CHILE 1962 TROCHU JINAK

Evropě se rozhodnutí FIFA moc nelíbilo. Chile? A kdo tam má letět, mají tam vůbec po tom zemětřesení nějaká letiště? A budou umět zorganizovat takovou akci? Opak byl pravdou, celé Chile hrálo na tomto šampionátu, bez výjimky. Hrdost tohoto národa a genialita jednoho muže vyvážili nezkušenost. A Československo? Fantastické!

Když bylo v roce 1958 oficiálně přiděleno pořadatelství MS 1962 Chile, jeden z nejmladších funkcionářů v sále, reprezentant této země, 34letý Carlos Dittborn, ředitel Národní banky v Santiago de Chile, narozený sice v Rio de Janeiro, ale chilským rodičům, povstal a pronesl tato památná slova: "Protože nemáme nic, uděláme všechno!" Dokázal to ruku v ruce s miliony Chilanů. Ale bylo tak obrovské jeho pracovní vypětí, že měsíc před zahájením prvního zápasu, ve věku 38 let, zemřel na zástavu srdce. Dittborn dotáhl práci až do konce. A to když sliboval úspěch, netušil, jaká katastrofa jeho zemi postihne...

V den oslav 150. výročí nezávislosti, 11. května 1960, zasáhlo rozsáhlé zemětřesení 400 tisíc kilometrů čtverečních území, zahynulo na 5 tisíc lidí. FIFA byla na vážkách, ale znovu vše zachránil Dittborn. Na půdě nejvyššího fotbalového orgánu opravil svá předešlá slova: "Nezůstalo nám nic, nechte nám alespoň MS!" Sešlo z výstavby nových, velkých stadionů, hrálo se jen ve čtyřech městech.

Do kvalifikace se přihlásilo 56 týmů, rekord, Chile pak znovu vidělo 16 nejlepších. "Iberoamérica" byla reprezentována domácími, dále startovala Brazílie, jako obhájce titulu, Argentina, Uruguay, Mexiko a poprvé také Kolumbie. Zbytek byl z Evropy. Maďarsko, Itálie, Bulharsko, Španělsko, Švýcarsko, Československo, Anglie, SSSR, SRN a Jugoslávie. Televize byla znovu u toho a stala se velice důležitou složkou celého mistrovství. Ukázala světu Chile od severu k jihu a od západu k východu, napomohla k vybudování zcela nové sítě telekomunikací.

O naší cestě na tento šampionát se dočtete podrobněji v druhém článku kolegy Marka Chromčáka, já jen v krátkosti chci připomenout rozhodující utkání. Ve skupině jsme měli Skotsko a Irsko. Je jasné, že jsme radostí zrovna neskákali, ostrovní fotbal nám nikdy moc neseděl. S Iry nemělo Skotsko problémy, my také nezaváhali. Skotové je porazili dvakrát a skóre bylo 7:1, my dokázali to samé a branek jsme dali deset, dostali dvě. Protože jsme ale po výhře nad Skotskem v Bratislavě (4:0) v Glasgově prohráli 2:3, muselo se hrát rozhodují utkání na neutrální půdě. Kde to bude? Dohady, hádky, zákulisní jednání. Nebralo to konce. Nakonec padl los na Heysel stadion v Bruselu.

Schrojf - Hledík, Pluskal, Popluhár, Tichý - Kvašňák, Masopust - Pospíchal, Scherer, Kučera, Jelínek, to byla jedenáctka, kterou Rudolf Vytlačil, všemi milovaný a uznávaný vídeňský Čech, poslal do boje. Hlavní postavou Skotů byl St. John. Dal nám gól ve 38. minutě a když jsme horko těžko Hledíkem vyrovnali, dal další. Ale my jsme měli eso v rukávu, Rudlu Kučeru. Deset minut před koncem vzal míč, obešel tři protihráče a zavěsil! Muselo se prodlužovat. Tam jsme již kralovali my, nejprve Tomáš Pospíchal, pamatujete na jeho slova o tom, že fotbal nemá logiku?, a poté Andrej Kvašňák, "východniar" v rudé Spartě, co se ve vápně skládal jak šraňky, zajistili vítězství a postup.

