Brazilský zápisník XXIV. aneb Olá, Brasil14!

Štítek "Brasil14" od včerejška již nemusí poukazovat pouze na samotné mistrovství světa konané letos - roku 2014 - v Brazílii, nýbrž také na fakt, že se domácí kanárci s vlastním šampionátem loučí s potupnými čtrnácti inkasovanými brankami na kontě. Ty je technicky řadí do "elitní" společnosti Severní Koreje, El Salvadoru a Saúdské Arábie...


Brazílie - Nizozemsko 0:3 (0:2)

Když roku 1982 brazilský výběr nepostoupil ani do semifinále mistrovství světa, partě kolem Socratese, Zica, Édera či Falcãa se stejně dostalo nemalého uznání - a to i "posmrtně", například od takového Guardioly. Byla to totiž ta pravá samba, která postupně zamotala hlavy Skotům, Novozélanďanům i Argentincům (!), aby ji nakonec při poněkud nešťastném skupinovém formátu vystavil stopku jeden fenomenální Ital Rossi.

Naopak když roku 1994 brazilský výběr na americké půdě oslavoval historicky čtvrté zlato, jen málokdo mu od srdce zatleskal. Ani jeden ze čtyř vyřazovacích soubojů tehdy Kanárci nedokázali rozhodnout před 70. minutou; málem je ubránili jak domácí, tak v semifinále Švédové (pokaždé 1:0), a vyloženě nekoukatelné finále s Itálií tudíž svou úrovní, respektive neexistující gólovou úrodou, překvapilo jen málokoho.

Právě tyto dva ročníky mistrovství světa jsou brazilskými fotbalovými dějepisci dodnes vnímány jako příkladně ambivalentní a nelze se jim dost dobře divit.

Sám Carlos Alberto Parreira, trenér mistrů z roku 1994, si byl ostatně moc dobře vědom toho, že ačkoliv byl jeho tým oficiálně prohlášen "nejzábavnějším" na celém šampionátu, doma v Brazílii příliš nadšených ovací nesklidil. Když šlo do tuhého, stával se herní projev kanárků ryze defenzivním; až dokonce Parreira po úspěšném finále kuriózně zkonstatoval, že onen atraktivní brazilský trademark je mrtev a nemá smysl ho dál vyhledávat.

Mrtev nebyl. Za čtyři roky se na scéně po boku obletovaného Ronalda zjevil Rivaldo a další cyklus vrchem osladila přítomnost mladého Ronaldinha. Byly z toho další dvě finále a jedno zlato; brazilská kopaná, jak ji důvěrně známe, definitivně umřela až letos. Tentokrát už totiž nešlo o žádný dvojsmyslný úspěch; zde před sebou máme obyčejně drtivou porážku Seleçãa, která tu naposledy byla snad roku 1974 - shodou okolností při jiném neúspěchu v zápase o bronz, kterému předcházela Pelého zlatá derniéra. (Na rozdíl od dvou čtvrtfinále v tomto případě.)

Popsat letošní Brazílii není těžký úkol. Můžete volit slova jako komická, chaoticky uspořádaná, psychicky nevyzrála či prostě nekvalitní - všechno pasuje. Přitom jestliže začátkem turnaje, potažmo ještě po ošklivém utkání s Kolumbií, kdekdo poukazoval na možné opakování Parreirova dvacet let starého úspěchu-neúspěchu, můžeme teď s jistotou zkonstatovat, že se Scolariho pokus o věrnou kopii nepříjemné, ale uvědomělé Brazílie ani omylem nepovedl.

A co že mu nakonec k vytvoření skutečně konkurenceschopné napodobeniny scházelo? Inu... zaprvé pětigólový Romário, zadruhé ekvivalenty vyzrálých stoperů Dungy s Aldairem, zatřetí jakási Parreirova pokora. Tedy takové tři menší detaily.

Největší z načrtnutých problémů přitom představoval zrovna sám taťka Felipão, který to neváhal dát jasně najevo ihned na pozápasové tiskovce. Tam se jednak pochlubil tím, že na všech třech světových šampionátech, které absolvoval, neskončil mimo první čtyřku (nonšalantně ignorujíc fakt, že jeho svěřenci zrovna v průběhu dvou nejdůležitějších klání domácího turnaje inkasovali deset branek); a jednak celý neúspěch omlouval přílišnou nezkušeností svých oveček, jež budou příště dozajista silnější.

Těmito pár větami tak - zřejmě nevědomky - demonstroval svou vlastní neschopnost. Přeci pokud jeho zkušenosti z předešlých velkých akcí (dvou MS plus stříbrného Eura 2004) doopravdy mají stát za zmínku na tiskové konferenci, měly by se zároveň zasloužit o potlačení oné nezkušenosti v hráčských řadách. Nebo aspoň taková je moje přirozená představa.

A přesně něco takového koneckonců nejen v tomto utkání dokázal Scolariho protějšek Louis van Gaal. (Jakkoliv letos na MS debutoval a jeho doposud jediná reprezentační štace ústila v hotovou katastrofu.) Pokud před vypuknutím největšího fotbalového svátku kupříkladu každý upozorňoval na nekvalitní a zoufale neostřílenou zadní linii Oranje, Louis van Gaal si byl tohoto neduhu evidentně vědom nejlépe ze všech. Poziční výstřelky Martinse Indiho proto do jisté míry zakryl zpočetněním obranné linie a celkově zahuštěním kritických prostor jako středu pole.

