Australská fotbalová federace: Falešný bojovník proti rasismu

Fotbalová Austrálie má za sebou 12 mimořádně pozitivních měsíců. Po světovém šampionátu, kde předčili veškerá očekávání, Socceroos na domácí půdě vybojovali titul mistrů Asie a třásli se, co přijde dál. Za dveřmi však tehdy nečekalo nic víc než domácí fotbalový svaz s jednáním zloděje, který prostřednictvím kampaně proti rasismu drze křičí "Chyťte zloděje!"...

Podobné akce se většinou setkávají přinejhorším s cynickými ohlasy poukazujícími na jejich průvodní naivitu či neefektivní výstupy. Celosvětová organizace "Kick It Out" ostatně brzy oslaví již 20. narozeniny, a přesto lze na nějaké konkrétní výsledky její činnosti poukázat jen těžko.

Poslední australský pokus o potlačení rasové diskriminace na fotbalových trávnících však představuje velkou výjimku už jen tím, že v tamní společnosti vyvolal nevídaně silnou vlnu odporu. Chladné reakce se v tomto případě dvakrát nenosily.

Na první pohled celá záležitost vypadala poměrně klasicky a dokonale nevinně: předposlední březnové kolo A-League se zkrátka neslo v duchu kampaně s výmluvným názvem "Erase Racism" (Vyhlaďme rasismus), pořádané silným triumvirátem ve složení Australská fotbalová federace (FFA), tamější sdružení profesionálních fotbalistů (PFA) a jediná australská charitativní organizace explicitně válčící proti rasismu, All Together Now.

Australskou "twittersféru" tehdy v patřičnou chvíli zaplavil obligátní hashtag #EraseRacism, založila se horká linka, kam pořád ještě můžete zasílat finanční příspěvky na apely budoucí, a coby oficiální ambasador akce byl představen muž z nejpovolanějších - Bruce Djité, americký rodák černé pleti s australským pasem a pověstí spolehlivého kanonýra v barvách prvoligového Adelaide United.

"Bohužel, jeden z pěti Australanů se v uplynulém roce stal objektem rasové nesnášenlivosti," nechala se slyšet Priscilla Brice, generální ředitelka All Together Now. "Abychom tento stav změnili, musíme lidem vštípit, že rasismus není přijatelný. A fotbal je dobrým místem, kde začít," doplnila odhodlaně. A přít se s ní asi nikdo nebude.

Svět kopané doopravdy je tím ideálním prostorem na zahájení podobného maratonu - tím spíš právě v Austrálii, velkém to symbolu multikulturalismu. Číňané, Íránci, Palestinci, Iráčané a další národy se v lednu během Asijského poháru těšili takřka domácí podpoře hlavně díky příkladné mobilizaci vlastních diaspor na území obří federace.

Dohromady se na australské půdě mísí zástupci 200 různých zemí, hovořící více než 400 různými jazyky, a pokud chcete důkaz přímo z fotbalové arény, není problém - vezměte si hnedka čerstvě založené Sydney CBD FC. Z iniciativy Skota Chrise Patona totiž v Novém Jižním Walesu vzniklo pozoruhodné klubko 17 různých národností, kdy vedle sebe za dospělácké áčko běžně nastupují dánský brankář spolu s Maročanem a argentinským mozkem hry; tedy vyslanci tří světadílů.

Drastický problém tkví bohužel v tom, že fotbaloví papaláši především v nedávné době australskou diverzitu nikterak neopěvují, jak by bylo nasnadě očekávat. Opak je tu daleko spíš pravdou...

---

Fotka hráčů Melbourne Knights z roku 1995. Mezi nimi i Viduka. Zdroj: ozfootball.net

---

V průběhu loňského mistrovství světa se Australská fotbalová federace odhodlala k zásadnímu a nesporně odvážnému kroku. Představila program s názvem "National Club Identity Policy" (volně přeloženo "Strategie národní klubové identity"), jehož existence je v natolik bolestném rozporu s čerstvými březnovými kroky Federace, že její představitelé v tuhle chvíli vypadají přinejlepším jako ukázkoví pokrytci.

