Asijský pohár 2015: Závěrečné shrnutí (1/2)

Austrálie se o víkendu stala první pozlacenou pořadatelskou zemí Asijského poháru od roku 1992, což pro nás znamená milou povinnost zbilancovat nejen její počínání v uplynulých dnech a týdnech. Je tu první část shrnutí, která připomene hlavní dějové linie 16. ročníku asijského mistrovství...

Úvodem je zapotřebí nějakým způsobem postihnout, jak moc významným milníkem je tento australský triumf pro celou dynamiku asijské kopané.

Socceroos se tímto pochopitelně stali šampiony již dvou různých kontinentů, což rozvířilo debatu hned ve vícero koutech zeměkoule.

Především z popudu blízkovýchodních zemí se totiž okamžitě strhla diskuze o tom, co vlastně Austrálie Asijské fotbalové konfederaci přinesla, a zdalipak nejlidnatější světadíl pouze nevyužívá - ve smyslu těžby z relativní jistoty účasti na MS a obírání Spojených arabských emirátů či dalších zemí o pořádnou šanci zúčastnit se takové prestižní události.

Výtky tohoto typu se do určité míry dají pochopit, vzít a seriózně zvážit. Padají dokonce i takové návrhy, že by došlo k ustavení panarabské fotbalové federace s nároky na vlastní zástupce mezi světovou elitou, což nemusí znít reálně (a taky nezní), ovšem alespoň jde o nápad konstruktivního rázu.

Přesně opačné snahy mezitím pocházejí z Evropy, které se doposud Asijský pohár dařilo úspěšně ignorovat (viz očividná preference alpského lyžování a tenisu ze strany všech verzí televizní stanice Eurosportu), a přece najednou po australském triumfu registrujeme fanoušky i novináře, kteří se rázem cítí být dostatečně erudování k posouzení celé navýsost komplexní situace.

Absolutním vrcholem všeho je zoufalý pokus Brita Martina Samuela, jenž se na stránkách bulvárního plátku Daily Mail pokusil konfrontovat organizaci FIFA stylem, který musí šokovat každého, kdo se alespoň trochu orientuje v daných poměrech.

Autor totiž zaprvé používá nešikovný, leč poměrně častý argument o vzdálenosti mezi Austrálií a nejbližším kusem asijské půdy. Ta činí 661 kilometrů, což Samuelovi z bůhvíjakého důvodu připadá být příliš. Třebaže takový Island je ve skutečnosti od pevninské Evropy ještě o nějakých 400 kilometrů dále, a to je samozřejmě evropské měřítko něčím úplně jiným (titěrným) oproti tomu asijskému.

Zadruhé je problém v samotné presumpci, že Austrálie nemá s Asií nic společného, a je proto obyčejným vetřelcem na cizím území. Což rozhodně není pravda, a to dokonce ani zdaleka. Zde stačí uvážit už jen holý fakt, že rovnou jeden ze čtyř Australanů se narodil v zahraničí - což bylo krásně vidět i nyní, během Asijského poháru.

Například Íránci tu neměli nejhlasitější podporu proto, že by za nimi cestovaly celé masy krajanů, to spíš přesně naopak - na stadiony se zkrátka dostavila velká část jejich početné australské diaspory. A totéž platí opravdu pro kdekoho: Číňany, Iráčany a v podstatě každou západoasijskou zemi. (Více o tomto fenoménu se můžete dočíst třeba tady.)

Ve finále pak dokonce najdete i takové australské novináře, kteří si během turnaje zlehka stěžovali na to, že naráží jenom na relativní minimum vážně cestujících diváků; což v kombinaci s faktem, že utkání bez účasti Socceroos v průměru přitáhla do ochozů famózních 14 727 párů očí, doopravdy vypovídá o všem důležitém.

(Mimochodem celoturnajový průměr v návštěvnosti činí rovněž krásných 20 303, které minulou edici z Kataru trumfují téměř o osm tisíc!)

Také obecně lze z organizačního hlediska celý šampionát považovat za slušný úspěch. Jak potvrzuje řada přítomných žurnalistů, proces vyzvedávání akreditačních materiálů šel jako po másle a infrastruktura nezklamala ani celkově.

Ano, byly tu menší zádrhele jako australské semifinále hrané na malinkém stánku v Newcastlu, na hony vzdáleného od fotbalové centrály v Sydney, nebo některé pochybné nominace rozhodčích - ale to všechno můžeme považovat spíše za kosmetické záležitosti.

