ASIJSKÝ POHÁR ZAČÍNÁ

Omán bych rozhodně neodepisoval. Podle mě může pekvapit a možná i dost výrazně. V kvalifikaci porazil jak Jižní Koreu, tak i 2x Vietnam. O Nepálu samozřejmě nemluvím, stačí akorát říct, 6 zápasů, 6 proher, skóre 0:43 a s výpraskem od Jižní Korey (Koreje?) 16:0:)....

Ale vůbec nechápu, jak si mezi hvězdami AFC nemohl nezmínit íránské gólové dělo Ali Daeiho, který ve 125 reprezentačních zápasech dokázal nastřílet 94 gólů (!) a je historicky nejlepším reprezentační střelcem celé historie. Až za ním jsou takoví hráč, jako Ferenc Puskás (84 gólů) nebo Pelé (77) a takové hvězdy, jako Ronaldo, Romário, Batistuta, Charlton, Lineker nebo Klinsmann jsou až daleko daleko za ním...

Za černého koně bych považoval Uzbekistán, který má ve svém kádru taky hvězdy. Nejsem si jistý, jestli hraje kyjevský Maxim Shatshkich, který údajně upřednostňuje klub a nevím, jestli na AFC taky odcestoval. Každopádně je tam Mirdjalal Kasimov, což je uzbekistánský Pavel Nedvěd, tuším, že je to i kapitán. A mívají také štěstí na trenéry, např. Mahmood Rakhimov byl vyhlášen nejlepším trenérem v Asii za rok 1999 (i když posmrtně, neboť se zabil při autohavárii) a i ostatní trenéři nezaostávali a Uzbekistán se postupně vypracoval mezi nejlepší asijské celky (můj názor). Na AFC bude trénovat Ravshan Haydarov, jsem celkem zvědavý...

Zajímavá postava je také v týmu outsiderů z Thajska. Jmenuje se Kiatisuk Senamuang a je to další asijský gólostroj, za svou kariéru nastřílel v reprezentaci 63 gólů a podle neoficiálních žebříčků mu patří 7. místo celé historie (spolu s Al-Houwaidim z Kuvajtu a legendárním Hossamem Hassanem z Egypta)...

těším se...

Moment kola: Mladé pušky se slepými náboji

Francie je dobře známá díky své zdánlivě nevyčerpatelné zásobě kvalitních mladíků, kteří kromě domácích klubů působí zejména v Anglii, ojediněle pak i v jiných ligách (za všechny uveďme jednoho z hrdinů zlaté devatenáctky Antoine Griezmanna, který pravidelně nastupuje v základu španělského San Sociedad a patří k nejnadějnějším mladým hráčům celé soutěže). Vedle těch úspěšně se prosazujících nicméně existuje i několik hráčů, jejichž pověsti o obrovském potenciálu přerůstají jejich skutečné výkony na hřišti, alespoň prozatím; nemluvím teď o těch, kteří doposud nedostali šanci (jako Yaya Sanogo nebo Ishak Belfodil), ani o těch, kteří šanci dostali a přesvědčili, ale momentálně z různých důvodů nehrají (Karim Aït-Fana nebo Abdelhamid El Kaoutari), a ani o těch, kteří ukázali potenciál, ale zabíjejí svůj talent zbytečnou laxností nebo ne zrovna ideálním přístupem (Ludovic Sané, Maxime Gonalons nebo donedávna Pierre-Emerick Aubameyang). Zaměřím se totiž na trojici mladíků, kterým se i přes snahu nedaří tolik, jak se očekávalo.

