Brazilský zápisník VIII. aneb Návrat národního hrdiny

Obsahuje i podcast. Luis Suárez porazil Anglii. O ničem jiném se včera prakticky nemluvilo - Uruguayci jsou díky famóznímu návratu své největší hvězdy zpět ve hře, šance hrdého Albionu na postup se naopak smrskly na minimum. Ve skupině C už má postup jistý Kolumbie, která v atraktivním zápase přehrála Pobřeží slonoviny, Japonci s Řeky se rozešli bezbrankovou nudou..


Kolumbie - Pobřeží slonoviny 2:1 (0:0)

Asi ještě nikdy se v dosavadním průběhu MS nestalo, aby proti sobě nastoupily dva takto podobné týmy. Pokud bychom se pídili po zásadním rozdílu mezi hrou Kolumbie a Pobřeží slonoviny, neměli bychom se moc od čeho odrazit - dalo by se říci, že Jihoameričané předvedli přímočařejší výkon, zatímco Sloni častěji drželi míč a budovali postupné útoky, jenže ukazuje se, že zdání v tomto ohledu klame. Lamouchiho svěřenci kontrolovali balon "pouhých" 55% času; dlouhé pasáže obléhání kolumbijského bloku, které byly k vidění v závěru utkání, pramenily pouze ze zuřivé snahy o vyrovnání. Jinak si Lamouchi s Pékermanem mohou podat ruce - jejich celky předvedly shodně vyrovnaný, atraktivní výkon s velkým ofenzivním důrazem, divák se nudit opravdu nemohl a vzhledem k tragikomickému představení Japonců s Řeky to vypadá, že se oba stratégové mohou začít připravovat na osmifinále. Kolumbie už má matematickou jistotu.

Jeden velký rozdíl mezi oběma týmy přece jen existuje - nejaktivnějším mužem Los Cafeteros byl (samozřejmě) James Rodríguez, u Slonů tuto roli zastával (jak jinak) Serge Aurier. Jinak jsme ale viděli souboj dvou velmi podobných rozestavení a herních filozofií: vzadu solidní obranná čtveřice, před ní dva zatažení defenzivní záložníci, dvě pohyblivá křídla, volný muž mezi zálohou a útokem a osamělý hrot vepředu. Pékerman získával body zejména Jamesovým pohybem; lídr AS Monaco nepodal rozhodně ideální výkon, míč ho často neposlouchal a trvalo mu docela dlouho, než se dostal do zápasu, jenže těžko kritizovat hráče, který oběhal obrovský prostor na hřišti, připsal si několik geniálních pasů a vsítil úvodní gól (ironicky hlavou po standardní situaci, jejichž zahrávání by mělo být jeho parketou). Yaya Touré, Jamesův zrcadlový protějšek, odehrál zvláštní zápas; většinu zápasu zůstal zatažený výrazně hlouběji, neměl ani zdaleka tak volnou pozici, míče na křídla však rozděloval spolehlivě a několikrát i sám "zapnul" a vydal se na ofenzivní výlet. Nutno říci, že s nevalnými úspěchy.

Pohyb hráčů na hřišti byl u Kolumbijců na pohled mnohem chaotičtější, bylo však znát, jak moc je Pékermanův tým vlastně sehraný; do dalších bojů bude pro soupeře klíčové, jak se jim podaří eliminovat variabilitu Jamese s Cuadradem. Tato dvojka je pro hru Los Cafeteros naprosto esenciální, a člověk se jen tak nezbaví dojmu, že s Falcaem na hrotu by byla Kolumbie i smrtelně efektivní. Teo Gutierréz je zkrátka typem forvarda, kterému se nejvíce daří se silným parťákem po boku; pokud se s obranou soupeře bije sám, není to z jeho strany ono. Sol Bamba se až na několik lapsů zatím ukazuje překvapivě dobře, jím vedená defenziva vytlačovala Gutierréze až kamsi ke středovému kruhu a nebýt dvou v podstatě náhodných situací (roh a individuální selhání ve středu hřiště), v náročném úkolu by uspěla na jedničku. Tato situace však byla ještě křiklavější na druhé straně - Mario Yepes, jeden z nejstarších a papírově nejpomalejších stoperů turnaje, se vybičoval k fenomenálnímu výkonu, kolem vlastního vápna byl naprosto bezchybný a matnému Wilfriedu Bonymu tak nezbývalo než toulat se po hřišti jako zbloudilá duše a čekat na balon, který nikdy nepřišel. Stojí také za zmínku, že na útočné polovině nevyhrál jediný hlavičkový souboj.