Gró kontroverzního plánu se zkratkou NCIP totiž spočívá v nařízení, že australské kluby jakékoliv ligové příslušnosti "nesmějí používat, zdůrazňovat či prosazovat jakékoliv etnické, rasové, náboženské nebo politické symboly (identifikátory)". Důležitá výjimka je udělena akorát těm znakům, které reprezentují Austrálii jako celek - kupříkladu státní vlajku s notoricky známým Union Jack v levém horním rohu.

Proč výše tolik zdůrazňuji odkaz na britské dědictví v podobě vlajky unie? Protože pokud se vydáme hlouběji pod povrch, k samotným kořenům australské praxe, setkáme se s evidentní protekcí právě těch formací, které chtějí nějakým způsobem poukázat na své "ostrovanství". Čili v zásadě rovněž cizí původ - ovšem původ veskrze posvátný.

Vezměte si třeba Shamrock Rovers Darwin - subjekt, který vznikl až po zavedení NCIP, a přece křičí "Irsko" do všech možných světových stran. Jak je patrné už jen ze zběžného srovnání klubových znaků, jde o identickou kopii elitního irského celku Shamrock Rovers, navíc s členskou základnou tvořenou výhradně irskými přesídlenci a backpackery (batůžkáři).

V souvislosti s tímhle případem se tedy na mysl vkrádá otázka: bylo by snad reálně možné uvažovat o návratu značek jako South Melbourne Hellas Verona, St. Albans Dinamo Záhřeb nebo Richmond Alemannia Aachen? Ale jistěže nebylo. Tehdy by přece šlo o produkty nikoliv britských či irských imigrantů, nýbrž těch italských, chorvatských nebo německých - a jejich projevy národní hrdosti jsou už na australské půdě nežádoucí.

"Naši funkcionáři a mnozí fanoušci v sobě mají pevně zakořeněný ‚evropský‘ nebo ‚britský‘ komplex," napsal roku 1967 protřelý australský sportovní žurnalista Lou Gautier, a jeho poznatek dnes skutečně není o nic méně aktuální.

Například prvoligové Melbourne Victory bez náznaku intervence shora nadále vyznává tradiční skotské barvy, modrou a bílou, přičemž jakožto klubovou hymnu pořád uvádí melodii patriotistické písničky Scotland the Brave. A svatého pokoje si užívá dokonce i Brisbane Roar, originálně Hollandia, u něhož všudypřítomná oranžová neomylně signalizuje přetrvávající vazby na Nizozemsko.

Naproti tomu Melbourne Knights (dříve Croatia - čili Chorvatsko) se ještě dnes ocitá uprostřed absurdní a táhnoucí se soudní pře s Australskou fotbalovou federací ohledně toho, zdali se v srpnu loňského roku FFA nedopustila faktického porušení vlastních pravidel, když Knights nepovolila dresy s logem sdružení Melbourne Croatia Social Club - jejich nového zdroje financí. Originální kopie NCIP přitom doslova uvádí, že zákaz používání etnických symbolů "neplatí tehdy, když se jedná o propagaci legitimního sponzora".

Zbytečná šikana a aplikace dvojího metru jako vyšitá.

---

Co je tedy z pohledu FFA tak zvláštního, ba toxického na jižanských komunitách? Jedna z populárních tezí se ohání tím, že v nich klíčí fanouškovské násilí.

Kvůli problémům s diváky byli ostatně hluboko v minulosti (1972) právě Knights vyloučeni z fotbalové federace státu Victoria a stejný motiv měl doprovázet ještě definitivní vymizení cca 50 vlasteneckých klubových přízvisek typu "Croatia", ke kterému došlo na základě celoplošného banu roku 1992.

Tento důvod je však dílem obyčejné paranoii, jak na stránkách serveru Football Central dokládá redaktor Andrew Cussen: "Jsem tak moc Anglo, jak jen to jde. Australští rodičové a prarodičové po generace a generace, a na samém počátku anglicko-irské kořeny. Přesto si pamatuji, jak jsem coby malé dítě neustále otravoval rodiče, aby mě braly do Belmore na zápasy Sydney Olympic v rámci staré National Soccer League (NSL). ‚Hellas, Hellas‘ (Řecko, Řecko) znělo tehdy v ochozech a ani jednou jsem se nebál, ani jednou si moje rodiče nepomyslely, že šlo o nebezpečné prostředí."

