Brazilský zápisník XI. aneb Lepší pozdě nežli nikdy

Obsahuje i podcast. Portugalci měli pořádně namále - ještě ve čtvrté minutě nastavení zápasu s USA si mohli balit kufry. Nepřesvědčili ani Belgičané, ti však díky pozdnímu zásahu Origiho pro změnu rovnou postupují. A do třetice pozdě zabrali také Korejci, kteří pro změnu nebyli schopni zachránit ani bod; pouze upravili skóre na milosrdnějších 2:4...


Belgie - Rusko 1:0 (0:0)

Perspektivní belgický tým, který je prošpikován nadějnými mladíky z těch nejlepších evropských soutěží, úvodní vystoupení na turnaji s Alžírskem sice dokázal přetavit ve tříbodový zisk, herně však svěřenci Marca Wilmotse zdaleka nezářili. Každý tak očekával, jak budou Rudí ďáblové vypadat proti Rusům, zlepšení však nenastalo, i když Belgie zapisuje další vítězství...

Belgický kormidelník nechal pouze na lavičce trojici Vertonghen, Dembélé a Chadli, jejichž místa obsadili Vermaelen, Fellaini a střelec vítězné trefy z předchozího utkání Mertens. Ani to však belgickému týmu nepomohlo, prvotní aktivitu záhy vystřídala marná snaha o dobývání Akinfejevovy svatyně, načež se dirigentského kormidla přece jen chopila ruská družina.

Kdo sledoval již zmíněné utkání s Alžírskem, možná trochu očekával také změnu na hrotu útoku, kde se Romelu Lukaku vyloženě trápil, Belgičané nedokázali využít jeho potenciál a urostlý kanonýr se musel netradičně stahovat pro míče až do hloubi pole. Divock Origi, pozdější střelec rozhodující branky, je do Wilmotsova systému přece jenom vhodnějším typem hráče, který si dokáže se svými technicky zdatnými spoluhráči narazit a "nečeká" pouze na centry uvnitř vápna. I podruhé však dostal od úvodního výkopu důvěru střelec Evertonu, avšak žádná výrazná změna z jeho strany nenastala, neuběhla tak ani hodina hry a na zeleném pažitu byl místo něho znovu Origi.

Abychom to však neházeli pouze na Lukakua, když nám předchozí dashboard ukázal jeho herní přínos, musíme zmínit také fakt, že kmenový hráč Chelsea neměl až tolik potřebnou podporu a pro přihrávky se, podobně jako při utkání s Fenky, častokrát stahoval až do středu pole, odkud logicky soupeřovu branku jen velmi těžko ohrozí. Minimálně proti Korejské republice je tak z mého pohledu velmi pravděpodobné, že Wilmots konečně usoudí, že se Lukaku do tohoto stylu hry nehodí, a postaví do útoku právě Origiho (doposud všechny belgické góly na turnaji zaznamenali náhradníci, což by mohla být teoreticky cesta i pro Lukakua...).

Když jsme se podívali na Belgii, nesmíme zapomenout na ruskou sbornou, která ve svém otevíracím zápase s Jižní Koreou rovněž nepřesvědčila a nakonec mohla být ráda, že bere alespoň bod. Druhé utkání bylo z ruského pohledu přeci jen lepší, zdaleka tolik nevázla kombinace, byli to právě Rusové, kdo měl po většinu utkání herně navrch, ovšem do nebezpečných situací se ovečky Fabia Capella takřka nedostávaly. Když už potom musel Courtois zasahovat, šlo zejména o střely zpoza vápna, jinak byla ofenziva ruské sborné opět zcela neškodná.

Pokud bych se ještě vrátil k belgickému týmu a měl z něho vybrat alespoň jednoho hráče, který dokázal navázat na skvělé klubové výkony, které většina Belgičanů u svých zaměstnavatelů předvádí, musel bych ukázat na Axela Witsela. Právě středový záložník působil uprostřed nesourodé družiny jako pověstný maják a vyjma nezbytné defenzivní práce dokázal také podpořit belgické snažení opačným směrem. Navrch dokázal hráč petrohradského Zenitu hned 35krát bezchybně nalézt adresáta - podobný 100% záznam s větším počtem přesných přihrávek doposud měli na světovém šampionátu akorát dva hráči. Eden Hazard, jehož výkon šel sice postupně nahoru, nakonec stál u rozhodující akce celého utkání, a další belgické hvězdy by si mohly vzít z Witselova počínání dobrý příklad.

Rudí ďáblové tak ani ve svém druhém utkání na turnaji nepřesvědčili, že by právě oni měli být týmem, který by měl aspirovat na příčky nejvyšší. Na druhou stranu si Marc Wilmots, i přes matné výkony, může gratulovat, neboť si jeho tým zajistil postup do osmifinále.

