Brazilský zápisník XV. aneb This Time For Africa

Nezdá se to hodně, ale pořád je to maximum. Alžírsko v osmifinále doplnilo africké kolegy z Nigérie a zasadilo se tak o rekordní účast zástupců černého kontinentů ve vyřazovací fázi MS. Pšenka naproti tomu v Brazílii definitivně nevykvetla asijským vyslancům, jejichž čest nezachránila ani Jižní Korea. Tři remízy a zbytek prohry, toť tristní asijská vizitka...


USA - Německo 0:1 (0:0)

Málokdo se dokázal ubránit předzápasovému dojmu, že duel Německa s USA skončí (bezbrankovou) remízou. Dělba bodů vyhovovala oběma zúčastněným, Němci by si udrželi první místo ve skupině G, Američané by je v osmifinále doplnili z druhého místa. Dlouholetí spolupracovníci a přátelé na obou trenérských lavičkách Jürgen Klinsmann a Joachim Löw už to přece nějak domluví... Nakonec tento předpoklad nebyl daleko od pravdy, pro potěchu všech totiž existovalo i jiné alternativní řešení - těsná výhra Německa.

Zápas se rámcově odvíjel podle očekávání, ovšem v o poznání silnějších konturách. Němci drželi míč více na kopačkách, měli mnohem více přihrávek, střel i všech dalších ofenzivních atributů na své straně, Američané seděli zalezlí na třiceti metrech od Howardovy branky a odráželi jeden útok za druhým. Rozdíl však byl větší, než by se čekalo: Nationalelf dovolili v dominantní úvodní dvacetiminutovce svému soupeři pouhých osm přihrávek na útočné třetině hřiště. Postupem času se Spojené státy o něco zvedly, ale stále šlo jen o nepravidelné úniky po křídlech, které se vůbec nedařilo zakončit.

Z defenzivního hlediska však tato taktika USA postačovala. Klinsmannův spořádaný systém pouštěl favorita jen do obtížných zakončení z krkolomných pozic a Tim Howard se v první půli sotva zapotil. Ne že by i tak nebyl mokrý až na kost, čtvrteční počasí v Recife svým hustým deštěm fotbalovosti rovněž nepřispívalo... A jelikož Michael Bradley prožil v těchto podmínkách zatím svůj nejhorší zápas, co se ofenzivního přínosu týče, zůstal Clint Dempsey na hrotu naprosto odstřižen od jakéhokoli vlivu na probíhající hru. Ze všech hráčů na šampionátu, kteří dokončili celých devadesát minut, si nikdo v zápase nepřipsal sledování tohoto zápasu příliš zábavy neužil.

I proto si Spojené státy nepřipsaly jedinou střelu na bránu za celý zápas. I proto nechaly Lahma s Kroosem drtivě ovládat střed hřiště a jen zodpovědně vykrývaly prostory u vlastní šestnáctky. Informace z lavičky byly zřejmé, držet to, co máme, a neustoupit ani o píď. Americká pasivita došla až tak daleko, že po změně stran v celé pětačtyřicetiminutovce německá obrana nečelila žádné ráně, ať už nepřesné či zablokované. Teprve v samotném nastaveném čase Klinsmannovi hráči podnikli první odvážný výpad, snad s vědomím, že už nezbývá čas na to, aby jejich soupeře ještě stihnul hru otočit. Hned z toho samozřejmě byla jejich největší šance zápasu, ovšem Lahmův včasný skluz zneškodnil Bedoyovu střelu z hloubi šestnáctky a z následného rohu v těžké pozici neuspěl ani Dempsey. Přesto je tato statistika opravdu pozoruhodná.

Perlička na závěr: Už i poslední mohykán čisté hry odešel do věčných lovišť. Řeč je o žluté kartě Benedikta Höwedese, který toto napomenutí uviděl jako první z celého německého týmu. Žádná reprezentace tak již po třech odehraných zápasech není bez žluté poskvrnky.

