Co nabídlo MS do 20 let (1/2): Zázrak z Oceánie a africké vzkříšení

Stranou všeobecného zájmu proběhl na Novém Zélandu poměrně prestižní šampionát - mistrovství světa hráčů do 20 let. Ze čtyřiadvaceti zúčastněných přitahovali největší pozornost mladí Brazilci, Němci či Portugalci, nakonec však zisk zlatých medailí překvapivě slaví Srbové. Vybrali jsme pro vás pár zajímavých témat na shrnutí; v první polovině se podíváme za Mali a Fidži...

Balkánský výběr možná nebyl oním klasickým dominantním vítězem typu 'start - cíl', ukázal však obrovskou soudržnost a nevídanou psychickou odolnost - tedy vlastnosti, které nejsme zvyklí v souvislosti se srbskou mentalitou vídat právě často.

Play-off se pro pozdější vítěze stalo zdánlivě nekonečnou sekvencí nervydrásajících prodloužení, od osmifinálového šťastný postupu přes Maďarsko až po vyšťavený, ale krásný konec následující závěrečný hvizd finálového zápasu s Brazílií. Střet Evropy s Jižní Amerikou tak dopadl výhrou starého kontinentu stejně jako před dvěma lety, kdy Francie v boji o titul přetlačila Uruguay.

Mladí Kanárci po cestě vyřadili i Portugalce, třetí velký favorit (Německo) pak skončil ve čtvrtfinále na štítu nakonec bronzového Mali. 'Bramborovou medaili' bere Senegal.

Nejlepším hráčem turnaje byl vyhlášen malijský záložník Adama Traoré, brankářům kraloval Srb Predrag Rajković a střelcům shodně Bence Mervó (Maďarsko) s Viktorem Kovalenkem (Ukrajina). Dva subsaharské týmy v semifinále viděl tento šampionát vůbec poprvé v historii, další rekordy pak padaly už ve skupinové fázi: německá krasojízda přes Fidži, Honduras a Uzbekistán přinesla hned šestnáct vstřelených branek, vysoce hodnocení Argentinci se poroučeli s předstihem už po dvou zápasech, a svoji premiéru si vedle Fidži (které mělo kvalifikaci výrazně snazší, neboť tradiční oceánský gigant Nový Zéland šampionát pořádal) odbyl i jihoasijský Myanmar. Pro obě země šlo o vůbec první velký mezinárodní turnaj v dějinách.

EuroFotbal.cz vám přinášel pravidelná previews a reporty vyřazovací fáze, s výjimkou osmi vypadnuvších jste tak měli možnost se s účastníky turnaje alespoň rámcově seznámit. Všech 24 týmů rozebírat určitě nechceme, minimálně čtyři z nich si ale zaslouží podrobnější vhled.

To samozřejmě platí zejména pro ty úplně nejlepší - vždyť na posledním tomto turnaji (v roce 2013 v Turecku) nastoupila ve finále řada borců, které letos můžeme vidět na Copě (za Uruguay) nebo za rok na Euru (za Francii). A to ještě opomíjíme fakt, že Zlatý míč z mistrovství "dvacítek" mají ve vitrínce i Messi s Agüerem nebo nejčerstvěji Paul Pogba.

Do Srbska a Brazílie však zalétne až ve druhé polovině souhrnu kolega Daníček. První naše zastávka leží daleko na jihu..

---

Hrdinové ze Sahelu a změna strategického diskursu v Africe

Ihned poté, co Malijci ve čtvrtfinále senzačně vyřadili Němce, Senegal si poradil s Uzbekistánem a myšlenka dvojnásobného zastoupení subsaharské Afriky v semifinále doznala reálných obrysů, rozdělily se reakce v podstatě do dvou táborů: jedni to vzali jako záminku k přiživování mýtu o "vzestupu africké kopané", druzí zase podotýkali, že rozdíly mezi jednotlivými týmy jsou v mládežnickém fotbale často minimální a vzhledem k tomu, že ani jeden z afrických vyslanců své soupeře napříč turnajem nikterak neznemožňoval, hrálo stěžejní roli především štěstí a efekt náhody. Oba tyto pohledy jsou na první pohled podepřeny smysluplnými argumenty, skutečnost nicméně leží někde mezi.