Proč si to tedy myslí zrovna FFA?

Dalším často skloňovaným argumentem, který nejvyššími fotbalovými patry silně rezonoval už v onom roce 1992, je potom domnělá uzavřenost typicky chorvatských, řeckých či italských komunit - a v důsledku tedy i jejich přímých výtvorů, fotbalových klubů. Ani zde by se však nejednalo o oprávněnou starost.

"Mám italské rodiče a jsem australským občanem, přesto jsem ale jako dorostenec hrával za srbský, italský a nakonec i řecký klub.(...) Řada mých tehdejších spolužáků to měla stejně," namítá Anthony Colangelo ve svém kritickém článku pro The New Daily.

Dnešní australská mužstva s balkánskou kůrkou tedy ani omylem nepřipomínají nějaké neprodyšné kasty. Nejsou žádnými "monokulturními společenstvími", za které je FFA ráda vydává. To dokládá mimo jiné modus operandi Sydney United 58 FC (úhlavního rivala Cussenem zmíněného Sydney Olympic), kde klíčové role ve vedení obsazují etničtí Chorvaté, a přece je hráčská základna jejich soukmenovci tvořena z pouhých 30 procent.

Nepatřičnost celého tohoto honu na balkánské čarodějnice dál jedině vhodně dokresluje ten kuriózní fakt, že tvorbě NCIP v roli předsedy Australské fotbalové federace aktivně přihlížel Čechoslovák, který se přes maďarskou Budapešť a Izrael do zámoří nepodíval dříve než po druhé světové válce. Aby toho navíc nebylo málo, tak Frank Lowy dříve sám jeden takový "pochybný spolek" se silnými etnickými kořeny pomáhal financovat - po dlouhá léta totiž platil za mecenáše dříve velice úspěšného klubu Sydney City Hakoah, reprezentujícího početnou židovskou komunitu v nejlidnatějším městě Oceánie.

A co na tomhle všem zaráží snad úplně nejvíc: jak to, že se vlastně All Together Now vůbec byla ochotna spolčit s ďáblem, jakého FFA v tomto případě očividně představuje? Jak to, že šéfové organizace, jejíž jediný bod agendy představuje právě boj s rasismem, tak snadno překousli existenci programu, který dává rasismu přesně naopak bezostyšnou zelenou?

Odpověď se jeví být stejně prostá jako bizarní: zástupci All Together Now podle všeho o NCIP vůbec neměli ponětí.

Jak vypátral již citovaný žurnalista Andrew Cussen, ačkoliv vedení charitativní organizace tvoří mimo jiné generální manažer A-League Sam Chadwick (který o NCIP prokazatelně věděl), žádný další lídr iniciativy o dřívější implementaci rozporuplné strategie po kriticky dlouhou dobu neměl tušení. Představenstvo All Together Now se o něčem takovém hromadně dozvědělo teprve ze sociálních sítí, až po spuštění celé kampaně.

Hotový Kocourkov...

Here is a nice one for @alltognow from Sydney United Supporters #EraseRacism #EraseNCIP pic.twitter.com/pKAZsLTU7a

— Simon Pincic (@simonpincic) April 2, 2015

Dne 26. ledna jinak velice vydařený Asijský pohár nakrátko přerušily každoroční "oslavy" spojené s takzvaným Dnem Austrálie. Proč oslavy v uvozovkách? A proč "přerušily", nikoliv ozdobily? Inu, protože tento státní svátek není ničím tuctovým.

Jestliže všude ve světě bývá zvykem, že podobné význačné dny lidi akorát stroze informují o výročí nějakého významného milníku, Den Austrálie je o něčem docela jiném - on místo toho společnost vždy dělí do různých názorových proudů, z nichž některé se mezi sebou vysloveně bijí.

Sama historická událost spjatá s inkriminovaným datem je pochopitelně pevně dána: 26. ledna 1788 na australský břeh dosedla první flotila britských kriminálníků, kteří se po 20 letech vytrvalých útrap v "zámořském vězení" zčistajasna rozhodli oslavit holou skutečnost, že jsou stále naživu. A že jim to jejich nová matička země svým způsobem umožnila.

