Brazilský zápisník VI. aneb Plná ruka žolíků

Obsahuje i podcast. Letošní mistrovství světa je zatím přehlídkou comebacků a zrovna včera to bylo opět znát. Brazilci s Mexičany ve šlágru dne sice sehráli atraktivní bezbrankovou bitvu, avšak jinde se už vyrovnávalo, ba otáčelo. Belgičany spasily rovnou dva góly od střídajících hráčů, Rusy alespoň jeden zásah žolíka Keržakova...


Belgie - Alžírsko 2:1 (0:1)

Před úvodním zápasem skupiny H jsme upozorňovali na dvě věci - zaprvé, že jakkoliv je současná belgická generace napěchovaná úžasným talentem, nemá Marc Wilmots k dispozici jediného krajního obránce, což může být ještě obrovský problém. Zadruhé, že Alžírsko Vahida Halilhodžiće hraje mnohem aktivnější a ofenzivnější styl než za vlády pragmatika Rabaha Saadaneho. Proti Belgii se potvrdila jedna z nich.

V úvodu zápasu to ještě vypadalo, že Fenci vzpomínají na loňský Pohár národů - proti favorizovanému soupeři drželi míč, a přestože se do útočné třetiny příliš nedostávali, obecně působili na hřišti lepším dojmem. Jejich gól pak přišel poté, co Ghoulam utekl po levé straně (tedy prostorem, který měl hlídat Alderweireld), nacentroval do vápna, Vertonghen trestuhodně zanedbal své povinnosti levého beka a musel unikajícího Feghouliho zastavit za cenu penaltového zákroku. Netrvalo to ani půl hodiny, a skeptici měli první hmatatelný důkaz, že na krajích obrany bude mít Belgie letos opravdu pořádný problém.

Marc Wilmots se nakonec rozhodl pro ofenzivnější variantu s rozestavením 4-2-3-1; v přípravě mu tento přístup nefungoval a pokaždé byl velký rozdíl, když se rozhodl "přepnout" zpět na osvědčené 4-3-3, tentokrát však byla důležitou změnou pozice Edena Hazarda. Největší hvězda týmu při zkoušení tohoto systému hrávala většinou uprostřed podhrotového tria, zatímco dnes dostala více volnosti na svém oblíbeném levém křídle. Marouane Fellainiho v sestavě nahradil ofenzivní záložník Nacer Chadli, jinak Belgičané nastoupili bez překvapení.

To Vahid Halilhodžić překvapil opravdu hodně. Alžírsko hrálo hned na úvod s nejsilnějším týmem skupiny, a jeho sestava (i přístup k zápasu) tomu odpovídaly - bosenský kouč vyslal na hřiště snad nejdefenzivnější jedenáctku od svého nástupu do funkce. Systém 4-1-4-1 byl vyměněn za jakýsi "stromek" s hluboko položenou záložní trojicí Medjani - Bentaleb - Taïder, před nimiž operovalo ofenzivní duo Feghouli - Mahrez a na hrotu dostal šanci Soudani. Halilhodžićův cíl byl jasný - vycházet především ze zajištěné obrany a v případě možnosti se nějak prokombinovávat dopředu.

Až na zmiňovanou úvodní pasáž se Fenci bránili, byli při tom však obdivuhodně aktivní - žádný "prešovský beton", ale cílená demolice belgických ofenzivních snah, žádné odkopávání nazdařbůh, ale vypočítaná snaha dostat míč přesně na místo určení. Belgičané byli frustrovaní. Ukázalo se, že Wilmots je přece jen spíše motivátorem než stratégem; Halilhodžić jej svým přístupem evidentně zaskočil a řešení ve stylu "okamžitě hledejte Hazarda" samozřejmě nefungovalo. Opora Chelsea je známá tím, že neumí útočit do plných; ke svému fotbalu potřebuje volnost a pohyb, což jsou věci, kterých se favoritovi od srdnatě bojujících Fenků opravdu nedostávalo.

Nedoplatil na to jenom Hazard. V preview jsme mluvili o tom, že Romelu Lukaku je přece jen odlišným typem fotbalisty než klasická (zraněná) útočná jednička Christian Benteke a že jeho neschopnost narazit si s kolegy na podhrotu může být pro Belgii velkou slabinou. Dnes se to potvrdilo beze zbytku - v systému, kde má silný hrotový útočník za sebou hned tři mimořádně talentované středopolaře, by nejspíš nemělo docházet k tomu, aby byl nucen stahovat se pro míče hluboko do pole. Frustrovaný Lukaku nakonec uvolnil místo Divockovi Origimu, jenž se do Wilmotsova stylu hodí přece jen více, a osobně jsem hodně zvědavý, jaká bude jeho role v dalším průběhu šampionátu.

