Čím je fotbal pro Bosnu a Hercegovinu?

Postup Bosny a Hercegoviny na světový šampionát do Brazílie, kde balkánský celek zažívá ostrou premiéru, byl pro celý národ obrovským svátkem, který logicky slavila celá země. Země, která je rozdělena mezi tři národy a tři náboženství. O tom, co fotbal pro tamní obyvatele znamená, jsme si povídali nejenom s tím nejpovolanějším Čechem, trenérem Jiřím Plíškem, jenž v Sarajevu působil.

O tom, že úspěchy i porážky reprezentačního výběru mají sílu spojovat příslušníky národa, nemůžeme v žádném případě pochybovat. V této souvislosti si ale naopak musíme uvědomit, že Bosna a Hercegovina, jeden z nástupnických států bývalé Jugoslávie, je zemí, ve které se střetávají tři různé národy, vyznávající odlišná náboženství a mající nadmíru trpké vzpomínky na doby nedávno minulé. "Reprezentace je ale spojuje. Rivalita, která je na klubové nebo lokální úrovni, na ni nemá vliv. Okolo reprezentačního týmu jsem nikdy nezaznamenal, že by někdo řešil, kdo je jaké národnosti. Je to pro ně Bosna a Hercegovina a všichni jsou na ni hrdí. V jiných sportech moc úspěchů nemají, a tak je pro ně fotbal opravdu něco extra," vysvětluje Jiří Plíšek, fotbalový trenér, jenž vedl v české nejvyšší soutěži Teplice, Slovácko a Hradec Králové. A ví, o čem mluví. Ve svém fotbalovém životopisu má totiž napsány i dvě sarajevské kapitoly. Jedna se jmenuje Željezničar, druhá pak FK.

Nejvýznamnější postavou reprezentačního týmu Bosny a Hercegoviny je nyní bezpochyby Edin Džeko. Pokud fandíte Manchesteru City, bude vaše srdce na bosenských tržnicích a v obchodech plesat nadšením. Dres "Citizens" s desítkou, kterou Džeko obléká, najdete na každém rohu. "Jeho příběh je ukázkou pracovitosti a splnění si snu. Můžu to potvrdit také z pozice toho, že když jsem byl ještě v Sarajevu, přijel za mnou novinář z prestižního anglického časopisu. Zajímalo ho moje spojení s Edinem a právě prezentování národa ve světě. Nyní je Edin skvělou reklamou pro celou Bosnu. Jeho role je velmi významná," říká Plíšek, který stál za příchodem Džeka do Česka, odkud se tento šikovný útočník prostřílel přes Ústí nad Labem a Teplice až k angažmá ve Wolfsburgu, se kterým získal bundesligový titul a nasadil si korunu určenou pro krále kanonýrů německé ligy.

V roce 2011 se stal druhým nejdražším nákupem Manchesteru City v historii. O významu Džekovy popularity v jeho domovské zemi hovoří také fakt, že se v roce 2009 stal ambasadorem UNICEF pro Bosnu a Hercegovinu. "Byl jsem vychován během války, a tak vím velmi dobře, jak dětství postižené vyhnanstvím, chudobou, násilím a strachem vypadá. Kvůli tomu je pro mne velkou ctí podporovat UNICEF a přispět ke zlepšení života všech dětí, jež stále žijí v chudobě, které jsou vystaveny násilí a jejichž práva na ochranu, zdravotní péči a vzdělání jsou snadále potlačována," prohlásil při svém jmenování ambasadorem pravděpodobně nejznámější Bosňan současnosti. Nicméně určitě není jediným bosenským fotbalistou, který si podmanil slavné soutěže starého kontinentu. "Do doby, než přišel Edin, byli velkými hvězdami Hasan Salihamidžić a Sergej Barbarez. Jeden hrál v Bayernu Mnichov a poté v Juventusu, druhý v Hamburku. Edin pro ně ale má díky tomu, že je, jak říkají, "dítě Sarajeva", protože tam prožil válku, úplně jinou morální hodnotu," konstatuje Plíšek.