Tato tradice se okamžitě ujala a roku 1935 měla dle oficiální rétoriky poprvé symbolizovat národní jednotu. Což je zhruba ten bod, v němž pevnou půdu pod nohama ztrácíme, a začíná pořádně záležet na individuálním úhlu pohledu.

Háček tkví konkrétně v tom, že britští odsouzenci tehdy přirozeně nevkročili na neosídlenou půdu. Podobně jako Kryštof Kolumbus roku 1492 ve skutečnosti žádnou Ameriku neobjevil, rovněž Austrálie nemusela na své první rezidenty čekat až do konce 18. století.

V návaznosti na tyto poněkud nabubřele přecházené fakty se potom americký Columbus Day stejně jako Australia Day opakovaně stávají předmětem četných kritiků. Mezi nimi i tohoto nejmenovaného čtenáře australského listu The Age:

"Dvacátý šestý leden je nevhodným datem pro Den Austrálie, protože představuje jen a pouze výroční připomínku příchodu Britů za účelem založení trestanecké kolonie v Novém Jižním Walesu. Nejde již o symbol zrození národa a domorodé i nebritské komunity tímto mohou ztrácet pocit, že jsou jeho součástí. Také jde o špatný signál směrem k našim asijským sousedům, kterým jsou takhle neustále připomínány naše evropské kořeny. "

Vždy koncem ledna si takto za doprovodu demonstrací nejen Aboridžinců, ale i jiných skupin obyvatelstva, Austrálie upevňuje pozici pravděpodobně jediné země na světě, která je prostřednictvím státního svátku rok co rok nabádána nikoliv k oslavám vlastní identity, nýbrž k jejímu pravidelnému napadání, zpochybňování.

Samozřejmě, pro většinu Australanů nakonec takový den volna stejně neznamená nic moc víc než vhodnou příležitost k uspořádání zahradní grilovačky. Chtě nechtě nicméně touto cestou zároveň dochází k přiživování jisté dichotomie "starý versus nový", respektive původní obyvatelstvo versus přistěhovalci. Aboridžinci koneckonců stále představují nezanedbatelnou část obyvatelstva (zvláště tedy na severu ostrova), která se už tak může bez problémů cítit odstrčená, ba diskriminovaná - aniž by jí to někdo neustále připomínal.

Ale proč vám vlastně tohle všechno vyprávím: fotbalová scéna se víceméně řídí obdobným schématem. Také ona registruje svůj jin a jang; dva navzájem se doplňující protiklady v zaniklé National Soccer League (NSL) a aktuálně fungující A-League.

Ptáte se na společný jmenovatel obou těchto proměnných? Jde o nejvyšší australské fotbalové soutěže, které se na vrcholu složité ligové pyramidy plynule vystřídaly v letech 2004-2005. A ten hlavní rozdíl mezi nimi? "Starý soccer" byl do značné míry světem ovládaným kluby, které zakládali imigranti; "nový fotbal" je jejich reálného vlivu kompletně zproštěn.

Za jedinou platformu, kde je oběma érám umožňována určitá konfrontace, dodnes platí Pohár Australské fotbalové federace (FFA Cup). Jde o tradiční zdroj neškodné nostalgie, ale i vzájemné nevraživosti, jehož finále je vždy plánováno na dny těsně předcházející výkopu nového ročníku A-League. Snad záměrně, jakoby naschvál - za účelem řádného vytučnění oné výměny stráží.

No řekněte, nepřipomíná vám to něco?

---

Výjev z Chorvatského turnaje australských a novozélandských klubů. Zdroj: neoskosmos.com

---

Trávník Knights Stadium, domov bývalého Melbourne Croatia SC, dnes hraje takřka výhradně třemi konturami. Bílá s červenou utváří legendární šachovnici na povědomých dresech volně pobíhajících dětí, zatímco modrá tyto barvy vhodně doplňuje alespoň na zástěrách kuchařek z přilehlé kantýny, kde se žádnou náhodou servíruje čevapčiči. Obří banner v hledišti hlásá "Vítejte v Chorvatsku"; což zde konkrétně znamená v podmanivé realitě paralelního světa.

Zhruba nějak takhle před dvěma lety na stránkách australského Guardianu popisoval atmosféru dalšího setkání oceánských klubů specifického balkánského ražení jeden z předních fotbalových novinářů Joe Gorman.