V první řadě, jak už jsem na tomto serveru podotýkal dříve, mluvit o 'africkém fotbale' jako o jakési homogenní jednotce, která by snad měla být schopná kontinuálně růst či vadnout, je stejná hloupost jako snažit se podobně jednoduchým způsobem obsáhnout vývoj evropského či asijského fotbalu. Afrika má přes padesát členských asociací FIFA, některé její národy kráčí ve vývoji kopané správným směrem, některé krachují a jiné zase přešlapují na místě.

Zadruhé, štěstí je na podobných turnajích zapotřebí vždy; u zápasů, kde rozhoduje jediná individuální chyba (či dokonce penaltový rozstřel), je tak důležitější dívat se na tým jako celek, ne jen pouze na konečné skóre. Samozřejmě se objevila i klasická mantra o 'předčasné vyspělosti' mladých Afričanů, jenže pokud bychom už tento pohled přijali, pak museli být tito hráči předčasně vyspělí na každém turnaji - a přitom poloviční semifinálovou účast měl střed a jih černého kontinentu až nyní.

Pokud však zúžíme pohled pouze na výsek ohraničený ze severu Sahelem, z východu konžskými lesy a z jihu a západu atlantickým pobřežím - tedy na oblast Guinejského zálivu a přilehlého okolí - můžeme už určité trendy vypozorovat s poměrně velkou přesností. Subsaharská oblast převzala formální kontrolu nad africkým fotbalem v roce 2012, kdy Zambie Hervého Renarda vyrvala kontinentální zlato z egyptských rukou, a od té doby je dynamika lokálního rozložení sil relativně čitelná: arabský sever skomírá, kdežto potomci Drogbovy a Essienovy generace stoupají nahoru.

Na příkladu malijské dvacítky pak lze krásně ilustrovat zásadní taktický přelom, který sejmul z lokálního piedestalu archetyp arabského technického playmakera a dosadil na jeho místo skvěle fyzicky vybaveného černého univerzála. Paralela mezi tímto Mali a nigerijskými seniory, kteří v roce 2013 ovládli Pohár narodů, může do budoucna posloužit jako základ nového strategického diskursu - který nyní pod Saharou určují rozestavení 4-3-3, úderné protiútoky a velký důraz na přesné vymezení rolí v ofenzivě (na rozdíl od dřívějšího spoléhání na přehršle individuálně zdatných hrotových forvardů).

Výše zmiňovaný Adama Traoré, čerstvý držitel ceny pro nejlepšího hráče turnaje, pak rozvíjí roli nového afrického playmakera - zatímco devadesátá léta dala kontinentu ideál míčového kouzelníka Jay-Jaye Okochy, v posledních letech se jižně od arabských dun vzhlíží spíše k Johnu Obi Mikelovi (alespoň tedy tomu z před dvou let). Traoré, stejně jako Mikel, hraje v klubu na defenzivní pozici; kouč Lille René Girard jej ve svém 4-3-1-2 protočil na všech záložních postech kromě toho ofenzivního, tedy jinými slovy toho, který zaujímá v juniorské reprezentaci.

Traoré odehrál celý turnaj na nejvysunutější pozici ze středového tria, strážen štítem Diarrou a neúnavným dynamem Samassékouem; obranný střed ještě zezadu hlídal dvoumetrový habán Maïga (mimochodem ročník 1997), zatímco na krajích jeho čtveřice řádili bleskurychlí Sakho s Koném. Vepředu pak řádili zejména technicky velice dobře vybavení křídelníci Doumbia a Gbaklé, čímž docházelo k jednomu na Afriku dosti zvláštnímu efektu - 'devítka' Diallo najednou nebyl nejdůležitějším mužem ofenzivy, ba dokonce měl na podobu výsledků ještě menší vliv než krajní beci. Idea pracovitého, presujícího hrota je vítaným osvěžením taktického pelmelu, který doposud hrotovým útočníkům v takřka posvátné úctě přenechával zodpovědnost ideálně úplně za vše.

