Brazilský zápisník IX. aneb Kafe a pět croissantů ke snídani

Obsahuje i podcast. Francouzi druhou stovku svých zářezů na světových šampionátech načali vskutku impozantně - minimální švýcarský odpor zlomili hned pěti brankami a prozatím nevykazují žádné známky postrádání Ribéryho. Naopak druhý ostře sledovaný tým včera fatálně selhal: Italové podlehli Kostarice, která se na rozdíl od nich senzačně stává prvním definitivním postupujícím...


Itálie - Kostarika 0:1 (0:1)

Ve fotbale není až tak neobvyklé, že outsider zaskočí favorita, heroicky ubrání jeho ataky a po jednom šťastném okamžiku vepředu - povedený brejk, chyba soupeře, náhodná penalta - urve vítězství 1:0. Chvílemi to vypadalo, že něčeho podobného může letos dosáhnout třeba Alžírsko; Švýcarsko takto před čtyřmi lety udolalo Španěly; a mohli bychom pokračovat. Jenže způsob, jakým Kostaričané herně přejeli naprosto příšerné Italy, neměl s nějakým "betonem" nic společného. Los Ticos už podruhé v řadě zaslouženě přehráli a porazili papírově mnohem silnější celek, a jejich výkony jsou zatím skutečně impozantní - stejně jako proti Uruguayi, i dnes byli nebezpečnější, lepší v obraně i v útoku, a přestože hrdina Joel Campbell tentokrát mlčel, plně jej zastoupil (v prvním zápase matný) Bryan Ruiz.

Cesare Prandelli je jedním z nejschopnějších trenérů na tomto šampionátu, o to znepokojivějším dojmem působíla dnes jeho odevzdanost a po všech stránkách naivní a špatně nastavená taktika. V předzápasovém podcastu jsme mluvili o nutnosti zásobit Balotelliho na hrotu útoku kvalitní podporou; Kostaričané nastoupili podle očekávání v systému 5-3-2 (5-4-1), na "Super Maria" tak byli vyčleněni hned tři stopeři. Balotelli je kvalitní forvard, jenže zároveň je lehké mu dokonale otrávit hru - a bylo naprosto jasné, jakým způsobem se o to středoamerický celek pokusí. Prandelliho odpověď? Nic, poraď si sám.

Italský stratég zvolil rozestavení 4-1-4-1, kde podhrotovou čtveřici tvořili Candreva, Pirlo, Motta a Marchisio; takový line-up je už na papíře překvapivě defenzivní, a herní obraz to jen potvrdil. Kdo vlastně měl Balotellimu v jeho snahách pomáhat? Nejspíš Candreva, ten ale dnes naprosto selhal a nebyl na hřišti vůbec vidět. Marchisio sice na papíře nastoupil na křídle, přirozeně se však stahoval do středu, takže tvořili s Pirlem, Mottou a zezadu jistícím De Rossim jakousi prapodivnou rojnici, jako by proti nim snad stál protivník z poloviny 70. let. Thiago Motta byl v PSG v uplynulé sezoně jedním z nejlepších záložníků Evropy, jeho předností však není žádné odemykání soupeřových obran - je to zodpovědný, rozvážný dispečer, který za zápas rozdá spousty bezchybných krátkých přihrávek. To ostatně ukazoval i v tomto zápase - v první půli podával z celé zálohy nejlepší výkon, tedy měřeno podle standardů jeho vlastního herního profilu. Itálii však byl na de facto papírově podhrotové pozici k ničemu, proto jej také Prandelli o poločase stáhnul - a potom už nefungovalo vůbec nic.

Balotelli tak byl vepředu na všechno úplně sám, a až na dvě šance po Pirlových pasech v první půli nepředvedl zhola nic; v prvním poločase se aspoň snažil, v tom druhém už ani to ne. Nabízí se otázka, jaký byl vůbec Prandelliho celkový plán. Pokud držet míč, tak se to nepovedlo - Kostaričané měli v této statistice v klíčových fázích zápasu (tedy před první brankou) navrch, konečných italských 58% je důsledkem neefektivní "pinkané", která spíše než snahu o vyrovnání skóre připomínala snahu o vyrovnání rekordní úspěšnosti přihrávek ze zápasu s Anglií. Mimochodem, italské přihrávky i tentokrát cíl prakticky nemíjely, jenže to nebylo nic platné, poněvadž naprosté minimum z nich mířilo do nějakého nebezpečného prostoru. Ve druhé půli se pak Prandelli uchýlil k tzv. Africkému způsobu řešení problémů - místo efektivní změny systému začal na plac hrnout různé další útočníky s tím, že se to "nějak udělá". Takový Antonio Cassano se třeba opravdu snažil, jenže na to, že měl dělat podporu osamocenému Balotellimu, to až příliš vypadalo, jako by se oba borci pohybovali na dvou rozdílných hřištích; člověk až žasne, jestli si jeden druhého vůbec všimli.