Tradice turnaje sahá až do roku 1974, kdy se k první takové akci sjelo pouze šest mančaftů. Aktuálně se už každoročních oslav chorvatské národnosti účastní něco kolem 30 celků, a vesměs každý z nich svou alternativní státní příslušnost vystavuje pěkně na odiv.

Názvy jako HNK Mostar nebo Vukovar stále zpříma odkazují na své předobrazy v příslušných městech evropského jihovýchodu a takový HNK Bunker se dokonce nepokrytě odvolává přímo na krvavá 90. léta ve znamení bojů o nezávislost na Jugoslávii.

"Jistě, byly tu i další pyšné fotbalové komunity jako Italové nebo Řekové, ale ti pořád nedisponovali takovým pocitem národní hrdosti jako my. To bylo dáno tím, že my jsme neměli ani svou vlastní zem, byli jsme vnímáni jen jako Jugoslávci," vysvětluje jedna z významných postav australské trenérské scény, zadarský rodák Branko Čulina.

Otec bývalého australského internacionála Jasona Čuliny odešel do Melbourne s celou svou rodinou v roce 1968 - tedy ještě jako malý kluk a před hlavní vlnou jugoslávských imigrantů, která do krajiny koal a klokanů začínala proudit teprve v 70. letech primárně za vidinou lepšího výdělku.

První chorvatské fotbalové stanice byly na australské půdě zakládány už těsně po druhé světové válce, svého vrcholu však dospívaly až v době rozpadu mateřské federace, tedy po roce 1991. Fotbalisty Melbourne Knights, které nedávno oslavilo 60. výročí, a v menší míře také Sydney United šlo zhruba v polovině poslední dekády minulého století považovat za relativní vládce elitní National Soccer League.

Sám Branko Čulina roku 1997 dovedl Sydney United k historickému triumfu v základní části nejvyšší soutěže a Knights dříve dokonce dvakrát uspěli i v rozhodujícím play-off. Dohromady se alespoň jeden z těchto celků podílel na sedmi z deseti "velkých finále" bouřlivých 90. let.

Logickým důsledkem vzestupu těchto celků byl následně hmatatelný nárůst australských reprezentantů s vazbami na jihovýchod Evropy. Když se tedy roku 2013 otevírala další edice zmíněného srazu chorvatské části Oceánie, soupiska mužstva s výmluvným názvem Melbourne Croatia Masters čítala rovnou devět bývalých Socceroos, což jeden z funkcionářů Knights trefně glosoval slovy: "Bylo to jako sledovat NSL let 1994-95, akorát ve zpomaleném záběru."

Jak tedy čas postupoval, balkánská stopa se napříč všemi sférami australské kopané stávala čitelnější a čitelnější. Na mistrovství světa 2006 nakonec ve žlutozelených soupravách cestovalo hned sedm borců s chorvatskými předky (Bresciano, Čović, Čulina, Kalac, Popović, Viduka a Skoko), z nichž pouze ten poslední jmenovaný nebyl odměněn ani jednou minutou hracího času.

A podél břehů Tasmánského moře se na přelomu milénia nevychovávaly pouze budoucí opory australského nároďáku, nýbrž i toho chorvatského. Znovu si stačí vzít za příklad světový šampionát v Německu, kde se závěrem dění ve skupině F potkali čtyři bývalí spoluhráči z Melbourne Knights. Mark Viduka s Jasonem Čulinou na jedné straně, Josip Šimunić s Joeym Didulicou na té druhé.

Této mimořádné situace se přitom docílilo i navzdory tomu, že chorvatská menšina nezaujímá ani jedno procento australské populace. A její silné slovo na zámořské fotbalové scéně rozhodně nezůstává pouze otázkou minulosti.

Ještě na konci loňské sezony se v podstatě každý účastník A-League mohl pochlubit alespoň jedním chorvatsko-australským exemplářem. Kádr Western Sydney Wanderers, senzačního vítěze posledního ročníku asijské Ligy mistrů, potom čítal dokonce pět etnických Chorvatů vedených duem "krajanů", hlavním trenérem Tonym Popovićem a jeho pravou rukou Antem Miličićem. Dramatický úpadek balkánského vlivu dále nehlásila ani mezinárodní úroveň. Ange Postecoglou, rodák z řeckých Athén, na MS do Brazílie vezl hned šest borců chorvatského původu.

