Cevoli po výhře v Lichtenštejnsku: Emoce trvaly několik dní. Hráči si neuvědomovali, jak jsou dobří

Až donedávna platilo, že San Marino vyhrálo jediný z 204 odehraných zápasů ve své historii, a to v roce 2004 v přátelském utkání proti Lichtenštejnsku. Tato nelichotivá bilance se však změnila letos na podzim, kdy se bílomodří setkali s knížecím státem znovu v rámci Ligy národů. Porazili jej doma i venku, díky čemuž si vysloužili pozornost celého světa, postup v soutěži a přepsání historie tohoto malého státu. Italská redakce Livesport Zpráv si po tomto milníku popovídala s trenérem týmu Robertem Cevolim.

Pro národní tým, který je podle žebříčku FIFA nejslabší na světě, se jednalo o nejvyšší výhru v historii. Tento počin by ovšem neměl zůstat ojedinělým. Cevoli, hlavní strůjce výsledků poutajících pozornost celého světa, je odhodlaný posunout laťku ještě výš.

Ačkoliv ještě u trenéra San Marina nevyprchala euforie z čerstvého postupu do Ligy C, přemýšlí již do budoucna. Je si totiž vědom scénářů, které umožní jeho týmu účast v play off mistrovství světa skrze poslední volná místa.

Na začátek je na místě vám pogratulovat. Uplynulo sice několik dní, euforie se ale zajisté ještě nevytratila. Na co konkrétně po takovém úspěchu nemůžete přestat myslet?

"Na ty obrovské emoce, jakmile rozhodčí zapískal konec zápasu. Trvaly několik dní. A pak jsme přemýšleli nad tím, jak jsme se do této pozice dostali. Co jsme si říkali s prezidentem během prvních setkání. Všechny ty situace, které se člověku vybaví, když se dějí takové zázraky. Ano, říkejme tomu zázraky."

Jak se vám podařilo přesvědčit mužstvo, že San Marino není nejslabším reprezentačním celkem planety?

"Tím, že jsem jim řekl, že jsem v nich zahlédl kvalitu. Neuvědomovali si, že jsou tak dobří, a podle mého názoru jsou. Mohli by v Itálii hrát v jiných ligách, místo toho zůstávají mezi amatéry a my nechápeme proč. Asi proto, že na hráče San Marina se v Itálii pohlíží trochu jinak, a to mě mrzí."

Vaši hráči vás nyní považují za mistra, co jste se ale naučil vy od nich?

"Že s velkou vůlí můžete dosáhnout velkých věcí. Potvrdili mi, že platí to, co jsem se naučil už během své hráčské kariéry: nikdy se nesmíte vzdát."

Kdy jste si uvědomil, že můžete dosáhnout podobných úspěchů? Jaký byl ten klíčový okamžik?

"Porážka se Slovenskem v přátelském utkání hraném loni v červnu v Rakousku. Připravovali se na mistrovství Evropy, ve kterém si počínali skvěle, a my jsme prohráli 0:4. To byl výsledek, který se dal pro San Marino dříve považovat za více než přijatelný. Místo toho byli na konci zápasu všichni v kabině naštvaní, vědomi si toho, že mohli udělat víc. Díky tomu jsem si uvědomil, že kluci chtěli dosáhnout něčeho důležitého."

Od první chvíle jste se zaměřil spíše na mladíky než na zkušený tým. Myslíte si, že někdo z mladších členů týmu bude moci jít ve vašich stopách a hrát jednoho dne v Serii A?

"Je tu několik velmi zajímavých mladíků. Jsou tu někteří 17letí a 18letí, kteří mají neuvěřitelné kvality. Nevím, jestli se jim podaří prosadit se v Serii A, ale myslím, že si mohou snadno vybudovat kariéru v předních italských soutěžích, třeba v Serii B. Podle mého názoru tam jsou tři nebo čtyři kluci, kteří se na tuto úroveň mohou dostat. To mě velmi těší a dává mi naději, že sanmarinský národní tým nedosáhl svého stropu, naopak může být ještě lepší. Věřím v to, že zde stále jsou velké rezervy pro růst."