Přestárlá ruská družina naopak musí chtě nechtě porazit Alžírsko, pokud chce pomýšlet na postup do vyřazovací fáze. Tak jako tak však čeká Rusy nezbytná generační obměna (většina opor již má kolem 30 let), která bude tradiční evropský celek "bolet" více, než by se možná na první pohled mohlo zdát...

(jv)


Alžírsko - Korejská republika 4:2 (3:0)

Když si v 62. minutě Yacine Brahimi narazil se Sofianem Feghoulim a jednou z nejhezčích branek dosavadního průběhu šampionátu zvýšil na 4:1 pro Alžírsko, jako by definitivně opadly poslední obavy - tým, který byl na začátku turnaje pár desítek minut od prolomení neslavného rekordu pro nejdelší sérii bez vstřelené branky na MS, se za ty čtyři roky od uplynulého šampionátu proměnil k nepoznání. Vahid Halilhodžić jej, zdá se, připravil dokonale.

Protřelý bosenský stratég šel do prvního utkání s Belgií především bránit, a přestože Fenci předvedli v defenzivě velice zodpovědný a kompaktní výkon, dopředu se příliš nepouštěli - nepozorný divák snadno mohl propadnout dojmu, že na jejich lavičce stále stojí národní symbol Rabah Saadane, pragmatik, jehož cílem bylo vždy hlavně neinkasovat. Také Halilhodžić se proti Rudým ďáblům evidentně pokoušel od začátku uhájit bod. Těžko říct, jestli za to mohl belgický obrat ve druhé půli, díky němuž vyšlo Alžírsko nakonec naprázdno, nebo jestli byl jeho plán pro duel s Koreou takto narýsovaný od začátku, není však důvod nevěřit druhé variantě - arabský celek působí letos mimořádně sebevědomým dojmem a v hratelné skupině od začátku odmítal roli outsidera. Výkon, který borci v bílých dresech předvedli proti Korejcům, nemohl nechat na pochybách vůbec nikoho.

Halilhodžić od základů překopal základní sestavu - opět se spolehl na rozestavení 4-2-3-1 s Carlem Medjanim coby defenzivním záložníkem a Nabilem Bentalebem v roli generála u středového kruhu, v útoku však iniciativu převzalo nové trio Feghouli - Brahimi - Slimani, přičemž na krajích obrany se tentokrát objevili vyloženě ofenzivně zaměření Aïssa Mandi a Djamel Mesbah (ten v reprezentaci dokonce občas hrává i levé křídlo). S týmem plným technických útočných hráčů neměli Alžířané nikdy problém s nedostatkem talentu, až přímočarost a dravost Brahimiho se Slimanim jim však dodala potřebnou efektivitu před soupeřovým vápnem. 15 střel za zápas je na poměry (jakéhokoliv) afrického týmu obrovské číslo, na branku jich pak mířilo 8, z toho 4 skončily v síti. Efektivní Alžírsko, to tu už dlouho nebylo.

Pro Fenky začal šampionát vlastně tímto zápasem - čím dál více začíná vycházet najevo, že se Belgii (coby největšího favorita skupiny) nejspíš snažili prostě nějak "přežít". Halilhodžić dostál pověsti kouče, pro nějž je primárním úkolem útočit, oproti loňskému Poháru národů však i přesto udělal jednu podstatnou, razantní změnu - a na šampionátu, který zatím nejvýrazněji orámovaly pády "mistrů krátkých přihrávek" ze Španělska a Itálie, jde o změnu maximálně symbolickou.

Loni v lednu měli totiž Alžířané velký problém s "umíráním na krásu". První dva zápasy (proti Tunisku a Togu) si užívali výraznou herní převahu, soupeře takříkajíc drtili nádherným, vířivým ofenzivním fotbalem, jenže k nějaké penetraci do vápna prostě nedocházelo; bylo to nádherně naleštěné čekání na smrt, která také pokaždé přišla. Upřímně řečeno jsem něco podobného od Fenků očekával i nyní. Jenže Halilhodžić zvolil odlišný přístup - a statistiky říkají, že ve včerejším duelu měli Korejci dokonce vyšší procento držení míče (jakkoliv nejde o nějak závratný rozdíl). Ve všech důležitých herních aspektech utkání ovládli Fenkové, čas strávený s míčem na kopačkách (a počet přihrávek) však mluvily pro asijského oponenta. To by možná svádělo k úvahám o příliš individualistické ofenzivní fázi (a s hráči jako Brahimi a Feghouli by šlo o velmi opodstatněný odhad), jenže to také nebyl ten případ.