Přímo před včerejším soubojem navíc během rozcvičky přišel o druhého ze zdaleka nejprotřelejších záložníků Wesleyho Sneijdera a narychlo tak musel proti brazilskému středu pole ¬- čítajícímu bezvýhradně vítěze nejvýznamnějších klubových soutěží; ať už na evropském, nebo jihoamerickém kontinentě - poskládat trojlístek středopolařů, z nichž dva působí v soustavně podceňované Eredivisie, a dohromady pak všichni jeho členové posbírali pouhých 35 reprezentačních startů.

Výsledek? Precizně rozdělené úlohy mezi zodpovědně pracující a spíše úspornou desítku Georginia Wijnalduma, atletického box-to-box záložníka Jonathana De Guzmána a na míči nevídaně klidného i drzého debutanta v základní sestavě účastníka MS, Jordieho Clasieho, vedly k další demolici povědomě rozháraného, nekoherentního brazilského středu, který se zase pořádně nesoustředil ani na defenzivní ani na ofenzivní činnost.

Smysl Paulinhova hodinového působení opět nikdo neměl šanci rozluštit a Gustavovu nepoužitelnost s ohledem na nutnou protekci bláznivého Davida Luize (což bylo de facto jeho jediné poslání!) pro změnu ideálně demonstrovalo záložníkovo stažení již o přestávce. 30. a 45. minutou

Willian s Oscarem se následně mohli doslova přetrhnout, aby nizozemskou defenzívu alespoň nějakým způsobem zaměstnávali, a ve výsledku si řádný respekt zjednali maximálně mezi 30. a 45. minutou, kdy je navíc v jejich snažení vytrvale podporoval pravý bek Maicon. To David Luiz si v tomto směru znovu jel tu svou neefektivní písničku, kdy tradičně pár metrů popovezl balon a pak jej buď fatálním způsobem ztratil, nebo v lepším případě nakopl kamsi dopryč, aby se nakonec pouze jedna jeho dalekonosná donáška úspěšně setkala s adresátem. Pomalu až u pravého rohového praporku.

Z toho tedy lze odtušit, že se van Gaalova ekipa té Scolariho po drtivou většinu času bránila bez větších obtíží. Což vskutku odpovídá. Už jen brazilský presink pro ni byl hračkou - ze strany mužů ve žlutém to jednak bylo zpravidla dosti neorganizované, jednak si trojice nizozemských zadáků v případě největší nouze zkrátka pomohla s Cillessenem, který včera fungoval velmi podobně jako předloni Neuer proti Barceloně a vytříbenou kopací technikou dal vzpomenout i na svého krajana van der Sara.

Rozehrávka Oranje byla v důsledku toho pozoruhodně mnohotvárná a jaksi elegantním způsobem improvizovaná i důsledná zároveň; vlastně stejně jako defenzivní činnost těch samých borců. Ron Vlaar zase ad hoc ničil vše, co mu vběhlo do cesty, a podobně dominantně si počínal také jeho kolega De Vrij. Zarážející byl přitom celkově rozdíl ve fyzické zdatnosti obou celků. Jakmile to Brazilci začali po změně stran brát více na sebe, naskýtal se totiž divákovi stále ten samý obrázek dokolečka: jeden svalnatý Nizozemec v souboji 1 na 1 prostě jen bezstarostně odstavuje nějakého toho přehnaně sebejistého Williana/Oscara/Paulinha od míče, předává jej typicky nejbližšímu spoluhráči a jde si po svých.

To na druhé straně něco takového zvykem nebylo. Van Persie se možná s balonem nepotkal tolikrát, kolikrát by si sám představoval, přesto nicméně pro Nizozemce odvedl pořádnou porci užitečné práce. Ať už to byl on, nebo Robben, oba nejvytaženější borci v modrém byli schopni míč podržet a včas ho rozdat z druhé vlny nabíhajícímu spoluhráči; případně jeden druhému.

Tenhle jednoduchý vzorec nizozemského (proti)útočení ostatně vedl k oběma prvním brankám, které duel opět rozhodly poněkud nezdravě brzy. Ve druhém dějství se záhy spíše jen nevzrušeně přihlíželo zasychání již dávno nakresleného obrazu, přičemž brazilský recept na vytržení publika z apatie čítal - jak už jsme si zvykli - tak maximálně nějaké to Fernandinhovo, potažmo Hernanesovo přemotivované brousení.

A pokud závěrem hledáte něco, co by brazilskou ostudu v kontextu celého turnaje ideálně podtrhlo, stačí si jen vybrat...

Můžete zvolit třeba další van Gaalovo bizarní střídání brankářů, které stálo za premiérovým využitím veškerého hráčského materiálu na 23členné soupisce. Případně vůbec první turnajové napomenutí filmujícího fotbalisty, konkrétně Oscara. Anebo již zmíněnou Scolariho pozápasovou tiskovku, která zcela nepochopitelně - leč zároveň taky jaksi příhodně - nenabídla žádnou trenérovu sebereflexi, neřkuli rezignaci...

(td)