Shrňme si tedy italský ofenzivní model - jeden z medailových aspirantů vyrukoval na defenzivně extrémně zodpovědný celek s jedním notoricky náladovým hrotem, jehož nepodporoval vůbec nikdo, bránili jej hned tři stopeři, a když už se dokázal nějak utrhnout, dostal se do postavení mimo hru (při pohledu na kupící se masu italských ofsajdů jsem si vzpomněl na El Hadjiho Dioufa a jeho památná představení na MS 2002). Přísně metodický kostarický kouč Pinto, velký Mourinhův obdivovatel, měl pod kontrolou perfektně sešikovaný tým kolem neprostupné trojice stoperů ve vápně, dvou skvělých wingbacků (Gamboa, Díaz), maršála středu pole Yeltsina Tejedy a jedovatého útočného komba Campbell, Ruiz. Cesare Prandelli kontroval vachrlatou sestavou s nespolehlivými a jalovými beky, miliardou středních záložníků, jedním polomrtvým křídlem a Balotellim, který byl od zbytku týmu nonstop vzdálen nějakých 40 metrů.

Jeden zajímavý poznatek - oba týmy ukázaly, že umí vybojovat balon, jenže zatímco Kostaričané se jej okamžitě snažili získat zpět, Italové po každé ztrátě spíše postávali na hřišti a koukali jeden na druhého. Vypadalo to, jako by se na tento zápas regulérně vykašlali. I v okamžiku, kdy stále stačila jediná branka alespoň na remízu, a člověk by tedy očekával alespoň nějaký tlak, byli trestuhodně statičtí, apatičtí a bez zájmu, jako by vedli 3:0 a měli postup v kapse. To je v této fázi největšího sportovního turnaje světa neodpustitelný trapas.

Shrňme si to tedy do několika bodů - Los Ticos byli aktivnější, sehranější, jistotou na míči se svým sokům vyrovnali, měli lépe fungující obranu a nebezpečnější útok, lépe presovali, měli lépe nastavenou strategii, soupeře přestříleli a prakticky bez problémů uhájili čisté konto. Jestliže jsme Prandelliho ofenzivní model označili za primitivní, Pinto také nevymýšlel žádné rozmáchlé manévry - kostarická útočná fáze spoléhá na centry, toť vše. Jenže oni to opravdu umí. Takhle koneckonců padl jediný gól - levý wing-back Díaz, jednoznačně nejaktivnější a nejlepší muž na hřišti, skvělým pasem načechral míč Ruizovi, který propálil uzdraveného Buffona. 1:0, konec. Konec poločasu, ale dost dobře i konec zápasu - po změně stran přestala Itálie na hřišti existovat.

(dz)


Švýcarsko - Francie 2:5 (0:3)

Pokud jsem po vstupním výkonu Švýcarů v rámci zápisníku poznamenal, že jsme přihlíželi doopravdy notně "nehitzfeldovskému" Švýcarsku, teď bych mohl jen bohapustě kopírovat. A nemusel bych se zastavovat pouze u tohoto holého zkonstatování. Helvétům totiž zcela identicky nefungovala pravá strana; identicky jim selhávaly individuality (Behrami, Inler, Lichtsteiner, Djourou,...); a identicky se jim - opět zejména v první půli - vůbec nedařilo ovládnout střed pole nebo si alespoň přivlastnit balon na delší než několikavteřinové pasáže.

Progres zkrátka Švýcaři zaznamenali veskrze nulový a jediný větší rozdíl nakonec tkví v tom, že tentokrát už byli za svou všudypřítomnou ledabylost opravu řádně ztrestáni. (Což jim, hádám, jedině prospěje.) Dále možná Mehmedi oproti duelu s Ekvádorem nastoupil rovnou od začátku, takže zajímavými průběhy středem pole a celkově přímočarou hrou unylý projev Helvétů osvěžoval po delší dobu - to však byla vesměs kosmetika.

Právě starty Seferoviće s Mehmedim totiž v tuhle chvíli působí jako jediné pozitivní změny. Jejich zbytek se už odehrával ve značně odlišné tónině. Začněme třeba stopery: tamější situaci sice již v deváté minutě nepříjemně poznamenalo zranění von Bergena, to však následné vyvádění exarsenalského dua Djourou-Senderos omlouvá spíše z té menší části.