Z fotbalových příznivců ze Sarajeva je také cítit obrovská hrdost na to, že největší hvězda bosenské kopané pochází právě odsud. "Koukejte se, na tomto trávníku začínal s fotbalem jako malý kluk Edin Džeko. To je náš nejlepší fotbalista," hlásají nadšeně dva fanoušci Željezničaru, když společně sedíme v ochozech jejich stadionu. I minulost tohoto stánku je, jak nám vzápětí vysvětlují, pohnutá: "Přímo hřištěm probíhala bojová linie, která rozdělovala Srby a Bosňáky. Je to asi jediný stadion, který něco podobného zažil. Všechno tu bylo zničené,".

Z popisu dalších válečných událostí, které se ve městě ještě relativně nedávno odehrávaly, nás mrazí. Jeden takovýto fotbalový příběh přidává i Jiří Plíšek: "Představte si, že v kabině sedí jeden den mužstvo složené z kluků všech národností a druhý den přijde do kabiny jen pět muslimských hráčů, Bosňáků, a nikdo jiný tam není. Co se děje? Začala válka a oni o tom jako jediní neměli žádné informace. Všichni ostatní, se kterými byli kamarádi, to věděli. Jaký pocit může člověk uvnitř mít? V životě se setkáme s různými podvody a zradami, ale tohle je jiná kategorie," říká. "Když si představíte, že byste patnáct let zpátky přišel ve válce o polovinu rodiny a bylo to proto, že se o to přičinil někdo, s kým jste chodil do školy a ještě nedávno jste s ním byl kamarád... Myslím si, že my to nejsme schopni vstřebat. Je to něco úplně mimo naši realitu," dodává vzápětí.

Roli, kterou hraje v Bosně a Hercegovině fotbalová reprezentace, však do značné míry podkopává nevraživost mezi kluby. Ty jsou totiž velmi často definovány na národnostním principu. Typickým příkladem takovéto štěpné linie je bezesporu Mostar. Pomyslné sjednocení znesvářených národů města, Bosňáků a Chorvatů, proběhlo v roce 2004, kdy byl znovu vztyčen v občanské válce zničený Starý most, který opětovně propojil břehy řeky Neretvy. Nicméně Mostar zůstal i tak stále rozdělen. Dva národy, dva fotbalové kluby. Bosňáci a Chorvaté, FK Velež a HŠK Zrinskij. "O fotbale si s vámi budu moc rád povídat. Ale fandím Veleži. Neptejte se mě, prosím vás, na Zrinskij. O těch vám řeknu pouze to, že tento klub byl do války zakázaný. Potom ho znovu založili a ukradli nám stadion," potvrzuje slova o této nejenom sportovní rivalitě příznivec Veleže.

Stadion pod Bijelim Brijegom. Tak se jmenuje hřiště, kolem kterého v Mostaru stále planou vášně. V době komunistické Jugoslávie, kdy byl celek Zrinskij v důsledku svého nacionalistického charakteru zakázán, na něm nastupovali hráči Veleže. Během války byl tento stadion poničen a po jejím skončení nastal pro fanoušky slavnějšího z mostarských klubů šok. Na více než sto let bylo totiž toto hřiště s druhou největší kapacitou v Bosně a Hercegovině pronajato chorvatskému klubu, který v 90. letech obnovil svou činnost. Velež, jenž s tímto rozhodnutím stále nesouhlasí, našel alternativu na malém stadionu pro několik tisíc diváků ve Vrapčići. Nicméně otázka stadionu zůstává nadále palčivým tématem. "Když se půjdete podívat na stadion, kde jsme dříve hráli, a nebudete vědět cestu, zeptejte se lidí. Rádi vám poradí. Ale neříkejte jim, že chce jít na stadion Zrinskij. Řekněte prostě jen na stadion a oni už budou vědět," radil nám během návštěvy Mostaru zmíněný fanoušek FK Velež.

Otevřené střety mezi příznivci mostarských týmů nejsou také ničím zcela netypickým. V sezóně 2011/12 došlo k nepokojům během pohárového utkání poté, co šel bosňácký celek v posledních minutách střetnutí do vedení. Následovalo vběhnutí hooligans Zrinskij na hrací plochu, úprk hráčů Veleže do kabin a vlna násilností. Mostarské derby však zdaleka není jediným kláním, které bylo spojeno s bitkami fotbalových příznivců. Připomeňme dále střet z roku 2009 mezi rowdies FK Sarajevo a Širokiho Brijegu, jehož fanoušci jsou převážně Chorvaté. Během těchto fotbalových nepokojů byl smrtelně zraněn sarajevský příznivec Vedran Puljić, což mělo za následek nárůst napětí a protesty v hlavním městě Bosny a Hercegoviny.