V první řadě je třeba zmínit Yohana Molla. Křídelník patřící Monaku měl na hostování v týmu nováčka z Caen získat potřebné zkušenosti s prvoligovým fotbalem, pozvednout ofenzivu červenomodrých a naplno ukázat, proč se jeho jméno ve Francii zmiňuje i přes nízký věk s obrovským respektem. Mollo však v uplynulých 14 zápasech ze všeho nejvíc ukázal, že mu sice vlohy kvalitního křídla nechybí, ale jeho psychika, odolnost a schopnost podávat konstantní výkony, což jsou ve vrcholovém fotbale minimálně stejně důležité atributy jako samotný talent, zatím nejsou na takové úrovni, jak se možná předpokládalo… Caen po výborném začátku, kdy vyloupili Marseille a přehráli Lyon a kdy byly Mollovy výkony skutečně nadprůměrné, upadlo do obrovské krize a propadlo se tabulkou z prvního místa až do sestupových vod. Jediný, kdo v současnosti zbědovaný manšaft táhne, je další mladík, elitní střelec Youssef El-Arabi, který díky své schopnosti udržet se ve vrcholné formě i přes bídnou hru zbytku týmu a také díky neuvěřitelné gólové potenci vystřídal na trůnu pro aktuálně nejpříjemnější překvapení ligy podzimní komety Daniela Braatena a Dimitri Payeta. Zbytek týmu se pak víceméně dělí na dvě skupiny – opory, jejichž výkony sice od skvělého srpna poklesly, ale nadále se dají počítat mezi důležité hráče týmu (sem patří gólman Alexis Thébaux, kapitán Nicolas Seube a dvojice záložníků Benjamin Nivet a Romain Hamouma), a víceméně celý zbytek kádru, jehož výkonnost se propadla stejně prudce jako výkonnost celého Caen. A právě v této, poslední skupině ční nad jmény jako Hertaux, Leca, Tafforeau nebo Traoré to Mollovo jako vyhaslý maják. Mollo je skutečně nadán výjimečným talentem, o tom nikdo, kdo ho viděl coby perfektně pasující součástku fungujícího týmu, nepochybuje. Otázka ovšem je, zda se mu někdy v budoucnu podaří odbourat onu nestálost, labilitu a neschopnost strhnout tým svým výkonem, vyčnívat nad ostatními, když se nedaří. Mollova hlava se zdá být rozhodně větším problémem než jeho nohy.

Druhým příkladem je Yannis Tafer, klasický útočník, který momentálně vypomáhá Toulouse dostat se ven z nezáviděníhodné situace, v níž se klub vyznávající fialovou barvu momentálně nachází. Kmenový hráč Lyonu přišel do týmu trenéra Casanovy společně s Paraguaycem Federicem Santanderem, pro nějž jde o vůbec první evropskou zkušenost, a dostal za úkol vyplnit díru, která zela v útoku TFC po odchodu hvězdy André-Pierre Gignaca a dlouhodobém zranění jeho náhradníka Xaviera Pentecoteho. Prvním zarážejícím faktem je skutečnost, že ačkoliv oba forvardi přišli ve stejnou dobu a začínali ze stejné startovní čáry, místo v sestavě si pro sebe urval Santander, a to i přesto, že Tafera předchází pověst obrovského talentu a mistra Evropy do 19 let, který by měl v dohledné době táhnout mateřský Lyon za úspěchy. Budoucí útok snů pro fanoušky Les Gones? Asi byste stěží narazili na někoho, kdo by se nezasnil nad trojicí vychvalovaných mladíků – Antoine Lacazette, Yannis Tafer, Grégory Pied…

(Na jeho obranu je nutno říct, že Toulouse se podařilo s úspěchem adaptovat do sestavy jiného neznámého hráče, rovněž z Jižní Ameriky a rovněž bez evropských zkušeností; jedná se o pravého beka Adriana Gunina. Tento pokus o déjá vu však toulouským zatím příliš nevychází.)