Prvně jmenovaný přeci jen vyrobil stupidní penaltu, jeho kolega zoufale promáchl před pátým gólem; a dohromady pak za přispění hrubek záložní řady zcela pravidelně a vyloženě s otevřenou náručí očekávali každý jednotlivý ofenzivní výpad soupeřů. Nemít na kontě za 80/90 minut byť jen jediný úspěšný obranný zákrok či zachycený balon, to je pro oba vpravdě ubohá vizitka - dokonce, ne-li tím spíš i proti podobně nastartovanému protivníkovi. (Ostatně čím propustnější je záloha, tím víc příležitostí k vyniknutí zpravidla dostávají zadáci.)

Když už jsme nicméně u té záložní řady, bylo by směrem k obráncům spravedlivé zároveň podotknout, že Inler (znovu) nepodal výkon, jaký se od něj běžně očekává, a Behrami potom (výjimečně) kupil jeden "Xabiho fatál" za druhým - což jsou zhruba přesně ta východiska, která následně šance defenzivní linie na schopné reakce razantním způsobem snižují.

Pokud bych měl použít Csaplárův slovník, neuvěřitelně "laciné ztráty" předcházely druhé brance (Behrami), penaltě (Lichtsteiner) či Benzemově tutovce na samém sklonku úvodního dějství (Inler). Pak už jsem je raději přestal počítat...

... na druhou stranu faktem je, že alespoň po změně stran se Helvéti konečně nějakým způsobem srovnali. Vzorce jejich kombinací začaly dávat jakýž taký smysl, míč se tolik neodevzdávaly, Shaqiri byl víc vidět, vlastně se i vstřelily dvě branky. Z této pasáže zápasu by se již dalo pro příště seriózně vycházet. Pořád ale doufám nemusím zdůrazňovat, že tahle talentovaná a obyčejně vysoce organizovaná ekipa má stále obří rezervy.

Naproti tomu Les Bleus, ti na světovém šampionátu takovou radost naposledy rozdávali možná doma, roku 1998. V jejich podání je to letos zatím vskutku nefalšovaná óda na fotbal. Matuidiho práci (nejen) mezi oběma šestnáctkami nelze sledovat jinak než s vyplazeným jazykem a ne jinak tomu dnes bylo u Moussy Sissoka, jenž francouzskou hru vhodně roztáhl více do šířky (svým driftováním k pravé postranní čáře) a na rozdíl od Pogby doopravdy příkladně vypomáhal defenzívě (vzpomenete si na ty dva luxusní skluzy?).

Speciálně po takovém výkonu newcastleského dynama se tedy rozhodně nezdá být nepravděpodobné, že by právě takhle mohla vypadat Deschampsova varianta středu pole pro (vybrané?) vyřazovací souboje.

Stejně tak druhá změna v základní sestavě Francie se - jen tak mimochodem - ukázala být učiněnou trefou do černého. Giroud nepřímo poskytoval Benzemovi víc prostoru a celý tým vypadal mít víc variant, kterak efektivně zaútočit. V čem se zejména forvard Arsenalu pozoruhodně pochlapil, to byla adaptace na sem tam lehce brejkový styl Les Bleus - předtím, než Valbuenovi asistoval na třetí gól, koneckonců Giroud hlavou odvracel rohový kop Švýcarů, aby záhy velkolepě přesprintoval celé hřiště.

Něco takového od něj v Londýně vážně nejsou zvyklí vídat a patrně i sám Deschamps musel být tedy příjemně překvapen, že Giroudova hra skýtá rovněž takovou dimenzi. Také zde totiž může později pramenit jeho potenciálně rozhodující nevypočitatelnost, když před ním leží zdánlivě čím dál rozmanitější a vyrovnanější kádr...

(td)


Honduras - Ekvádor 1:2 (1:1)

Jen opravdu asi málokdo mohl od střetnutí Hondurasu s Ekvádorem čekat kdovíjakou velkolepou podívanou, spíš se očekávala bitva než samotný fotbal. To se nakonec přece jen potvrdilo, avšak rozhodně se nejednalo o nikterak nudné představení...

Obě strany vyšly ve svém úvodním zápase naprázdno a pro udržení postupových nadějí potřebovaly chtě nechtě naplno bodovat. Ekvádor se, jakožto mírný favorit, snažil diktovat tempo hry, ale vlastními taktickými a zejména technickými nedostatky se na dostřel honduraské branky prakticky nedostával. Navíc po půlhodině hry chyboval Guagua a Costly po rychlé přímočaré akci z ničeho nic poslal Los Catrachos do vedení (Honduras na MS skóroval poprvé od roku 1982!). Akci však předcházelo nejen zaváhání ekvádorského stopera, ale spíše rovnou celé defenzivy, což zobrazuje tento dashboard.