(mk)


Portugalsko - Ghana 2:1 (1:0)

Smutný konec světového šampionátu pro nejlepšího fotbalistu světa. Cristiano Ronaldo v nejlepších letech měl potenciál dotáhnout Portugalsko do boje o medaile, vítězství 2:1 však znamená konec jak pro poraženou Ghanu, tak právě pro svěřence Paula Benta. Za velmi předčasným koncem stojí především katastrofický vstup Portugalců do turnaje a smůla v zakončení zmíněného čísla sedm, které by při životní formě mohl vsítit minimálně pět gólů. Bez nadsázky.

Pojďme ale ke kořenům neúspěchu Portugalska, kterému věnuji drtivou většinu tohoto breakdownu, ve včerejším zápase. "Konzerva" Bento se musel od začátku mistrovství potýkat se zraněními, proti Ghaně nemohl využít pětici hráčů, z nichž minimálně tři patří do základní sestavy. Především absence Huga Almeidy a nutnost hrát na jediného zdravého útočníka Édera byla z mnoha pohledů klíčovou v tom negativním slova smyslu. Ale k útočníkovi Bragy se ještě dostanu.

Proto musel chytat druhý gólman Beto, což však byla nejspíš ta nejmenší ztráta. Hodně chyběl levý obránce Fabio Coentrao, který je bez ohledu na formu zkrátka druhá velká hvězda vedle Cristiana Ronalda. Paradoxně jeho dnešní back-up Miguel Veloso předvedl poměrně jistý výkon, vedl si dobře vzadu, vpředu a svým centrem zařídil první branku svého týmu.

Naopak jeho protějšek na druhé straně portugalské defenzivy Joao Pereira takovou jistotou neoplýval v jakémkoli vesmíru. Do očí bijící byly tři situace, kdy z jeho strany třikrát přišla obrovská šance Ghany. Nejprve jej úplně jednoduchou kličkou obešel Atsu, pak Pereira "zmizel" ze svého prostoru v době, kdy gólově centroval Asamoah, no a když po hodině hry opět bez problémů přišel z levé strany Ghaňanů pas do stoprocentní šance, ztratil Bento trpělivost a stáhl beka z hřiště (jo, bylo to taktický střídání směrem do ofenzivy, ale Pereira byl prostě strašný...).

Výrazně pozměněný nastoupil i střed záložní řady Portugalců. Zmíněný Veloso se musel přesunout na levý kraj obrany, defenzivní zálohu proto obsadil William Carvalho. Větší pozornost nicméně strhával Ruben Amorim, který nahradil Meirelese. Bohužel negativně. Amorim přihrával většinou do stran či dozadu, hlavně však nezvládl hlavní roli, kterou na hrací ploše měl - být spojkou mezi obranou a útokem především pohybově. Kromě jedné povedené střely a možná jednoho - dvou posunů míče do dobré pozice se vyloženě ztrácel. Rovněž Moutinho byl jen stínem toho, co se od něj očekávalo.

I kvůli tomu byl na hrotu prakticky odříznutý útočník Éder. Na turnaj jel patrně až jako útočník číslo tři, jenže zranění Almeidy a Postigy nedala Bentovi jinou možnost. A Portugalci na to doplatili. Ofenzivní fáze Selecção prostě stojí na Ronaldovi, ať chcete nebo ne. S Nanim si hvězda Realu ještě jakž takž rozumí, ale Éder se v jejich společnosti neskutečným způsobem hledal. Kdo jej nezná z působení v Braze, mohl by bez jakýchkoli ostychů přiznat, že nemá tušení, jakým stylem vlastně tmavý forvard hraje.

