Brazilský zápisník VII. aneb Král je mrtev, ať žije král?

Obsahuje i podcast. Španělé definitivně padli ze samotného vrcholu na úplné dno - toť jednoznačná událost uplynulého dne. Svěží Chilané evidentně nesvé obhájce přemohli, aniž by jedinkrát inkasovali, a o postupujících ze skupiny B tak již máme jasno. Áčko je naproti tomu stále nerozhodnuté, Chorvaté si hravě poradili s Kamerunci a svedou přímý boj o osmifinále s Mexikem...


Austrálie - Nizozemsko 2:3 (1:1)

Nizozemci napodobili Argentinu z června 2006 a jako první se od té doby v úvodních dvou duelech světového šampionátu blýskli osmi brankami. Pozoruhodné přitom je, že Oranjes tehdy v Německu s Albicelestes sdíleli jednu skupinu a společně si to rozdali až ve chvíli, kdy už jako oba favorité o postup do osmifinále nemohli přijít.

Také letos mají tulipány po dvou utkáních v podstatě odpracováno a nemusí je tak vůbec mrzet hloupá žlutá karta a automatická suspendace pro Van Persieho. Co je však lehce alarmující, je fakt, že Nizozemsko nejenže papírově nejslabší Austrálii nepřehrálo; ono hlavně nijak nezahladilo ty neduhy, o nichž se vědělo už po zdánlivě bezvadném výkonu proti Španělům.

Defenzivní linie dnes opětovně nebyla sladěná; střed zálohy se znovu trápil; a vepředu to zase všechno stálo jen a jen na umu tentokrát hůře viditelných klenotů, Robbena s Van Persiem. Nic přitom nezměnil ani vynucený návrat k osvědčenému rozestavení 4-3-3, takže předturnajová otázka veskrze zůstává - má tohle Van Gaalovo Nizozemsko opravdu na to bít se regulérně o nejvyšší příčky?

V tuhle chvíli stále těžko říct; sotva rozpoznatelný progres však určitě fanoušky spíše znepokojuje než cokoliv jiného. Ačkoliv tato herní varianta se zraněním Martinse Indiho dost možná okamžitě upadne v zapomnění, 5-3-2 má zkrátka stále příliš much. Nasazení tohoto systému proti těžšímu soupeři by se mohlo ukázat výhodným tahem, stejně jako sebevražedným.

Jestliže i takový Mathew Leckie zvládne soustavně využívat Indiho přehnaně nadšeného, až agresivního projevu, co teprve opravdu kvalitní hráč? (Jakkoliv tedy všechna čest, protože vytasit se s nejvyrovnanějším výkonem v národním dresu zrovna v takovém zápase, to si nová akvizice druholigového německého Ingolstadtu jistě může nechat zarámovat). Pokud dokonce i Bresciano bez kondičky a periferní reprezentant McKay zvládnou přehrát nizozemský střed pole, co teprve opravdu kvalitní hráči? A kdy se jako Wesley Sneijder hodlá vytasit se svou exkluzivní verzí pro mistrovství světa; respektive má ještě něco takového vůbec v sobě?

Zejména ten prostor kolem půlící čáry pro Van Gaala skutečně musí představovat obřího strašáka. Zkušený stratég se sice po utkání právem ohrazoval proti volbě hráče zápasu, kterým se stal jaksi ze setrvačnosti Arjen Robben, a ukazoval přitom na tradičně nekompromisního ničitele De Jonga. Ovšem další dva středové články už s někdejším fotbalistou Manchesteru City převážně ostře kontrastují.

Wesley Sneijder už v tomto věku/rozpoložení hrubě nestačí brejkové hře, z čehož vyplývá, že obyčejně sedává přespříliš vysoko a čeká na balony, které se k němu prakticky nemají jak dostat. (Nehledě na to, že on sám je potom rád odevzdává.) Jak De Jong, tak nezdravě uťáplý De Guzmán se totiž pro změnu zpěčují s rozehrávkou řádně vypomáhat stoperům, a tak to ve finále často dopadá tak, že si zadní trojka balon několikrát vymění, jen aby ho následně jeden z jejích členů nakopl kamsi dopředu.

Jestli by takhle měla vypadat maximalizace síly potenciálně zabijáckého dua RvP-Robben, na to už si asi každý z nás odpoví sám. A kdyby to náhodou někdo nedokázal, pomoci mu může tenhle výmluvný dashboard z prvního dějství.

