Brazilský zápisník XXI. aneb Keylor Navas vs. the World

Obsahuje i podcast. Také druhý čtvrtfinálový den se obešel bez papírových překvapení - místenku mezi elitní čtyřkou si zajistila Argentina, která nakonec měla s ambiciózní Belgií méně práce, než by napovídalo konečné skóre 1:0, a také Nizozemsko. To sice dlouho naráželo na geniálního kostarického gólmana Navase, Louis van Gaal však měl plán..


Argentina - Belgie 1:0 (1:0)

Nacházíme se již uprostřed pětiminutového nastavení zápasu a Lionel Messi poprvé za celou dobu pádí na Thibauta Courtoise. V tu chvíli konečně vstupuje na scénu tolik propíraný Argentincův komplex z belgického brankáře, kterého nepřekonal od prosince 2012; komplex, kvůli němuž zřejmě Messi zapomene Courtoise banálně obejít a pouze ho nastřelí.

Tahle situace nakonec nenesla v kontextu inkriminovaného čtvrtfinálového měření sil zvláštní význam, symboliku však měla rovnou dvojí. Messi tímto naráz podtrhl jedno - osobní - pravidlo, ale i jedno další - kolektivní. Argentinci na tomto mistrovství světa zkrátka nejsou schopni vyhrát o víc než jeden gól; a vesměs ani přesvědčivě...

Pokud bychom nicméně analýzu utnuli již zde, byli bychom mimořádně krutí ať už vůči Messimu nebo celé Argentině. Co se kolektivu týče, ten začal v dobře organizovaném hlubokém bloku, postupem času se umně přizpůsobil rotací do 4-4-2 s Pérezem napravo a zejména chvályhodně zapomněl na ty nesmyslné "švýcarské" centry, pročež se mu také konečně dařilo těžit i z práce hrotového útočníka - zázračně oživlého a zničehonic úchvatně komplexního Gonzala Higuaína.

Pokud jde o samotného Messiho, potom ano, hvězdný Leo možná nenapodobil Maradonovo legendární sólo z památného semifinále MS 1986, přesto ve včerejším utkání jedině potvrdil svůj formát, aby vrchem jaksi v poklidu pošetřil síly. Messi obecně vypadá, jako by ze všech prvořadých hvězd na tomto šampionátu vůbec nejlépe vyzrál na ono proklínané klima. Jeho hra se zápas od zápasu stává úspornější, ale také efektivnější - aniž by jakkoliv ztrácela na kvalitě.

Proti Švýcarsku Messi svým pohybem pokryl méně prostoru než kterýkoliv jiný hráč vyjma gólmanů; počtem sprintů předčil maximálně stopery Fernándeze se Schärem; a ve srovnání s osmifinálovým Neymarem či Müllerem strávil dokonce více než dvakrát méně času během o "střední či vyšší intenzitě".

Včera nám argentinská modla nabízela k nahlédnutí velmi podobný obrázek. Jestliže celá ofenzíva Albiceleste se zraněním jediného Messiho souputníka Ángela Di Maríi šmahem odešla - lépe řečeno se graduálně vytrácela -, bylo to způsobeno z velké části zrovínka tím, že se barcelonské hvězdě už tolik nechtělo. To však netřeba nutně vnímat jako kritiku: vzhledem k mizivé (či v případě Fellainiho vysloveně tragické) podpoře v rámci možností heroicky pracujícího Witsela totiž vždy stačilo, aby Messi jenom načas zapnul, a rázem z něj šel zase strach. Což pochopitelně není něco, čeho by byl schopný kdejaký fotbalista. Přesně naopak.

Ta jedna Messiho kolmice Di Maríovi se ihned zařadila k nejgeniálnějším pasům celého průběhu šampionátu (a jedině tak přiživila nabízející se srovnání s Riquelmem, jehož tenhle brazilský Messi skutečně připomíná spíše než své barcelonské já); nemluvě o tom, že argentinský kapitán zároveň vydatně přispěl k odzbrojení Kompanyho před Higuaínovým postupovým zásahem.

