Cesare Maldini - slavnější jako hráč, trenér, či otec?

Otec a syn. Cesare a Paolo. Co mají společného? No takřka všechno. Oba svůj život věnovali AC Milán, oba s klubem vyhráli Pohár mistrů resp. Ligu mistrů, přičemž oba klub k trofeji dotáhli jako kapitáni. Co dál? Tak třeba oba s Milánem získali několik italských titulů, oba to byli obránci, oba dlouhou dobu kapitánovali jak rossoneri, tak italské reprezentaci, oba předváděli elegantní a precizní hru, oba se stali ikonou klubu, oba patřili k nejlepším obráncům světa. Přátelé, zdá se to neuvěřitelné, ale dvojice Cesare Maldini - Paolo Maldini toho pro svůj klub a fotbal obecně udělala tolik, že to v dějinách této hry nemá obdoby...

Cesare Maldini se narodil 5. února roku 1932 v krásném severovýchodním italském městě Terst. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších a nejdůležitějších italských přístavů, který za dob habsburské monarchie dokonce platil za klíčové italské centrum vůbec. Když se v něm narodil Cesare, obyvatelé překrásného města omývaného Jaderským mořem ani nevěděli, co všechno se stalo. Dnes si již mohou hrdě říci, že je to právě jejich město, které poskytlo světlo světa člověku, jenž pro fotbal získal nejen sebe, ale také velkého syna Paola. Jak již tedy bylo zmíněno, narodil se Cesare Maldini, a to v rodině dělníka a uklizečky. Cesareho otec byl, ostatně jako většina mužů, zaměstnán loďmi, které v Terstu po stovkách kotvily a dělníci jako Maldini starší měli na práci jejich zpravování, údržbu, no zkrátka péči. Nebyla to nijak idylická doba, fašismus v podobě italského vůdce Benita Mussoliniho se stále silněji ujímal moci, Italové byli ohlupování stálými sliby a nadějemi o lepším životě. V tomhle vypjatém prostředí Squadra Azzurra dvakrát dobyla zlato z mistrovství světa, hlavními modlami celého Apeninského poloostrova byl Bůh-člověk Giuseppe Meazza a jeho věrný reprezentační kolega, neomylný kanonýr Silvio Piola. Cesare měl šest let, když Italové mohutně slavili obhajobu světového prvenství, radost se nevyhnula ani rodině Maldiniových. Otec jako věrný a pravý tifoso křepčil mnoho dnů, oslavy nebraly konců. Nikoho nezajímal možný podíl vlivu Mussoliniho, ale to nechme stranou...

I když byl Cesare v době úspěchů národního týmu ještě dost malý, okamžitě zatoužil hrát fotbal. Přece jen, je to vášeň všech Italů, něco, co je povinné pro všechny. Proti nebyli ani rodiče, jenž viděli synův nesporný talent a chtěli jej přihlásit do žáčků rodného Terstu, avšak vše zhatilo vypuknutí 2. světové války. Nejen Itálii, nýbrž celé Evropě a potažmo i světu začaly zcela jiné, daleko vážnější starosti, a tak se fotbal musel odložit na "jindy". Rodiny Maldiniových se válka naštěstí přímo nedotkla, Cesare však na své dětství jistě rád vzpomínat nebude. Přece jen strávit nejbezstarostnější léta života v období války, která o život připravila miliony lidí, by si nepřál snad nikdo. Ani válka však chlapci nedokázala vzít velkou lásku k fotbalu, Cesare měl něco kolem šestnácti, když jej otec přihlašoval do mládežnického týmu klubu Unione Sportiva Triestina, tedy klubu rodného města Terst.

Psal se rok 1952, když Cesare Mladini naskočil do svého premiérového zápasu Serie A, a nutno dodat, že ihned zaujal. Zápasy utíkaly a mladičký, teprve dvacetiletý stoper, předváděl věci, za něž by se nemusel stydět leckterý zkušený hráč nejlepších klubů Itálie. Bezchybné přihrávky, nevídaný přehled ve hře, výjimečné dirigentské schopnosti, hra oběma nohama, výborný výskok a hlavičky, to vše patřilo do výbavy mladíka, který se rázem stal terčem zájmu nejednoho klubu. Triestina v konečné tabulce obsadila až patnáctou příčku (z osmnácti celků), ze Scudetta se radoval milánský Inter, který táhnul fenomenální střelec a dnes již kultovní postava klubu, Benito Lorenzi. Vraťme se však k Maldinimu. Po tom hned po skončení sezóny mocně zatoužil slavný velkoklub AC Milán, který jej také do svých řad získal. A ani to netrvalo moc dlouho. Triestina dostala slušný balík peněz, začínajícímu hráči byla poskytnuta příležitost, kterou rozhodně nedostane každý, a tak byl přestup zpečetěn ke spokojenosti všech zainteresovaných.

