BRAZÍLIE 1950 TROCHU JINAK

Svět se jen pomalu vzpamatovával z válečného utrpení. Fotbal byl pro miliony snad jedinou radostí. Ale Evropa nebyla ještě připravena a navíc jižní část amerického kontinentu se hlásila o svá práva. Čtvrté mistrovství světa se tedy hrálo v Brazílii. Na Maracaná, stadionu Maria Filha, největším na světě.

Mario Filho byl novinář a zároveň majitel deníku Jornal dos Sports. A byl to on, kdo 30 měsíců před zahájením MS 1950 díky řadě článků, které vyšly v jeho novinách, přesvědčil vládu o nutnosti postavit nový, velký, obrovský stadion. Pro 220 tisíc diváků. Armáda uvolnila 1 500 vojáků a ti vyměnili zbraně za lopaty, kladiva, krumpáče.

Německo bylo pokořeno a zároveň nenáviděno celým světem. Fotbal měl být jakousi uličkou k zapomnění, cestou do budoucnosti. Ale FIFA byla neoblomná a nedovolila start Němců na tomto MS. Za trest...

Představilo se pouze 13 zemí a nováčkem z nejdůležitějších byla Anglie, která sama sebe prohlásila za vynálezce fotbalu. Samozřejmě že Angličané přijeli vyhrát, ale nejen to, mysleli si, že budou ostatní vyučovat jako zaostalé žáky.

Itálie byla znovu jedním z favoritů, ale osud tomu tak nechtěl. Letecká tragedie u Superga znamenala konec nejen celku Torina, které vyhrálo ligu 4x v letech 1946 -1949, ale rozpadl se také základ azzurri. 4. května se fotbalisté Torina vraceli z Lisabonu, kde sehráli přátelské utkání s Benficou. FIAT G12 ale nikdy let nedokončil, nikdo nepřežil...

Mnoho zemí se rozhodlo nezúčastnit se z ekonomických důvodů, jiné neměly kvalitní hráče. Naopak moc chtěla hrát Indie. Nemohla. Tamní fotbalisté byli zvyklí hrát naboso a FIFA to nedovolila. V kopačkách jim to ale nešlo, nemohli ani chodit, natož běhat a střílet.

První překvapení zažila hrdá Anglie. Proti Chile to ještě šlo, profesor předčil žáka. Dalším "pánem na holení" byly Spojené státy. Pro Angličany to nebyl snad ani soupeř, přehlíželi je jak mravence z výšky mrakodrapu. Jedenáctka "američánků" ale postavila v okolí vlastní branky zeď jak z betonu a gól nedostala. V jednu chvíli se zeď rozpadla na jedenáct kusů a několik z nich se vydalo na cestu směrem k anglické brance. Míč se dokutálel do sítě a senzace byla na světě!

Britští novináři posílali telegramy tohoto znění: Anglie 0 - USA 1. Během minut obdrželi z Londýna: "Upřesněte - vypadl počet branek které vsítila Anglie!" Ale našli se i tací, kteří si text upravili následovně: Anglie 10 - USA 0. Ano, i takové titulky se objevily v novinách prodávaných druhý den na ulicích Londýna a dalších britských měst. Skotové, Irové a Welšané se tomu smáli, až se za břicho popadali! Ale tato senzace a zklamání pro Anglii neznamenala nic, vůbec nic proti tomu, co se stalo později. Na Maracaná, před zraky 220 tisíců Brazilců, v samotném finále...

Brazílie ve finálové skupině porazila 6:1 Švédsko a 7:1 Španělsko. Uruguay "vypotila" výhru 3:2 nad "Seveřany" a s "Jižany" to s bídou uplichtila 2:2. Domácím tedy k titulu stačil bod, jeden jediný....


A Brazílie plakala...

Měli je zastřelit hned ten den, hned po finále. Neudělali to. Nechali je pomalu, ale jistě, umírat v hanbě, ponížení, zatracení. Ano, i takový je fotbal, krutý. Ten jihoamerický především. Z hrdinů vlasti se za 90 minut stali zaprodanci, ti kteří uvrhli Brazílii do národního smutku.

Před zápasem prezident fotbalového svazu vstoupil do kabiny a jedenáctce hráčů, stále se nemohlo střídat, rozdal zlaté hodinky s nápisem Pro mistry světa. Před stadionem stálo 11 bělostných limuzin, připravených dopravit jedenáctku nových mistrů světa do prezidentského paláce ke slavnostnímu ceremoniálu. Textilní továrna ze Sao Paola dodala na trh 500 tisíc triček bílé barvy se žluto - zeleným nápisem Brazílie mistr světa 1950.

Uruguajci se rychlostí couvajícího hlemýždě blížili ke stadionu. Tisíce lidí zdvihaly ruce, na nich 5 doširoka roztažených prstů, jasné znamení, 5:0! Fotbalisté reprezentující tuto malou zemi se jen odevzdaně usmívali, jakoby chtěli říci: "Ano, my to víme, dostaneme bůra a pojedeme domů!" Roque Máspoli, brankář Uruguaye, vzpomíná: "Přijeli jsme na Maracaná, stadion ještě nebyl kompletně dostavěn. Zdi naší kabiny byly plné otvorů a tudy na nás házeli petardy. Bylo to jak ve válce, uskakovali jsme před granáty!"

Zatímco brazilští funcionáři rozdávali zlaté hodinky, jediný uruguajský který se dostavil do šatny "selección" tiše říkal: "Dobrý mládenci, dobrý, klídek, už tím že jste se dostali do finále jste vlastně splnili všechno." Za hrobového ticha se zvedl kapitán mužstva Obdulio Varela, přezdívaný Negro jefe (Černý šéf) a zařval: "Splníme jen když vyhrajeme!" A trenér týmu dodal: "Dobrý mládenci, huevo (přeneseně výraz pro mužnost, chlapskost) do každé kopačky a hurá na ně!"