Tím spíš, když se napříč turnajem hrál takový fotbal...

#1 Domácí trenérská škola se pochlapila

Vůbec poprvé od roku 1988 jsme v semifinále Asijského poháru přihlíželi práci tří domácích trenérů. Alespoň polovinu takových koučů jsme napříč minulými šesti ročníky registrovali pouze dvakrát - v letech 2000 (kdy navíc Saúdská Arábie načínala turnaj s Čechem Máčalou v čele) a potom už jen při poslední možné příležitosti.

Jistě, můžete oponovat tím, že Radhi Shenaishil v čele Iráku měl při postupu do semifinále více štěstí než rozumu. To je sice asi pravda, ale přece jen by takové zhodnocení bylo vůči Shenaishilovi příliš kruté. Pořád totiž platí, že Mezopotámské lvy - kteří ještě v listopadu působili všelijak jen ne sehraně - pozvedl obdivuhodně pohotovým způsobem.

Přesto se pojďme v první řadě zabývat dvěma zbylými případy lodivodů, kteří na rozdíl od Shenaishila své krajany jednak dovedli k medailím a jednak na své pouti více či méně stavěli na vlastní koncepční práci; na určité vizi.

Začněme přitom Mahdim Alim, jenž ke kormidlu Spojených arabských emirátů nastoupil roku 2012, a od té doby si zodpovědně plní jedno předsevzetí za druhým. Nejprve to byl triumf v Poháru Perského zálivu (2013) a teďka zase proniknutí do top4 v rámci celého kontinentu. Dalším pokořeným milníkem se má brzy stát kvalifikace pro mistrovství světa 2018 v Rusku.

Pro to, aby se něco takového SAE opravdu povedlo uskutečnit, potom v podstatě stačí Alimu akorát pokračovat v rozdělané práci. Respektive dále těžit ze spolupráce s jeho vlastními "fotbalovými dětmi" - což, přiznávám, může znít jako nadužívaná metafora, ovšem v tomto případě také stoprocentně pasující metafora.

Dokonalým příkladem je v tomhle směru stěží uvěřitelný příběh neústupného stopera Mohanada Salema, jehož schopnost vyhrát prakticky každý hlavičkový souboj z velké části stála za arabským odoláváním japonskému tlaku ve čtvrtfinále.

O tomto dnes již 29letém chlapíkovi ještě roku 2013 nevěděl ani kdejaký příznivec Arab Gulf League, když jen pár let zpátky ve svém klubu plnil roli čtvrtého a výsostně neohrabaného stopera. Přesto to byl nakonec právě Salem, kdo výrazným dílem přispěl k triumfu SAE na zmíněném Poháru Perského zálivu, kde zlatí medailisté za celou dobu inkasovali všehovšudy třikrát. A svou roli ještě víc vytučnil nyní v Austrálii.

Veskrze to samé potom platí pro Khamise Esmaeela - pracovitého, energického štítového záložníka, který tak ofenzivně nadanému mužstvu poskytuje tolik potřebnou stabilitu. Tento již 25letý středopolař stejně jako Salem až do předloňského regionálního šampionátu nepatřil ani do širšího kádru reprezentace, zatímco od začátku onoho zlatého tažení až do konce tohoto bronzového nechyběl v žádné turnajové zahajovací jedenáctce.

Mahdi Ali má zkrátka své šikovné objevy, na které se může vždy bez debat spolehnout, přičemž zároveň blahodárně působí i na ty hochy, které takříkajíc objevili už jeho předchůdci.

Zejména Ahmed Khalil s Alim Mabkhoutem - zde v Austrálii dohromady devítigólový útočný tandem! - od nástupu autority, která na ně spolu s Omarem Abdulrahmanem dohlížela už v mládežnických kategoriích, herně vyrostli skutečně ve všech možných ohledech. Stali se z nich postupně komplexnější forvardi se zanedbatelnými výkony formy.

Pokud jsem tedy před turnajem v souvislosti s "nejhmatatelnější chemií" hovořil o uzbecké kabině, Spojené arabské emiráty si o tento neoficiální titul vážně nemohly říct hlasitěji.

A jestliže se Mahdi Ali při hledání australského pokladu takovým způsobem opíral o borce mladší 25 let (což platí pro všechny zmíněné fotbalisty vyjma Salema), nebyl v tom určitě sám. Jeho pozlacený kolega Ange Postecoglou se ukázal být na chlup stejného ražení.

