Čeští fotbalisté mnohdy špatně volí kluby. Popasuje se Karabec s nepřející Francií?

Stále víc mladých českých fotbalistů se snaží prosadit se v zahraničních ligách. Až na výjimky se jim však prorazit, případně se po delší čas udržet v základních sestavách předních klubů, nedaří. Nejčerstvějším transferem je přesun Adama Karabce (22) do Olympique Lyon. Volby správného angažmá rozebírá ve svém Prostoru expert Livesport Zpráv a skaut bundesligového Augsburgu Jan Morávek.

Letošní přestupové léto je z českého pohledu spíš ve znamení odchodů ze solidních adres. Tomáš Čvančara míří z Mönchengladbachu na hostování do Antalyasporu, David Jurásek z Benfiky do Besiktase, na stejnou adresu se bude dost možná stěhovat Václav Černý z Wolfsburgu. Dominik Janošek opustil Bredu a vrátil se do české ligy do Olomouce. To všechno jsou odchody, které ukazují na to, že našim fotbalistům ve špičkových soutěžích či týmech není přáno.

Mnohdy ale problém nastává hned od začátku, při volbě klubu, do kterého hráč zamíří.

Přesun Adama Karabce do Lyonu ve mně budí rozpaky. Upřímně, nejsem o správnosti jeho transferu z Hamburku do jednoho z nejambicióznějších týmů Ligue 1 přesvědčený. Adam si angažmá v HSV pochvaloval, cítil se v Německu dobře. Svými výkony na sebe upoutal pozornost. Jenže jeho forma nebyla úplně stálá a to, že si konstantní výkonnost neudržel až do konce, přispělo k faktu, že Hamburk nakonec Spartě opci ve výši čtyř milionů eur nezaplatil.

Osobně jsem si přál, aby v Hamburku zůstal, aby se mohl ukázat i v první Bundeslize, kterou pomohl vykopat. Aby dostal možnost předvést, že na to má. Myslím, že by měl větší šanci prosadit se v Bundeslize, než v lize francouzské, která je pro české kluky daleko náročnější výzvou. 

Ligue 1 je silová, fyzicky náročná, atletická, dynamická. Hraje ji spousta fyzicky skvěle vybavených kluků z Afriky, kteří na sebe chtějí upozornit. Adamův potenciál se v takovém prostředí může ztratit. Úplně nevěřím tomu, že by právě na hostování zde a v tak velké konkurenci pravidelně hrál.

Ze druhé Bundesligy míří do velmi kvalitního týmu a do ligy, která českým fotbalistům nikdy extra nesvědčila. Má svůj důvod, proč naši kluci v posledních letech do této soutěže nechodili. Jednoduše nejsou francouzskými kluby preferováni. Pokud se nepletu, tak posledními, kteří se v této lize nějakým způsobem výrazněji prosadili, byli David Rozehnal a Jaroslav Plašil. A samozřejmě Petr Čech, ale brankáři jsou trochu jiná kapitola.

Českému fotbalu fandím a klukům přeji, aby si v předních ligách udělali dobré jméno, tady ovšem vidím až příliš otazníků. Budu ale sám rád, když se v tomhle případě budu mýlit.

Proč se český fotbalista tak těžko prosazuje v předních zahraničních ligách, je téma na jinou a daleko hlubší analýzu. Je ale zřejmé, že i když v české lize hráč může vypadat dobře, náročnost pěti nejlepších lig je dnes úplně odskočená. A zároveň platí, že první rok v zahraničí bývá pro fotbalistu velmi náročný.

Člověk často neumí jazyk, musí se popasovat se steskem po rodině, přátelích a zázemí a v neposlední řadě s konkurencí, která je na podobné či lepší úrovni. Za těchto podmínek může hráč rychle ztratit sebevědomí z české ligy. I proto jsem názoru, že je vhodné volit nějaký rozumný mezikrok. Skoky, které čeští fotbalisté dělají, jsou mnohdy obrovské. Často mění prostředí po jedné sezoně a zase jdou dál a ne vždy na vhodnou adresu.