Co přitom budilo možná ještě větší obavy, byla skutečnost, že se obrázek hry nikterak výrazně nezměnil ani po přestávce a prodělání obligátní rotace do 4-3-3. Australané už sice nenapadali v tolika lidech a mezi zadáky běžně poletoval akorát samotný Cahill, jenže kýžená optická převaha se stále jaksi nedostavovala.

Louis Van Gaal pak tedy možná mohl po utkání lehce nabubřele prohlásit, že si byl výhrou vlastních svěřenců po celou druhou část jistý; ale tomu pravděpodobně ani on sám nevěřil...

(td)


Španělsko - Chile 0:2 (0:2)

Šest let trvající nadvláda španělské reprezentace je u konce, svěřenci kouče del Bosqueho prohráli na šampionátu i svůj druhý zápas a je jasné, že jim stopku vystaví už základní skupina. Startuje tedy konkurz o nového světového krále - jednu přihlášku poslali Chilané, tu druhou pak Koke...

Del Bosque učinil před zápasem dvě změny v základní sestavě. Piquého, jenž proti Nizozemcům absolutně nestíhal a podepsat se poměrně výraznou měrou nad vysokou porážkou, nahradil ve stoperské dvojici po boku Ramose Javi Martínez. Pozici Xaviho, hlavního lídra španělského stylu hry, který ale má už své nejlepší roky za sebou a v úvodním klání spíše paběrkoval, zase na trávníku vystřídal agilní křídelník Pedro. I přes další diskutabilní opomenutí Kokeho slibovaly tyto změny zlepšení oproti zahajovacímu duelu (jak by také ne, když ke zhoršení by mohlo dojít opravdu jen velmi těžko), jenže jak se v devadesáti minutách hry ukázalo, hlavní problém nebyl v hráčích, kteří v podstatě všichni stále patří k tomu nejlepšímu, co světový fotbal nabízí.

Byl totiž v přístupu, bojovnosti, hladovosti, touze po úspěchu. Tahle španělská generace vyhrála v několika posledních letech všechno, co se ve světě kopané vyhrát dá (a to v mnohých případech dokonce opakovaně), a tak se přímo nabízí jako hlavní důvod španělského neúspěchu na letošním mistrovství světa označit chybějící motivaci. To bylo se zhruba dvacetiminutovou výjimkou na startu druhého poločasu dokonale vidět i právě v zápase proti Chile, které kromě toho, že skvěle splnilo svůj taktický plán, o čemž se budeme bavit za chvíli, mnohem více šlo za vítězstvím.

Bylo by ovšem zcela chybné vysvětlovat si dvougólový triumf Jihoameričanů jen a pouze špatným představením v podání Španělska. Naprosto stěžejní roli totiž sehrál také právě výkon Chilanů, a to ze zcela komplexního hlediska. V jejich hře nechybělo takřka nic - od již zmíněného ukázkového přístupu k zápasu, přes taktickou vyspělost až po individuální technickou vytříbenost - Chilané jednoduše zřejmě už definitivně potvrdili svou obrovskou kvalitu.

Na Španěly vymyslel kouč Sampaoli speciální taktiku, a to včetně změny rozestavení. Sampaoli správně rozpoznal hlavní slabinu chilského výběru, totiž defenzivní práci provizorní stoperské dvojice Medel - Jara, kteří oba měří méně než 180 centimetrů a co je možná ještě důležitější, ani jeden z nich není původním povoláním střední obránce. Už Austrálie v čele se skvělým hlavičkářem Cahillem toho dokázala pravidelně využívat, Španělé na hrotu s bijcem Costou pak měli představovat ještě o stupeň náročnější výzvu. A tak Chilané oproti prvnímu zápasu vynechali ze sestavy technického šikulu Valdíviu a přidali ještě jednoho stopera - Franciska Silvu. V tomhle novém "nizozemském" stylu tedy figurovali hned tři střední obránci, což znamenalo o něco více volnosti pro krajní beky Islu a Menu. A nutno říct, že ti odvedli fantastickou práci, když hlavně Isla patřil nepochybně mezi tři nejlepší muže na trávníku, ani na opačné straně se pohybující Mena přitom takřka nezaostal. Uprostřed hřiště se pak pohybovala trojice Díaz, Aránquiz, Vidal, volnější útočné pozice pak připadly Alexisovi s Vargasem. Právě u nich ale všechen chilský úspěch začínal.