Velmi často jsou tak právě fotbalové stadiony v Bosně a Hercegovině místy, kde se naplno projevují negativní společenské nálady, které mají bezpochyby konfliktní potenciál. "V předloňské sezóně došlo k tomu, že se zrušily zájezdy hostujících fanoušků na stadiony, protože tam vznikaly různé bitky s nacionalistickým podtextem. Končilo to také napadením hráčů, což se stalo v Mostaru, když tam hrál Željezničar. Je to živené veřejností a samozřejmě také politikou, protože situace v Bosně je velmi křehká. Tomu nepřispívá ani fakt, že se tam setkáváme se spoustou ekonomických problémů, jako je třeba obrovská nezaměstnanost. Tvrdí se, že je až 40 % mladých lidí nezaměstnaných. Jsou to takové podpůrné procesy. Vždy se objeví způsob, jakým je možné toto ventilovat," vysvětluje.

Onou pomyslnou jiskřičkou, která často zažehává požáry mezi příznivci dvou soupeřících klubů, je také užívání nacionalistické symboliky tamními rowdies. "Ve chvíli, kdy někdo během zápasů vytáhne vlajky se symboly, které se používaly během války, je to problém. Právě toto také spouští bitky mezi fanoušky. Je to sice zakázané, ale stává se to. Bývalo to prakticky v každém utkání... Nejvíce to dělají Srbové," říká bývalý kouč Teplic, Slovácka či Hradce Králové.

Naopak na druhou stranu jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, že se mezi fanoušky objevují i symboly zcela opačného rázu. Během domácích klání mostarského Veleže si nemůžete nevšimnout velké vlajky, na které je namalovaná tvář Josipe Broze Tita, nejvýznamnějšího představitele komunistické Jugoslávie. Ostatně fotbalová hřiště nejsou jediným místem, kde se s ním setkáte. Již zmíněný stadion Veleže ve Vrapčići leží shodou okolností v Titově ulici. "Strašně ho uznávají, protože si uvědomují, že za Tita se měli dobře. Byl na ně tvrdý, vytvořil nějaká pravidla a byla tam disciplína a hierarchie. Lidé si žili dobře a dohromady. Neřešili nějaké problémy typu, kdo ke komu patří. Zároveň měli nějakou životní úroveň. Dneska? Životní úroveň je velmi snížená a problémů mají mraky. Tito je pro ně symbol pořádku, bezpečí a kvality života," objasňuje nám pohled veřejnosti na jugoslávského komunistického politika současný trenér královéhradeckého celku.

Právě o tři Plíškem zmíněné prvky (pořádek, bezpečí a kvalitu života) oblast Bosny a Hercegoviny s válečným konfliktem definitivně přišla. Stala se sice mezinárodně uznávanou nezávislou entitou, ale jen stěží můžeme v souvislosti s tímto nástupnickým státem Jugoslávie hovořit o nějakém harmonickém poválečném vývoji. Mohl by fotbal tyto problémy překonat? Ano i ne. Kopaná má v této krásce Balkánu s krutou minulostí janusovskou tvář. Fotbalová reprezentace má určitě velmi významný potenciál ve smyslu spojení všech obyvatel země. Na druhou stranu zde ale existují kluby, které jsou primárně definovány jako celky různých bosenskohercegovinských národů a dalo by se tak říci, že jakýsi pocit sounáležitostí, který vytváří reprezentační výběr, podkopávají. Na otázku, jaká z těchto fotbalových tváří v Bosně a Hercegovině budu v budoucnu vidět zřetelněji, nám může odpovědět pouze čas.

Autoři článku by chtěli poděkovat Jiřímu Plíškovi za jeho ochotu věnovat jim svůj čas a poskytnout rozhovor na toto téma.

Tento článek vznikl díky grantu Katedry politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU v rámci projektu Fotbal jako nástroj socializace v rozštěpených společnostech. Příklad balkánských zemí.