Kapitolou samou pro sebe pak byl právě zmíněný Cristiano Ronaldo. Na hřišti rozhodně nebylo lepšího hráče, jenže Ronaldo mohl dát 4 góly a poslat Portugalce do osmifinále. Naprosto bez problémů. Kromě jedné branky měl tři stoprocentní gólové šance, další dvě příležitosti byly takové půltutovky, které fotbalista jako CR7 proměňuje denně. A nakonec ten jeho geniální centr zkraje zápasu, který dopadl na břevno.

Kapitán Portugalska zkrátka vzal stěžeň do svých rukou a stálo to za to. Jenže právě jeho selhání v koncovce stálo Selecção postup. V závěru sice bylo vidět, že už nemá síly a i koleno jej pobolívalo, ale přesto Ronaldo patřil k důležitým mužům i v mezihře, stahoval se i dozadu, když bylo třeba, působil po obrovském prostoru a bylo radost (až na krátká časová pásma, kdy odpočíval nebo vyčkával) se na něj dívat. Turnaj bude bez jeho přítomnosti chudší.

No a Ghana... její výkon byl zkrátka zklamáním. Především kvůli stylu, jakým oba góly dostali - jednou zachyboval Boye, potom gólman Dauda plácal do balónu, jako kdyby ve snu plaval, a s tím se dá těžko špičkový evropský celek porazit. Ghana přitom měla šance na výhru, kromě gólu měla další jasné gólovky, ale buď Beto, nebo jejich vlastní nemohoucnost vždy jejich snahu zastavili.

Tradiční postavou výběru byl útočník Gyan, který technicky převyšuje zbytek svých spoluhráčů a s na útočníka netradičním číslem 3 dělal Portugalsku velké problémy. Kromě gólu měl i další dobrou příležitost a ani snaha se mu upřít nedá.

Celkově však Ghana jako celek postrádala svoji charakteristickou živelnost především v momentech, kdy to potřebovala nejvíce. V závěru zápasu mohla Portugalce zatlačit a pokusit se o obrat, jenže jejich projev vypadal spíše jako odevzdanost. Spojené státy tak v konečném účtování (i přes chabý výkon proti Německu) postupují víceméně zaslouženě.

(mu)


Korejská republika - Belgie 0:1 (0:0)

Ani Korejci se nepochlapili. Zástupci zóny AFC se tudíž poprvé od roku 1990 s největší fotbalovou akcí loučí, aniž by dohromady vyhráli jediný zápas; a Jižní Korea tomu dnes vpravdě nebyla příliš blízko.

Ačkoliv jste se na sociálních sítích těsně po závěrečném hvizdu mohli lehce setkat s názory, že šlo o nejlepší korejský výkon na turnaji, já bych pořád výše řadil ať už druhý poločas proti Alžírsku, nebo třeba i celý zahajovací duel s Ruskem...

Začněme srovnáním s alžírskou konfrontací. Tehdy si Korejci v prvním poločase nechali nasázet tři branky a leckdo je tipoval alespoň na tu potupnou pětku - místo toho se ale Taegukovi válečníci o pauze sebrali, na arabského soka se vrhli s pořádnou vervou a skrze několik pěkných akcí jistým způsobem dávno prohrané utkání zachránili. Osvědčili přitom mentální sílu; v pravém okamžiku se dokázali semknout a zabrat.

Včera? Včera tam nic takového nebylo. Korejci již do zápasu vstupovali s mizivou vůlí poprat se o postup, přičemž se vepředu doopravdy až příliš ochotně rozbíjeli o obránce Vanden Borreho či Lombaertse, ne-li ještě dříve o velmi defenzivně orientovanou středovou trojku. (Oba jmenovaní zadáci si mimochodem opravdu nahlas řekli o osmifinálový základ.)

V nastaveném rytmu se přitom poněkud překvapivě pokračovalo rovněž po přestávce; jakkoliv se Belgičané z kabiny na trávník vraceli pouze o deseti mužích. Evropští sokové byli dokonce i v oslabení hladovější a nebezpečnější, což se Wilmotsovi opět podařilo přiživit povedenými střídáními (respektive Origim). Místo toho Korejci na pochybný plán A pro první poločas navázali představením zhruba stejně nečitelného plánu B, který se pro změnu kompletně vytratil, jakmile Asiaté v 77. minutě konečně inkasovali.

