Brasil 2014 - Salvador

Salvador da Bahía, v době svého vzniku jménem Sao Salvador da Bahía de Todos os Santos, první hlavní město Koloniální Brazílie. Dnes téměř čtyřmilionová metropole přezdívaná Capital da Alegría, Město radosti, pro množství různých slavností, nebo také Roma Negra, žije zde totiž největší černošská menšina mimo Afriku.

Historie

Město sice bylo založeno 29. března 1549, ale již mnohem dříve se zde objevili první Evropané. Roku 1510 na řece Bermejo ztroskotala francouzská loď, na palubě se známým portugalským kolonizátorem Diegem Alvaresem Correou, kterému místní Indiáni dali přezdívku Caramuru. V roce 1522 zde měl své sídlo první katolický biskup na území Brazílie. O dvanáct let později byl položen základní kámen ke stavbě kaple na počest manželky Diega Alvarese, Catariny Paraguazú. A co se dělo dál? Je toho opravdu hodně...

1536 - Francisco Peireira Coutinho byl králem Janem II. Portugalsým jmenován "dědičným kapitánem". Nechal postavit jakýsi tábor, dal mu jméno Arrabal do Peireira. O 12 let později, v době založení města, nesl jméno "Stará vila". Indiánům se chování tohoto Peireiry moc nezamlouvalo, byl krutý, arogantní. Mnohokrát proti němu organizovali trestné výpravy a při jedné z nich ho, společně s Diego Alvaresem, zahnali až do Zátoky Všech Svatých. Při bouřce loď ztroskotala na pláži Itaparica, oba byli zajati. Álvarese pustili, Peireiru na kousky rozsekali a podle dobových záznamů "v jídlo proměnili". Kdo ho zkonzumoval se již neříká...

1549 - Tomé de Sousa, první hlavní guvernér Brazílie, připlul na šesti lodích a v brašně měl královský dekret a příkaz založit město - pevnost Sao Salvador. Na kalendáři byl datum 29. března. Bez předešlé historie, bez stoupání po pomyslném žebříčku, ihned se stal Sao Salvador hlavním městem a během několika roků přístavem zaoceánských plaveb, střediskem cukrovarnického průmyslu, místem obchodu s otroky. Společně s guvernérem na břeh vystoupilo víc než tisíc osob. Z nich se 320 stalo státními zaměstnanci, pracovali za plat podle rozpočtu. Dále se jednalo o 600 vojáků a vyhnaných šlechticů, přijeli rovněž první kněží. Ale kdo chyběl byly ženy. Teda nějaké se objevily, ale bylo jich pro tolik chlapů málo. A tak vláda dostala žádost dopravit další, oficiální snoubenky a nevěsty.

Město bylo a dodnes je osmdesátimetrovým srázem rozděleno na dvě části: horní, kde sídlila místní politická a náboženská smetánka a spolu s ní většina obyvatel, a dolní, kde vyrostly banky, přístav a tržiště.

Tomé de Sousa byl pravděpodobně jeden z prvních, kdo si toto místo zamiloval. Když byl jmenován jeho nástupce, Duarte da Costa, prohlásil: "Vidíte to? Dřív se mi sbíhaly sliny na jazyku při pomyšlení na návrat do Portugalska. Dnes mám ústa tak suchá, že chci slinu vyplivnout a žádnou nemám!"

1553 - přesně 13. července vystoupil na břeh nový guvernér a přivezl s sebou 260 osob. Mezi nimi jeho syn Alvaro, jezuita José de Anchieta a, to nejdůležitější nakonec, desítky mladých děvčat, sirotků, budoucích manželek místních osadníků.

1583 - město rostlo, již mělo 1 600 obyvatel

1598 - ale také 1624-1625, 1638. To jsou roky kdy bylo město okupováno nizozemským vojskem.

1763 - po celé 17. století vzkvétal obchod s cukrem a to až do takové míry, že se provincie Bahía stala největším vývozcem cukru na světě. Sao Salvador opustil své hranice, součástí se staly mnohé okolní farnosti. Hlavním městem Brazílie pak zůstal až do roku 1763, kdy přenechal svůj hrdý titul Rio de Janeiru.

1798 - Povstání alfaiates, "krejčích", spiklenců proti vládnoucímu režimu, známé také jako "Conjura bahiana". Jednalo se o pokus získání nezávislosti na portugalské koruně.

1809 - přichází nový guvernér, Marcos de Noronha e Brito, ten v roce 1812 slavnostně otevřel divadlo Sao Joao, kde později Xisto Bahía zpíval své slavné "chulas", na hudbu dědictví afro-brazilského lidového tance. Nejznámější byl pak "lundu", lidový tanec pocházející z Angoly.