Je to ve skutečnosti trapně jednoduché - Alžírsko se včera nebálo dělat chyby. Živelnost, agresivita, obrovská chuť do hry a dost možná i lehká taktická anarchie, kterou si může dovolit každý tým, který funguje skutečně kompaktně a věří si, to byly atributy, které Korejce během první půlhodiny naprosto vymazaly ze hřiště (a Alžířanům přihrály do klína rozhodující dvoubrankový náskok). To, a samozřejmě faktor jménem Islam Slimani; od začátku šampionátu tuto lisabonskou kometku tlačím do základní sestavy, a včera se ukázalo proč. Slimani nejenže je dominantní ve vzduchu, má záviděníhodné zpracování míče a hraje dost možná v životní formě, ale co především, umí svoji hru přetavit ve skutečnou, hmatatelnou výhodu pro svůj tým - proti Koreji to byla branka a asistence. A přestože Fenci pokazili velké množství kolmic, pasů i průniků a celkově nepůsobili rozhodně dojmem nějaké hrozivě sehrané mašiny, z jejich fotbalu byl cítit entuziasmus, prosté nadšení a odhodlání, jako by je někdo polil živou vodou. Korejci se ve druhé půli výborně zvedli a v intenzitě se svému soupeři vyrovnali, celkově však v takto otevřeném zápase lze jen těžko mluvit o nějakých taktických bitvách - zvlášť když jde o souboj dvou prakticky totožných systémů. Veškeré šachové plány kouče Hong Myung-Boa byly spláchnuty v okamžiku, kdy jeho gólman Jung daroval Alžířanům (nutno říci, že maximálně zasloužené) vedení 2:0.

Vůbec nejzajímavějším aspektem alžírské proměny je systémová nečitelnost tohoto fotbalu - Fenci během 180 minut na šampionátu ukázali, že umí a) nátlakový fotbal, b) hluboký obranný blok a c) brejky. Komplexnější už ve fotbale být nelze. Když se Fenci pustili do odvážného řešení a udělali chybu, nebáli se hodit to za hlavu a příště se o totéž pokusit znova; když se do podobné situace dostali Korejci, jako by se začali stydět. Rozdíl v přístupu obou týmů byl (zejména v prvních 45 minutách) diametrální.

A ten Brahimiho gól? Halilhodžićovi je nutno připsat, že tým dokázal vhodně sestavit a nabudit (jak hloupě nyní vypadají ti, kteří autoritářskému kouči spílali za opomíjení unavených egoistů jako Ziani, Matmour, Kadir, Djebbour a další...?), jenže branka na 4:1 naprosto zřetelně ukázala, že za vším tím odhodláním se skrývá skutečná kvalita. Bude hodně zajímavé sledovat, jak přistoupí Fenci k rozhodujícímu duelu s Ruskem - koučovým úkolem je nyní zklidnit vášně a začít vypracovávat nový plán.

Korejci oproti tomu působili dojmem jakési unylé masy, a to nejen díky vzájemně podobným jménům. Hong před šampionátem proklamoval, že jeho inspirací je nizozemská fotbalová škola, jeho tým však má podle všeho před sebou ještě dlouhou cestu - systémově se zdá být takovým klasickým, lehce nadprůměrným výběrem kolem jednoho generála středu zálohy (Ki Sung-Yeung), jenže k nějakému skutečnému úspěchu mu evidentně chybí prostá individuální kvalita na obou stranách hřiště (obrana pod tlakem zkrátka kolabuje, útok se pak nedokáže prosadit proti Halilhodžićově chytře nastavené defenzivě de facto se třemi stopery). V první půli z toho bylo 0 střel na bránu, prostě proto, že se Fenci rozhodli, že soupeře do hry zkrátka nepustí. Druhá půle startovala za stavu 3:0, a veškeré závěry z ní vyvozené (tj. výrazné oživení hry, která v pojetí Asiatů místy konečně připomínala onen slibovaný vířivý, kompaktní, atraktivní fotbal) je tedy nutno brát s velkou rezervou.

(dz)


Portugalsko - USA 2:2 (1:0)

Paulo Bento hleděl smrti do tváře. A to dokonce tak intenzivně, že jakmile Varela v posledních vteřinách zápasu hlavou vyrovnal, kritizovaný muž se dovedl zatvářit leda tak, jako by si právě křídelník Porta vstřelil vlastence a poslal tak Selecção domů. Ono... takhle blízko vyřazení se parta kolem Cristiana Ronalda vskutku ocitnout neměla.

