Cabaye a ti druzí: 15 nejzajímavějších přestupů ve Francii

Asi nikoho nepřekvapí, že se dění v lednovém přestupovém okně v Ligue 1 točilo zejména kolem vedoucího dua PSG, Monaco; angažmá Johana Cabayeho a Dimitara Berbatova patří k tomu vůbec nejzajímavějšímu, co se v Evropě podařilo upéct. Jak si však vedlo ostatních osmnáct klubů?

Troufám si tvrdit, že na rozdíl od většiny jiných velkých lig ve Francii v lednu rozhodně nuda nebyla - týmy posilovaly hlavně ofenzivu (osm z patnácti představených hráčů jsou útočníci, pokud sem počítáme i křídla, tak devět), ale našlo se i pár těch, které půjdou do jarních bojů s výrazně vyztuženou obranou. Finální patnáctka se soustředí na jména, s nimiž se počítá jako s posilami pro následující půlsezonu a která mohou reálně změnit rozložení sil v tabulce; kompletní přehled všech uskutečněných přestupů tradičně nabízí server ligue1.com.


15. Majeed Waris (Spartak Moskva > Valenciennes, host.)

Dvaadvacetiletý Waris patří k nejzajímavějším prospektům ghanského fotbalu. Tento subtilní útočník si udělal jméno ve švédském Hackenu, v jehož dresu se stal nejlepším střelcem ligy za rok 2012, což mu zároveň vyneslo trofej pro hráče sezony. Ve Spartaku se nicméně nedokázal prosadit do základní sestavy, a hostování na severu Francie mu má pomoci k nominaci na mistrovství světa.

Waris je rozeným zakončovatelem, jak ostatně potvrdil i v barážovém duelu s Egyptem, který Ghana ovládla impozantním skóre 6:1. Z jeho příchodu do Valenciennes má radost zejména veterán Grégory Pujol, na jehož bedrech až dosud ležela prakticky veškerá zodpovědnost za střílení branek; nová posila se prosadila hned v prvním zápase proti Bastii (3:2) a dá se očekávat, že další góly budou následovat. O záchranu bojující Les Athéniens potřebují potentního forvarda jako sůl, dosud totiž zaznamenali pouze 22 tref ve 23 zápasech.


14. Jordan Ayew (Marseille > Sochaux, host.)

Totéž platí i Sochaux, jehož hráči rozvlnili soupeřovu síť dokonce jen sedmnáctkrát. Kouč Hervé Renard měl přitom na podzim k dispozici hned čtyři talentované forvardy (Cédric Bakambu, Emmanuel Mayuka, Roy Contout a Édouard Butin) a navrch ještě veterána Pierre-Alaina Fraua, výrazněji však na sebe upozornil pouze Bakambu, který nyní dostává nového parťáka v osobě Jordana Ayewa.

Stejně jako Waris, i Ayew míří na hostování kvůli větší šanci probojovat se do závěrečné nominace reprezentačního kouče Kwesi Appiaha, a také u něj platí, že se řadí k nejvýraznějším jménům nové ghanské generace. Mladší bratr slavnějšího Andrého je kmenovým hráčem Marseille a už dva roky je mu předpovídána velká budoucnost; angažmá v Sochaux by mu mělo poskytnout ideální možnost dostat se do formy a potvrdit zkazky o velkém talentu. Ve dvaadvaceti letech má šikovný útočník pomalu nejvyšší čas.


13. Túlio De Melo (Lille > Évian)

Zatímco Sochaux a Valenciennes vsadilo na mladé Ghaňany, jejich přímý konkurent v boji o záchranu, Évian Thonon Gaillard, zvolil jinou cestu - Túlio De Melovi táhne na třicet a v Lille byl od nástupu kouče Reného Girarda zcela přehlížen. Jde o poměrně riskantní krok, který se však může vyplatit z jednoho prostého důvodu..