S takto "odstaveným" Bonym ležela tíha útočné zodpovědnosti na Gervinhovi, který po celý zápas ukazoval, jakým je vlastně hráčem: když měla Kolumbie převahu, zodpovědně se vracel, do defenzivních povinností se ale nehrnul a pouze čekal na míč. Když útočili Sloni, chtěl vše strhnout sám na sebe; Zúňiga měl na pravém beku s jeho bráněním velké problémy, Gervinho se však často "vyautoval" i sám. Bez Drogby (a Kaloua) na hřišti je to právě on, kdo má být ofenzivním lídrem, a přestože se opravdu snažil, jako by mu tato zodpovědnost svazovala nohy. Příchody obou veteránů mu evidentně ulevily, a to i přesto, že ani Drogba, ani Kalou neměli na hru Slonů nijak zásadní vliv; jako by na Gervaise, který je od přírody velice citlivým hráčem a potřebuje naprosto jasně vědět, jaké je jeho místo a úloha v týmu, měla tato změna zásadní psychologický vliv. Možná je to jen můj dojem, ale připadá mi, že rozdíl mezi jeho úchvatným individuálním gólovým sólem a několika podobnými zpackanými pokusy z první půle ležel především v sebevědomí. Navzdory své hře není Gervinho jednoduchým fotbalistou, talent však má neuvěřitelný.

Už v předzápasovém preview jsme se zmiňovali o tom, že se dá očekávat fotbal "nahoru-dolů", jelikož ani jeden ze soupeřů nedisponuje zrovna pevným středem zálohy; jak Kolumbijci, tak Sloni mají solidní obranu, dobrého brankáře a spoustu talentovaných hráčů do útoku, jejich záložní blok však tvoří shodně pouze dva hráči (což je v roce 2014, nota bene u dvou reálných aspirantů na čtvrtfinále, samo o sobě docela neobvyklé), a navíc nejde o nějaké světové superhvězdy. S Yayou, který se část zápasu trpělivě zapojoval do kombinací na své oblíbené pozici "střeďáka" (tedy o nějakých 20 metrů níže, než by napovídala jeho papírová role v rozestavení 4-2-3-1) a část zápasu se pokoušel probíjet dopředu fyzickou silou, nebyl kolumbijský pivot sestávající ze Sáncheze s Aguílarem nikdy pod reálným tlakem - když už Sloni zavřeli soupeře do defenzivy, Los Cafeteros se stáhli a pomáhali bránit vlastní půlku v kompaktním bloku. To se také nakonec ukázalo jako stěžejní rozdíl - trochu "rozlétaný", ale přece jen nadpozemsky talentovaný James totiž (s vydatnou pomocí svých kolegů) dvojici Dié-Tioté zaměstnával prakticky neustále, a první jmenovaný to také nakonec nevydržel a vyrobil fatální hrubku, jež vedla k vítěznému gólu. Smutný konec zápasu pro člověka, jehož emotivní slzy při zpěvu předzápasové hymny obletěly celý svět.

Oba týmy tedy hrály onen "nahoru-dolů" fotbal, stále se něco dělo, a přestože nepřesvědčivé výkony obou hrotů dlouhou dobu eliminovaly jakoukoliv reálnou šanci na změnu skóre, nuda ani na chvíli nehrozila. S centry to bylo z obou stran tak nějak stejně špatné, naopak se potvrdilo, že jak Kolumbie, tak Pobřeží disponuje úžasně kvalitními technickými hráči; tolik driblinku jsme v takto vyrovnaném duelu ještě neviděli. Křídelníci si tento zápas za rámeček zřejmě nedají. Možná právě proto vypadal Serge Aurier s blížícím se závěrem zápasu tak neuvěřitelně: ve střetnutí dvou celků, které jsou nejsilnější s míčem na noze a potřebují hrát v neustálém pohybu, působily jeho tradičně chirurgicky přesné centry jako návštěva z jiné dimenze. Gradel ani Gervinho nejsou hráči, kteří by v této činnosti nějak vynikali (spíše naopak), Lamouchi však může být klidný: Aurier má momentálně takovou formu, že dokáže prakticky sám zatlačit Kolumbii na několik minut do obranné ulity. Začíná to být trochu stereotyp, ale tenhle borec míří opravdu hodně, hodně vysoko.