Není to však pouze o dění přímo na kolbištích. Horká krev od Jadranu proudí také skrz komentátorské stanoviště. Hlavní analytickou tváří Fox Sports není nikdo menší než Mark Bosnich; pro stanici SBS potom na různých pozicích pracují sourozenci Zelićovi, již zmínění ex-Socceroos Čulina s Kalacem nebo současný australský reprezentant v plážové kopané David Zdrilić.

A konečně, za výše zmíněnými obory nikterak nezaostává ani trenérská škola. Mezi nejvlivnější kouče australské reprezentace řadíme Raleho Rašiće, jenž roku 1974 Socceroos dotáhl na jejich historicky první mistrovství světa, a jiný přistěhovalec z Jugoslávie Zoran Matić zase patří mezi nejobratnější ryby v australských ligových vodách. Turínským Juventusem inspirované Adelaide City v 90. letech dovedl ke třem titulům v zaniklé NSL, kde navíc jako vůbec první kormidelník nastřádal 200 vyhraných zápasů, a vysloužil si jmenování do Síně slávy FFA.

Úspěch i takřka automatická popularita (potomků) chorvatských imigrantů přitom určitě nejsou nějakou nevysvětlitelnou záhadou. Hráči i trenéři s takový profilem zpravidla disponují odlišnými kvalitami než kovaní Australané a zosobňují tak jejich vhodné doplňky.

Jak dosvědčuje zkušený novinář Michael Cockerill, chorvatští koučové byli v mnoha ohledech samorosty a výstředními osobami. Kouřili, pili, nadávali a - jak jsme si už výše demonstrovali - nadto všechno dělali i výsledky. Co se fotbalistů týče, ti v sobě zase snoubili australskou tvrdost s nadprůměrnou technickou zdatností.

Mnoho etnických Chorvatů se navíc ukázalo být excelentními lídry v kabině. V tomto směru vyčníval zejména Mark Viduka, o jehož blahodárném vlivu na okolí básní v podstatě každý, kdo s ním kdy sdílel šatnové prostory. Tribuna stadionu Melbourne Knights nesoucí Vidukovo jméno má zkrátka své velké opodstatnění.

A bývalý kanonýr Leedsu United v tom není ani zdaleka sám. Dohromady hned šest australských reprezentantů s balkánskými kořeny v minulosti alespoň jednou natáhlo kapitánskou pásku přes rukáv, což ze současného lídra Socceroos Mileho Jedinaka dělá už sedmý přírůstek do party.

---

Australský fanoušek uprostřed chorvatského kotle na MS 2006. Zdroj: theage.com.au

---

Hlavní otázkou teď ale samo sebou je, zdali tahle tradice může utěšeně bujet i v budoucnu.

Jedna z největších ikon chorvatské fotbalové diaspory a protagonista nejpamátnějšího ze všech památných zápasů historie australského národního týmu Mark Bresciano zrovna před pár týdny ukončil reprezentační kariéru - a tím se akorát znovu otevřela diskuze o jeho možných nástupcích, kteří by se klidně mohli ukázat být nedostatkovým zbožím.

Zvláště s přihlédnutím k současnému vývoji si teď nikdo nemůže být jistý tím, že se slibní mládenci jako Mustafa Amini, Tomislav Mrčela nebo Steven Ugarković ve finále nadobro upíší právě Austrálii. Všichni jsou sice australskými rodáky a členy širšího kádru Olyroos (olympijského výběru do 23 let), zároveň ale také bez výjimky působí na starém kontinentě - poslední dva jmenovaní dokonce přímo v Chorvatsku.

Výše citovaný odborník Branko Čulina, který se dobře vyzná i v nepřehledných strukturách státních soutěží, se v návaznosti na příběh této trojice přidává s tím, že při pohledu na tamní obskurní soupisky zaznamenává úbytek jmen balkánského znění. "Rok 2006 byl zřejmě vrcholem," dodává rezignovaně.