1812 - pokračovaly snahy o nezávislost, přichází vojsko, okupace trvá do 2. července 1823. Za zmínku stojí pozdější Povstání musulmanských otroků.

1873 - byl postaven "Výtah Lacerda", první toho druhu v Brazílii. Spojoval Horní město s Dolním, dodnes je turistickou atrakcí.

1890 - jako čtvrté město v Brazílii je Sao Salvador připojen k telefonnímu systému.

1895 - postaven druhý výtah, Taboao, tím se přepravovali zejména dělníci pracující ve středu města. Přestal fungovat v roce 1961. Město se rozrůstá i nadále, ale nestačí na bláznivý rozvoj ostatních, jako Sao Paulo, ztrácí postupně na důležitosti, není atraktivní pro investice.

1912 - město zažije bombardování jako důsledek sporu mezi místní smetánkou o volebním systému a nástupci současné politické špičky. Knihovna a Archiv jsou zcela zničeny, historické dokumenty jsou nenávratně ztraceny.

20. století - různé firmy se usídlily na začátku století v tomto městě. Companhia de Navegacao Costeira dopravovala zboží po moři do Rio de Janeira. V případě exportu se jednalo především o tabák a kakao. Spoluúčast měly známé obchodní společnosti z Velké Británie, Duder & Brother nebo F. Stevenson & Cia. Ltda, ale také švýcarská společnost Hugo Kaufmann & Cia. Duder vlastnil velrybářskou flotilu a fabriku na rafinaci velrybího tuku, oleje. Brazilské firmy Correa Ribeiro a Barreto de Araujo vydělávaly na exportu kakaa. Na vzestupu byla výroba cigaret a zpracování cukrové třtiny. V roce 1920 se začalo s výrobou tradičního vína Jurubeba Leao do Norte. Ale i tak se chudoba stávala problémem téměř neřešitelným. Ve většině města chyběla kanalizace, lékařská péče byla mizerná, svoz odpadků nedostatečný.

1920 - od tohoto roku začala chudina obsazovat opuštěné usedlosti v okolí města. Jedna z nich, Maciel, se v roce 1930 stala známým centrem prostituce a drog.

1930 - na Nový rok byl znovu zprovozněn výtah Lacerda, dvě staré kabiny byly nahrazeny čtveřicí moderních, každá pro 27 osob. Také budova dostala novou fasádu ve stylu Art deco, kterou můžete vidět při návštěvě města i dnes.

1939 - uprostřed města bylo objeveno ropné ložisko, o dva roky později se ze čtyř vrtů těžilo 230 barelů každý den.

1945 - stavební firma Odebrecht začala pracovat na velkých projektech po celém státě Bahía.

1946 - byly zakázány hazardní hry a veškeré sázky, což mělo katastrofální dopad na známý hotel Bahía, navštěvovaný místní smetánkou. Byla založena Federální Univerzita de Bahía.

1948 - ve městě žilo 340 tisíc obyvatel, v té době bylo čtvrté nejlidnatější v Brazílii. Téměř neexistovala klimatizace, telefony fungovaly špatně, a tak se většina obchodních jednání uskutečňovala na ulicích. Provoz byl minimální, takže to šlo...

1949 - Byla dokončena dálnice BR 116, která spojovala Salvador s Rio de Janeiro. Tisíce obyvatel odcházely za prací na jih země. Do té doby bylo spojení většinou po moři.

1958 - otevřen první Supermarket, Paes Mendonca.

1964 - Petrobras a jeho příchod do Salvadoru, zlepšil pracovní příležitosti města. V tomto roce již zaměstnával více než 24 tisíc lidí. Většina z nich patřila do nové, střední třídy. Nejtvrdší a nejjednodušší práce ovšem v drtivé míře vykonávali černoši. Zajímavé je také zjištění, že tento rozvoj nepomohl k nárůstu příjmů obyvatel. V roce 1961 žilo v Salvadoru 7% rodin pod hranicí bídy, v roce 1970 to již bylo 16%. Jedním z důvodů bylo rozhodnutí vojenské vlády z roku 1965 o snížení minimální mzdy.