Nezvykle defenzivní sestava Fenků pak měla několik logických konsekvencí - technika musela ustoupit bojovnosti, Feghouli dostal svoji šanci zazářit pouze jednou (a uspěl), a Belgičané dominovali v držení míče. Kromě úvodních několika minut poměrně drtivým způsobem. Jako by však nevěděli, co si v této situaci počít - zatímco Alžířané se svojí strategii přizpůsobili velice pružně, stahovali se v devíti lidech za míč a několikrát svojí bojovností soupeře aktivně okradli (tohle měl pod palcem skvělý Taïder), Rudí ďáblové si dlouho, předlouho pinkali "házenou" za vápnem a největší nebezpečí z jejich strany představovaly propagační střely zdálky. Poločasové vedení Afričanů bylo plně zasloužené, ne pro jejich ofenzivní kvality (ty se, doufejme, projeví až v dalších zápasech), nýbrž pro neschopnost favorita poprat se s těmi defenzivními.

Teprve v závěru začalo houževnaté Alžírsko fyzicky odpadávat, Wilmots poslal na hřiště trio Fellaini - Mertens - Origi, a to nakonec rozhodlo. Fellainiho prezence byla ve středu pole okamžitě znát, Mertens trhal alžírskou defenzivu z pravého křídla, a Origi opět ukázal, že právě on je ideální typologickou náhradou za chybějícího Bentekeho (když už se do nominace nevešel Michy Batshuayi). Na druhé straně se naopak ukázalo, že Fenci skutečně na tento fotbal nejsou zvyklí, a že rozhodnutí připravit tým o potenciální výhodu nakopávaných míčů na hlavičkáře Slimaniho byla možná Halilhodžićova chyba. Zkušený kouč sice "na koleně" vymyslel taktiku, která byla dlouho extrémně funkční - favorit držel míč, ale vůbec nevěděl, co s ním má vlastně dělat - jenže na druhou stranu právě přehnaně defenzivní a agresivně bojovný styl technické Alžířany nakonec "utavil" natolik, že k rozbití jejich pečlivě udržovaného záložního bloku stačil jeden Fellaini. Fenci odehráli nad očekávání dobrý zápas a určitě mohou do dalších bojů hledět s optimismem (zvlášť díky remíze Rusů s Korejci), pro příště už však méně defenzivních středopolařů na hřišti, prosíme.

(dz)


Brazílie - Mexiko 0:0

Po nervózní a tak trochu i šťastné výhře nad Chorvatskem dostala Brazílie v druhém kole proti Mexiku příležitost rázně odpovědět kritikům, jak jsou schopni naplnit své ambice na úrovni skupiny A i celém turnaji. Místo toho se však jenom vyrojily nové a nové otázky. Po bezbrankové remíze Brazilci rozhodně nevypadají jako favorit na celkové vítězství...

Luis Felipe Scolari může vehementně poukazovat na hrdinství Guilerma Ochoy, jenž šesti špičkovými zákroky (zatím nikdo na MS v jednom zápase nepředvedl víc) uhájil El Tri čisté konto, pořád půjde jen o výmluvu a únik od vlastních výrazných nedostatků. Jak by se hodilo mít znovu na své straně rozhodčího Nishimuru, turecký arbitr Çakir už při teatrálním pádu Marcela v závěru zápasu tak benevolentní (naivní?) nebyl.

Představa totálního fotbalu v podání Brazilců je pravda poněkud neopodstatněná. Obvyklý vzorec hry Kanárků stavěl i dříve do popředí jednu hlavní hvězdu, kterou umně doplňovali krajní beci, a nejinak tomu je i letos. Co však tento současný tým oproti všem předchozím postrádá je žalostný nedostatek kreativity. Óscar, Neymar, a kdo dál? Mexičané kvalitně vykrývali prostory před svou brankou a nutili soupeře pouze k ranám zdálky, jež neměly naději na úspěch.

Kvůli poraněnému stehnu si druhý zápas skupin musel nechat ujít Hulk, což Scolariho přinutilo k lehké změně rozestavení, když na místo silného útočníka povolal střízlíka Ramirese. Z 4-2-3-1 se tak stalo spíše variabilní 4-4-1-1, kdy Ramires zodpovědně plnil na kraji hřiště obranné úkoly, které měly eliminovat hlavní mexickou sílu, tedy křídelní beky. Mimo to však záložník Chelsea nepředvedl užitečného zhola nic - slovy 14 doteků s míčem, 11 přihrávek, ani jeden "tackle" a dva zbytečné fauly - a v poločase přenechal své místo Bernardovi. Tento tah se tedy Felipaovi hrubě nevyvedl. Jsem zvědavý, zda Ramirese ještě do konce turnaje na hřišti vůbec uvidíme.