Objevují se však i optimističtější hlasy, jako ten patřící fotbalovému řediteli Sydney United Samu Krslovićovi. "Synové Tonyho Popoviće (který se krátce mihl i v anglické Premier League - pozn. red.) u nás hrají za výběry do 11, respektive 13 let, a vypadají lépe než on sám. Máme tu opravdu velmi silnou nastupující generaci," holedbá se šéf pravděpodobně nejprofesionálněji vedeného klubu s chorvatskou skořápkou, který si může dovolit v roli hlavního trenéra zaměstnávat i někdejšího zadáka prvoligového Sydney FC a experta Fox Sports Marka Rudana.

Právě mužstvo z Edensor Parku nyní můžeme pokládat za jednu z mála stále ještě dýchajících, plně životaschopných chorvatsko-australských značek, které přitom z historického hlediska představují takřka nepostradatelnou výchozí pozici pro nadějné kluky z balkánských rodin s ambicemi naplno prorazit i na té nejvyšší úrovni.

"V rámci chorvatské komunity jsem odkopal všechna má dorostenecká léta," potvrzuje nepsané pravidlo Josip Skoko, vysloužilý záložník s více než 50 starty za australskou reprezentaci na kontě, a podpory se mu dostává mimo jiné od následujícího výzkumu Adelaidské univerzity, vedeného kolem roku 2011 napříč celou jižní Austrálií.

Z jeho dat mimo jiné vyplývá, že kopaná v náležité asimilaci pomohla zhruba 44 % dotazovaných imigrantů první generace, a že podíl takových jedinců postupně roste až k 56 procentům platným pro respondenty, kteří do Austrálie zamířili až po roce 2000.

Pouze 6,4 procent účastníků výzkumu dále s klidným srdcem uvedlo, že vůbec nepřeje národnímu týmu své adoptované země. Zde je tedy nasnadě zdůraznit, že i přes silný pocit sounáležitosti v rámci jednotlivých skupin obyvatelstva nedochází mezi Chorvaty k žádnému hromadnému odmítání australské identity.

Naopak, tatáž studie jasně dokládá, že suverénní většina daného vzorku imigrantů (92 %) sama sebe pokládá přinejmenším za poloviční Australany - a takové nálezy dříve nezávisle na sobě podpořili i vybrané fotbalové persony. Třeba Mark Bosnich nebo Branko Čulina se dle vlastních slov cítí být v první řadě právoplatnými Aussies.

Není tedy Chorvat jako Chorvat, pamatujte.

---

---

Problematika australského multikulturalismu je přirozeně tématem, jehož uspokojivé rozřešení v praxi ani není možné - tím spíš ne na takto omezeném prostoru.

S tímto komplexním fenoménem se již snažily vypořádat desítky knih a článků, každý po svém a z rozličné perspektivy. Však dokonce ani výše načrtnuté příběhy zvnitřku chorvatské přistěhovalecké komunity nejsou všemi těmi, které by v ideálním případě zasluhovaly naši pozornost.

Dále tu máte kouzelný příběh skromného projektu maltských přistěhovalců, který na stránkách tohoto skvělého čtvrtletníku brilantně rozebírá Shaun Mooney. Máte tu dnes již legendární rodinu Alagichů, původem z Dalmácie, jejíž enormní vliv na australskou kopanou - ať už tu mužskou, nebo ženskou - sahá od 30. let 20. století až po současnost. Máte tu mini verzi Afrického poháru národů, která se rok co rok odehrává na území odlehlého, od východního ohniska izolovaného Perthu. Máte tu Italy, Židy, Nizozemce...

Jenže právě i tyto všechny resty přispívají k negativnímu obrazu "Strategie národní klubové identity", ze které společnými silami dělají něco docela dobře neakceptovatelného. Zákaz etnické či náboženské identifikace určitě dává smysl na úrovni stranického systému Ugandy či Etiopie, ve světě kopané ho však potřeba jednoduše není.

Jistě, kulturní pluralismus možná neplatí za univerzálně oblíbený koncept a česká společnost je toho zářným důkazem. Australská realita by však té naší nemohla být vzdálenější. Tamější imigranti toho pro svou adoptovanou vlast odvedli již mnoho záslužného, pročež si takové jednání zkrátka nezaslouží.

A tak, milá Australská fotbalová federace, dříve než se příště znovu pustíš do boje s rasismem, zameť si prosím před vlastním prahem. Jinými slovy: #EraseNCIP...