Čaj o páté: Je Burnley skutečně na odpis?

V neděli si kdekdo se zájmem v anglické nejvyšší soutěži udělal jasno minimálně v jedné věci: Burnley se mezi elitou příliš neohřeje a okamžitě poputuje zase o patro níž. Což se opravdu může velmi snadno stát; v první řadě by nicméně nebylo na škodu uvědomit si veškerý kontext a přestat činit ukvapené závěry...

Tvůrci televizních programů v posledních týdnech průměrnému divákovi Premier League na ruku zrovna nešli; a zejména rozvržení minulého kola vzbuzovalo vášně. Nedělní i pondělní program tehdy obstaraly výhradně celky z druhé poloviny tabulky a na ně přece není nikdo zvědavý.

Na celou problematiku lze nicméně pohlížet i z docela odlišného úhlu: protože se k celkům jako Burnley a West Bromwich v sobotu odpoledne běžně nedostaneme, lze takový osiřelý nedělní zápas pojmout jako ideální příležitost takto upozaděné celky blíže poznat.

Ostatně, kdo si naladil třeba pondělní dohrávku 4. kola mezi Hullem a West Hamem, ten v žádném případě neprohloupil. Z obou stran se na KC Stadium hrál kvalitní fotbal, padaly hezké branky a kolem dokola si oba mančafty udělaly tu nejlepší možnou reklamu.

Burnley na to šlo v neděli přesně opačně - a nezvykle silná záře reflektorů mu v konečném důsledku daleko spíš udělala medvědí službu.

---

Že se nedělní výbuch Burnley na půdě West Bromwiche rovnal jisté anomálii a nikoliv pravidlu, mělo být všem zřejmé hned na první pohled: od jakž takž rovnocenného soka Burnley dosud nikdy neinkasovalo více než jednu branku, což se navíc do té doby stalo jen jednou - kdysi dávno ve druhém kole.

Co odhaluje teprve pohled o něco bližší, jsou pak ještě některé další specifické okolnosti, které je při náležité analýze daného utkání potřeba brát v úvahu. Manažer Sean Dyche totiž musel mimo jiné řešit náhlé vypadnutí dvou navýsost sehraných a výborně se doplňujících středních záložníků, Deana Marneyho s Davidem Jonesem, což jej přivedlo do takového stavu zřejmé paniky, až vůbec poprvé v tomto ročníku vsadil na odlišné rozestavení - v tomto případě 4-5-1.

Jakmile se ocitl bez svého vrchního běhavce i spolehlivého rozehrávače, z nichž ten druhý (bez pořádné alternace napříč kádrem Burnley) meškal vůbec poprvé za celý ten rok svého angažmá u Clarets, pojal zkrátka Sean Dyche nikterak nelogické podezření, že by střed pole mohl v jeho oblíbeném 4-4-2 nepěkně hořet. Rozhodl se proto zajistit dva středopolaře ještě jedním, což by vlastně bylo v naprostém pořádku, kdyby přitom neignoroval toho jediného klasického střeďáka, kterého měl v tom okamžiku k dispozici (Chalobaha). Místo toho Dyche kuriózně sáhl po dalším - v podstatě pátém - borci zvyklém operovat převážně u postranní čáry; a na katastrofu bylo zaděláno.

Clarets se takto - z velké části nedobrovolně - připravili o veškerou (defenzivní) stabilitu, která je v uplynulých měsících charakterizovala, a nic potom nenapravilo ani poločasové přetočení systému zpět do familiárního 4-4-2 (4-4-1-1). Tehdy už sice Burnley bylo schopné alespoň čas od času nějak smysluplně zahrozit, s perfektním pohybem ofenzivních hráčů WBA si nicméně hostující záložníci nadále vůbec nevěděli rady (viz třetí gól, jemuž předcházel zarážejícím způsobem banální průnik středem pole).

Sečteno podtrženo: pokud už tedy nutně potřebujeme cokoliv vyčíst z nedělního střetnutí WBA s Burnley, měli bychom předně dospět k závěru, že se relativně nezkušený manažer úvodem zbrusu nové výzvy prostě a jednoduše spálil. Byla mu udělena lekce, jakou v počátcích utržil kdekdo; a hlavní teď především bude, jak Sean Dyche dokáže zareagovat...