Jeho zničehonic výrazně klidnější, konzistentnější gólman číslo 1 Mat Ryan se přeci jen stal nejmladším brankářem, který dovedl svůj tým k triumfu na Asijském poháru, od roku 1980 a Kuvajťana Jasema Bahmana. A obdobně je na tom Massimo Luongo, spolu s Abdulrahmanem nejlepší nahrávač turnaje (4) a patrně nejobávanější exekutor rohových kopů vůbec.

Záložník Swindonu v tuhle chvíli platí za jednoho z pouhých tří fotbalistů mladších 23 let, kterým se kdy podařilo ukořistit cenu pro Nejužitečnějšího hráče turnaje. Akorát Číňan Jia Xiuquan (1984) byl přitom v době svého individuálního úspěchu ještě větším holobrádkem, než za jakého lze dnes považovat Luonga.

Úplně největším ze všech australských objevů je nicméně 22letý stoper Trent Sainsbury. Zadák nizozemského Zwolle dříve kvůli zranění ani necestoval do Brazílie, a přece nyní působil jako učiněný mazák. Jeho konstruktivní myšlení a odvaha i schopnost vyvézt balon dopředu byly pro Socceroos v rozehrávce velmi zásadní, stejně jako byl Sainsbury zásadní před oběma brankami - ať už v roli na soupeřovu bránu hlavičkující hráče, nebo v roli blokujícího obranáře. Takhle všestranného mladého stopera aby člověk pohledal, vskutku.

Tihle tři 22letí mládežníci nakonec - aniž by se to dopředu více očekávalo - v podstatě utvořili osu celého zlatého týmu, který naopak takový velezkušený kapitán Mile Jedinak často tahal dolů. A světe div se, ono může být v případě Postecoglouova týmu ještě lépe.

Však takový vysoce hodnocený středopolař Sydney Terry Antonis zůstal vedle zraněného Herda jediným nevyužitým Australanem do pole a sám trenér Socceroos v něm aktuálně vidí "druhého Luonga". Ten ještě před pár měsíci cestoval do Brazílie jenom na dovolenou, aby se teď zčistajasna zdál být zcela nepostradatelnou součástkou úspěšného mužstva...

Kromě těchto personálních úspěchů se ještě Postecoglouovi právě včas povedlo uspokojivě vyladit také dlouhodobé kolektivní cíle jako aplikaci vysoké defenzivní linie a celoplošného presinku, což obojí souvisí s jeho celoživotní filozofií dominovat pokud možno v každém zápase.

Tohle byl zkrátka proaktivní šampion, v součtu zdaleka nejproduktivnější mančaft turnaje - a čili zhruba takový vítěz, který se musí pozdávat snad každému nezávislému pozorovateli. Speciálně samotnému Australanovi, zvyklému na negativně smýšlející admirály typu Verbeeka a Osiecka...

#2 Asie vítá nové, svěží a kurážné trenéry

Štramácké brýle, charismatický a neklišovitý projev na tiskových konferencích, schopnost přiznat si vlastní chyby i flexibilně reagovat na nešťastná zranění.

Uli Stielike na turnaji zanechal velice výraznou, pozitivní stopu. A ačkoliv k tomu měl původně docela daleko, nejeden korejský fanoušek ho nyní označuje za vlastního oblíbence, kterému může v budoucnu naplno fandit.

Německému kouči nevyšel naprosto každý neortodoxní tah, to zase ne - konkrétně jeho plán dohrávat finále se čtyřmi stopery, dvěma krajními beky a dvěma defenzivně laděnými záložníky se v prodloužení jaksi nevyhnutelně ukázal být poněkud nešťastným.

Nicméně za samotný fakt, že si Jižní Korea ono finále zahrála, vděčí tradičně velice náročná fanouškovská základna právě jemu. A to se v tuhle chvíli zdá být hlavní.

Málokterý trenér navíc překvapí celou zemi nominací absolutně neznámého hrotového útočníka, který byl v minulé sezoně rád i za místo v základní sestavě sestupujícího armádního celku (Lee Jung-hyupa), aby z něho nakonec vymáčkl dva vítězné góly a obecně sympatické, pracovité výkony.

Málokterý trenér rovněž během vrcholné akce sám uzná svůj špatný úsudek a navzdory dvěma čistým kontům postupně posadí obě své první volby na stopera, aby v Kim Young-gwonovi a Kwak Tae-hwimu našel v rámci možností perfektně vyvážený a definitivně spolehlivý pár.