Tento brazilský forvard je totiž vynikajícím hlavičkářem. Útočnou fázi Évianu navíc stíhá jedna rána za druhou: po odchodu loňského úderného dua Sagbo - Khelifa sice savojský tým našel náhrady v podání Kévina Bérigauda a Modou Sougoua, ale první jmenovaný se na podzim zranil a bylo jasně vidět, jak moc vepředu chybí nějaký zkušený zakončovatel. Vzhledem k tomu, že toto útočné kombo jednoznačně preferuje hru po zemi, může De Melova přítomnost přidat vítanou alternativu do arzenálu ofenzivních zbraní kouče Pascala Dupraze. Už kvůli centrům, které dokáže vymyslet nesmrtelný záložník Cédric Barbosa.


12. Zacharie Boucher (Le Havre - Toulouse)

Jestli trenér Toulouse Alain Casanova něčemu opravdu rozumí, jsou to brankáři - sám strávil mezi tyčemi celou aktivní kariéru a i v současnosti prokazuje velký cit pro vyhledávání těch správných talentů, jak ukázala vynikající první sezona mladého Aliho Ahamady. V posledním roce a půl však Ahamadova výkonnost rapidně poklesla, a Les Violets se tak rozhodli přivést mu silnou konkurenci.

Zacharie Boucher patří vedle Alphonse Aréoly k největším talentům vyhlášené francouzské gólmanské školy. Stejně jako Aréola, i on je od útlého věku členem reprezentačních výběrů Les Bleus, v dresu Le Havre naskočil do základní sestavy už v devatenácti letech, a že s ním Casanova skutečně počítá, dokládá jeho nasazení hned do prvního ostrého zápasu na marseillském Vélodrome. Jednadvacetiletý rodák z Réunionu by měl mít v Okcitánii skvělé podmínky k dalšímu rozvoji.


11. Ola Toivonen (PSV Eindhoven > Rennes)

Každá liga má alespoň jeden tým, v jehož dresu útočníci záhadně ztrácejí schopnost střílet branky - a ve Francii je to v posledních letech právě Rennes. Od éry afrických šutérů jako Gyan, Sow či Bangoura uplynulo už moře času, ale bretaňští ne a ne najít adekvátní náhradu; současná jednička Nélson Oliveira by jí mohla být, kvalitativně na to určitě má, ale na její nevyrovnané výkony si stěžoval i sám kouč Philippe Montanier, takže nějaká konkurence rozhodně neuškodí.

Pro Olu Toivonena jde zase o ideální příležitost k opětovnému nastartování uvadající kariéry. Tento už sedmadvacetiletý Švéd zažil největší úspěchy mezi lety 2009 a 2012, kdy v Eindhovenu sázel jeden gól za druhým a poutal na sebe pozornost celé Evropy; od té doby se mu však nedaří a letos na podzim zaznamenal jedinou trefu. Toivonen rozhodně není nějaký míčový kouzelník, nicméně v jeho životopisu jasně stojí, že umí dopravit míč do branky za každých okolností - a to právě v Rennes potřebují jako málokde.


10. Aymen Abdennour (Toulouse > Monaco, host.)

Monaco přivedlo hned dvě zajímavé posily do obrany, zatímco však Élderson přichází podle všeho vyloženě na lavičku (jeho pozici levého beka okupuje mladý Layvin Kurzawa, který se rapidně zlepšuje s každým zápasem), Abdennour by určitě rád do základní sestavy. Šanci by k tomu dostat měl.

Monacká obrana funguje dobře, ale jeden kvalitní, řízný, dynamický hráč jí na podzim přece jen chyběl; pokud si vedle Érika Abidala stoupne Ricardo Carvalho, je střed defenzivy hodně pomalý, pokud Andrea Raggi, chybí na hřišti jediný čistokrevný stoper. (Nicolas Isimat-Mirin zatím jako by neexistoval.) Abdennour je rozený lídr, pokryje obrovské množství prostoru a do hry dává maximální nasazení (občas to až přehání), což jsou atributy, které by v kombinaci s Abidalovým nenuceným klidem a taktickou erudicí mohly vytvořit hodně zajímavý koktejl. Čtyřiadvacetiletý Tunisan je navíc příliš ambiciózní na to, aby se o svoji šanci neporval.