Tím se volně dostáváme ke korejské paralele s úvodní ruskou prověrkou, do níž nastoupila později už nevídaně zkoncentrovaná a uvědomělá Jižní Korea. Defenzivní linie si tehdy navzájem zvládala většinu času rozumět, Korejci nevypadali zcela marně v disciplínách držení balonu i hbitého protiútočení.

Tentokrát se Hongova parta prezentovala docela dobře naprostým opakem - fotbalem bez řádného ladu a skladu. Na hrotu například od prvních minut pobíhal obr Kim Shin-wook, který se ukázal být velkou noční můrou pro unavené alžírské stopery, a zřejmě právě proto dostal nyní šanci rovnou v zahajovací sestavě.

V reálu to tak potom vypadalo zhruba tak, že pokud už Korejci chtěli vypadat jakž takž nebezpečně, mělo se tak dít skrze brejkovou hru s 196centrimetrovým jelimanem ve středu všeho dění. A to logicky nebyla žádná hitparáda. (Nehledě tedy na to, že "Wookie", jak se korejskému hromotlukovi přiléhavě přezdívá, nebodoval ani ve vzduchu, kde vyhrál pouhé dva hlavičkové souboje z celkových šesti.)

Právě korejskou derniéru tedy nelze mít za nějaký příslib do budoucna, to spíš za jakousi upomínku. Zrovna v průběhu tohoto střetnutí (a vlastně i před jeho začátkem) se totiž nejlépe ukázalo, nakolik moc potřebuje celý korejský nároďák v čele s trenérem Hongem vyrůst, aby byl opravdu konkurenceschopný.

Což by teoreticky nemělo nikoho překvapovat; jen by to možná napříště chtělo zamaskovat alespoň tou stereotypní snaživostí, která se z rozluček dvou nejtalentovanějších asijských výběrů - toho japonského i korejského - dala vykoukat opravdu jen těžko...

(td)


Alžírsko - Rusko 1:1 (0:1)

Poměrně dlouho to vypadalo na ruskou radost, nakonec ale po remíze 1:1 zaslouženě slaví svůj historický první postup do osmifinále mistrovství světa Alžírsko. To tak doplní ve vyřazovací části Nigérii - věřte nebo ne, vůbec poprvé v historii si playoff světového šampionátu zahrají dva afričtí zástupci.

Ani v jednom případě se to přitom nerodilo vůbec lehce, Alžířané se o svou postupovou remízu strachovali doslova do poslední možné vteřiny. Potřebný bod ale získali... Přestože nezačali vůbec dobře, Rusové od začátku drželi míč více na svých kopačkách, kontrolovali hru a když už v šesté minutě vstřelili v tu chvíli postupový gól, nevypadalo to s nadějemi Alžířanů zrovna nejrůžověji.

Rusové drželi míč hlavně v blízkosti půlící čáry, když už se však odhodlali vyrazit na výlet do blízkosti soupeřovy šestnáctky, dopadalo to v úvodu převážně katastrofálně. Je navíc třeba si uvědomit, že velká část toho mála úspěšných pasů v útočné třetině hřiště patřila jedné jeidné akci, totiž té gólové.

Ta však stála za to. Celá akce byla vlastně jen o dvou fotbalistech. Kombarov vše rozjel, podél levé postranní čáry bravurně podpořil ofenzivu a nakonec i dokonale nacentroval. Ještě o něco důležitější však byl pohyb Aleksandra Kokorina, jenž se už ve středovém kruhu začal odpoutávat od svého strážce Medjaniho, ve sprintu si to namířil přesně mezi oba až příliš rozestoupené stopery Alžírska a když mu míč přilétl na hlavu, zasunul ho dokonale do šibenice. Prvotní chyba byla už u Medjaniho, jenž měl v danou chvíli Kokorina na starost, ničemu pak nepomohla ani zmíněná obrovská díra mezi oběmě středními obránci a když navíc absentovala i potřebná komunikace mezi všemi nejbližšími aktéry celé situace, na záchranu už bylo pozdě.