No, a málokterý trenér by se takovým způsobem dokázal ve vyřazovací fázi vypořádat se ztrátou Koo Ja-cheola s Lee Chung-yongem i zdravotními trablemi Son Heung-mina. Posledně jmenovaná hvězda Leverkusenu se v konečném součtu s tím nejzralejším výkonem vytasila zrovna ve finálovém duelu, kdy poprvé nastoupila na (minimálně v repre) netradičním postu pravého křídla.

Uli Stielike přitom nebyl jediným takovým kormidelníkem, který se nebál dělat nepopulární rozhodnutí převážně ve prospěch vlastního mužstva.

Lecjaký uzbecký příznivec by se mnou možná nesouhlasil, nicméně takový Mirjalol Kasymov třeba nebyl tak úplně vedle s rozhodnutím posadit veterány Džeparovova, Kapadzeho a Tursunova pro obě poslední vystoupení na Poháru. Patrně jedině proto se ostatně Uzbekistánu podařilo v závěrečném skupinovém testu tak suverénně převézt lépe postavenou Saúdskou Arábii; a nebýt Ahmedovova zranění, kdo ví, jak by dopadlo i ono čtvrtfinále s Jižní Koreou.

Ano, ve zpětném zrcátku to nevypadá ideálně, ba ani důstojně - Džeparov se takhle s velkou scénou rozloučil skrze neslavnou porážku s Čínou, neboť záhy nedostal příležitost revanšovat se ani z lavičky. Každopádně z pohledu ryzího pragmatika, či chcete-li cynika, zareagoval Kasymov tímto způsobem vůbec nejlépe, jak mohl.

Z Uzbekistánu takto udělal agresivnější, živelnější a v konečném důsledku i nebezpečnější mančaft. Ahmedov s kapitánskou páskou na rukávě procitl; a Rašidov na pravém křídle dozajista upoutal nejednoho evropského skauta.

A s razantním, leč kontrolovaným omlazením či spíše osvěžením dále souvisí významný progres ještě jednoho účastníka Asijského poháru, konkrétně Číny.

V jejím čele se Alain Perrin rozhodl vsadit všehovšudy na čtyři startéry z posledního, ne tak dávného kvalifikačního utkání na toto mistrovství (březen 2014) - a to se mu beze zbytku vyplatilo. Draci zde byli schopni umně kombinovat na kratší vzdálenost při zapojení velkého počtu technicky zdatných záložníků, protentokrát vůbec nespoléhali na bezhlavě nakopávané balony, a i v defenzívě zvládali soupeře frustrovat hluboko zataženou jednotkou stejně jako tou nepříjemně napadající.

Čína zde přitom docela logicky profitovala ze vzestupu bohatého klubu Guangzhou Evergrande, když pro její defenzivní soliditu byli zcela zásadní jak oba stopeři kontinentálního giganta (Zhang Linpeng a Mei Fang), tak všeobecně dobře známý distributor a štítový záložník Zheng Zhi.

Úplně celé to ale o trojnásobném mistrovi země a nedávném vítězi asijské Ligy mistrů taky nebylo. Osvědčili se i hráči loni osmého (!) Jiangsu Sainty jako obránce Ren Hang, středopolař Wu Xi či jedna ze senzací šampionátu, agilní pravý křídelník Sun Ke.

A zapomínat by se nemělo ani na vrchní čínskou čtvrtfinálovou hrozbu jménem Wu Lei (Shanghai SIPG) nebo ofenzivně laděné, šikovné beky Jiang Zhipenga (Guangzhou R&F) se Zhang Chengdongem (Beijing Guoan).

Po taktické stránce Alain Perrin, zdá se, konečně našel ten pravý kompromis mezi stereotypně pracovitými, běhavými, ale stěží fotbalovými Číňany (AsP 2011) a těmi, kteří si jen sotva zvládali osvojit Camachovy podivné pokusy o nastolení tradice tiki-taka.

V Perrinově Číně se tyhle dva extrémy v Austrálii spojily v jeden funkční středobod, a bude tak velmi zajímavé sledovat, jak se tahle celá skupinka bude vyvíjet v budoucnu...

#3 Perský záliv opět sténá

Stále ta stejná písnička, nebo spíš přesněji řečeno balada.

Jakmile se poslední dobou u blízkovýchodních reprezentací mluví o zajímavém potenciálu - o šikovnosti napříč ofenzivní řadou Saúdské Arábie, o Kataru a jeho pohádkovém roku 2014, o konstantně se rozvíjejícím Ománu - můžete si být zkrátka docela jisti, že jakmile konečně dojde na lámání chleba, po tomhle všem se okamžitě slehne zem.