Španělé totiž podle očekávání drželi míč více na svých kopačkách, a tak byla pro Chile zcela klíčová hlavně práce bez balónu. A v ní včera Alexis s Vargasem vynikali, když jako nejvysunutější Chile souboje ani náhodou nevypouštěli, naopak španělskou rozehrávku aktivně napadali už od jejího zárodku a když se pak od poloviny hřiště přidali i další jejich spoluhráči, měli Španělé vždy zaděláno na pořádný malér. Z toho vyplynula i první a tím pádem vlastně i rozhodující trefa celého zápasu. To se pod velký chilský tlak dostal Xabi Alonso, jenž přesně na půlící čáře přišel o míč a Chilané spěchali do rychlého protiútoku. Ten měl v sobě stále skrytých hned několik úskalí, jenže protože se Španělé absolutně nedokázali vzájemně zajistit, přebrat si správně soupeřovy hráče a hlavně sám hlavní viník celé akce Alonso se vracel tempem, jako by se nechumelilo, dostali Chilané šanci využít své technické zdatnosti, sebevědomí a spolupráce a těžkou situací proměnili v nádherný gól.

Podobných situací přitom byli k vidění opravdu mnoho, Chile se skvěle dařilo napadat Španěly už kolem půlky hřiště a nutili je k chybám. Jednu další takovou učinil stále ještě v první půli znovu Xabi Alonso, jenž znovu vybídl soupeře k útoku, následně ještě fauloval a Chile šlo do vedení 2:0. Čisté svědomí zde rozhodně nemůže mít ani Iker Casillas, který technickou střelu přes zeď nesmyslně boxoval jen do chumlu hráčů před sebou, tam si míč našel Aránquiz a bodlem do protipohybu překonal španělského kapitána. A jestliže del Bosque v situaci, ve které se po blamáži s Nizozemskem ocitl, Casillase podržel správně, jelikož za jeden nepodařený duel by se gólmanská stálice opravdu odstřelovat neměla, nabízí se hlavně jiná otázka - totiž jestli měl Casillas po prosezené sezoně v Realu vůbec cestovat na šampionát v roli neochvějné jedničky. De Gea je přitom v dobré formě, má za sebou i přes špatné výsledky klubu vydařenou sezonu v Manchesteru United...

Jenže takový je prostě del Bosque. Jako chybné se hned po pauze ukázalo i jeho rozhodnutí nestavět do základní sestavy záložníka Atlétika Kokeho. Ten okamžitě po svém nástupu na zelený pažit převyšoval všechny své španělské kolegy o dobré dvě úrovnostní levely a byl to právě on, kdo s sebou přinesl španělské vzkříšení. Najednou bylo i do té doby matného Iniesty plné hřiště a Španělé se zásluhou těchto dvou hráčů vrátili do hry. Gól ze svého tlaku ale vytěžit nedokázali a po nějakých dvaceti minutách se zase vrátili ke svému nudnému, nepovedenému výkonu. K výkonu, který nemá jasně dané žádné schéma.

Éra tiki-taka totiž neskončila včerejším razítkem na španělský nepostup ze základní skupiny, nekončí tímto šampionátem. Skončila už mnohem dříve. Barcelonou vytvořený systém, v němž naprosto klíčovou úlohu hrají vysoký presing bez balonu, neustálý pohyb ve středu hřiště tak, aby vždy hráč s míčem u kopačky měl k dispozici hned několik možností, kudy v akci pokračovat, ten už dávno není vlastní ani samotné Barceloně, ani španělské reprezentaci. Místo toho se ve středu pole pohybovali statičtí posouvači míče v čele s Alonsem a Busquetsem (a v prvním zápase také Xavim), kteří svým stylem jednoduše nedokázali (ani nemohli) své soupeře ničím překvapit, už vůbec ne pak překonat.

Zdá se ale, že Španělé prostě podobnou blamáž prostě potřebovali, aby zjistili, že stejní hráči s rádoby stejným stylem hry holt nemohou vládnout donekonečna. Del Bosque si výrazně koledoval už před dvěma lety na Euru, kdy se španělská dominance začala silně vytrácet, nakonec z toho ale ještě bylo zlato. Letos už to ale vyjít nemohlo, a tak je čas jít dál. Zapomenout na Xaviho, Xabiho Alonsa, Torrese nebo Villu a provést honem rychle generační obměnu, jejíž hlavními příchozími artikly by měli být hráči jako Kole, Thiago, Isco a další. Koke včera ukázal, Španělé s ním v sestavě fungovat bez problému mohou. A tak přestože jsme v přímém přenosu sledovali smrt krále, totiž jednoho z nejlepších reprezentačních výběrů historie, možná jsme byli zároveň svědky prvotního zrodu nového Španělska. Španělska, v němž bude klíčovou úlohu hrát právě Koke. Španělska, které bude po letošní blamáži a generační obměně zase hladové po úspěchu. Španělska, které za dva roky na Euru zase bude obrovským favoritem. A konečně Španělska, které bude mít šanci stát se již brzy podobně dominantním týmem, jaký vytvořila parta kolem Xaviho.