Svěřenci Reinalda Ruedy měli po celou první půli více ze hry, častěji drželi kulatý nesmysl na svých kopačkách, což si můžeme naprosto jasně doložit zde. Přes houževnatě bojující a na hranici sebeobětování si počínající defenzivu středoamerického celku se však prosazovali jen velmi obtížně.

Prakticky jediným, kdo dokázal honduraské obraně opravdu výrazně zahrozit, byl Enner Valencia, jenž na rozdíl od svých spoluhráčů a zejména pak hvězdného jmenovce Luise Antonia, který podobně jako ve svém prvním vystoupení na turnaji jakoby snad ani nebyl na hřišti, rozhodně nešetřil krokem, neustále se nabízel, chtěl od spoluhráčů míč a hlavně byl neustále pro Valladarese velkým nebezpečím. To posléze jen dokumentoval bleskovou vyrovnávací trefou, čímž skóroval pokaždé v posledních šesti ekvádorských vystoupeních (sedm gólů).

Honduras se, podobně jako proti Francii, opětovně nesoustředil výhradně na pevná zadní vrátka, vlastně chtěl spíše útočit než bránit, i když k tomu neměl potřebné předpoklady. Ofenzivní snahu svěřenců Luise Suáreze si můžeme zobrazit na tomto obrázku, ze kterého je jasně patrný rozdíl mezi oběma soupeři: Honduras se povětšinou spoléhal na dlouhé míče, které ještě pouze zřídkakdy našly jednoho z koncových adresátů, zatímco Ekvádorci, jak už bylo naznačeno, mnohem více drželi mičudu na útočné polovině, kombinovali tak mezi sebou spíše na kratší vzdálenosti. Když už se pak odhodlali k dlouhému nákopu z vlastní poloviny, podobně jako tomu bylo ve 20. minutě při obrovské šanci Ennera Valencii, putovaly dalekonosné pasy většinou přes pravou stranu, kde nejprve působil Luis Antonio Valencia a posléze se vyměnil s Jeffersonem Monterem.

Jak už jsme nakousli naprosto jasnou příležitost Ennera Valencii, který však trestuhodně zamířil nad branku, velkou slabinou ekvádorského výběru byla rovněž přesnost střelby. Jihoameričané vyslali za první dějství jedenáct střel, ale pouze jednou jedinkrát (!) zamířili mezi tři tyče. Zatímco druhá strana zacílila do černého dvakrát ze tří pokusů.

Druhé dějství plynule navázalo na to první. Ekvádorce po hodině hry podruhé během utkání a celkově potřetí na šampionátu spasil Enner Valencia, který tentokráte ukázal svoji všestrannost a hlavou po standardce si zajistil místo na čele střelecké tabulky. Los Catrachos se však nevzdali a krátce po druhé inkasované brance to byli oni, kdo získal herně navrch. Herní nadvládu středoamerického týmu nejlépe zdokumentuje následující dashboard, kde vidíme naprosto jasnou převahu Hondurasu mezi 65. až 79. minutou, která však tak jako tak k vyrovnání skóre nevedla.

Jestliže ekvádorská ekipa měla navrch během prvního poločasu, soupeř byl lepší ve druhém dějství, kde udržel výše popsaný trend a na konci utkání tím vyrovnal počet úspěšných přihrávek se svým protivníkem, který měl po úvodních čtyřiceti pěti minutách tento ukazatel jasně pod kontrolou, jak nám ostatně dokládá druhý dashboard v pořadí. Honduras nakonec svého soupeře rovněž přestřílel, jenom během druhého dějství zaznamenal devět střel, ovšem na bodový zisk mu to nestačilo. Na vítězství na MS potom Los Catrachos čekají už osm duelů.

(jv)


Podcast #9

• Potěšili... Blaise Matuidi (FRA), Júnior Díaz (CRC) (03:00-07:45)
• Zklamali... Antonio Candreva (ITA), Valon Behrami (SUI) (07:45-12:30)
• Preview ARG - IRN: Najde Queiroz na Messiho recept i s Íránci? (12:45-19:50)
• Preview GER - GHA: Hledání negativ na pozitivním Německu (19:55-34:50)
• Preview NGA - BIH: O nigerijské potřebě měnit i neměnit (34:55-42:50)