Mezi nejzajímavější patří dvojčata Benvenutiovi, oba fotbalisté z mládežnických kategorií Sassuola. Jsou to zároveň synové Andrey Benvenutiho, mistra Evropy v běhu na 800 metrů z roku 1994.

"Přesně tak. A dodal bych ještě jednu věc. I v nižších kategoriích, v týmech San Marina do 17 a 19 let, jsou velmi zajímaví mladíci, kteří se vyvíjejí pozitivně. Nepochybuji o tom, že se z nich stanou budoucí hráči národního týmu."

Co to znamená být trenérem týmu jako je San Marino, který je složen převážně z poloprofesionálních nebo v některých případech dokonce amatérských hráčů?

"Vždycky bylo mým cílem jednou trénovat národní tým San Marina, a proto když se naskytla příležitost a zavolali mi, nepřemýšlel jsem o tom ani minutu. Myslím si, že trénovat národní tým své země je to nejlepší, co se trenérovi může stát, takže jsem se této šance chopil."

Houževnatost, nadšení, serióznost, tvrdá práce. Ve vaší filozofii je od každého kousek.

"Ano, a je v tom také velká náklonnost kluků ke své zemi. Pokaždé odevzdávají pro svou zem všechno a není to jednoduché, protože mnozí přijíždějí na trénink po dlouhém dni v práci. Je to trochu složité, ale oni do toho vždycky vloží spoustu vášně. Na konci každého tréninku jsme se s mými kolegy potkávali v šatně a vždycky jsme si říkali: "Mamma Mia, jak dneska zase trénovali!" Protože vždycky hráli s velkou chutí a odhodláním, v tom je jejich síla."

Je někdo konkrétní, kdo vás svou silou vůle překvapil více než ostatní?

"Ne, opravdu jsou takoví všichni, od nejmladšího po nejstaršího. Všichni pracují s velkým nasazením, soustředěním a odhodláním. Mimo fotbal dělají všechno, úplně normální práce: někteří jsou grafici, někteří skladníci, někteří studují na univerzitě a jiní ještě chodí do školy. Od všeho trochu, jako každý v jejich věku."

V tomto bodě se však laťka nevyhnutelně trochu zvedá. Jaký je další cíl?

"Je jasné, že když máte takové výsledky, vždycky jsou větší očekávání. Po našich úspěších se těšíme, až se poměříme s o něco silnějšími týmy a uvidíme, na jakou úroveň jsme se dostali. Myslím, že je to velká výzva."

Za dva měsíce jste dosáhli více vítězství než v celé historii sanmarinské reprezentace. Jste génius, nebo byli ti před vámi nedůrazní?

"Rozhodně nejsem génius. Nevím, jestli ti, kteří mě předcházeli, byli nedbalí. Teď jsme v krátké době vyhráli dva zápasy, ale zásluhy se musí rozdělit i mezi všechny ostatní. Vše začínalo již nějakou dobu zpátky, od příchodu prezidenta Tury, tedy před 6 až 7 lety. Změnili myšlení o fotbale, vytvořili důležitou akademii pro mládež. Zkrátka to určitě není jen moje zásluha. Přede mnou tu byl například Franco Varrella, trenér, pod jehož velením jsem měl možnost hrát v Serii B v Reggianě, a který je podle mého názoru mistrem fotbalu. Takže i on přispěl k tomu, že se mentalita tohoto národního týmu trochu změnila."

A kdo je váš maestro?

"Carlo Ancelotti. Naučil mě spoustu věcí. Snažím se ho napodobovat, ale ne vždy se mi to daří, spíš skoro nikdy. (smích) Naučil mě spoustu věcí, zejména z hlediska zacházení s mužstvem. Byl to trenér s nadhledem, to se pozná hned, a já měl to štěstí, že jsem ho měl na začátku kariéry. Byl to jeho první rok v roli trenéra v klubovém fotbale. S Reggianou jsme hned na jeho první pokus postoupili do Serie A. Měl způsob vedení týmu, který jsem už nikde jinde nespatřil. V žádném případě není náhoda, že se dostal tam, kam se dostal."