Český fotbal tíží stejné problémy od žáků po A-tým, ví Morávek. Je potřeba změna

V posledních týdnech jsem měl možnost vidět několik českých mládežnických výběrů v konfrontaci s jinými zeměmi na vlastní oči. Mohl jsem si tak udělat malý obrázek o tom, zda by nám mohlo, pokud jde o seniorskou reprezentaci, svítat na lepší časy. Nyní si o tom řekneme více v Prostoru Jana Morávka.

Bohužel fanoušky zklamu. Vidím to přísně, troufám si tvrdit i realisticky a obávám se, že český fotbal nečekají dobré časy. Dojem, který jsem si odnesl, byl, že nám ujíždí vlak. A to není fráze. Srovnání s jinými státy pro nás nedopadá dobře. Když se dívám napříč jednotlivými kategoriemi, všímám si, že nás trápí problémy shodného charakteru.

Země, které pro nás dříve možná byly konkurencí, nás k dnešku už v lecčems předběhly. To jen my si stále myslíme, že tomu tak není. Kdo by si například pomyslel, že třeba mladíci z Uzbekistánu zaujmou na aktuálně probíhajícím MS do 17 let svojí herní kvalitou a budou na tom fotbalovými schopnostmi o poznání lépe než my?

Když se ale podívám na individuální připravenost českých fotbalistů, už v nejmladších reprezentacích je vidět znatelný rozdíl. Tím samozřejmě automaticky ztrácíme na zajímavosti pro skauty a snižujeme tím pravděpodobnost přestupu do TOP pěti lig.

V úterý jsem viděl zápas české jednadvacítky, která podala proti Portugalsku statečný kolektivní výkon. Spoustu věcí nám hrálo do karet a ve finále jsme vybojovali šťastnou remízu, ale přijde mi, že to je stále stejná písnička.

Přitom bychom měli daleko víc řešit první dotyk a práci s balonem, jak se chovat pod tlakem, řešení soubojů jeden na jednoho, konstruktivní rozehrávku s kreativitou... To nám zkrátka ohromně schází.

Poslechněte si článek v audioverzi

Neviděl jsem je u jednadvacítky ani u sedmnáctky v Kataru. Leckdo by si pomyslel, že kluci, kterým je dnes sedmnáct, už na tom budou jinak. Budou daleko připravenější pro současný fotbal z pohledu techniky. Ale nejsou. Pro jejich budoucnost to bude složité a nás bude bolet se na to dívat.

Cestu nám jednoznačně ukazují USA, kde se do fotbalu investuje velké množství peněz. Vznikají neskutečná tréninková centra a programy. Není divu, že z nich vychází extrémně zajímaví a šikovní hráči, o které mají velký zájem kluby z Premier League.

Když už máme my hráče se zajímavou technikou, který by mohl být rozdílový a přinesl něco extra, většinou není vychovaný v Česku. Vidíme to na Yannickovi Eduardovi, Louisi Buffonovi ale i dalších klucích, kteří v brzkém věku odešli do ciziny. Ze sedmnáctky na tom byl nejlépe Jan Janega, který odmala hraje v Německu... A to se nebavíme pouze o fotbale. David Pastrňák strávil klíčové období výchovy také ve Švédsku. Realita je taková, že pokud chcete být na světové úrovni a měřit se s nejlepšími, Česko vám k tomu momentálně nenabízí zrovna ideální podmínky.

Asi by se slušelo říct, co s tím, když už jsme si pojmenovali některé základní nedostatky. Myslím, že možností je hned několik. Ať už se bavíme o financování sportu, zázemí, kvalitnějším a dostupném vzdělávání trenérů, koncepci svazu i propojení se vzděláním hráčů ve školách.

Včera jsem na toto téma četl blog agenta Jiřího Müllera a musím říct, že mě negativně ohromilo, jak na tom v těchto bodech jsme. Je to smutné ale skvělé čtení, které vřele doporučuji. Děti u nás se málo hýbou. Máme málo v oboru vzdělaných trenérů a hodně nadšených, kteří ale nemají možnost se posouvat. A z rozpočtu u nás do sportu putuje jen mizivý zlomek. V evropském průměru zůstáváme daleko pozadu. Dokud si tohle lidé, kteří jsou zodpovědní, nevezmou k srdci, nic nezměníme.

Sám mám malého syna, kterého jsem právě začal vodit na fotbal. Augsburg nemá nejmenší věkové kategorie, tudíž jsme v malém klubu na vesnici nedaleko města. Je neuvěřitelné, jaké mají podmínky. Jak se přistupuje k malým klukům, kterým je pět, šest let. Skvělé zázemí, několik travnatých ploch, haly na zimu, tři trenéři na tým a už v této kategorii neskutečně promyšlené tréninky. Žádné bezmyšlenkovité honění se za balonem. Rozdělí se do malých skupin, aby si co nejvíce užili balon, nikdo se nenudil a neměl čas myslet na jiné věci. Dělají cvičení, které je přirozeně nutí používat obě nohy, aby uměli pracovat s balonem, dostat ho pod kontrolu.

Máme za sebou i první zápasy, které se tu hrají tři na tři a na čtyři branky, aby padalo hodně gólů a každý se dostal do hry. Na konci není žádné oznamování výsledků a zlatou medaili dostává bez výjimky každý. Trenérům i rodičům jde totiž jen o to, aby se děti bavily, měly radost z pohybu a fungování v kolektivu.

Jako bývalý profesionální fotbalista jsem z toho nadšený. Je mi jasné, že v tomhle jsou tu podmínky pro trenéry nesrovnatelné. Ve valné většině to nebudou zrovna lidé, kteří spěchají z vlastní práce, aby si nachystali trénink a trávili čas s dětmi. Ale o tom to přesně je.

Přes kvalitní vzdělání a licence se jako trenér můžete dostat k zajímavým příležitostem. V Augsburgu jsme měli kluka v roli technického kouče. De facto rozdával rozlišováky a stavěl kužely. Při tom si ale také poctivě dodělal profesionální licence, makal na sobě. Dnes je asistentem Fabiana Hürzelera v Brightonu.

Ale není to jen o licenci. Každá stáž a kurz je investice, která se vrátí jak konkrétnímu trenérovi, tak celému budoucímu sportu. Právě to by si měl uvědomit stát. Když bude investovat do sportu, pohybu dětí ve školách i mimo ně, a do vzdělávání dospělých trenérů, logicky se to musí někde vrátit. Minimálně se v zemi zlepší celková kondice a zdravé návyky. Podívejme se do Skandinávie či do Rakouska. Nemusíme mít srovnání jen s velkými státy. Stačí hledat inspiraci u těch nám podobných.

Teprve pak se můžeme bavit o tom, jaké fotbalisty bychom chtěli vychovávat, co je chceme naučit, kdy je dostávat do dospělého fotbalu, kdy je prodávat do velkých klubů a jaký příklad pro další generace z nich nakonec vyroste.