1991 - Salvador má přes dva milióny obyvatel

21 století - moderní město, stále rozděleno na "horní a dolní". Ale i tak je zde celá řada domů z doby koloniální, jako například první katedrála v Brazíli a první Lékařská fakulta v zemi. Africká kultura je znát na každém kroku, většina obyvatel má předky na tomto kontinentu. Je zde centrum náboženství Yoruba Candomblé, afrobrasilské kořeny, tradiční tanec capoeira, vycházející z bojového umění starých afrických kmenů. Roma negra má víc než 350 kostelů. Ale nejedná se jen o náboženství. Vliv černochů je vidět také v dalších zvyklostech jako je jídlo, nápoje a zejména hudba. Duchovní tance afoxé, axé, samba jsou v podání obyvatel Salvadoru nepřekonatelným zážitkem.

Tak jako v celé Brazílii jsou i zde na každém kroku vidět propastné rozdíly mezi třídou chudých nebo ještě chudších a těch, kteří žijí o něco lépe nebo dokonce v určitém blahobytu. Třetina obyvatel žije ve čtvrtích, kde chybí, nebo jsou na nízké úrovni, základní hygienické zvyklosti. Nedostatek vody, kanalizace, zdravotní zabezpečení. Život v historickém středu města a v moderních rezidenčních koloniích je pak o něčem jiném. Mrakodrapy s přímým vstupem na pláže, s vlastním obchodním centrem, včetně kin, klinik, bazénů, tenisových kurtů, posiloven, atd., nejsou žádnou výjimkou. Gramotnost dosahuje na Latinskou Ameriku úctyhodného čísla, 90% obyvatel má minimálně základní vzdělání. Ve městě je celá řada univerzit, z nich dvě státní.


Pláže, klima, příroda

Písek, čistá a teplá voda po celý rok, restaurace s typickými pokrmy, nápoji, vše postaveno přímo na pláži. Chiringuitos jsou jednou z možností kde se dobře najíst. Ryby a další mořské dobroty na rožni, připravované přímo před zraky hostů a pivo studené až na hranici zmrznutí, podávané ve sklenicích vytažených z mrazáku. A dát si acarajé v jedné z bahianas je lahůdkou nad lahůdky. O co se jedná? Bahianas jsou jednoduché přístřešky kde se podává jídlo a pití, takové ostrůvky pohody. Acarajé má původ, pravděpodobně, v samotné Africe. Jedná se o těsto připravené z luštěnin, které jsou známy jako judías, krevet, smažené v oleji z africké palmy a podávané v pepřové omáčce společně s vatapá a caruru. Co je vatapá a caruru? Jsou to vlastně další omáčky, základ je kokosové mléko, burské oříšky, cibule, mouka, zázvor, paprika... Dobrou chuť!

Podobně jako u všech měst postavených na březích oceánů, v tropických a subtropických oblastech, je zde teplo až horko a vysoká vlhkost vzduchu. Ale to vše se dá vydržet díky neustávajícímu vánku přímo od moře. V době konání MS 2014 bude okolo 25 stupňů. Nejtepleji bylo v Salvadoru 8. února 1963, 34.4, největší zima udeřila 20 července 1966, 19.8. Nad nulou, samozřejmě. Hurikány a tropické bouře tady neznají, nejvíce prší v květnu a nejméně v lednu.

Tropické lesy a blízkost džungle, hodně vody z nebe. Co to znamená? Nádherná, barevná a různorodá vegetace. Na 20 tisíc různých druhů stromů, polovina z nich se může vidět pouze zde! Téměř tisíc typů zástupců ptactva. To se nedá popsat, to se musí vidět...

Salvador je městem s jedním z nejdelších pobřeží v Brazílii, nějakých 80 kilometrů a to znamená také spoustu pláží. Známá je zde pláž Porto da Barra, nepříliš velká, ale podle britského The Guardian nejlepší v Brazílii a třetí nejlepší na světě. Na okraji zátoky Todos os Santos, ohraničená malou koloniální pevností Forte Santa Maria na jedné a kostelem Santo António da Barra stojícím na kopci na druhé straně.

Místem oddělujícím oceán od zátoky je skalnatý výběžek a na něm stojící pevnost Forte de Santo Antônio da Barra s velkým majákem Farol da Barra, který byl prvním na celém americkém kontinentu. Dnes je tu museum, to má název Museu Náutico da Bahia. Jedním z míst odpočinku ve velkém městě pak je Parque Metropolitano de Pituacu. 450 hektarů pokrytých zelení a umělým jezerem, 38 kilometrů cyklostezek, muzeum...

Pár čísel k tomu

V roce 2010 měl Salvador 2 480 790 obyvatel. Bělochů z nich bylo 18,9%, černochů 27,8%, míšenců 51,7%, asiatů 1,3%, původních obyvatel 0,3%. Dále statistiky ukazují, že na 474 827 párů opačného pohlaví připadalo 1 595 párů stejného pohlaví. Bylo zde 53,3% žen, mužů tedy méně, pár lehkých počtů říká, že ve městě bylo 163 tisíc žen a dívek, na které žádný chlap nezbyl...