(dz)


Uruguay - Anglie 2:1 (1:0)

Anglie hrála a Uruguay střílela góly. Analýza six-pointeru skupiny D v šesti slovech. Když však pohlédneme do větší hloubky, vystanou nám do popředí tři stěžejní "problémy", které rozhodly o výsledku a daly eso do rukávu Jihoameričanům.

Tím prvním "problémem" (a tady mají úvozovky tu pravou váhu) je postava Luise Suáreze. Před utkáním vůbec nebylo jisté, zda je ve stoprocentní kondici a první poločas tomu tak skutečně odpovídal. Nejlepší střelec Evropy prakticky nebyl vidět, dvakrát zahrál kulišácky standardní situaci, s níž měla Anglie veliké problémy. Jen jednou (!) se aktivně a pozitivně k míči dostal ze hry, ale zase stačilo mu to k tomu, aby otevřel skóre.

A tím se dostáváme k druhému problému. Anglie prochází generační obměnou, v ofenzivě se může vysloveně spolehnout na jediného reprezentačně protřelého Rooneyho. Ale defenziva byla jedinou jistotou, na které Albion mohl stavět. A právě tahle jistota včera v souboji se Suárezem (a popř. i Cavanim) zle na frak.

Hlavní vykřičník visí nad jménem Phila Jagielky, který promarodil konec ligové sezóny a v dobré formě se neukázal ani proti Uruguayi. V prvním poločase byl vidět ve třech situacích a vesměs negativních. Poprvé se mu v souboji s Cavanim zamotal míč mezi nohama, ale ještě stačil minelu zažehnat. Po jeho dalším zaváhání už však v téměř gólové šanci pálil Rodríguez těsně nad.

Hlavní chybu pak přidal pří oné gólové situaci, kde pětici či možná šestici Angličanů dokonale přehrál pár Cavani - Suárez. K útočníkovi PSG nepřistoupil Johnson s Hendersonem a zabíhajícího Suáreze absolutně nezachytil právě Jagielka. Následný centr pak podskočil a "kanibal" mohl pohodlně zasouvat míč do odkryté branky.

Ve druhé polovině utkání už byl Suárez vidět víc, paradoxně i přesto, že Anglie měla více ze hry a místy soupeře vyloženě tlačila. Jenže tento styl hry viditelně 27letému fotbalistovi vyhovoval. Kdykoli šli Latinoameričané do brejku, byl u toho, zatápěl nejisté obraně Three Lions a nakonec si počkal i na chybu Gerrarda a spektakulární (ano) pumelicí propálil Harta. Když už jsem zmínil anglického kapitána, nemůžu se o něm aspoň slovem nezmínit. Osobně si nemyslím, že by podal nějak šíleně špatný výkon, v prvním poločase se mi naopak jeho výkon ve spojení s Hendersonem poměrně líbil. Jenže kromě zmíněného podskočení zaváhal i u prvního gólu, kdy laxním bráněním dovolil roztáhnout Uruguayi hru do strany na Cavaniho - a pokračování už znáte. Proto, a protože v závěru klíčové situace pod tlakem nezvládal tak, jak by se slušelo, se jeho představení nedá brát pozitivně.

U kritiky zůstanu i nadále a opět se trošku opřu do svého oblíbence Leightona Bainese. Jeho výkon byl prvních zhruba třiapadesát minut velmi podprůměrný, k vidění od něj byly pouhé dva náběhy a slabý byl rovněž i v defenzivní fázi. Jednou Hartovi utekl od přední tyče při rohu a málem z toho byl gól přímo od praporku. Podruhé se zase nechal vykoupat o brankové čáry a nebýt následného bloku Gerrarda, mohli jít Uruguayci do dvougólového vedení.