Italská liga v těch letech bývala velmi vyrovnaná. O titul se pravidelně bily Inter Milán, Juventus a hlavně AC Turín, vedený kapitánem Valentinem Mazzolou (otcem pozdějšího slavného střelce Interu Sandra), který však stejně jako mnoho spoluhráčů přišel o život při nechvalně známé letecké tragédii při návratu z benefičního zápasu s Benfikou. Na čele tabulky bojovala taky Fiorentina nebo Milán, který však většinou býval ve stínu zmíněných mužstev. Vše změnil až příchod hvězdného švédského tria známého pod zkráceným označením Gre-No-Li, přeloženo do lidštiny: Gunnar Gren, Gunnar Nordahl a Nils Liedholm. K nim se přidala neprostupná obranná pevnost jménem Cesare Maldini, za rok po jeho příchodu pak také legendární uruguayský střelec Juan Alberto Schiaffino. Výsledkem nově složeného týmu byl italský titul za ročník 1954/55. Hned druhá sezóna tedy Maldinimu přivála vytoužené Scudetto, pohár, pro jehož získání se na fotbal vlastně dal. Úspěch rossoneri navíc ještě podtrhovala Zlatá kopačka Gunnara Nordahla pro nejlepšího střelce ligy. Říká se tomu dokonalý triumf...

Cesare Maldini byl výjimečný fotbalista. Problémy "normálních hráčů", jako třeba adaptace, sžití se s týmem atd., mu nic neříkaly, naopak si takřka okamžitě od svého příchodu získal místo v základní sestavě a k tomu obrovskou oblibu a respekt trenéra Maria Speroneho, který však u týmu vydržel pouhý rok, po němž jej střídal Béla Guttmann. Ani ten však dlouho nevydržel, za rok skončil i on. Trenéři tehdejšího Milána jsou vůbec zajímavou kapitolou, střídali se totiž jako na běžícím pásu. Pozici kouče si vyzkoušel dokonce i Gunnar Gren, který kromě toho, že pravidelně hrál, musel na pár měsíců v roce 1952 spoluhráče vést i jako trenér - dnes již asi těžko představitelná věc... Déle, přesněji řečeno dva roky, vydržel například Uruguayec Hector Puricelli, jenž mimochodem stále žije, přičemž již dávno oslavil úctyhodné dvaadevadesáté narozeniny. Byl to Puricelli, kdo mužstvo táhl k dalšímu Scudettu, na jaře 1957, pár kol před koncem, jej však vystřídal Giuseppe Viani, který titul nakonec skutečně získal. Teprve čtyři roky byl Cesare Maldini na San Siru, na kontě už přitom měl dvě zlata pro mistra Itálie. Za tu dobu se stal neodmyslitelnou součástí klubu, jeho výjimečný přehled ve hře, výborná rozehrávka i skvělá práce v pozici jeden na jednoho, tváří tvář útočníkovi soupeře, z něj dělaly jednoho z nejlepších obránců Evropy. Manažeři Milána si mohli mnout ruce, jak skvělý obchod udělali.

Nový kouč, Giuseppe Viani, se pro klub stal velkým přínosem, pod jeho vedením červenočerní dokráčeli k dalšímu mistrovskému titulu (v sezóně 1958/59), třešničkou na dortu pak byla velkolepá milánská jízda až do finále Poháru mistrů evropských zemí v sezóně 1958/59. Milán postupně vyřadil Rapid Vídeň, Rangers, silnou Borussii Dortmund i Manchester United, který se zrovna vzpamatovával z nedávného tragického úmrtí osmi svých fotbalistů. Finálovým soupeřem Maldiniho a spol. byl královský Real Madrid, za nějž válely hvězdy jako Alfredo di Stefáno, Francisco Gento, či Raymond Kopa. Hlavním konkurentem Maldiniho byl známý stoper merengues, José Emilio Santamaría, spoluhráč milánského Schiaffina z uruguayské reprezentace. Vzájemné měření sil mělo rozsoudit, kdo z nich je lepší. Zápas se konal na Heyselově stadionu v Bruselu, před zraky sedmdesáti tisíc přihlížejících diváků. Utkání samotné opravdu začalo až v padesáté deváté minutě, to když AC dostal do vedení skvělý Schiaffino. Real se však nenechal zahanbit a za patnáct minut srovnal zásluhou božského di Stéfana. Na jeho branku však za čtyři minuty reagoval Ernesto Grillo, který blíž ušatému poháru posunul opět rossoneri. Milánská radost ale netrvala ani šedesát sekund, vzápětí totiž opět vyrovnával Argentinec Héctor Rial. Z původně nudného zápasu se rázem stala nevídaná přestřelka, za dvacet minut to bylo 2:2, což se do devadesáté minuty už nezměnilo, a tak následovalo prodloužení. V něm se štěstí přiklonilo na stranu Bílého baletu, za nějž rozhodl proslulý vládce levé strany, Francisco Gento. Celému Milánu zbyly jen oči pro pláč, naopak Real slavil. Již potřetí za sebou...