U náboženství je to také pěkně pomíchané. Katolíků přes 50%, protestantů necelých 20%, dále pár procent vyznavačů těch ostatních. A skoro půl miliónu lidí, v procentech 17.64, žádné bohy tak nějak neřeší.


Ekonomický rozvoj

Salvador je na druhém místě, po Rio de Janeiro, v počtu turistů. Investice do hotelů, restaurací a vůbec všeho co k tomu patří, pochází zejména ze Španělska, Portugalska a Velké Británie.

Ford Motor Company postavil v nedalekém městě Camacari fabriku, kde vyrábí modely Ford EcoSport a Ford Fiesta. Je to jediná automobilová továrna na severovýchodu Brazílie. V prosinci roku 2001 byl zahájen provoz společnosti Monsanto, rovněž v Camacari, kde se vyrábí základní materiál pro herbicidy Roundup. Investice byla 500 milionů dolarů. Jedná se o největší výrobu Monsanto mimo území USA. Po dokončení druhé části výroby zde bude pracovat 1 400 lidí, z toho 350 v přímém a 1 050 v nepřímém pracovním poměru. Pro ekonomiku Brazílie to znamená 350 milionů dolarů zisku ročně.

Doprava

Mezinárodní letiště Luis Eduardo Magalhaes je postaveno na pozemku o velikosti 6 miliónů metrů čtverečních. Vešlo by se tam 876 fotbalových hřišť. Stojí mezi písečnými dunami a tropickým lesem. Ročně odbaví téměř osm a půl miliónů cestujících a je v tomto ohledu osmé největší v Brazílii. Mezinárodních letů je 16, místních okolo stovky. A cíle letů? Miami, Madrid, Frankfurt, Lisabon, Londýn, Montevideo, Santiago de Chile, Buenos Aires, Asuncion, atd.

Lodní doprava existuje po tzv. Mořském okruhu, ale také na ostrov Itaparica. Metro je ve výstavbě, po kompletním dokončení bude mít 28 stanic, délku 48,1 km a předpokládaný počet cestujících 480 tisíc denně. Autobusy, již zmíněné výtahy, které patří neodmyslitelně mezi jisté druhy dopravy. A tramvaje... Sice již nejsou v provozu, ale stojí za zmínku. Jednalo se vlastně o první veřejný dopravní prostředek v Salvadoru. V roce 1929 existovaly dvě společnosti. Pro dolní část města to byla Radnice, která linku řídila, pro část horní pak Companhia Linha Circular majitele Eduarda Guinie. V tom samém roce ale pan Eduardo prodal společnost Američanům z Electric Bond Share Company a ti neváhali koupit rovněž městskou společnost řízenou panem starostou. Již o rok později jich ale měli obyvatelé plné zuby, stěžovali si na špatné služby a vysoké ceny, zapálili 60 tramvají. Ale hroší kůže majitelů se to ani nedotklo a vydrželi až do roku 1955. Městu se tento druh dopravy vrátil, po 26 letech, a tím byl osud tramvají zpečetěn. V roce 1959 je v dolním městě nahradil trolejbus, o rok později se tak stalo také v městě horním. A dnes všichni jezdí autobusem.


Kultura, karneval, zábava

Příchod Afričanů z Beninské zátoky a ze Sudánu znamenal odlišný vývoj kultury od ostatních států Brazílie. Tam je jiný typ, převažují v nich černoši pocházející z Angoly. Černí otroci a později svobodní občané Brazílie, yorubanos a nagos, zavedli bohaté kulturní tradice, zvyky. Měli vlastní náboženství, candombié, vlastní hudbu, chula, lundu, tanec jako samba de roda, vlastní kuchyni, která se stala základem té budoucí, místní. Byli to právě oni, kteří se rychle přizpůsobili a začali připravovat jídla z dostupných potravin, jako kokosové mléko, voda, olej z palem, zákusky, které okopírovali od Portugalců. Měli vlastní bojové umění, tance, oblečení, kroje, a koneckonců také řeč, směsici portugalštiny a yoruba. Již v 19. století začali návštěvníci Salvadoru mluvit o "veselém kousku země", sladkém díky cukru, bohatém díky drahým kamenům z Lavras, ale také o zemi vzdělané, která dala Brazílii a světu mnoho intelektuálů, politiků, ministrů.