Rychlost a jednoduchost, s nimiž malijský potěr dokráčel ke třetímu místu, samozřejmě nevznikly v nigerijské laboratoři v lednu 2013, nicméně důraz na pokud možno maximální eliminaci zbytečných ztrát a prostojů a účelný přechod do útoku - či, jinak řečeno, důraz na funkční a smysluplný taktický profil - jasně kopíruje cestu, kterou vydláždili Renard se Stephenem Keshim. Místní motivátoři typu Akwasi Appiaha s Ephraimem Mashabou sice možná herní strategii neřeší vůbec, pro Afriku je ale dobré vědět, že v mládeži se s tímto slibným 4-3-3 systematicky pracuje.

V jinak dosti uvolněné atmosféře šampionátu jsme se mimo malijského bronzu dočkali i okamžiku, kdy senegalský kouč Joseph Koto zcela vážně a metodicky plánoval cestu až do finále (ačkoliv na hřišti se symbolem jeho týmu stal flegmatický 'šaman' mezi třemi tyčemi, Ibrahima Sy), nebo až agresivní reakce jeho nigerijského kolegy Manu Garby na obvinění gólmana Joshuy Enahola z 'tradiční africké' nespolehlivosti.

Koneckonců, týmy na šampionát dodala Afrika celkem čtyři - přičemž dva si to rozdaly o bronz, Ghanu vyřadilo v osmifinále právě Mali a Nigérii vyprovodili v téže fázi našlapaní Němci. Super Eagles měli zkrátka tu smůlu, že jim chyběl jejich vlastní Traoré - jinak totiž, přesně podle diktátu nových tepajících trendů ze Zálivu, hráli s Malijci prakticky totéž...

---

Řezníci v ráji aneb Historie mezi palmami

Frank Farina, kouč a zároveň i technický ředitel fidžijských juniorů, sdělil před začátkem turnaje v rozhovoru pro australský Guardian jeden úsměvný příběh; pojednával o tom, jak k němu přistoupil jeden z místních novinářů a otázal se, zda by bylo možné všechny zápasy natáčet. Farina přisvědčil a zeptal se na důvod. "Protože fotbal na Fidži nemá žádnou videotéku," odvětil žurnalista. "Náš nejslavnější moment přišel v roce 1988 v zápase, který nikdo nezaznamenal. Rádi bychom založili nějaký archiv."

V onom vzpomínaném utkání dokázal výběr melanéských hrdinů zdolat Austrálii, která v té době měla v zádech slavná vítězství proti Argentině a Jugoslávii; o fidžijské výhře 1:0 rozhodl ve druhé půli střídající Ravuama Madigi. Hrálo se tehdy v městečku Nadi, v extrémních klimatických podmínkách; Australané se dokonce nemohli ani pořádně připravovat, protože stoprocentní vlhkost a vysoká teplota přilákaly na jejich tréninkové hřiště stovky žab. Po další necelé dvě dekády se reprezentanti titěrného pacifického souostroví potkávali se Socceroos v oceánských kvalifikacích a jejich budoucnost vypadala více než slibně - národ, který po novozélandském vzoru vždy fandil spíše rugby, patřil k regionálním fotbalovým mocnostem.

"Když jsem aktivně hrál, měla Oceánie tři velké týmy - Austrálii, Nový Zéland a Fidži," vzpomíná Farina, načež s hořkostí dodává: "V posledních pěti letech se ale situace změnila a týmy jako Šalomounovy ostrovy, Vanuatu nebo Papua-Nová Guinea dokázaly s Fidži srovnat krok. Hrajeme málo mezinárodních zápasů, na mládežnické úrovni se místo na vývoj hledí pouze na výsledky."