Dalším, koho je třeba vzít si na paškál, je Paulinho. Hráč Tottenhamu, který se nedokázal prosadit do sestavy ani přes mladičkého Nabila Bentaleba, by nejspíš neměl patřit k základním stavebním kamenům brazilské reprezentace, zvláště s výkony, jaké doposud předvádí. Má fungovat jako box-to-box záložník, jako někdo, kdo si odvede defenzivní povinnosti a zároveň přidá kvalitní náběhy do šestnáctky soupeře nebo se přidá do finální kombinace. Místo toho se Paulinho dotknul míče méněkrát než dvanáct ze třinácti hráčů, kteří v zápase dokončili stejně jako on celých devadesát minut. Jednoduše nepředvádí dost, aby si obhájil své místo před hráčem jako Fernandinho, po němž volají fanoušci Selecaa čím dál hlasitěji.

Ovšem to nejhorší z brazilského výběru teprve přijde. Ano, řeč bude o Fredovi. Určitě nejsem sám, komu přišlo, že se tento útočník Fluminense předvedl proti Mexiku spíše jako fanoušek, který vyhrál v loterii možnost stanout na hřišti v dresu své reprezentace. Zatímco proti Chorvatsku si připsal první dotyk s míčem v soupeřově šestnáctce až po změně stran (a vytěžil z něj kontroverzní penaltu), tady to v jeho podání nebylo o nic lepší. Někdy bývají statistické grafy nepřehledné nebo nabízí různou interpretaci, tento případ je však zářnou výjimkou. Žádné náběhy, žádné podržení míče, jen čtyři ofsajdy v úvodní dvacetiminutovce a zoufalých dvaadvacet dotyků s míčem, než jej za pískotu diváků vystřídal dvacet minut před koncem Jo. Ani ten ovšem ofenzivu Kanárků nijak nepozvedl a poslední zápas s Kamerunem tak dává Scolarimu na výběr, zda na hrotu nevyzkoušet Neymara (zvláště v porovnání s Fredem jeho výkon opravdu bije do očí), snad jediného opravdu schopného hráče, který ohrožoval Ochou po celých 90 minut.

To Mexiko si získalo srdce nejednoho neutrálního fanouška. Svěřenci Miguela Herrery se prezentovali v dobrém světle již v prvním zápase s Kamerunem a nyní proti ostřílenějšímu soupeři tento dojem ještě vylepšili. Hýbat základní jedenáctkou nebylo třeba, vítězná sestava se přeci nemění. Pohledným kombinačním fotbalem bez zbytečného sólování neměli Mexičané žádný problém dostávat se pravidelně k soupeřově šestnáctce, odkud nebojácně pálili jako diví, byť v drtivé většině případů míč skončil těsně nad Césarovou brankou. Právě finální fáze ať už od obou beků nebo Héctora Herrery byla asi jediným, co se El Tri dalo v úterním zápase vytknout, obrana i mezihra totiž fungovaly výtečně.

A když už Mexičané pustili Brazilce do šance, zasáhl Guilermo Ochoa. Brankář Ajaccia se v tomto létě stává volným hráčem a dosavadními výkony musí přitahovat pozornost klubů z celého světa. Byť nejvíce uznání dostal za chycení hlavičky Thiaga Silvy v samotném závěru, vypíchl bych především jeho brilantní zákrok v první půli po přesném pokusu Neymara, který v plném letu vyškrábl přímo na brankové čáře. A že je Ochoa mužem velkých zápasů, tady na šampionátu neukazuje poprvé. Kupříkladu tento krátký sestřih jeho výkonu proti našlapanému PSG stojí za zhlédnutí.

Tak jako tak jsme si mohli užít jeden z těch občasných zápasů, který k atraktivitě ani nepotřeboval góly a zároveň připravil živnou půdu k posledním zápasům skupiny A. Máme se na co těšit.

(mk)


Rusko - Korejská republika 1:1 (0:0)

Nůžky znázorňující brankářské výkony včera nemohly být rozevřeny více doširoka. Po Ochoově velké show jsme tu totiž takhle oboustranně nezvládnutý zápas z pohledu gólmanů ještě neměli. Jung Sung-ryong s Akinfejevem vypadali, jako by se před výkopem kolegiálně domluvili, že jakkoliv banální pokus ze střední a větší vzdálenosti prostě pustí před sebe, aby snad jeden z nich nevypadal lépe než druhý.