9. Guillaume Hoarau (Dalian Aerbin > Bordeaux)

Když Hoarau odcházel takřka přesně před rokem do Číny, ťukali si všichni na čelo - jistě, v PSG už pro urostlého forvarda neměli místo, ale určitě by se našly i lepší destinace. Dlouholetá opora pařížského celku odcházela jako člen širšího reprezentačního kádru v ideálním fotbalovém věku, nyní se vrací restartovat kariéru jako typologicky optimální náhrada malijského tanku Cheicka Diabatého.

Přesto však může být Hoarau pro Bordeaux hodně užitečný - v první řadě je faktem, že v PSG byl místy skutečně famózní, a nejde zase o až tak vzdálenou hudbu minulosti. Dále jsou tu jeho hlavičkářské schopnosti a skvělý cit pro výběr místa; v obou těchto činnostech patřil dnes devětadvacetiletý borec mezi nejlepší útočníky celé ligy, v hlavičkování byl dokonce zřejmě vůbec nejlepší. Kdyby Bordeaux udrželo alespoň jednoho z tria Plašil, Obraniak, Ben Khalfallah, měl by ex-pařížský forvard přísun centrů zajištěn; takhle si bude muset poradit jinak. Pokud chtějí Les Girondins do pohárů, musí počítat s tím, že Diabaté sám všechno nezvládne.


8. Djibril Cissé (Kubaň Krasnodar > Bastia)

Pohled na útok Bastie je dobrým důkazem toho, že jména nejsou vše - ačkoliv papírově je ofenziva korsického celku poměrně nabitá, v reálu neměl z útočníků na podzim formu vůbec nikdo. Hvězda Ligue 2 Claudiu Keserü skórovala pouze jedinkrát a už je zpátky doma v Rumunsku, hostující duo křídelníků Bruno - Raspentino nelze počítat mezi zakončovatele, miláček tribun Ilan je za zenitem a v případě téměř pětatřicetiletého Maoulidy už lze o prvoligové výkonnosti mluvit opravdu jen s notnou dávkou fantazie. Nejlepším střelcem týmu je pětigólový záložník Khazri, následovaný defenzivním štítem Romaricem. Cissé přichází v pravý čas.

Vlastně lze jen stěží uvěřit tomu, že je mu teprve dvaatřicet - od odchodu z Auxerre vystřídal devět klubů, hrál v Anglii, Itálii, Kataru, Řecku a Rusku, a nyní se vrací dokončit započatou práci a dosáhnout na vysněnou metu 100 branek v Ligue 1. K tomu mu chybí ještě šest zásahů, a s kvalitní zálohou v zádech rozhodně nejde o nereálný úkol. Někdejší zlaté dítě francouzského fotbalu pochopitelně nemládne, útočník to ale vždy býval prvotřídní.


7. Paul-Georges Ntep (Auxerre > Rennes)

Ačkoliv studnice talentů v auxerreské akademii byla v posledních letech sušší než obvykle, může být právě Ntep tím, kdo nastartuje novou úspěšnou generaci. Tento jednadvacetiletý křídelník s kamerunskými kořeny byl v uplynulé sezoně a půl jednou z největších opor druholigového mužstva a do Rennes přichází spolu s Polákem Kamilem Grosickim vyvinout tlak na dvojici Pitroipa - Alessandrini.

Ntep svými výkony přitahoval pozornost celé řady klubů, a přestože je příliš brzy na nějaké bližší odhady, faktem zůstává, že jde o jednoho z nejtalentovanějších mladých hráčů v zemi. Rennes si jeho podepsáním zajistilo služby mladého, mrštného a především gólového křídla, před nímž leží velká budoucnost. Zrovna Philippe Montanier je přitom tím typem trenéra, který s mladými hráči pracuje často, dobře a rád, takže Ntepova další kariéra by měla být v dobrých rukou.