Na druhou stranu, ne snad že by to měl Paulo Bento nějak lehké. Však musel brutálně improvizovat nejen před zápasem, ale i v jeho průběhu. Na hrot pro začátek postavil Héldera Postigu, který po 15 minutách musel s problematickým hamstringem přepouštět místo na place úplně jinak stavěnému Éderovi. A snad ještě víc se muselo vařit z vody o přestávce, když André Almeida pravděpodobně nemohl pokračovat (zdravotní trable hlásil už během první půle) a do obrany se musel ze zálohy přesunout Veloso.

Právě levá portugalská strana potom byla permanentně průchozí. Ani kovaný bek Almeida nebyl schopný pokrývat záludné a výborně časované náběhy Fabiana Johnsona, přičemž přes Velosa tam potom šly Dempseyho gól s Bradleyho tutovkou (a Costovým heroickým blokem). Že šlo zároveň o jednosměrnou jízdu, neboť Ronaldo se u levé postranní čáry prakticky vůbec nezdržoval a Meireles odehrál další slabý zápas, to jest akorát přitěžující okolnost.

Co se oné nutné úpravy na hrotu týče, také tam je diskutabilní, nakolik to Portugalcům podkoplo nohy. Hélder Postiga za tu celou čtvrthodinu nepředvedl zhola nic - jak je jeho špatným reprezentačním zvykem -, ale přece jen na Éderovi posléze bylo vidět, že je prostě zásadním způsobem ztracen v překladu. Že pořádně nezná svou roli; že nechápe, jak mu tam Ronaldo s Nanim rotují, a kudy je tedy má doplňovat; navíc až příliš často musel akce rozbíhat, což opravdu není jeho parketa, a hodil by se na to spíš dynamičtější Postiga.

Ve finále kompletní portugalská hra vypadala být ukrutně nemastná neslaná. Ronaldo očividně bojoval hlavně sám se sebou, a jedině tak nepřímo potvrzoval extrémní důležitost Fábia Coentrãa, s nímž nejprve potřebuje pravidelně spolupracovat, aby vskutku mohl být tím "jedním mužem", okolo kterého údajně má být Selecção beze zbytku postavené. Moutinho se potom alespoň lehce zvedl, ale ani od něj to pořád nebylo ono. Beckerman s Jonesem holt představují jeden z těch těžších oříšků na turnaji.

Právě Jones přitom vedle zodpovědného bránění (a gólu, ehm) zvládal železně startovat zmíněného Johnsona na pravé straně, který také po většinu času vypadal být jediným americkým zdrojem nebezpečí pro Betovu bránu. Tím potažmo dalším, nahodilým, byl už jen geniální duch Clinta Dempseyho, kterého zlomený nos ani omylem takříkajíc nezlomil. Místo toho byl někdejší forvard Fulhamu prakticky u všeho důležitého - ať už to zrovna nenápadně rozjížděl, nebo přímo zakončoval, vždy pro ofenzívu Spojených států odváděl nepoměrně cennější práci než neviditelní Zusi s Bedoyou.

Spolu se spolehlivým stoperem Beslerem nakonec Demspey s Jonesem pro USA utvořili velmi kvalitní osu, na které vše stálo, a která zároveň Američanům stačila. Portugalci už druhý poločas strávili zvláštním experimentováním s volně pobíhajícím Ronaldem (pročež hra postrádala řádnou strukturu) či Meirelesem nalevo v systému 4-4-2.

Když pak měl tamtéž hrát Varela netradičně přes nohu, taky to vesměs nešlo, avšak tentokrát už alespoň vyšlo... a jeden ryzí dar shůry vlastně v konečném důsledku nedává Selecçãu před závěrečnými duely skupinové fáze až tak zlou výchozí pozici.

I když tedy, jisti si u Portugalců letos nemůžeme být fakticky ničím; dopadnout to všechno může úplně jakkoliv. A třebaže po dnešku samozřejmě dál platí, že je vede možná největší "konzerva" pod sluncem, je nutné zároveň podotknout, že ona sama v tuhle chvíli prožívá svou nejhorší noční můru: nutnost čachrovat se sestavou, měnit zaběhlé pořádky, hledat původce překvapivých momentů...

V co tohle prazvláštní spojení vyústí, to se dozvíme už brzy. A osobně z toho nemám moc dobrý pocit.

(td)


Podcast #11

• Potěšili... Clint Dempsey (USA), Islam Slimani (ALG) (2:20-5:20)
• Zklamali... Éder (POR), Romelu Lukaku (BEL) (5:20-10:05)
• Preview AUS-ESP: Labutí píseň jedné generace (10:05-18:15)
• Preview NED-CHI: Michelsovi dědicové (18:15-26:55)
• Preview BRA-CMR: Zvednou si Kanárci sebevědomí? (26:55-38:50)
• Preview CRO-MEX: Jak mohou Mexičané eliminovat chorvatské zbraně? (38:50-47:40)