Na takovou harmonii nakonec stejně nedošlo. Ruský brankář byl jednak dalekonosnými pokusy prověřován častěji, jednak nakonec sám úsměvně kapituloval, mezitímco jeho korejský protějšek zradila spíše stará dobrá paní štěstěna. Souboj brankářů tedy s odřenýma ušima dopadl pro Jižní Koreu. Souboj v poli? Snáze by se jeden přikláněl rovněž spíše k asijským vyslancům...

Jak nám Josef Csaplár z komentátorského stanoviště České televize neváhal zhruba stokrát připomenout, do utkání se vstoupilo "velmi opatrně" a byly to takové "šachy". Proti čemuž asi nelze objektivně nic moc namítat - strategie definovaná heslem "hlavně neprohrát" tam byla tušit z každého kroku a především takového Shatova vedla k zoufale neinspirativnímu výkonu. Konkrétně příznivec korejského nároďáku si nicméně v takovém nastavení musel regulérně libovat.

Při vzpomínkách na ghanskou generálku a prohru 0:4, která byla z největší části dána touhou každého jednotlivého obránce co chvíli šokovat svého parťáka náhlým porušením struktury, se totiž někdo takový na zahajovací duel mistrovství světa možná ani nemohl plnohodnotně těšit. Korejská obranná činnost klidně mohla být podobně neuspořádaná jako ta australská zkraje duelu s Chile.

Hong Myung-bo ovšem celé poslední tréninky věnoval právě defenzivní průpravě a na korejské formaci se to stihlo instantně projevit. Stopeři s krajními obránci o sobě rázem lépe věděli, přičemž efektivněji a obětavěji si své defenzivní povinnosti plnili také středopolaři Ki Sung-yueng a (hlavně) Han Kook-young.

Korejci přitom ve prospěch tohoto obrázku trochu překvapivě obětovali svůj trademark - vysoký presink - a na Rusy převážně čekali; to jim však zároveň intenzivně neslo ovoce, protože Capellova parta bez Širokova s Dzagojevem opravdu významně postrádala jakýkoliv moment překvapení.

Co už naopak korejští hráči přidali vrchem - a čím se pro změnu nikdy nevyznačovali -, to byla bezesporu zvýšená fyzičnost a síla ve vzduchu. Taegukovi válečníci v prvním poločase ovládli 8 z10 vzdušných soubojů a minimálně ihned po ztrátě balonu bývali mnohem agresivnější, respektive důslednější než soupeř.

Ten pro změnu tak nějak celkově působil jako soubor leklých ryb. Ať už měl Širokova zastoupit Fajzulin nebo posléze Denisov, šlo by v obou případech o rouhání, jakmile bychom se pokusili s nimi ruského kapitána seriózně srovnávat. Zejména ve středu hřiště skutečně Rusové neměli žádnou sílu a v dobývání správně pružného korejského bloku zpravidla mohli spoléhat maximálně na pravou stranu, kterou podobně jako v generálce (tentokrát i vinou matného výkonu Žirkova) výrazně přetěžovali.

Co přitom bylo pozoruhodné: Rusové působili uboze, ba dokonce ještě hůře také v brejcích. Zvláště začátkem druhého dějství byli při rychlém přechodu do útoku nepřesní způsobem, jako by hráči playstationu uprostřed mezihry pořád dokola kolaboval ovladač. Strašně moc balonů se odevzdalo bez viditelné snahy ztrátě zabránit; několik jich mířilo na paty spoluhráče, další várka zase obsahovala příliš krátké pasy. V tomhle Rusové zklamali opravdu nehorázným způsobem - a v ničem si přitom nezadali třeba s tolik kritizovanými "nekopy" z Íránu.

Poslední moje poznámka se potom dotýká ruských standardek, které jsem už v podcastu zmiňoval jako potenciální zbraň Evropanů. Korejci je tradičně bránit neumí, pod Hongem ale v tomto směru zdá se vyrostli.

Anebo si Samedov s Kombarovem prostě jen nenazuli správné kopačky. Což by vlastně pasovalo vesměs na všechny Rusy; s čestnou výjimkou v těch střídajících, kteří by pro příště rozhodně měli nastoupit od začátku (jmenovitě tedy Keržakov a Dzagojev)...

(td)


Podcast #6

• Potěšili: Guillermo Ochoa (MEX), Madjid Bougherra (ALG)
• Zklamali: Oleg Šatov (RUS), Paulinho (BRA)
• Preview AUS - NED: Nizozemská hra na schovávanou (07:30-13:55)
• Preview ESP - CHI: Na co by se měl zaměřit Del Bosque? (13:55-26:45)
• Preview CMR - CRO: Velká výzva pro Finkeho bojovníky (26:45-37:25)