Ještě než však bude možné zhodnotit tyto validitu těchto myšlenek, je třeba najít aktuálního krále světového fotbalu. Včerejší duel přitom ukázal, že neexistuje důvod, proč by do boje o nejvyšší pozice nemohli zasáhnout zrovna Chilané. Ti mají v bráně fantastického gólmana Brava (jenž se mimochodem zdá být ideálním přídavkem do barcelonské rodiny), bezchybně obsazené prostory na stranách hřiště, překvapivě skvěle pracující stopery (kteří si včera takto bravurně poradili s Diegem Costou), s výjimkou ne zcela zdravého Vidala i přesně fungující střed pole a vpředu dvě výrazné individuality, které se ovšem zároveň dvakrát nerozmýšlejí a pomáhají celému týmu jak s míčem na kopačce, tak bez něj. Právě Alexis dokázal, že je opravdu prvotřídním fotbalistou, a zároveň dokázal, že by mu mohla sedět i podobná role, jakou v dresu Realu zastává Ángel di María. Tenhle tým se jednoduše pasoval do role jednoho z favoritů celého turnaje. Příště si to rozdá v boji dvou postupujících celků s Nizozemskem, a pak už vezme útokem vyřazovací boje. Chilané mají na to dojít opravdu daleko. A tak jsme možná viděli v jednom utkání zrod hned dvou nových králů...

(mh)


Kamerun - Chorvatsko 0:4 (0:1)

O vyřazení Kamerunu by se toho dalo napsat opravdu hodně, výkony na hřišti by přitom hrály jen částečnou roli. Nálada v táboře Nezkrotných lvů slibovala vlastně jediný možný scénář: zatímco kolem Nigérie, Ghany i Pobřeží slonoviny se od začátku vznáší aura jakési týmovosti, bojovnosti a odvahy, Kamerunci se hádají o prémie a haštěří na hřišti. Tohle by bylo na delší analýzu, ale jsem přesvědčen o tom, že stěžejní roli v tom má osoba Volkera Finkeho - respektive fakt, že německý stratég je klasickým africkým "nájemným trenérem", iluzorním receptem na úspěch, zatímco všechny zbylé západoafrické celky vsadily buď na domácího odborníka, nebo na entuziastického zelenáče (Pobřeží). Finke je protřelý harcovník, který ke kamerunské štaci přistupuje jako prostě k další práci. Mentalita Lvů je přitom tradičně extrémně vachrlatá a labilní, jak ostatně dosvědčila trapná potyčka ve druhém poločase.

Ale zpět na hřiště. Asi se nedozvíme, proč se Finke rozhodl zcela eliminovat svoji potenciálně největší zbraň, totiž brejkové náběhy obou krajních beků - jak Henri Bédimo, tak Allan Nyom jsou v tomto ohledu velice šikovnými fotbalisty. Na Chorvaty místo toho vyběhl na levé straně Assou-Ekotto a na pravé dokonce Stéphane Mbia, původní profesí střední záložník. Právě našlapaný střed pole je kamerunskou doménou, která zrovna proti Chorvatům ovoce nést mohla - pokud by záloha hrála do těla, presovala a nenechávala balkánské klice Modrić - Rakitić dostatek prostoru, začal by favorit pravděpodobně chybovat, nebo by se jej minimálně povedlo znervóznit. Jenže jediným hráčem, který v té všeobjímající neochotě, rezignovanosti a lenosti vyčníval, byl Alex Song. Čtyřicet minut za to mohl jeho příkladný pohyb po hřišti, chytré přihrávky a jistota v bránění svěřených prostor (jinými slovy to, co se od něj očekává), vše však v jediné vteřině zhatila stupidní červená karta za stupidní faul na Mandžukiće. Pak už nezbylo než skrýt hlavu do dlaní a začít zamlouvat letenky zpět domů.

Před zápasem jsme mluvili o potenciální slabině Chorvatů, kterou je zahuštění pole příliš velkým počtem kreativních hráčů; Kovač neměl na hřišti nikoho, kdo by dokázal vybojovat míč, a to se také jasně ukázalo. Jenže problém byl v tom, že Chorvaté nic takového ani dělat nemuseli - Modrić, Rakitić, ale i Sammir (který na pozici ofenzivního záložníka nahradil v prvním zápase matného Kovačiće, snad pod vlivem jeho dobrého výkonu z přípravy s Mali) měli na všechno kilometr času, takže jejich vliv na hru samozřejmě exponencionálně rostl až do okamžiku, kdy se rozhádaný a rozklížený Kamerun v závěru bránil epickému debaklu. Tohle byla jedna otázka, kterou musel Finke vyřešit - jeho středopolaři jsou technicky několik tříd pod těmi chorvatskými, mohli ale alespoň napadat a své nedostatky vyvážit více fyzickou hrou. Jenže oni se na to podle všeho prostě a jednoduše vykašlali.