Milánští tifosi však nemuseli smutnit dlouho, vždyť AC jen o rok později získalo další Scudetto, klubové vedení navíc nezahálelo a do mužstva přivedlo brilantního brazilského útočníka Josého Joaa Altafiniho. Na druhou stranu už tomu byly dva roky, co kádr opustil nejlepší střelec v dějinách klubu, bájný Gunnar Nordahl, a s ním i Gunnar Gren, který skončil ještě o tři roky dříve. Z legendární švédské kolonie tedy zbyl jen Nils Liedholm, který vydržel ještě další tři roky. Všechny tyto příchody a odchody však nic nezměnily na síle milánského klubu, který spolu s Realem, Benfikou Lisabon a městským rivalem Interem i nadále vládl fotbalové Evropě. Domácí titul sice dvakrát po sobě ukořistil Juventus, za nějž válel známý Argentinec Omar Sivori, Pohár mistrů však Turíňanům zůstával zakletý. Další Scudetto Milán slavil na jaře roku 1962, to už mužstvo jako kapitán vedl Cesare Maldini, který byl bez větších pochyb hodnocen jako nejlepší obránce světa. Maldiniho věrným kolegou a spoluhráčem ve stoperské dvojici byl Giovanni Trapattoni, kterého fotbalová veřejnost (částečně neprávem) zná spíše coby veleúspěšného trenéra. Rossoneri se mohli pochlubit nevídanou útočnou silou, jíž kraloval Altafini, doplňovaný mladým Gianni Riverou, dnes již Bohem milánské historie a Zlatým chlapcem italské kopané. Liedholm a Schiaffino San Siro opustili na začátku šedesátých let, úkol nahradit je ležel právě na začínajícím Riverovi, jehož talent se rychle stával proslulým po celé Evropě.

Psal se 22. květen 1963, když tým kapitána Maldiniho dostal druhou šanci na zisk nejprestižnější klubové soutěže světa. Milán bez jakýchkoli problémů vyřadil nejprve ve čtvrtfinále Galatasaray Istanbul (po celkovém skóre 8:1), v semifinále pak i silný skotský celek Dundee United (5:2). Finálovým sokem tentokrát byla takřka nepřemožitelná Benfica Lisabon, opírající se zejména o výkony zázračného chlapce z Mozambiku, Eusébia.

Ta černobílá, již lehce zašlá, fotka stále visí na zdi kanceláře trenéra Milána, momentálně má to štěstí se na ni každý den dívat Carlo Ancelotti. Na oné fotografii jásá Cesare Maldini, který nad hlavou drží velký stříbrný pohár pro vítěze Poháru mistrů. Pro slavný klub to bylo vůbec první celkové vítězství a na to se nezapomíná...

"Ještě nikdy jsme v Itálii neměli tak silný klubový celek, jako je v současné době tým AC Milán. Je to jedenáctka, která je schopna dosáhnout nejvyššího cíle," prohlásil před finálovým utkáním sebevědomě kouč Milána Nereo Rocco. "Italskou kopanou znám dokonale. Proto jsme svoji přípravu speciálně zaměřili. Pevně věřím, že dosáhneme třetího finálového vítězství za sebou," oponoval lisabonský lodivod Fernando Riera. Londýnské Wembley bylo svědkem střetnutí dvou výjimečných klubů, dvou výjimečných kapitánů, dvou výjimečných generací hráčů. Na jedné straně milánský šéf Maldini, na druhé skvělý Portugalec Mario Coluna. Na jedné straně výtečně sehraný a poskládaný Milán s Maldinim, Trapattonim, Riverou, či Altafinim, na straně druhé dravé mládí v podobě Eusébia, Santany, Torrese, či Simoese. Na ten zápas se těšil celý svět. Byla to fascinující podívaná, celý svět se zastavil, všichni se dívali... Jako první se prosadil Eusébio, který Benficu poslal do vedení v osmnácté minutě. Na jeho trefu Milán dlouho nemohl najít odpověď, až zodpovědnost do svých rukou převzal Brazilec Altafini, jenž po přesném pasu Rivery vyrovnával třináct minut po přestávce. A neuběhlo ani dalších osm minut a už to bylo 2:1 pro Milán, trefil se opět Altafini, který přitom před zápasem vůbec nebyl v pohodě, dlouhou dobu neskóroval, a dokonce dostal pořádnou slovní masáž od samotného ředitele klubu Giba Vianiho. Nyní však platil za Boha, diváci už totiž gól neviděli, Milán poprvé slavil! Ghezzi, Maldini, Trapattoni, David, Trebbi, Benitez, Sani, Rivera, Pivatelli, Mora, Altafini. To byla jedenáctka, na níž v červenočerné části Milána nikdy nezapomenou...