První zápas mistrovství se hrál 30. května a Chile v něm porazilo Švýcarsko 3:1 k velké radosti nejen oněch 65 tisíc fanoušků na Estadio Nacional v Santiago de Chile. Jaké bylo toto mistrovství? Tvrdé, snad mnohdy až brutální. Zajímavé je, že znovu jedním z protagonistů byla Itálie. Její zápas ve 2. skupině proti domácím se stal dokonce nekontrolovatelným. Proč? Panovala zde "protiitalská" nálada. Oni si za to mohli ti z Apeninského poloostrova sami. V italských novinách se psalo o Chile jako o zemi hrůzy, chudoby, nepohostinnosti. Italové chtěli získat třetí titul a připravili se víc než důkladně. Dva trenéři, tři maséři, tři lékaři, zubař, psycholog, odborník na dietologii, dva kuchaři, čtyři "špioni", čtyři tuny potravin a 500 kg masa k tomu, tři tisíce lahví minerálky. To vše přispělo k zahájení studené války, která se ve vzájemném utkání hodně rychle změnila v pořádně horkou! Anglický rozhodčí Aston si nevěděl rady. Vyloučil dva Italy, ale minimálně stejný počet hráčů měl poslat do sprch na straně chilské. Odpískal 48 hrubých faulů, ale 20 dalších, snad ještě brutálnějších, nepotrestal, nechal je bez povšimnutí. Italové hráli od 8. minuty bez Ferinniho a od 41. bez Davida. I tak se drželi až do 73. minuty. Nakonec prohráli 2:0.

Turnaj ale pokračoval, krásné fotbalové okamžiky se střídaly s ne tak oku lahodícím fotbalem, diváci se bavili a radovali z postupu domácích až do semifinále. Brazílie, obhájce titulu, hrála v naší skupině. A právě v utkání s Československem se zranil Pelé. Nesmělo se střídat, a tak se hvězda tohoto týmu ocitla na levé straně útoku. Víceméně se prokulhal ke konci zápasu. Proti němu hrál Jan Lála, podsaditý, kudrnatý Slávista, který neměl zkušeností na rozdávání. Kde by je také sebral, když se jeho sešívané, pardón, v té době modré, Dynamo - Slavia Praha, potácelo mezi 1. a 2. ligou. Honzík, jak mu všichni říkali, se zachoval jako gentleman. Zdravého Pelého nekompromisně hlídal a moc mu toho nedovolil. Zraněného se ale ani nedotkl, nechal ho zpracovat těch několik míčů, které dostal, sledoval ho ze vzdálenosti pár kroků. Nutno dodat, že Pelé se zachoval rovněž jako frajer. Nezaložil ani jednu akci, přihrával nakrátko, pouštěl míče do autu. Nevím, zda pro své krátké a pro Latince lehce vyslovitelné jméno Lála, nebo právě pro toto chování, se náš reprezentant stal miláčkem obyvatel přímořských lázní Viňa del Mar, kde se tato skupina hrála. Pelé vše ocenil ihned po zápase, ale zejména o čtyři roky později, když na MS 1966 v Anglii do něj kopali jak do hadráku, až ho do slova a do písmene dokopali...

Zodpovědnost po Pelého odstoupení tedy padla na jiné. Amarildo, Zito, Djalma Santos, Zagallo a Didí se museli ujmout jeho role. Ale byl tu jeden hráč, který se stal hvězdou mistrů světa. Zdálo se, jakoby hrál vlastní turnaj, vzdálen všemu dění, nervákům. Jmenoval se Garrincha. Byl to on, kdo dovedl Brazílii až na trůn. Stal se zastupujícím králem.

Ve čtvrtfinále si Chile poradilo s týmem SSSR (2:1), Jugoslávie poslala domů Německo (1:0), Brazílie zase Anglii (3:1), když Garrincha dal dva góly a zahodil penaltu. Naši po postupu ze skupiny, kde porazili Španělsko 1:0, remizovali s Brazílií 0:0 a prohráli, již jako postupující, s Mexikem 1:3 (Vašek Mašek ze Sparty dal gól v 15. vteřině!), hráli s Maďarskem a brankou Dolfi Scherera z tehdejšího VSŽ Košice vyhráli 1:0.

Semifinále pak bylo na jedné straně jihoamerickou záležitostí, na té druhé pak evropskou, a ještě k tomu socialistickou! Sjednocená federativní republika Jugoslávie, vedená pevnou rukou generála Josipa Broze Tita, si ten socialismus sice vykládala po svém, ale komunisti tam u moci byli. No a o těch našich snad ani nemá cenu psát, my ten socialismus měli dokonce v názvu země... Vyhráli jsme 3:1, první gól dal Kladeňák a Sparťan a Slávista, pan fotbalista, Josef Kadraba, dva další přidal již zmíněný Adolf Scherer.