---

Že v tuto chvíli není ztracené zhola nic, dokazuje už jen letmý pohled na tabulku: poslední Burnley přeci od sedmé příčky odděluje ubohých pět bodů. Příčina je vskutku prozaická: neuvěřitelné množství remíz.

Letos jsme byli svědky již 21 nerozhodných výsledků, což po zaokrouhlení činí stěží vídaných 35 % procent všech konečných skóre. Loni jsme kupříkladu po odehrání 60 zápasů registrovali plicht všehovšudy dvanáct; a pro větší číslo jsem se musel vrátit o rovných 22 let dozadu, kdy byla tehdy ještě 22členná Premier League teprve v plenkách.

Na první pohled jde tedy o dosti výjimečnou výchozí pozici; a tak pokud se někdy dělání závěrů na startu měsíce října perfektně rovnalo dělání závěrů ukvapených, je tomu tak právě letos. Stačí si koneckonců vzít k ruce události roku 2010, kdy se při shodném počtu remíz po šesti kolech na samém dně tabulky se třemi body klepal Everton; a přece nakonec skončil sedmý.

Tím samozřejmě nechci byť jen naznačovat, že se tehdejší Toffees nacházeli na stejné kvalitativní úrovni jako letošní Clarets, to v žádném případě; ovšem coby ukázka toho, jak může speciálně takhle vyrovnaná tabulka zkraje podzimu zavádět, nám tenhle příklad poslouží víc než dobře.

A parta vedená charismatickým Seanem Dychem by se v něm doopravdy mohla i měla inspirovat - Moyesův tým totiž tehdy šestizápasovou šňůru bez výhry neutnul pomocí nějakého razantního řezu sestavou; právě naopak. Skotský manažer i v době té největší krize zkrátka důvěřoval svému hráčskému materiálu a systému, který se mu osvědčil v minulosti, až černou sérii přeci jen protrhl.

---

To samé by nyní měl udělat rovněž Sean Dyche, jakkoliv se zrovna nachází v pozici, kterou sám vlastně vůbec nemá osahanou.

Loni totiž zaprvé s Burnley odstartoval špičkově, ba se mu dokonce v tomhle ohledu podařilo zlomit klubový rekord. A zadruhé tehdy proslul zcela minimální rotací, kdy k ligovému utkání v průměru nominoval 10,2 členů předešlé zahajovací jedenáctky, a napříč pěti nejvyššími anglickými i čtyřmi skotskými soutěžemi v tomhle směru nenacházel konkurenci.

Tentokrát mu podobně rigidní přístup znemožňuje situace na marodce. Tam již na jaře upadl 20gólový Sam Vokes, čímž se před Dychem rozprostřel podobně palčivý problém, jaký o víkendu řešil při zmíněné absenci Davida Jonese - také rodák ze Southamptonu se totiž zdá být docela dobře nenahraditelný.

Stále teprve 24letý forvard, který už jako vyjukaný mládenec roku 2009 výrazně pomohl Wolverhamptonu zpátky do Premier League, je totiž prototypem starého dobrého "target mana", který zvláště takto staromódnímu hernímu projevu Moorites poskytuje naprosto zásadní podpěru.

Loni to byl právě Vokes, na něhož mířily přehršle dlouhých balonů; a taky to byl hlavně on, kdo z nesmírně předvídatelného systému dělal systém mimořádně funkční. Nyní - při stále stejně nekreativní záložní linii, kde se i křídelní hráči jako Boyd s Arfieldem předně starají o vyhrávání balonů, a ne už tak o jejich efektivní distribuci - rázem není o koho se opírat.

Sean Dyche sice v létě rozumně investoval do správně udělaného hroťáka Jutkiewicze, ten však zatím na rozdíl od Vokese nezvládá přidávat onu (klíčovou) střeleckou nadstavbu. Polskému útočníkovi tedy sice nelze upřít vysokou pracovní morálku, cokoliv navíc od něj ale zatím očekávat nelze.

Na druhou stranu, pokud znovu necháme stranou poněkud deviantní případ nedělní prohry na The Hawthorns, lze také u Burnley bez Vokese (potažmo Ingse) vysledovat jistou vzestupnou tendenci, co se ofenzivního snažení týče.