Messi navíc ve vztahu k vlastní viditelnosti po většinu času ani moc neměl na výběr. Na belgický střed včera seděl vesměs každý pejorativní přívlastek, který vás zrovna napadne - směrem dozadu byl imobilní a překvapivě nedůrazný, směrem dopředu nekreativní a poněkud zbytečně trpělivý. Messimu tak v podstatě nikdy nic nehrozilo; vše bylo odvislé čistě od jeho nálady.

Argentina krom toho vedla už po sedmi minutách, přičemž v takovém případě na MS naposledy prohrála roku 1958. A natažení téhle šňůry se včera leccos ochotně podřídilo. Počínaje druhým poločasem si Albiceleste dávali načas s každým autem i vstáváním ze země, Romero v rámci povinného zdržování soustavně zakopával balony kamsi dopryč a Messi potom mohl až do závěrečného hvizdu docela nerušeně odpočívat. Snad akorát pár delších nákopů na tři věže (Lukakua, van Buytena a Fellainiho) mohlo Argentince poděsit, ale to zas pro změnu železně úřadoval fenomenální Garay.

Právě tohle byl mimochodem jediný jakž takž funkční Wilmotsův plán na zaskočení favorizovaného soka. Poté, co selhala prostá sázka na nevázanou Hazardovu a Mirallasovu agilitu či šikovnost; a poté co se neujala ani horda De Bruyneových centrů z pravé strany, kam se nejzdatnější belgický playmaker uklidil pro druhý poločas... došlo zkrátka a dobře na dlouhé míče do argentinského vápna. Teprve tehdy jako by se před turnajem tolik vzývaná, talentem nabitá belgická skvadra konečně našla. Absurdní to představa.

Sečteno a podtrženo: Belgičané na tomto šampionátu dokráčeli do relativně pokročilé fáze, kde navíc do poslední chvíle víceméně bojovali o postup, přesto lze jejich brazilskou anabázi směle považovat za ostudnou či alespoň nevydařenou. Wilmots za celý turnaj nedokázal optimalizovat rozestavení tak, aby svědčilo většině těch nadaných fotbalistů; případně (a to možná spíš) nezvládl ideálně zkrotit jejich ega.

O tom prvním krásně vypovídá Hazardovo/Fellainiho tápání po jedné zcela rovné, proklatě nízko posazené přímce; o tom druhém zase hned dvojí prskání střídajících hráčů - nejprve Lukakua, včera potom i Mirallase...

(td)


Nizozemsko - Kostarika 0:0, 4:3 na penalty

Jestliže jsme letošní mistrovství světa už párkrát překřtili na "turnaj brankářů", poslední čtvrtfinálový zápas to definitivně potvrdil. Utkání mezi Nizozemskem a Kostarikou mělo dva velké hrdiny: 120 minut se ve světle slávy vyhříval fenomenální Keylor Navas, nejlepší gólman (a možná i nejlepší hráč) celého turnaje, který deptal nizozemské střelce natolik, že opouští turnaj s úspěšností zásahů přes 90% (což je docela slušné hokejové číslo). V rozhodujícím penaltovém rozstřelu jej však zastínil van Gaalův žolík Tim Krul, jenž chytil dvě penalty a zajistil svému týmu historicky první takový postup. Pro "pivního" diváka se na hřišti odehrávaly dvě hodiny nudy a čekání na Godota v podobě nizozemské branky, pozorný fanoušek však musel být fascinován - jak kostarickou urputností, tak van Gaalovou taktickou odvahou. Ale popořadě..