Pravda, najdou se tu čestné výjimky - ovšem ty mají nádech značné jedinečnosti. Spojeným arabským emirátům se poprvé od 90. let zase urodila pověstná "zlatá generace", zatímco Irák profitoval spíše z okolností (slabé skupiny, skandálního výkonu sudího Williamse ve čtvrtfinále), než že by jeho semifinálová účast nějakým závratným způsobem odrážela jeho schopnosti.

A že by se našla nějaká další reprezentace od Perského zálivu, která by s čistým svědomím mohla tento turnaj prohlásit za vydařený? Nejblíže jí možná byl kuriózně nulabodový Kuvajt, který bez veterána Al Mutwy odkudsi vylovil alespoň nevídanou defenzivní soliditu a organizaci; potažmo svorně podceňovaný Bahrajn a jeho konkurenceschopnost ve všech třech utkáních skupiny C.

Pak už by se zde dalo - s přimhouřením obou očí - počítat snad leda s Ománem, ale tam bude spíš převládat zklamání z neúspěšného experimentu s pěti muži v zadní linii. A navíc by ani takové benevolentní zahrnutí vyslanců největšího sultanátu nezměnilo zhola nic na smutné skutečnosti, že oba finalisté regionálního Poháru Perského zálivu zde selhali na celé čáře.

Nejdříve tu máme Saúdy, kteří se mimo střetnutí s outsiderem skupiny ukázali být totálně impotentní. Ve výrazné (a na poslední chvíli zraněné) postavě Nassera Al Shamraniho tedy evidentně ztratili jak střelecký instinkt, tak veškerou oporu a sebejistotu. A dále je samozřejmě řeč o Kataru, jehož opěvovaný generál Djamel Belmadi sám sebe připravil o půdu pod nohama dobrovolným rozbitím všeho, co dříve fungovalo (více viz zdejší poslední bod).

Jakkoliv jsou tedy Spojené arabské emiráty obrovským pozitivem letošního srazu asijské fotbalové smetánky, obecně stále nemůžeme o blízkovýchodní oblasti hovořit jako o regionu, který se alespoň trochu blíží prachem zapadlým dobám, kdy kontinentální kopané za občasného přizvukování Jižní Koreji naprosto dominoval.

Což je škoda, protože zdroje by tu opravdu byly. A to se ani nedá napevno říct, že a priori špatně investované.

Konkrétně Katar už teď disponuje zajímavou generací hráčů mladších 25 let, kteří se dají považovat za první produkty nákladné Aspire Academy (v provozu zhruba od roku 2006). Jenže to všechno bylo šmahem zatraceno, jakmile krátce před Pohárem došlo na naturalizaci dvou následně za každou cenu protežovaných Afričanů.

Saúdská Arábie potom disponuje podobně famózní hráčskou základnu, ale jako už tradičně v tomto tisíciletí s ní zkrátka neumí pracovat. Ano, Frank Rijkaard dostal velký prostor na implementaci vlastních představ, jenže pro investici takové dávky důvěry tu dříve byli mnohem lepší kandidáti.

A pro příklad vlastně nemusíme chodit daleko - jedním takovým je i Juan Ramón López Caro, jenž draze zaplatil za potupně prohrané finále Gulf Cupu před domácím publikem. Což přirozeně zabolelo, ale stříbrné medaile po solidním celoturnajovém vystoupení pořád nejsou k zahození, že ano? A tím spíš v kombinaci se suverénní kvalifikací Saúdů na Asijský pohár, na kterou dohlížel právě 51letý Španěl.

V zemi trojnásobných asijských mistrů nyní budou opět hledat nového trenéra, neboť Cosmin Olăroiu zase rychle spěchá zpátky do čela Al Ahli (SAE), které ho Saúdům akorát zapůjčilo na "hostování". Doufejme tedy, že tentokrát Zelení jestřábi konečně kápnou na toho pravého; a že s ním případně budou mít také tu adekvátní trpělivost...


Druhá část shrnutí vyjde v nejbližších dnech a namísto týmových výkonů se zaměří na ty individuální. Chybět nebudou nejžhavější asijské artikly s vážným potenciálem zahrát si v těch nejlepších evropských ligách, All-stars týmy, ale i nejhezčí góly a další podobné kategorie.