Clarets se s přibývajícími koly prokazatelně osmělovali, což lze dokumentovat třeba na statistice zkompletovaných přihrávek v útočné třetině. V této konkrétní herní činnosti se hoši z Turf Moor lepšili doopravdy zápas od zápasu, aby od 31 % takových pasů (Chelsea) došli až k 42 procentům (Sunderland).

Ono dva týdny staré měření sil s Black Cats pak bylo obecně jakýmsi průlomem. Dycheovi svěřenci zaznamenali zdaleka největší množství takzvaných klíčových, chcete-li "šancetvorných" přihrávek, kterých jim statistici serveru Squawka napočítali hned 14 (při dosavadním průměru 6,5 na utkání); a nahoru šli také v oblasti střelecké aktivity, když své štěstí pokoušeli rovnou 17krát (s dosavadním maximem ve 12 projektilech).

Tahle všechna zjištění by měla příznivce Burnley daleko spíš naplňovat optimismem; a proto nějaká přehnaně osudová interpretace událostí minulého kola dle mého opravdu není na místě.

Pořád šlo koneckonců o vystoupení v cizím prostředí, zatímco v tom domácím brankář Tom Heaton už 236 minut nenašel přemožitele...

---

Pro Clarets je přitom defenzíva zcela evidentně základem úspěchu. Znát to bylo již ve druhé lize, kde se Burnley - stavějící na famózní chemii dokonale sehrané zadní čtveřice - vytasilo s nejpevnější defenzívou od QPR sezony 2010/11. A že se mu tuhle pověst dařilo potvrzovat také v nejdůležitějších zápasech postupového ročníku.

Čisté konto vínoví udrželi při potvrzování skvělého startu do sezony na půdě silného Derby (3:0); dále neinkasovali ani tváří v tvář velkému favoritovi z Loftus Road (2:0); nulou vzadu se prezentovali také v březnu proti tomu samému soupeři, který v tu chvíli nepříjemně dotíral na jejich druhou příčku (2:0); a konečně i razítko za úspěšnou sezonou, respektive definitivu návratu do PL z duelu s Wiganem, doprovodil Heatonův čistý štít (2:0).

Co je však speciálně pro nás podstatné, je pak skutečnost, že se pevná defenzíva dříve ukazovala být ideálním receptem na úspěch také mezi anglickou smetánkou.

Pokud se nic dramaticky nezmění, má nyní Burnley s osmi obdrženými brankami po šesti kolech (což je mimochodem vizitka na úrovni Chelsea nebo ManCity) v pohodě nakročeno k inkasování méně než 60 gólů v rámci celého ročníku. Zde přitom uvažte, že z posledních 15 sestupujících pouze Birmingham roku 2011 finišoval ještě pod touto (zdá se) magickou hranicí.

Měli bychom tedy už takhle brzy počítat s další takovou výjimkou? Nemyslím si.

Zároveň pokud už někdo byl v Premier League schopen udržet tři čistá konta v řadě, není od věci ho považovat za skutečně zkonsolidovaný mančaft, který vážně ví, co dělá. Za poslední desetiletku se třeba takový husarský kousek povedl všehovšudy jedinému padajícímu celku (Watford; 2007), takže ačkoliv byste klidně mohli něco takového považovat za pouhou kosmetiku, něco víc na schopnosti vydržet neinkasovat podobně dlouho přeci jen být může.

---

Pro svou první zkušenost s Premier League si Burnley v srpnu roku 2009 vyvolilo převážně ofenzivní tvář, aby se přes raketový start blýsklo tak akorát nejpropustnější obranou a okamžitým sestupem.

Tentokrát na to jdou Dyche a spol. přesně opačně; a jakkoliv se ani oni neobejdou bez několika systémových vad (jako nezvládaných standardek na obou koncích hřiště), v jádru očividně představují mnohem vyspělejší kolektiv, než za jaký šlo považovat Coyleovy Moorites.

Pojďme jim tedy dát ještě alespoň pár "druhých šancí"; třeba už jen pro sympatickou bezprostřednost a žoviálnost manažera Seana Dychea, bez přehánění kultovní postavy britské trenérské scény...