Salvador má dnes, mimo jiné, téměř 30 divadelních sálů, tedy těch nejvíce známých, navštěvovaných. Má celou řadu různých oslav, které začínají na Nový rok Procesím dobrých vodáků, kdy v zátoce můžete vidět stovky různých lodí, které doprovázejí sošku Bom Jesus, z kostela Concepcao da Praia do kaple Boa Virgen. Od 3. do 6. ledna je to Oslava Lapinha, kdy se po ulicích města, v nejlepším tradičním oblečení, organizuje průvod s betlémem a tím se vlastně lidé loučí s oslavami Vánoc a Nového roku. Následují desítky dalších a dalších oslav, svátků, zábav. Ale nejdůležitější je přeci jen karneval!

Guinessova kniha rekordů registruje Carnaval da Bahía jako nejmasovější akci na celé planetě Zemi. Trvá téměř týden a účastní se ho dva milióny lidí... Existují tři možnosti, jak se účastnit tohoto karnevalu. První je být společníkem některé z tanečních skupin a tím pádem získat právo na vyhrazené místo, oddělené zábradlím, v těsné blízkosti ulic kudy průvod prochází. Mnohým se to ale nelíbí a tvrdí, že z lidové zábavy se stává show pro vyvolené. On totiž vstup stojí téměř 400 dolarů.. Následuje druhá možnost a tou je pronajmout si lóži, které jsou pěkně drahé, stojí mnohem víc, než ono místo "za provazem". Kabiny jsou luxusně vybavené, mají výšku 1. patra domů a jejich návštěvníci mají perfektní výhled. No a existuje třetí způsob, nejlevnější, vlastně zadarmo. Tančit za alegorickými vozy, ty se zde jmenují "Elektrické trojky", být součástí průvodu, ale dohromady nic nevidět. Přístup do placené části je totiž zakázán.


Sport, fotbal

Estadio Fonta Nova byl slavnostně otevřen 28. ledna 1951. Na jeho tribuny se vešlo 66 080 diváků. Vlastnilo ho město a hrál na něm Esporte Clube Bahía. Druhým populárním klubem města je Esporte Clube Vitoria. Ten první vyhrál v roce 1959 Brazilský národní Pohár a nejvyšší domácí soutěž pak v roce 1988. Vitoria se probojovala do finále celostátní soutěže v roce 1993. Známá je rovněž Sportovní fotbalová Akademie, která dokázala vychovat celou řadu vynikajících fotbalistů, reprezentantů Brazílie, včetně mistrů světa Bebeta a Dida. A derby Ba - Vi je po Karnevalu druhým svátkem pro obyvatele města a okolí.

Dvě perfektní golfová hřiště, se vším možným komfortem, probíhá zde každým rokem Mezinárodní mistrovství Brazílie. Velice populárním sportem je také volejbal, jak ten sálový, tak plážový. Celá řada domácích a mezinárodních turnajů je na pořadu vlastně po celý rok. Od roku 1993 se hraje Liga Bahía v basketbalu, velice oblíbená zejména mezi studenty, přihlášeno je 57 týmů. Vodní sporty, bowling a celá řada dalších hraných pod širým nebem jsou zábavou pro mladé, ale i starší, od ledna do prosince.

Stadion

Starý stadion byl zbourán, na jeho místě dnes stojí moderní Arena Fonte Nova pro 51 708 diváků. Má podobnou strukturu jako původní stadion, je ovšem zastřešená, její součástí je restaurace s panoramatickým výhledem a fotbalové muzeum. Hotel, obchodní středisko, koncertní sál, parkoviště, vše co k moderním fotbalovým a sportovním stánkům patří, je také zde samozřejmostí.


MS 2014

Tak tady se sešla společnost! Zejména první trojice zápasů bude stát za to. Španělsko nastoupí obhajobu za titulem soubojem s Nizozemskem. Německo se postaví proti Portugalsku. O první místo ve skupině, a možná dokonce o holý postup, bude bojovat Švýcarsko s Francií. Snad jen poslední utkání skupin nemá pro našince ten správný náboj: Bosna a Herzegovina - Írán.

V osmifinále nastoupí H1 - G2, podle mého názoru Belgie - Portugalsko. I když Rusko je nevyzpytatelné a Němci možná zaváhají. Salvador se rozloučí s MS 2014 jedním čtvrtfinálovým zápasem. V tom by se mohla objevit i domácí Brazílie, pokud by ze skupiny šla až z druhého místa a prošla přes osmifinále.

My se ovšem neloučíme, zítra si povíme o dalším městě a jeho historii a současnosti. Stojí to za to, protože fotbal je tou nejkrásnější hrou na světě!

Příště: Brasília