Taferovu krátkou kariéru v Toulouse však provází ještě jeden zarážející fakt: první volba Santander rozhodně nebudí dojem platné posily, jihoamerický forvard je většinu času na hřišti téměř neviditelný a zejména jeho ne zrovna impozantní tělesná konstituce je v porovnání s Gignacem, na jehož hru na hrotu bylo Toulouse zvyklé a jenž patří mezi nejsilnější ligové hráče vůbec, nepříjemnou změnou pro záložníky TFC. Avšak Taferovi se nejenže nepodařilo Santandera ze základu vytlačit, ale navíc ještě přestal plnit formální roli prvního náhradníka – při Santanderově absenci staví Casanova tutéž sestavu jako na začátku ligy, tedy šest záložníků a žádného klasického forvarda. Tafer tak zůstává žolíkem, který se do hry sice dostává poměrně pravidelně, ale málokdy má čas a prostor skutečně předvést, co v něm je. Dělá Toulouse chybu, že lyonskou naději nevyužívá naplno, nebo udělal chybu sám Tafer, že odešel do týmu, který jeho přednosti nedokáže využít? Zatím to totiž skutečně vypadá, že by fialoví uvítali na jeho místě spíše jiného lyonského mladíčka, Ishaka Belfodila, jehož pozitura (je vyšší a těžší než obrovitý Bafétimbi Gomis!) budí opravdový respekt a rozhodně je Gignacovi blíže než ta Taferova.

Někde na pomezí stojí Francis Coquelin. Tento defenzivní záložník či pravý obránce dostává šance na hřišti poměrně sporadicky a profiluje se jako schopný náhradník s dobrým fotbalovým myšlením, který dokáže hru mužstva v hloubi pole oživit a rozhýbat přechod do útoku, ale zároveň jsou v jeho hře poměrně výrazně hluchá místa, která občas trvají déle, než by bylo zapotřebí. Coquelin se zkrátka s týmem nesžil úplně ideálně a je znát, že kostra mužstva drží a funguje i bez jeho pomoci. Nejednat se o výpomoc ze slavné juniorky Arsenalu, která by tedy teoreticky měla v klidném středu L1 spolehlivě sbírat minuty a připravovat se na působení v anglické nejvyšší soutěži, nejspíš by se nebylo proč nad Coquelinem zastavovat; mladý Francis je snaživý, zkouší hrát, občas mu to nevychází, což není nic neobvyklého pro hráče jeho věku. Pokud vás do hry nepouští Arnold Mvuemba, na francouzské poměry lehce nadprůměrný a na britské maximálně průměrný štít, dá se to sice objasnit větší zkušeností a spolehlivostí, a zároveň se dá namítnout, že právě zkušenost a spolehlivost je pro tuto pozici klíčová a Coquelin tak vlastně nemá kde tyto vlastnosti nabýt, byť by byl sebetalentovanější… jenže faktem je, že Mvuemba zkrátka hraje lépe než Coquelin, který si, ač to fanoušci Arsenalu jistě neradi slyší, zřejmě ukrojil v podobě hostování v Bretani příliš velké sousto. A co se pozice pravého obránce týče, tam je mladý Francouz až třetí volbou poté, co se před něj vedle chřadnoucí stálice Sosy dostal i Maxime Baca, který rozhodně není žádnou superstar…

Moment kola: Mladé pušky se slepými náboji

Francie je dobře známá díky své zdánlivě nevyčerpatelné zásobě kvalitních mladíků, kteří kromě domácích klubů působí zejména v Anglii, ojediněle pak i v jiných ligách (za všechny uveďme jednoho z hrdinů zlaté devatenáctky Antoine Griezmanna, který pravidelně nastupuje v základu španělského San Sociedad a patří k nejnadějnějším mladým hráčům celé soutěže). Vedle těch úspěšně se prosazujících nicméně existuje i několik hráčů, jejichž pověsti o obrovském potenciálu přerůstají jejich skutečné výkony na hřišti, alespoň prozatím; nemluvím teď o těch, kteří doposud nedostali šanci (jako Yaya Sanogo nebo Ishak Belfodil), ani o těch, kteří šanci dostali a přesvědčili, ale momentálně z různých důvodů nehrají (Karim Aït-Fana nebo Abdelhamid El Kaoutari), a ani o těch, kteří ukázali potenciál, ale zabíjejí svůj talent zbytečnou laxností nebo ne zrovna ideálním přístupem (Ludovic Sané, Maxime Gonalons nebo donedávna Pierre-Emerick Aubameyang). Zaměřím se totiž na trojici mladíků, kterým se i přes snahu nedaří tolik, jak se očekávalo.