Prvních 10 minut přitom Kamerun nehrál špatně - do zápasu nastoupil s příkladnou dravostí a elánem, využíval dobře strany hřiště a vypadalo to, že přece jen může překvapit. Songovo vyloučení nicméně obraz hry drasticky změnilo; najednou nebyl na hřišti nikdo, kdo by kamerunské hře dal řád a systém, a ve druhém poločase jsme tak mohli pozorovat 10 zmatených pěšáků a jednoho Moukandja, jehož výkon na pravém křídle byl v té bídě skutečně vynikající (nedivil bych se, kdyby jej na základě dnešního utkání někdo vysvobodil z druholigového Nancy). Pokud necháte chorvatské záloze tolik prostoru, kolik hrdlo ráčí, dostanete nařezáno. Jednoduchá rovnice. Zapomněl snad Finke, jak jednoduchá je to vlastně rovnice?

A není to jen o Rakitićovi, který dokonale navázal na to, co jsme říkali už po Brazílii (že ke své hře potřebuje volnost, že nedokáže hrát defenzivního záložníka pod tlakem) - diametrální rozdíl byl také ve výkonu Darija Srny, který měl ve druhé půli prakticky volnou ruku a v útočné třetině (podle očekávání) řádil. Levý křídelník Choupo-Moting vypadal na papíře jako ideální řešení na Srnovu defenzivní nestabilitu, do hry se však vůbec nedostával (a i zde je nutno ukázat na Finkeho, respektive na jeho podivné rozhodnutí ignorovat sehranou levou stranu s Henri Bédimem na beku. Nechtěl bych být v kůži lyonského obránce.).

U krajních prostor kamerunské obrany se můžeme ještě na chvíli zastavit - M'bia byl na pravém beku skutečně tragický, a když jej na této pozici ve druhé půli nahradil Nounkeu, bylo už na nějaký zvrat příliš pozdě. Assou-Ekotto je pro změnu i na klubové scéně známý tím, že působí dojmem, jako by mu všechno bylo jedno; představte si, jak tato mentalita asi zapadá do všeobecně otrávené kamerunské letargie. Jak může takový fotbalista svůj tým v této chvíli strhnout? Nijak, taková je odpověď - Perišić, útočící po jeho straně, byl nejlepším hráčem zápasu, zatímco M'Bia/Nounkeu představovali na druhé straně užitečné sparingpartnery pro kamikaze fotbal Ivici Oliće. Obě chorvatská křídla si navíc často měnila pozice, což Lvy zmátlo naprosto dokonale. Ne že by je to zmást mělo, dělá to totiž polovina týmů na světě.

Poslední poznámka - Samuel Eto'o v tomto systému Kameruncům opravdu chybí. Proti Mexiku působil sice místy statickým dojmem, jenže bojoval, vázal na sebe obránce a dělal tak křídlům potřebný prostor (že jej Choupo-Moting s Moukandjem nedokázali využít, je druhá věc). Jeho náhraník Vincent Aboubakar je však úplně jiným typem fotbalisty - je mnohem pohyblivější, nedokáže hrát v takto "stojatém" týmu. V Lorientu exceloval, protože v Gourcuffově 4-4-2 měl za sebou kreativní zálohu a po boku silného útočného partnera. Na hrotu Finkeho Kamerunu byl pochopitelně zcela utopený (kdežto Mandžukić na druhé straně ukázal, že je oproti Jelavićovi skutečně úplně někde jinde). Můžeme ukazovat prstem na Songa a jeho zkrat, jenže Nezkrotní lvi se z tohoto mistrovství podle všeho odepsali už před výkopem v kabině.

(dz)


Podcast #7

• Potěšili... Mathew Leckie (AUS), Ivan Perišić (CRO)
• Zklamal... Španělský národní tým (05:25-13:20)
• Preview COL - CIV: Měření ofenzivních sil (13:30-18:15)
• Preview URU - ENG: Stěžejní bitva dvou konzervativců (18:15-30:15)
• Preview JPN - GRE: Čekání na další výbuch? (30:15-39:05)