zraje odchod Granita Xhaky do Arsenalu za 45 milionů euro, zvlášť s přihlédnutím na stagnující formu švýcarského reprezentanta. Zatímco Xhaka je vůbec nejdražším hráčem, který kdy Gladbach opustil, nejvíce peněz vydala Borussia za Alassana Pléu, za nějž do francouzského Nice putovalo 23 milionů euro. Částku 10 milionů pak překonalo jen dalších sedm posil.

Kvalitní práce neunikla pozornosti Bayernu, jenž chtěl Eberla údajně přivést do vlastních řad. Mnichovský odchovanec ale stále zůstává u řeky Niers. A před několika dny zažil s ostatními Hříbaty další milník v podobě postupu do jarního play-off Ligy mistrů. Další sladká odměna pro prozíravého manažera.


Kdy se bude vyhrávat?

Je třeba deklarovat, že titulek článku není zcela přesný. Jak vidno, Gladbach od roku 2011 nezažíval pouze rozkvět. Především Favreho odchod vyvolal značné rozpaky a k promyšlené strategii se Fohlen vrací až nyní s Rosem. Borussia taktéž po celou tu dobu nebojovala bez potíží o evropské poháry, jak by se dnes mohlo zdát.

Přesto se oproti letům minulým jedná o příjemnou změnu. Záchranářské strasti jsou minulostí, do Borussie míří kvalitní hráči, často reprezentanti svých zemí. Pokud nepočítáme Bayern s Dortmundem, nenašli bychom v Bundeslize stabilnější celek než Mönchengladbach (možná společně s Leverkusenem). Ambiciózní Lipsko sice šlape na paty, avšak jeho příběh se od "tradičních” klubů přece jen liší.

Otázkou tedy zůstává, kam se ještě může Gladbach posunout. Ligový triumf? O něm určitě Hříbata ráda sní. Jenže sesadit Bayern z trůnu nedokázal za posledních osm let ani o chlup silnější Dortmund. Reálně navíc Fohlen konkurují ještě Leverkusen s Lipskem, s nimiž v posledních sezonách tvrdě bojovala o vstupenku do Champions League. Muselo by se sejít hned několik faktorů, aby se Meisterschale po více než 40 letech vrátila do Mönechangladbachu.

Co dokazovat mají Borussen v německém poháru. V klubové vitríně sice visí tři zlaté medaile, ovšem zub času na ně povážlivě hryže. Během Eberlova panování jsou maximem Gladbachu dvě semifinále. DFB Pokal si přitom během té doby potěžkali ve Wolsfburgu nebo Frankfurtu - tedy ve městech, která Hříbata v Bundeslize dlouhodobě poráží. Taková trofej by se pro dokázání dlouhodobého vzestupu skutečně hodila.

Necháme se překvapit, co Fohlen vyvedou na jaře v Lize mistrů. Každopádně za oživení 70. let, kdy si Borussia zahrála finále Poháru mistrů evropských zemí a hned dvakrát opanovala Pohár UEFA, by se v Mönchengladbachu jistě nikdo nezlobil. Pořádný evropský zářez z posledních roků totiž rovněž absentuje. Opět přitom najdeme několik německých konkurentů, kteří si v nedávném období za hranicemi domoviny vedli lépe.

V Gladbachu se udělal pořádný kus práce, teď je třeba ji přetavit do hmatatelného úspěchu. Je jen dobře, že před Borussen stojí hned několik výzev. Uspokojení nehrozí, historické dědictví ostatně předurčuje Fohlen vítězit. Zároveň je dobré si čas od času připomenout, kde Hříbata ještě před 10 lety byla a jaký kus cesty od úspěšné baráže urazila. O motivaci je zkrátka v Borussia Parku postaráno.

S překážkami si Eberl a další umí poradit, teď je nutné zvládnout cílovou rovinku. Hříbata si již zaslouží nějaký ten dostih vyhrát.