Sen Chilanů skončil, ale probudili se z něj se ctí. Prohra 2:4 s Brazílií nebyla ostudou, Vavá dával čtvrtý gól až v 78. minutě. Ani v tomto zápase nechyběla vyloučení, tentokráte se poroučeli Landa z Chile a Garrincha, který dal první dva góly svého týmu. Bronz byl odměnou domácím za všechno utrpení a úsilí. Na Estadio Nacional vypukla radost z třetího místa po brance Rojase v 90. minutě, na Jugoslávce zbyla "bramborová" placka.

O den později, 17. června, se hrálo finále. Sovět Latišev přivedl na trávník dva celky, které se znaly do detailů. Josef Maopust, náš první držitel Zlatého míče nejlepšího fotbalisty Evropy, otevřel skóre v 15. minutě. Od Ašského výběžku až po Čiernou pri Čope vypukla obrovská radost, góóóól bylo slyšet hodně dlouho. Dokonce ještě i ve chvílích, kdy Amarildo o dvě minuty později vyrovnal. Zito a Vavá nás pak po přestávce odsoudili podruhé na stříbrný stupínek.

Krátce před půlnocí evropského času se pak prvotní zklamání proměnilo v jásot. Československo se radovalo. Cinkot skleniček neznamenal tentokráte novoroční přípitek. Tekla slivovička, borovička, čerešňovice... Na radost, na zdraví, na úspěch. Na stříbro. Nikdo netušil, že se jedná o poslední velkou radost na světovém mistrovství. Do dnešních dnů neopakovanou. Bude tomu 9. července 2006 jinak? Naváže Česko na stříbrnou minulost svých československých předchůdců? Držme si palce!

Ve vyprávění o MS 1934 hraném v Itálii jsme vzdali hold tehdejším stříbrným fotbalistům. Ti z roku 1962 si to zaslouží stejnou měrou. Takže díky, kluci, tedy pánové!

Kouba, Novák, Masopust, Pluskal, Adamec a Jelínek (Dukla Praha) Schrojf, Popluhár, Molnár (Slovan Bratislava), Tichý, Buberník, Scherer (Inter Bratislava, tehdy ČH) Lála (Dynamo Praha, dříve i později, vlastně i dnes, Slavia), Kos (Bohemians), Štibrányi (Spartak Trnava), Pospíchal (Baník Ostrava) Kadraba (SONP Kladno) Mašek (Sparta Praha, blahé paměti Spartak Sokolovo). Trenér nezapomenutelný Rudolf Vytlačil.


Víte že...?

Rozhodčí z "Liga Paulista" Joao Etzel Filho reprezentoval Brazílii. Druhým zápasem, který mu byl svěřen, byl ten mezi Kolumbii a Sovětským svazem. Když do konce utkání chybělo 27 minut, vedli "Sovětčíci" 4:1 a zdálo se být rozhodnuto. Coll, Rada a Klinger ale během 14 minut skórovali a srovnali utkání na 4:4. Byl to ale opravdu jejich fantastický výkon, který přivodil tento zvrat? Filho k tomu řekl: "Byl jsem to já, kdo vyrovnal. Moji předci byli Maďaři a já od invaze Rusů v roce 1956 tenhle národ nenávidím!" Politika do sportu nepatří, co říkáte...?

Několik dnů před zahájením MS 1962 indičtí a malajští astrologové předpověděli konec světa. Vznikla organizace Amnisty International. Alžírsko po dlouhé válce s Francií začalo budovat nezávislost. V Izraeli byl popraven válečný zločinec Adolf Eichmann...

Padlo 89 branek, 2,78 na zápas, ale výrazná osobnost se mezi střelci neobjevila. Garrincha a Vavá z Brazílie, L. Sánchez z Chile, Albert z Maďarska, Jerković z Jugoslávie, V. Ivanov ze SSSR, dali po 4 gólech...

Schrojf, Pluskal a Masopust se objevili v ideální jedenáctce tohoto mistrovství...

Autor tohoto článku patřil k těm, kteří fandili u rozhlasového přijímače se zeleným magickým okem. Bylo mu tehdy deset let a pár měsíců k tomu...