V první řadě je třeba zmínit Yohana Molla. Křídelník patřící Monaku měl na hostování v týmu nováčka z Caen získat potřebné zkušenosti s prvoligovým fotbalem, pozvednout ofenzivu červenomodrých a naplno ukázat, proč se jeho jméno ve Francii zmiňuje i přes nízký věk s obrovským respektem. Mollo však v uplynulých 14 zápasech ze všeho nejvíc ukázal, že mu sice vlohy kvalitního křídla nechybí, ale jeho psychika, odolnost a schopnost podávat konstantní výkony, což jsou ve vrcholovém fotbale minimálně stejně důležité atributy jako samotný talent, zatím nejsou na takové úrovni, jak se možná předpokládalo… Caen po výborném začátku, kdy vyloupili Marseille a přehráli Lyon a kdy byly Mollovy výkony skutečně nadprůměrné, upadlo do obrovské krize a propadlo se tabulkou z prvního místa až do sestupových vod. Jediný, kdo v současnosti zbědovaný manšaft táhne, je další mladík, elitní střelec Youssef El-Arabi, který díky své schopnosti udržet se ve vrcholné formě i přes bídnou hru zbytku týmu a také díky neuvěřitelné gólové potenci vystřídal na trůnu pro aktuálně nejpříjemnější překvapení ligy podzimní komety Daniela Braatena a Dimitri Payeta. Zbytek týmu se pak víceméně dělí na dvě skupiny – opory, jejichž výkony sice od skvělého srpna poklesly, ale nadále se dají počítat mezi důležité hráče týmu (sem patří gólman Alexis Thébaux, kapitán Nicolas Seube a dvojice záložníků Benjamin Nivet a Romain Hamouma), a víceméně celý zbytek kádru, jehož výkonnost se propadla stejně prudce jako výkonnost celého Caen. A právě v této, poslední skupině ční nad jmény jako Hertaux, Leca, Tafforeau nebo Traoré to Mollovo jako vyhaslý maják. Mollo je skutečně nadán výjimečným talentem, o tom nikdo, kdo ho viděl coby perfektně pasující součástku fungujícího týmu, nepochybuje. Otázka ovšem je, zda se mu někdy v budoucnu podaří odbourat onu nestálost, labilitu a neschopnost strhnout tým svým výkonem, vyčnívat nad ostatními, když se nedaří. Mollova hlava se zdá být rozhodně větším problémem než jeho nohy.

Druhým příkladem je Yannis Tafer, klasický útočník, který momentálně vypomáhá Toulouse dostat se ven z nezáviděníhodné situace, v níž se klub vyznávající fialovou barvu momentálně nachází. Kmenový hráč Lyonu přišel do týmu trenéra Casanovy společně s Paraguaycem Federicem Santanderem, pro nějž jde o vůbec první evropskou zkušenost, a dostal za úkol vyplnit díru, která zela v útoku TFC po odchodu hvězdy André-Pierre Gignaca a dlouhodobém zranění jeho náhradníka Xaviera Pentecoteho. Prvním zarážejícím faktem je skutečnost, že ačkoliv oba forvardi přišli ve stejnou dobu a začínali ze stejné startovní čáry, místo v sestavě si pro sebe urval Santander, a to i přesto, že Tafera předchází pověst obrovského talentu a mistra Evropy do 19 let, který by měl v dohledné době táhnout mateřský Lyon za úspěchy. Budoucí útok snů pro fanoušky Les Gones? Asi byste stěží narazili na někoho, kdo by se nezasnil nad trojicí vychvalovaných mladíků – Antoine Lacazette, Yannis Tafer, Grégory Pied…

(Na jeho obranu je nutno říct, že Toulouse se podařilo s úspěchem adaptovat do sestavy jiného neznámého hráče, rovněž z Jižní Ameriky a rovněž bez evropských zkušeností; jedná se o pravého beka Adriana Gunina. Tento pokus o déjá vu však toulouským zatím příliš nevychází.)