Hned trojnásobný historický úspěch - nejprve postup na první FIFA turnaj v dějinách, poté první vstřelený gól (Iosefo Verevou jím zmírňoval prohru 1:8 s Německem) a nakonec i šokující triumf 3:0 nad Hondurasem - proto přichází ironicky v době, kdy může nadělat více škody než užitku. Spíše než plácat se po ramenou by osoby odpovědné za stav fotbalu na ostrovech měly využít tohoto okamžiku k vybudování kompletně nové vývojové platformy. Potenciál totiž na Fidži je, jen je nutno s ním správně pracovat.

Na internetových stránkách listu Fiji Times se dokonce objevil i nebývale kritický článek, volající po zachování maximální možné střízlivosti; jeho autor připomíná, že kvalifikační cesta na šampionát byla s automatickou účastí Nového Zélandu vlastně triviální záležitostí, a odvolává se na šťastnou remízu 2:2 s Vanuatu. "V tom zápase Vanuatu ukázalo, jak se má hrát fotbal. Jeho hráči drželi míč na zemi, přihrávali si nakrátko a vyvarovali se ztrát, kdežto Fidžijci splašeně pobíhali sem a tam. (...) Vůbec nebyli schopni hrát konstruktivně, ba dokonce ani podržet balon," vzpomíná na nákopy na vysoké útočníky, a ptá se: "Je tohle opravdu způsob, jakým na Fidži hrajeme fotbal? To se hráči vůbec nic nenaučili z televize, kde zdarma koukají na Premier League, na Ligu mistrů, na světové šampionáty?"

Toto obvinění z nefotbalovosti a neelegance dává smysl - fotbalisté z Fidži skutečně nejsou žádnými panenkami. Už ve vzpomínané legendární porážce našlapaných Australanů to bylo více než patrné. Tehdejší kouč Billy Singh měl k dispozici možná nejlepší tým lokální historie, jenže k udolání Socceroos (do jejichž tehdejší generace patřil i mladý Farina) to přesto stačit nemohlo, a tak si ostrované pomáhali, jak mohli - od vyhlášení extra bonusů 500 dolarů na hlavu v případě vítězství až po efektivní odmítnutí jakékoliv fotbalové estetiky.

"Když praštíte jednoho z našich hráčů, okamžitě vás praští zpátky. Vůbec nás nezajímají nějaké červené karty, prostě se rveme, dokud někdo nepřijde a neodtáhne nás pryč," vysvětloval Singh specifika 'rugbyové' mentality svého týmu, zatímco australský křídelník Scott Ollerenshaw vzpomíná: "Hned ze začátku zápasu jsem si nabíhal dopředu a najednou proti mně vystoupil jeden z jejich obránců. Byl to obrovský, strašidelný chlap. Dal mi loktem do hlavy a řekl 'Nesnaž se utéct.' Bylo to děsivé."

Samozřejmě, že Farinovi mladíci přistupují ke svému řemeslu profesionálněji - nyní už by neměla hrozit taková ostuda jako v odvetě před sedmadvaceti lety, kterou Australané už s přehledem ovládli (5:0) a Fidžijci zareagovali vyvoláním hromadné rvačky - fragmenty této jejich zažité filozofie však stále přetrvávají. Novinář Kelvin Anthony po porážce Hondurasu podotkl, že Fidži svého soupeře pouze přestřílelo, nikoliv přehrálo, jenže nabízí se otázka, jestli by něčeho takového bylo vůbec schopno. Taktika, kterou citovaný článek z Fiji Times výsměšně pojmenovává jako "dvě přihrávky a okamžitá ztráta nebo nákop", ostatně v důsledku fungovala.