Zkušený stratég Oranjes na sebe upoutal největší pozornost v první minutě nastavení prodloužení, kdy stáhl ze hřiště Jaspera Cillessena a poslal na penalty mezi tyče Krula - na první pohled podivný krok, i proto, že zrovna Krul nepatří mezi nějaké vyhlášené penaltové specialisty. Nizozemci však podle všeho tento krok plánovali dlouho dopředu, protože Cillessen (který si mimochodem první zákrok připsal teprve ve 115. minutě) nijak neprotestoval; a Krul, připravený specificky pro tento okamžik, byl následně bezchybný (vystihl všechny směry, evidentně znal návyky kostarických střelců). Vypadá to, že si van Gaal dobře uvědomoval tíhu nizozemského penaltového prokletí a dal si záležet na tom, aby jeho svěřence nezastihlo i tentokrát; Oranjes působili stejně suverénním dojmem jako Kostarika v osmifinálovém rozstřelu s Řeckem. Vzhledem k tomu, že zápas sám o sobě nenabídl prakticky žádné taktické zvraty, změnu tempa ani nečekaná řešení situací, se tak logicky bude mluvit především o tomto kroku.

Van Gaal však prvního "žolíka" vytáhl už před výkopem. Jeho sestava byla tím papírově nejofenzivnějším, co jsme na tomto mistrovství zatím měli možnost vidět - v rozestavení 3-4-3 se doprostřed zálohy postavili Georginio Wijnaldum (což je původně křídlo) a Wesley Sneijder (ofenzivní záložník), pravou zálohu obsadil Dirk Kuijt, levou Daley Blind, Arjen Robben se posunul blíže své tradiční pozici pravého křídla, na druhé straně dostal šanci Memphis Depay a útok vedl kapitán van Persie. Kostarický kouč Pinto s osvědčenou formací 5-4-1 nepřekvapil, jedinou (vynucenou) změnou byla náhrada vykartovaného Óscara Duarteho Johnnym Acostou.

Bylo tak jasné, na co se můžeme těšit - Nizozemci vyslali formaci připravenou útočit, Kostaričané se stáhli do obrany. To u Los Ticos není nic nového, tuhá a pružná defenziva je alfou a omegou jejich hry od začátku turnaje, v prvních zápasech však byla doplňována drtivě efektivní ofenzivou - Pinto svůj tým naučil dostat se během pár doteků do vápna a fanoušci brejkového fotbalu po celém světě si odvážného outsidera okamžitě zamilovali. Jenže problém je, že v tomto systému je naprosto klíčová role Joëla Campbella - a ten byl včera neviditelný. Nelze mu to vyčítat; málokterý hráč na turnaji toho na trávníku odedřel tolik co právě Campbell, který se neustále rval s přesilou obránců, nevypustil jediný souboj a nutil soupeře k permanentní obezřetnosti. Už s přibývajícími minutami v osmifinále proti Řecku však bylo vidět, že je kostarická hvězda zkrátka unavená, a na tak komplexní regeneraci, abychom se mohli těšit na Campbella zpět v plné formě, zkrátka nebyl čas. Šikovný forvard se na hřišti trápil 66 minut, než uvolnil místo čerstvému Ureňovi.

Co hůře, únava a (i na Kostariku mimořádně) defenzivní taktika zbavily kouzla také Campbellova parťáka Bryana Ruíze, což mělo za logický důsledek praktickou absenci útočné fáze. Už jsme mluvili o tom, že Cillessen si poprvé (a naposledy) sáhnul na míč ve 115. minutě (mimochodem výborný zákrok - myslím, že jsem nebyl sám, kdo v koutku duše očekával, že Kostarika nakonec skóruje a vysměje se předpokladům v pátém utkání v řadě). Los Ticos navíc chyběla i přesnost - když už se záloha v čele s kreativcem Bolaňosem rozhodla vyslat míč do útočné třetiny, adresát neměl proti nizozemské obraně většinou šanci. Nakonec tak Pintovi nezbývalo než spoléhat na standardky, a je fakt, že Nizozemci dovolili soupeři až příliš mnoho přímých kopů; všudypřítomná uondanost však jako by zahnízdila také na kopačkách jejich exekutorů.