Taferovu krátkou kariéru v Toulouse však provází ještě jeden zarážející fakt: první volba Santander rozhodně nebudí dojem platné posily, jihoamerický forvard je většinu času na hřišti téměř neviditelný a zejména jeho ne zrovna impozantní tělesná konstituce je v porovnání s Gignacem, na jehož hru na hrotu bylo Toulouse zvyklé a jenž patří mezi nejsilnější ligové hráče vůbec, nepříjemnou změnou pro záložníky TFC. Avšak Taferovi se nejenže nepodařilo Santandera ze základu vytlačit, ale navíc ještě přestal plnit formální roli prvního náhradníka – při Santanderově absenci staví Casanova tutéž sestavu jako na začátku ligy, tedy šest záložníků a žádného klasického forvarda. Tafer tak zůstává žolíkem, který se do hry sice dostává poměrně pravidelně, ale málokdy má čas a prostor skutečně předvést, co v něm je. Dělá Toulouse chybu, že lyonskou naději nevyužívá naplno, nebo udělal chybu sám Tafer, že odešel do týmu, který jeho přednosti nedokáže využít? Zatím to totiž skutečně vypadá, že by fialoví uvítali na jeho místě spíše jiného lyonského mladíčka, Ishaka Belfodila, jehož pozitura (je vyšší a těžší než obrovitý Bafétimbi Gomis!) budí opravdový respekt a rozhodně je Gignacovi blíže než ta Taferova.

Někde na pomezí stojí Francis Coquelin. Tento defenzivní záložník či pravý obránce dostává šance na hřišti poměrně sporadicky a profiluje se jako schopný náhradník s dobrým fotbalovým myšlením, který dokáže hru mužstva v hloubi pole oživit a rozhýbat přechod do útoku, ale zároveň jsou v jeho hře poměrně výrazně hluchá místa, která občas trvají déle, než by bylo zapotřebí. Coquelin se zkrátka s týmem nesžil úplně ideálně a je znát, že kostra mužstva drží a funguje i bez jeho pomoci. Nejednat se o výpomoc ze slavné juniorky Arsenalu, která by tedy teoreticky měla v klidném středu L1 spolehlivě sbírat minuty a připravovat se na působení v anglické nejvyšší soutěži, nejspíš by se nebylo proč nad Coquelinem zastavovat; mladý Francis je snaživý, zkouší hrát, občas mu to nevychází, což není nic neobvyklého pro hráče jeho věku. Pokud vás do hry nepouští Arnold Mvuemba, na francouzské poměry lehce nadprůměrný a na britské maximálně průměrný štít, dá se to sice objasnit větší zkušeností a spolehlivostí, a zároveň se dá namítnout, že právě zkušenost a spolehlivost je pro tuto pozici klíčová a Coquelin tak vlastně nemá kde tyto vlastnosti nabýt, byť by byl sebetalentovanější… jenže faktem je, že Mvuemba zkrátka hraje lépe než Coquelin, který si, ač to fanoušci Arsenalu jistě neradi slyší, zřejmě ukrojil v podobě hostování v Bretani příliš velké sousto. A co se pozice pravého obránce týče, tam je mladý Francouz až třetí volbou poté, co se před něj vedle chřadnoucí stálice Sosy dostal i Maxime Baca, který rozhodně není žádnou superstar…