Ani jeden fotograf neměl zájem fotit fotbalisty Uruguaye. Všichni se tlačili před jedenáctkou Brazílie. Eusebio Tejera směrem k nim zavolal: "Pojďte sem, tady jsou mistři!" Jasnovidec!

Gól dal Friaca a Brazílie jásala! Nikdo nepochyboval. Jsme mistři, mistři, mistři!!! Obdulio Varela situaci vzal s humorem. Sebral do rukou míč a postavil se proti sudímu: "Mistře, vy jste to neviděl? To byl ofsajd!" Soudce ukázal ke středu hrací plochy a pronesl jediné slovo: "Gól!" "Ofsajd!", opakoval Černý šéf. Když znovu uslyšel z úst rozhodčího Readera z Anglie stejné slovo, mávl rukou, povzdychl si a s úsměvem na rtech pronesl: "Dobrá, ale stejně to byl ofsajd!" Jeden z rozhlasových reportérů pronesl do mikrofonu tato slova: "On ho snad přesvědčí, uvidíte, že ten gól nebude platit!" Platil a Brazílie byla krůček od titulu.

Na Maracaná bylo po gólu podezřelé ticho. Jakoby něco zlověstného viselo ve vzduchu. Bigode fauloval Ghiggia, ale sudí nic. O pár minut se situace opakuje, Ghiggia je znovu na zemi, rozhodčí dělá že nevidí. Varela se tedy rozhodl vzít sparavedlnost do vlastních rukou. Došel k Bigodemu, vzal ho podkrkem, dal mu pár facek a ještě kopanec do kotníku k tomu. Brazilec padl k zemi jak podťatý, svíjel se a nahlas naříkal. Varela se otočil k rozhodčímu a s bohorovným klidem prohlásil: "Viděl jste to? Začal si a teď nic nesnese! Co tohle je za chlapa!?"

Uruguay vyrovnala gólem Pepe Schiaffiniho. Ten zachytil střelu Ghiggia a poslal ji za záda brankáře. To bylo v 58. minutě. A později Maracaná padlo na kolena definitivně. A s ním celá Brazílie. Ghiggia oklamal Bigodeho, nebo ten se raději nechal obejít?, Schiaffino znovu číhá na hranici značky pokutového kopu. Brankář Brazílie si myslí, že míč opět skončí na kopačce tohoto hubeného, vytáhlého, Uruguajce a udělá pár kroků dopředu. A to se mu stalo osudným. Ghiggia střílí, Moacir Barbosa to zpět nestíhá, je rozhodnuto, Uruguay je podruhé mistrem světa! Ticho na stadionu je hrobové. Kapky slz, které dopadají na beton ochozů jsou slyšet po celé Brazílii...

Tisíce stran se dají napsat o této brazilské tragedii. O tomto Maracanazu... Ale za všechny nechť mluví tato příhoda: Moacir Barbosa se procházel po jednom z mnoha tržišť Rio de Janeira. U jednoho ze stánků stála žena středního věku společně s chlapcem, asi desetiletým. Když zahlédla brankáře národního týmu, tedy bývalého brankáře, řekla: "Podívej se na něj synku! To je jeden z těch co donutil celou Brazílii plakat. Hanba mu!" Strašidelný duch "Maracaná" doprovázel Barbosu a ostatní po celý život. Opravdu, raději je měli onoho 16. července 1950, okolo páté hodiny odpolední, zastřelit. Bylo by to pro ně milosrdnější...


Víte že...?

Eric Nilsson ze Švédska a Alfred Bisckel ze Švýcarska jsou jediní fotbalisté, kteří hráli na MS před i po II. světové válce.

Na konstrukci Maracaná "padlo" mimo jiné 465 tisíc tun cementu, 11 tisíc kg železa, 5 tisíc metrů kubických dřeva, 1 200 metrů kubických písku, 55 tisíc metrů kubických vody.

V roce 1948 Adolf Dassler dal život značce Adidas a na MS 1950 se prvně objevila oficiálně.

Larry Gaetjens, ten, který dal gól Anglii, se narodil na Haiti. Po letech přiznal, že nikdy nebyl občanem USA...

Skoglund, reprezentant Švédska, řekl: "Jak jsem se dostal k míči, bouchaly okolo mne petardy. Bylo to jak za války na minovém poli!"

Finálové utkání oficiálně sledovalo na Maracaná 203 849 diváků. Jen 100 jich bylo z Uruguaje...

Obdulio Varela strávil noc po finále v baru a v klidu popíjel pivo. Jako jediný z týmu mistrů světa se odvážil opustit hotel. Jedním slovem frajer!

Peníze, které Varela dostal za titul, stačily na nákup vozu Ford, ročník 1931. Po týdnu mu ho někdo ukradl...

Tak obrovské bylo zklamání Brazilců, že dva roky nesehráli ani jedno jediné mezistátní utkání.

Barbosa zemřel 7. dubna roku 2000. Opuštěný, chudý. Na jeho pohřeb, zpráva byla v novinách, přišlo necelých 50 lidí...

Stadion Mario Filho stojí ve čtvrti Maracaná. V jazyce guaraní to znamená "papoušek z pralesa".

Brazílie je fotbal a fotbal je Brazílie. Mám rád Brazílii a líbí se mi brazilský fotbal. Jejich smutek byl obrovský. Radosti si užili o něco později a hned 5x... Nezdá se vám, že letos by měl pro změnu vyhrát někdo jiný? Třeba ten, kdo již dvakrát byl blízko, blizoučko... Ne nadarmo se přeci říká: "Do třetice...!"