Zbylých necelých čtyřicet minut to však byl ten Baines, na kterého jsme v Premier League byli zvyklí poslední léta. Během dvou minut narýsoval dvě gólové šance pro své spoluhráče tak typickým způsobem - zatáhnutí míče po levé straně a centrem do vápna. Půl hodiny před koncem se koneckonců obrátila k lepšímu hra Anglie kompletně.

Roy Hodgson si konečně vyndal hlavu ze zadnice a překopal ofenzivní vozbu svého týmu. Nechal sice na hřišti slabšího Welbecka, ale stažením Sterlinga uvolnil na pravém křídle místo pro Sturridge a Wayne Rooney se mohl posunout na hrot útoku. A to mu svědčilo o poznání více, navíc ve středu konečně někdo začal tvořit hru - Barkley působil mnohem živelněji a díky tomu se otevíral prostor i pro Wazzu před ním. Z toho ostatně padl i vyrovnávací gól, kdy Johnson umyl dva protihráče a před prázdnou brankou našel útočníka Man Utd. Ten byl volný až trestuhodně.

I přesto pozoruji velký nedostatek anglického systému (podobně jako u Španělů) ve zkostnatělé konzervativnosti, která se projevila v základní sestavě - a to je třetí ze zmíněných deciderů tohoto utkání. Přestože Angličané proti Itálii nevyhořeli, porážka musí znamenat zkrátka to, že NĚCO nefungovalo. Nasadit na světovém šampionátu, kde má půlka týmů na prosazení se jen tři zápasy, naprosto totožnou sestavu i po prohře, je prostě špatně. Anglii chyběla přímočarost, kterou přinesl až příchod zmíněného mladíka Barkleyho.

Naproti tomu podobně opatrný Tabárez vyměnil (kromě dvou vynucených změn) hned tři další hráče a skutečně to bylo znát. Lodeiro rozpohyboval střed pole, González sice nezářil, ale na křídle byl dobrý (než se zranil) přinejmenším dozadu, kde dobře eliminoval Sterlinga, no a o Suárezovi už jsem psal výše.

Jednou z těch nucených změn byla pozice stopera, kam místo kapitána Lugana naskočil teprve devatenáctiletý José María Giménez, hráč Atlética Madrid, který za A mužstvo odehrál jeden jediný soutěžní zápas. Se svou úlohou se ale popral znamenitě, předvedl spolu s Godínem lepší souhru než dvojice v prvním klání a pro poslední zápas s Itálií tak odkryl Tabárezovi možnou alternativu.

Na závěr si ještě neodpustím několik slov o Waynu Rooneym. Z ofenzivní fáze byl, bráno za celých devadesát minut, nejlepším mužem. Měl smůlu, přímý kop poslal těsně vedle, hlavou rozezvonil břevno, v gólovce trefil Musleru. Po změně pozice nakonec branku dal, ale jeho výkon byl přesto za očekáváním. Tedy alespoň mým.

Nehodlám jej hanět a připojit se k bezpáteřní hordě pochybovačů. Rooney hrál dobře, ale fotbalista jako on musí hrát v podobných zápasech výjimečně. Jako Suárez. Jako Robben, jako Neymar v prvním klání. Jedině on spolu s Gerrardem mohou fantastickými výkony pozvednout hru Albionu na úroveň, která odpovídá boji o vyřazovací fázi světového šampionátu.

(mu)


Japonsko - Řecko 0:0

Oba zainteresované týmy před utkáním spojoval fakt, že ani jeden z nich nezvládl své úvodní vystoupení na turnaji, vzájemný duel tak byl pro Japonsko i Řecko k udržení postupových nadějí extrémně důležitý. Kdo však čekal ofenzivní podívanou, musel být zklamaný...

Japonská základní sestava se tentokráte obešla bez Shinjiho Kagawy, kterému se hrubě nevydařilo utkání s Pobřežím slonoviny, jehož na trávníku nahradil Yoshito Okubo. Ani tato rošáda však matným Asiatům nepomohla, japonští samurajové od samého začátku působili, jakoby ani neměli zájem o dění na trávníku, což v kombinaci s tradičně skvělou defenzivou Řeků předznamenalo další fotbalovou nudu, která očekávaného vítěze nepřinesla.