6. Stophira Sunzu (TP Mazembe > Sochaux)

Ajaccio už je zřejmě definitivně odepsáno, ale Sochaux by ještě o záchranu zabojovat mohlo. K tomu však bude zapotřebí naprosto bezpodmínečně zlepšit obranu, která je se 44 obdrženými góly vůbec nejhorší v celé soutěži; dobrou zprávou je, že Stophira Sunzu se podle všeho ve svém prvním evropském angažmá zabydluje velice rychle.

Kouč Hervé Renard Sunzua dobře zná - když dovedl Zambii k senzačnímu zlatu na Africkém poháru národů v roce 2012, byl tehdy dvaadvacetiletý stoper klíčovým mužem týmu a zřejmě i nejlepším hráčem celého šampionátu (taky pak médii proběhla zpráva o zájmu Arsenalu). Obnovení této spolupráce vypadá jako logický krok, uvážíme-li, že defenzivní linie Les Lionceaux je už několik let ve stavu totální anarchie, a dokonce i v poslední úspěšné sezoně ještě pod Francisem Gillotem mužstvo vítězilo díky mimořádné útočné potenci, tedy navzdory četným obranným lapsům. Sunzu je na svůj věk mimořádně vyzrálým stoperem se skvělými vůdčími schopnostmi, otázkou pouze zůstává, jestli zvládne přechod z Mazembe na starý kontinent bez velkých prostojů. Zatím to vypadá slibně, v posledním kole dokonce svůj skvělý výkon při životně důležité výhře 1:0 nad Nantes korunoval vítězným gólem.


5. Mbaye Niang (AC Milán > Montpellier, host.)

Stačily tři branky ve čtyřech zápasech, a kouč Rolland Courbis už prohlašuje Nianga za nejlepšího útočníka ve Francii. Stále teprve devatenáctiletý supertalent udělal dobře, že si pro získání pravidelné zápasové zátěže vybral právě Montpellier - od zisku titulu v květnu 2012 a následného odchodu elitního kanonýra Oliviera Girouda nebyl v týmu nikdo, kdo by zaručil pravidelnější přísun branek. Zatímco však Emmanuel Herrera, Gaëtan Charbonnier i Djamel Bakar vypadali jako sázky na náhodu, s Niangem je to jiné.

Tento agilní forvard hrál v dresu Caen první ligu ve věku, v němž drtivá většina jeho vrstevníků neřeší ještě ani maturitu, a přestože se jeho přesun do AC Milán mohl zdát jako unáhlený (a možná i trochu byl), hostování na jihu Francie by mělo prospět oběma stranám. Není náhodou, že s kvalitním, talentovaným a gólovým hráčem na hrotu začali Les Pailladins po dlouhém období sucha opět vyhrávat.


4. Dimitar Berbatov (Fulham > Monaco, host.)

Nade vší pochybnost je Dimitar Berbatov jedním z nejgeniálnějších hráčů, kteří v současnosti pobíhají po evropských trávnících, alespoň pokud počítáme klasické hrotové útočníky. Proto byl také dlouho v Premier League považován za elitní zboží, a to i přesto, že jeho úsporný a ne zrovna fyzicky náročný herní styl působí mnohem "italštějším" dojmem. Nyní, v čerstvých třiatřiceti letech, opouští trápící se Fulham a míří na půl roku do Monaka - Itálie to sice úplně není, ale s Claudiem Ranierim u kormidla a v rozestavení 4-3-1-2 není její vliv zrovna těžké vypozorovat.

Berbatov přichází z jasného důvodu - Radamel Falcao má po sezoně, zraněný je i mladíček Antony Martial, a do dvoučlenného útoku už tak zůstávají pouze Emmanuel Riviére a Valére Germain, kterým to sice dohromady jde zatím výborně, ale klub jako AS zkrátka potřebuje k boji o titul i silnou lavičku. Pokud si bulharský reprezentant porozumí s míčovými kouzelníky Jamesem, Toulalanem a Moutinhem, může se snadno stát hitem jarní části Ligue 1.