Právě Kokorin s Kombarovem byli v celém utkání jednoznačně nejlepšími a nejaktivnějšími Rusy, hlavně Kokorinův výkon byl oproti úvodním dvěma jeho představením na turnaji velkým zlepšením a hlavně proto měli Rusové více ze hry. Jenže jak se s postupujícím časem Kokorin vytrácel ze hřiště (ne snad, že by se mu dala upřít snaha, ale proti alžírské defenzivě se jednoduše prosazoval čím dál méně), Alžířané pomalu přebírali iniciativu a hrozili.

A to třemi způsoby - střelami z dálky, rychlými protiútoky, ale především centrovanými míči. Způsoby číslo jedna a dva popravdě zase tak nebezpečné nebyly, dalekonosné pokusy totiž létaly takovou rychlostí, že v podstatě skoro ani nelétaly, rychlé brejky zase zpravidla dříve či později zastavovala nepřesná přihrávka. Centrované míče ale působily Rusům opravdu obrovské problémy. O to víc, že nejlepšího alžírského hlavičkáře Slimaniho osobně bránil ofenzivní krajní obránce Kombarov, jenž s ním měl při vzdušných soubojích (vcelku logicky) opravdu neustálé potíže. Tenhle Capellův krok působil opravdu komicky, ještě horší ale byl fakt, že italský zkušený lodivod nedokázal na několik Slimaniho upozornění zareagovat, v šedesáté minutě už to Alžírsku konečně vyšlo a byl z toho nakonec rozhodující gól.

U vyrovnávací trefy se ještě na moment zastavme, přecházely jí totiž dvě obrovské individuální hrubky Rusů. Nejprve pravý bek Kozlov nesmyslně kličkoval v blízkosti vlastní šestnáctky, o míč snadno přišel a musel faulovat. A když pak (laserovými paprsky z hlediště značně rozhozený) Akinfejev chybně vyběhl na následý centr a Kombarov znovu nedokázal uhlídat Slimaniho, bylo vymalováno.

Kdo pak čekal ruskou reakci v podobě urputné ofenzivy, zažil ipravdu těžké zklamání. Sborná si proti dobře bránícím Alžířanům absolutně nevěděla rady, ani geniální hráči jako Kokorin nebo Dzagojev nedokázali nic vymyslet, a tak z toho byla opravdu nevídaná nuda. K videní byla v podstatě poklidná ruská kombinace kolem půlící čáry, čekání na alžírskou skulinku v obraně, ta se ale jednoduše neobjevila. A tak občas přilétl do vápna zcela beznadějný centr, jinak ale vůbec nic.

Rusové na šampionátu krutě selhali, místo sebekritiky, která by po třech špatných výkonech jednoznačně byla na místě, však stříleli do řad fanoušků, rozhodčích a vlastně v podstatě všech, kdo se zrovna naskytl, až by si jeden snad řekl "zaplaťpánbůh, že jedou domů". Na Němce v osmifinále míří Alžířané, ale ofenzivně vedenou partii od nich rozhodně nečekejte. Budou bránit, bránit a ještě jednou bránit. A spoléhat se na standardní situace, rychlé protiútoky... a třeba si svůj malý zázrak ještě protáhnou.

(mh)


Dnes na tomto místě výjimečně neočekávejte tradiční podcast, ten se o slovo znovu přihlásí až v sobotu. Místo toho se však ještě dnes můžete těšit na dvoudílné shrnutí událostí skupinové fáze největšího fotbalového svátku.