Klíčovou taktickou bitvou měl být střet kostarické ofsajdové pasti s rychlonohým Robbenem; bez generála Duarteho však tento zásadní rukopis Pintova aktivního přístupu k fotbalu v úvodních minutách několikrát narazil. Poté, co Robben nepružnou a váhavě vystupující defenzivu několikrát vytrestal, se Kostaričané zatáhli za míč a začali hrát totéž, co v poslední hodině utkání s Řeckem (kdy dohrávali v deseti) - lidově řečeno, beton. Většinu zápasu tak zadní pětka Los Ticos prostě jen bránila, vydatně podporována vynikajícím defenzivním štítem Yeltsinem Tejedou. Nizozemských ofsajdů bylo i tak požehnaně, primární herní plán se však změnil z proaktivního na vyloženě opatrný. A když už se Oranjes bílým obranným valem probili, naráželi na nereálně chytajícího Keylora Navase.

Van Gaal do této doby proplouval šampionátem díky principu "reaktivního fotbalu", kdy jeho tým nechá protivníka držet míč a sám mění rozestavení tak, aby co nejvíce otupil soupeřovy zbraně (a následně udeřil). Včera to vzhledem k Pintově prevalentní defenzivní taktice aplikovat nešlo, takže Nizozemci najednou měli míč většinu času na svých kopačkách. Protřelý stratég to nejspíš předpokládal, neboť se ukázalo, jak moc jsou v tomto systému důležití Bruno Martins Indi a Georginio Wijnaldum; zejména díky jejich práci vypadali Oranjes s míčem na kopačkách až překvapivě pohodlně, čehož kromě útočníků využíval i Wesley Sneijder (ten dostal o poznání více prostoru než v předchozích zápasech a na jeho výkonu to bylo hned znát - byl aktivní, snažil se, nebezpečně pálil a vůbec připomínal toho hráče, který před čtyřmi lety dotáhl reprezentaci až do finále). Naopak Robin van Persie se proti přesile kostarických obránců vyloženě trápil; zadní linie, jejíž vedení převzal po Duartem skvělý González, jej po většinu zápasu dokázala eliminovat.

Že Nizozemci nechali finální rozhodnutí až na ten úplně poslední možný okamžik, je nakonec nutno připsat kombinaci štěstí, Navasovy faustovské smlouvy s Peklem a možná i práci nějakého fotbalového patrona outsiderů; i přesto však není na místě Oranjes nějak přehnaně chválit. Ano, byli lepší, zasloužili si postoupit, ale to byla otázka prosté individuální kvality - co se nějaké kreativity týče, bylo to z jejich strany unylé představení. Jako by nutnost kontrolovat hru s míčem na kopačkách zničila jejich trademarkovou schopnost vyčíhnout ten správný moment překvapení. Nejvíce nebezpečí hrozilo samozřejmě po pravé straně hřiště, kde výborný Robben s pracovitým Kuijtem doslova ničili chudáka Juníora Díaze; na druhé straně bylo oproti tomu vidět, že toto Nizozemsko není zvyklé využívat ostré levé křídlo, takže Depay byl na hřišti v podstatě k ničemu.

A v závěrečných minutách prodloužení, kdy favorit polevil ze svého (individální převahou vytvořeného) tlaku, už to vyloženě vypadalo, že se van Gaal pomalu připravuje na svůj penaltový trik. Nakonec to byl on, kdo se smál jako poslední - stejně jako proti Španělsku, Chile i Mexiku. Souboj dvou ze tří nejlepších trenérů tohoto šampionátu dopadl podle očekávání, hlubokou poklonu však zaslouží oba dva.

(dz)


PODCAST #22

• Reportová část (01:27-22:52)
- Hrdina: Wesley Sneijder (Nizozemsko)
- Shrnutí: Arjen Robben vs. kostarická ofsajdová past
- Zklamání: Eden Hazard (Belgie)
- Shrnutí: Mrtvoly na hrotech útoků