Ještě další tři sezóny si Maldini odkroutil v milovaném červenočerném dresu. Bylo mu třicet čtyři, když v létě roku 1966 odcházel do Turína, kde ještě rok strávil v dresu místního AC. Na konci sezóny 1966/67 ukončil kariéru. Byla to možná škoda, že se tak stalo v Turíně, vždyť celý život měl svázán s Milánem, kde si zamiloval nejen mužstvo, ale i město jako takové. Celkem 412 ligových utkání odehrál ve své bohaté kariéře velký kapitán Cesare Maldini, vstřelil pouhé tři branky. Komu by to však vadilo? On tam byl pro něco jiného... Dvanáct let kopal za Milán, získal takřka vše. Jen v reprezentaci to nebylo ono. Na šampionátu v Chile 1962 skončili Italové už ve skupině, Maldini mnoho příležitostí nedostával, v modrém dresu odehrál jen pětadvacet zápasů. Jeho roli vůdce a lídra plnil skvělý levý bek Interu Giacinto Facchetti. Maldini ale nemusel smutnit, syn Paolo mu vše vynahradil. Á propos, Paolo. Narodil se rok po konci Cesareho kariéry. Manželé Maldiniovi měli již dvě dcery, když na svět přišel následník. Následník trůnu? Dobře řečeno... Paolo Maldini otci dělal radost. Stal se rovněž fotbalistou, navíc otce dokonce předčil a jeho úspěchy budou pro kohokoli jiného sotva kdy k překonání...

Cesare Maldini po konci vlastní hráčské kariéry vyměnil dres za sako, kopačky za polobotky, kdysi pečlivě česaná pěšina začínala pomalu šedivět. Bylo léto 1973, když Maldini usedl na trenérskou lavičku milovaného Milána. Vydržel však jen jeden rok, po němž odešel do Foggii. Pak do Ternany, Parmy, až se dostal k italské reprezentaci, kde dělal asistenta Enzu Bearzotovi při světovém šampionátu ve Španělsku 1982. Byl u toho, když azzurri slavili historicky již třetí světové zlato, vlastní reprezentační neúspěchy si tedy přece jen vynahradil. Později byl dokonce sám hlavním trenérem výběru do jedenadvaceti let. U italských mladíků strávil celkem deset let, během nichž s týmem vyhrál mistrovství Evropy 1992. O šest let později vedl národní tým s kapitánem, synem Paolem, do bojů na mistrovství ve Francii. Italové však skončili už ve čtvrtfinále, když na penalty podlehli domácím Francouzům 3:4. Cesare Maldini si na tři roky dal pauzu, až jej v roce 2001 o pomoc znovu požádal AC Milán. Z angažmá však opět bylo jen pár měsíců, po nichž Maldini usedl na lavičku reprezentace Paraguaye. Jihoameričany vedl také v Koreji a Japonsku, nepřekonatelnou překážku však v osmifinále představovalo Německo, které Paraguayce porazilo brankou Ballacka 1:0. Byl to zároveň poslední gól, který Maldini jako trenér viděl, po šampionátu totiž funkci opustil a dodnes jinou nepřijal. Není se čemu divit, vždyť je mu už sedmdesát šest, po strhujícím fotbalovém životě je třeba si odpočinout. "Teď už se jen válím a sleduju Paola, jak mu to jde. Zároveň se snažím pomoci vnukům Christianovi a Danielovi, kteří už také hrají za Milán. Bylo by hezké, kdyby se prosadili. Kéž bych se toho dožil," usmívá se dnes Maldini s neskrývanou touhou po úspěchu vnuků, kterým vlastně ani nic jiného než fotbal nezbývá. Mít takového dědečka a tátu musí být zavazující. Dva velcí kapitáni, dva červenočerné symboly...

Úspěchy: Jako hráč: vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1963), finalista Poháru mistrů evropských zemí (1958), 4x mistr Itálie (1955, 57, 59, 62).
Jako trenér: mistr světa, jako asistent trenéra (1982), mistr Evropy do 21 let (1992).