Honduras sice působil viditelně fotbalovějším dojmem, jenže zatímco Australané v roce 1988 Fidži skutečně ždímali, trefovali tyče a břevna a zahodili obrovské množství gólovek, středoameričtí mladíci proti Farinově výběru ničeho podobného nedosáhli. "Plánovali jsme nasadit vysoký pressing, využít svoji přirozenou agresivitu a prostě na ně 'vlítnout', což se také povedlo," liboval si kouč, jehož tým vedl 2:0 už po devatenácti minutách hry a po celou dobu trvání zápasu Honduras do ničeho reálně nepustil. Soupeřovi hráči sice možná měli šikovnější nohy, namotivovaní, fyzicky ohromně silní Fidžijci však byli vždy o krok vepředu.

Otázka nyní zní - co dál? Je fotbalová situace na ostrovech ve skutečnosti dobrá nebo špatná? Farina věří, že z tohoto týmu vzejde kostra, která o pár let později dokáže zabojovat i o seniorské mistrovství světa; jiní jsou ale skeptičtější. Legendární australský komentátor Les Murray má například jasno o tom, že pokud se má Fidži vrátit zpět na pozici dominantní síly v oceánské kopané, musí začít od pořádné výchovy domácích trenérů. "Hráči z Fidži mají přirozený talent, ale to samo o sobě nestačí - musí se s nimi také adekvátně pracovat. Je to sice malá země, ale spoustu malých zemí má ve fotbale úspěchy. Je potřeba větších investic, zejména do mládežnických struktur. Fidži musí vychovávat více hotových hráčů. Jak je možné, že v A-League (australská nejvyšší soutěž - pozn. red.) nastupuje pouze Roy Krishna?" přemítá.

Murray se shoduje s krajanem Farinou v jedné důležité otázce - důrazu na progresivní vývoj mladých místo přílišného lpění na výsledcích. "Chtěl bych všem Fidžijcům vzkázat, aby nepřikládali velkou váhu výsledkům, které dvacítka na mistrovství udělá," prohlásil před startem letošního šampionátu. "Pokud předvedou dobrý výkon a prohrají, je to v pořádku - za předpokladu, že se hráči něčemu novému přiučí. Stejně jako to platilo v případě Austrálie a mistrovství světa 2014. Fidži by nemělo pouze zaparkovat autobus a zuřivě bránit, něco takového nemůžete po dětech reálně požadovat. Je úplně jedno, kolik budou mít na konci bodů, důležité je, aby hráli s hrdostí a ochotou dále se vyvíjet," dodal. To bylo samozřejmě ještě před revoluční výhrou nad Hondurasem, ale podstata zůstává nezměněna.

"V Německu teď mají program, v němž ligy hráčů do 18 let na konci sezony vůbec nevyhlašují vítěze," přisazuje si Farina. "Tým, který loni vyhrál mistrovství světa, je produktem tohoto systému." Aby se něco podobného (ačkoliv samozřejmě na menší úrovni) podařilo prosadit i na Fidži, je podle něj stěžejní investovat do trenérů mládeže, podobně jako to nedávno udělali třeba na Islandu. "V celé zemi je méně než deset koučů s licencí B," kroutí hlavou. "Nechali byste řídit auto někoho, kdo nemá řidičský průkaz? Asi ne, že? Tak proč necháváme mladé fotbalisty v rukou trenérů, kteří neumí trénovat?"

Pointa je tedy jasná - i ve světle obrovského úspěchu, nového milníku, který pro fidžijskou kopanou představuje první účast, gól i vítězství na velké mezinárodní soutěži, čeká tento národ ještě spousta práce, než se jeho fotbalisté skutečně vyšplhají na špičkovou úroveň. Bývalý kapitán Vishwa Nair dokonce tvrdí, že na Fidži se stále hraje stejně jako před třiceti lety - tedy v době, kdy hrdinové z Nadi porazili Australany a nevědomky tak stanovili precedens, 'jak se to má dělat'.

Pokud výhra, které reprezentace 'dvacítek' dosáhla nad stejně starými Hondurasany, bude mít na další vývoj fidžijské kopané podobně drtivý efekt, mohl by se Farina dost dobře stát průkopníkem nové úspěšné éry...