BLUES PROTI AZZURRI!

Ano, je to tak. Dnes se ve finále MS 2006 utkají v Berlíně modří s modrými! Itálie - Francie, po třiatřicáté třetí v historii, 17 vítězství zaznamenala Squadra azzura, 8x skončil zápas nerozhodně a jen v sedmi případech vyhrála Francie. Skóre je 75:44, samozřejmě pro Itálii! Ale dnes je zde nová kapitola tohoto nekonečného románu.

Od prvního vzájemného zápasu těchto dvou soupeřů uplynulo více než 96 let. Přesně 15. května 1910 se poprvé postavili tváří v tvář borci dvou zemí, které ne vždy v historii měly přátelské vztahy. Pro Itálii to bylo dokonce první mezistátní utkání.

V životě fotbalovém bylo vše umocněno tím, že od roku 1921 až do toho s číslem 1978 ani jednou Francie nedokázala Itálii v oficiálním zápase porazit! Bylo odehráno 19 zápasů a když Francouzi neodcházeli se sklopenou hlavou po porážce, tak se maximálně radovali z jednoho bodu, který pro ně znamenal velký úspěch. Ale pak nastal zlom, obrat, a Francie se stala tím, kdo měl a má navrch! Opravdu je tomu tak, blues se stali pro azzurri "černou bestií", šest utkání v řadě bez úspěchu, zejména tři z nich pak přinesly bolest bolestí!

Ale vraťme se na začátek XX. století. Francouzský fotbal byl v plenkách a po porážce 2:6 následovaly další. 18. ledna 1920, znovu v Miláně, sice blues dali 4 góly, ale dostali jich hned devět! Milán je asi strašil i ze snu, a tak v roce 1925 slušně požádali, zda by se nedalo konečně hrát někde jinde. Italská strana vyhověla a 22. března se hrálo v Turíně. Výsledek? Itálie vyhrála 7:0! Ale přeci jen se jednou štěstí usmálo na fotbalisty zpod Eiffelovky. Postoupili do čtvrtfinále Olympijských her díky tomu, že Švýcarsko odmítlo pokračovat a svou účast odvolalo. A tak 29. srpna 1920 Francie nastoupila proti Itálii a vyhrála 3:1! Nikdo v tu chvíli netušil, že na další výhru budou blues čekat 62 let...

Hrálo se 3. MS, po italském triumfu na domácí půdě se v roce 1938 o to samé pokoušeli Italové právě ve Francii. Ve čtvrtfinále, 12. června, vyhráli obhájci titulu 3:1 a postupně dokráčeli až do vítězného finále.

O 40 let později, tentokráte 2. června, se na jiném světovém šampionátu, tom argentinském a v Mar de Plata, dočkala Itálie svého dosavadního posledního úspěchu v zápasech s Francií.

Již v první minutě, přesně v její 37 vteřině, se Francie ujala vedení díky brance Bernarda Lacomba. Ale pak se objevil na scéně Paolo Rossi, hvězda následujícího MS 1982, po vyrovnání z jeho kopačky přidal druhý gól Renato Zaccarelli a utkání skončilo 2:1. Itálie obsadila v Argentině 4. místo a byť se ve Španělsku 82 radovala z titulu, proti Francii se od roku 1978 podobného jásání nedočkala.

23. února 1982 se hrál sice jen přáteláček, ale i tak to byl první signál, že se historie začíná obracet. Francie vyhrála 2:0, branky dávali Michel Platini a Daniel Bravo. Přišlo MS 1986 v Mexiku a byl to znovu Michel Platini kdo dal Italům gól. Ten druhý přidal Yannick Stopyra, jednalo se o osmifinále, a tehdejší mistr Evropy vyhrál 2:0 a postoupil. Pak přišly dvě prohry, které tifosi do dnešního dne nestrávili! Po 60 letech od onoho pařížského čtvrtfinále se tito dva odvěcí "přátelé" sešli znovu v krásném městě nad Seinou. Hráči obou celků se perfektně znali, vždyť mnoho Francouzů v té době hrálo za italské kluby.

Byl to boj opatrný ale zároveň na ostří nože. Vycházelo se ze zajištěné obrany a úkol dne zněl jasně: nedostat gól! A také ho ani jedno mužstvo nedostalo. Zcela logicky ani nedalo. Muselo dojít na penalty a tu poslední Luigi Di Biaggio poslal do břevna. Francie vyhrála 4:3 a o devět dnů později se radovala z prvního, a do této doby také jediného, titulu mistra světa.

Ale bylo ještě hůř pro ty z Apeninského poloostrova, z Milána, Turína, Říma... Přišlo finále EURO 2000. Tam Francie vyřadila naše fotbalisty, nechala je za sebou již ve skupině. Poslední zápas tohoto evropského šampionátu se hrál 2. července v Rotterdamu.

Alfred Hitchcock, známý tvůrce a režisér těch nejstrašidelnějších hororů, by to asi nedokázal lépe vymyslet! Itálie si myslela, že má titul v kapse. Vedla od 55. minuty díky brance Marca Delvecchia a do konce utkání chybělo pár vteřin. Zátky od šampaňského již ve všech italských městech létaly do vzduchu. Ale bylo to příliš brzy! Probíhala čtvrtá minuta nastavení, předposlední z času, který přidal rozhodčí. Sylvain Wiltord, ke zděšení všech, co mluvili, křičeli a zpívali italsky, vyrovnal a poslal všechny do prodloužení!

Zlatý gól, náhlá smrt, říkejme tomu jak se nám chce, okořenil také toto finále. Přesně jako tomu bylo o čtyři roky dříve, kdy nás právě touto brankou ze zlata porazili ve finále EURO 1996 Němci. Tentokráte se hrálo celých 13 minut, než přišlo rozhodnutí. Centroval Robert Pirés a míč si zpracoval David Trezeguet. Tomu se podařilo oklamat Francesca Tolda a skóroval. Kalich hořkosti vypitý až do dna pro Itálii!

Není třeba mnoho dodávat. Snad jen jediné. Oba kapitáni z onoho pro Francii tak krásného, a pro Itálii tak smutného, dne, se v neděli 9. července 2006 setkají na zeleném trávníku znovu.

Fabio Cannavaro a Zinédine Zidane si jistě podají ruce a na vteřinku se vrátí o šest let zpět. Jeden se šibalsky usměje a druhý zlostně zamračí. Jak tomu bude o pár hodin později?

Finále Mistrovství světa 2006 začíná! Modří proti modrým, blues proti azzurri. Tak ať se nám ten fotbal všem moc a moc líbí! Vždyť takové finále máme možnost vidět jen jednou za čtyři roky!