3. Sébastien Corchia (Sochaux > Lille)

Je velká škoda, že Corchia přichází k Dogám teprve nyní - kdyby to byl stihnul o rok dříve, mohli se fanoušci kochat jeho potenciální souhrou s Lucasem Dignem na druhé straně obrany. Takhle si budou muset počkat na domácí mistrovství Evropy za dva roky, tedy samozřejmě za předpokladu, že oba beci naplní očekávání a rozehrají se na úroveň, která jim je už několik sezon předvídána.

Corchia hrál první ligu v dresu Le Mans od svých 19 let, a jakkoliv byl jeho následný přestup do Sochaux chválen jako uvážlivý krok, poslední dobou jeho výkony v trápícím se týmu notně uvadaly. V současných třiadvaceti má šikovný ofenzivní bek skvělou příležitost konečně rozjet velkou kariéru - Lille se nikdy nebálo dávat talentovanému mládí dostatek šancí, a při zranění dosavadní jedničky Francka Bérii má Corchia základní sestavu prakticky jistou.


2. Benoït Trémoulinas (Dynamo Kyjev > Saint-Étienne, host.)

Prezident Saint-Étienne, Roland Romeyer, není mimo Francii příliš známou osobností, ale fanoušci Ligue 1 nepochybují o tom, že na své pozici patří k těm vůbec nejlepším. V posledních letech se co do obratnosti na přestupovém poli může Les Verts rovnat opravdu málokdo, a rychlost, s jakou vedení hrdého klubu zareagovalo na ztrátu mladého levého beka Faouzi Ghoulama, zaslouží velký obdiv - Ghoulam patřil k největším oporám týmu a nejlepším ligovým hráčům na své pozici, pokud jej však někdo může plnohodnotně zastoupit, je to právě Benoït Trémoulinas.

Dlouholetá ikona Bordeaux sice nedávno dovršila osmadvacet let, jen málokdo si však dovolí zpochybňovat její schopnosti - Trémoulinasovy chirurgicky přesné centry z levé kraje obrany představovaly jeden ze symbolů úspěšné éry Les Girondins, a ačkoliv v Kyjevě na zkušeného beka nebylo tolik vidět, dá se očekávat, že opětovná aklimatizace mu příliš dlouho trvat nebude. A kdo ví - Les Verts bojují o Ligu mistrů, a pokud jim Trémoulinas k této metě zásadní měrou vypomůže, není utopií ani jeho start na mistrovství světa..


1. Yohan Cabaye (Newcastle United > PSG)

Ačkoliv zajímavých přestupů se ve Francii událo dost a dost, ten Cabayeho drží jasný primát (a to nejen kvůli ceně, která se vyšplhala na úctyhodných 22 milionů liber). Jeden z hrdinů odvetného barážového klání s Ukrajinou, v němž si Francie zajistila postup na brazilský Mundial, přichází do Paříže s vizitkou hráče, který i v proslulé Premier League patřil k absolutní elitě na svém postu. Cabaye bral Ligue 1 útokem už v Lille, ale za dobu svého angažmá v Newcastle se ještě zlepšil, a nyní je připraven převzít kontrolu nad jednou z nejlepších záloh světa..

..tedy pokud mu to kouč Laurent Blanc vůbec umožní. Angažmá řízného středopolaře má z jeho pohledu jasný smysl - stabilní záložní trojka Matuidi, Motta, Verratti sice šlape jako hodinky, ale jediným použitelným náhradníkem byl až dosud Adrien Rabiot. Cabaye je univerzálem, který může naskočit na jakoukoliv pozici ve středu pole a podat tam adekvátní výkon. O základní sestavu sice bude muset bojovat, ale vzhledem k nabitému programu PSG není pochyb o tom, že svoji šanci dostane.