Pro to, aby na sebe hráč upozornil a získal kredit, je potřeba zvolit prostředí, kde bude nejdřív pravidelně třeba dvě nebo tři sezony hrát. Jako typově vhodná se mi jeví belgická nebo nizozemská liga, kde je možné na sebe upozornit i v týmech, které se pohybují ve středu tabulky.

Udělat krok zpátky někdy není od věci. Příkladem je Franjo Ivanovič, aktuální nejnovější posila Benfiky. Potkal jsem ho ještě jako hráč v Augsburgu a pamatuji si ho ze společných tréninků. Byl to kluk, který od dětství vyrůstal v Rakousku, vypadal zajímavě při malých hrách třeba čtyři na čtyři, jinak to od něj ale nebylo nic speciálního. Hrál za B-tým, klub mu pak ale smlouvu nenabídl, protože v něm neviděl potenciál.

Proto se rozhodl, že se přesune do Rijeky, do chorvatské ligy, v podstatě domů. Ani tam nebyl ve statistikách nijak výrazný, dal jen pár gólů, pak si ho ale vytáhl Union Saint Gilloise, který má vynikající skauting a dobrou práci s mladými hráči. V Belgii dal najednou 20 branek za sezonu, následovaly pozvánky do chorvatské reprezentace a před týdnem přestup za 23 milionů eur do Benfiky. Je to krásný příběh, který ukazuje, že cesta vzhůru může vést i přes menší ligy.

Věřím, že podobně správný krok udělal i Adam Hložek, pro kterého byl první přestup do Leverkusenu jednoduše velké sousto. Přesun do Hoffenheimu mohl vypadat jako krok zpátky, on ale naopak začal v týmu s menší konkurencí pravidelně hrát, dávat góly a nabírá sebevědomí. Jeho cena rozhodně neklesá a pokud se mu povede i další sezona, začne být znovu zajímavý i pro větší týmy.

Líbí se mi i cesta Dominika Pecha, který v létě odešel do Young Boys Bern. To je jeden z těch lepších a silnějších klubů ve Švýcarsku a pravděpodobně se pro něj otevírá daleko jednodušší cesta dostat se na hřiště, než v nabitém kádru Slavie. Také dnes sám asi můžu i potvrdit, že švýcarská liga je v Německu hodně sledovaná a když se člověku daří, cesta ze Švýcarska do Bundesligy je relativně snadná. Ta liga je pod drobnohledem, stejně jako rakouská, a kdykoli tam někdo vyletí a zazáří, bundesligové kluby na to bleskově reagují.

Trochu mě naopak mrzí případy Václava Černého nebo Dominika Janoška. Černý vyrůstal v nizozemské akademii Ajaxu, ale měl dlouho smůlu na zranění. Přesto jsem věřil, že po jeho úspěšných časech ve Skotsku by se ve Wolfsburgu mohl prosadit. Případný odchod směrem do Turecka by byl pro mě zklamáním. Janoška bych také rád ještě nějaký čas viděl v Nizozemsku.

Přijde mi škoda se z té cesty odklonit. Měl dobře našlápnuto a přišlo mi, že si v tamní lize udělal takové jméno, že by o něj nějaký tým, i kdyby ne špičkový, určitě zájem projevil. Myslím, že by mu to fotbalově dalo víc. Teď navíc vidíme, že ani v Sigmě téměř nehraje. Odhadnout a zvolit správnou cestu je ale samozřejmě složité a člověk může mnohdy až s odstupem zhodnotit, zda byla správná. Prožil jsem to sám, když jsem z Bohemians odcházel jako devatenáctiletý do Schalke.

Na stole jsem měl nabídky z PSV Eindhoven a Girondins Bordeaux. Vybral jsem Německo. V Schalke jsem absolvoval stáž, byl jsem v kontaktu s trenérem Ruttenem, který na mě udělal velice dobrý dojem. Schalke byl velký klub s velkými jmény. K tomu navíc holandský kouč a holandská škola, říkal jsem si, že je to skvělá příležitost pro mladého kluka. Jenže trenéra Ruttena vyhodili a přišel Felix Magath. Kdybych věděl, jak se to bude vyvíjet, zvolil bych tenkrát Eindhoven...

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.