Pojďme ale pěkně popořádku. Řekové očividně měli od trenéra Santose jasně dané pokyny - hlavně se zaměřit na pevnou obranu, což defenzivní čtyřka pod vedením ostříleného Sokratise Papastathopoulose plnila na jedničku. Tým, který je od památného mistrovství Evropy 2004, jež opanoval, známý svým vyloženě defenzivním pojetím, se ve dvou řadách postavil před vlastní šestnáctku a tím si držel soupeře daleko od těla. Navíc to byli právě Řekové, kdo hlavně ze začátku prakticky neustále hrozil z rychlých kontrů, které s železnou pravidelností směřovaly přes levou stranu, kde působil neúnavný Samaras, jenž ve spolupráci s Konem a Mitroglouem způsobili Japoncům nejednu horkou chvilku, ovšem kýžená změna skóre nepřišla. Výše zmíněná slova dokládá tento obrázek.

Japonští samurajové po celé první dějství častěji drželi mičudu na svých kopačkách, což si můžeme doložit zde, ovšem až na nebezpečnou ránu Osaka (to se psala 21. minuta) mohl zůstávat Karnezis ledově klidný. Takovýto obraz hry byl k vidění prakticky po celé první dějství, které těsně před koncem ovlivnilo vyloučení Katsouranise (první červená karta pro Řecko na mistrovství světa!), jenž se po zbytečné druhé žluté kartě musel předčasně pakovat ze hřiště, a to ještě více upevnilo řeckou defenzivní snahu. Japonce mohli spasit Okubo a velmi aktivní Yamaguchi, ani jeden z nich však kulatý nesmysl mezi tři tyče nedostal a poločasová přestávka tak přinesla bezbrankovou remízu.

Kromě vyloučeného kapitána Katsouranise se muselo Řecko ještě před odchodem do kabin obejít bez útočníka Mitrogloua, jenž dostal přednost před ostříleným Gekasem, ale vynuceným střídáním jen "korunoval" hodně nevydařenou sezónu. Vyjma útočníka Konyasporu se rázem dostalo i na dalšího velezkušeného mazáka Karagounise (vystřídal naprosto neviditelného Fetfatzidise), jenž měl místo bývalého spoluhráče z Panathinaikosu dirigovat hru ve středu pole.

Nikoho jistě nepřekvapilo, že oslabená řecká družina držela nastavený trend i po změně stran. To Alberto Zaccheroni hnal své ovečky kupředu, ovšem bez potřebné dávky kreativity a invence se Japonci k ohrožení soupeřovy branky nedostávali. Také kvůli tomu se podíval na hřiště Shinji Kagawa (vystřídal Yuya Osaka), jenž měl nalézt skulinku neprostupnou defenzivní vozbou Řeků. Výrazně se zlepšila také podpora krajních beků, což ideálním pasem dokumentoval Nagatomo, ale Okubo kulatý nesmysl do prostoru tří tyčí neprocpal.

Červená karta jakoby dala svěřencům Fernanda Santose potřebnou záminku, Řekové tak mohli naplno rozjet svoji defenzivní strategii, která zase jednou přinesla úspěch a evropský celek poprvé z osmi vystoupení na mistrovství světa udržel čisté konto (první bodový zisk). Ani další ztráta však pro řeckou ekipu neznamená loučení s turnajem, rozhodující bude poslední utkání s Pobřežím slonoviny, které ve druhém utkání podlehlo Kolumbii. Matnému Japonsku nebyla platná ani obrovská převaha v držení míče (74 %), což je druhá největší převaha na světovém šampionátu, od roku 1966 měla větší herní převahu pouze Argentina proti Řecku (2010).

(jv)


Podcast #8

• Potěšili... José Gimenez (URU), Mario Yepes (COL) (02:00-06:30)
• Zklamali... Phil Jagielka (ENG), Wilfried Bony (CIV) (06:31-11:56)
• Preview ITA - CRC: Ochutnají Italové vlastní medicínu? (11:57-19:07)
• Preview SUI - FRA: Jak eliminovat francouzský střed pole? (19:08-32:28)
• Preview ECU - HON: Bitva papírových trpaslíků (32:29-39:33)