Asijský pohár 2015: Shrnutí skupinové fáze

Skupinová fáze Asijského poháru 2015 je za námi, a neutrální divák musí zkonstatovat maximální spokojenost. V Austrálii panuje vynikající atmosféra, na návštěvy si zpravidla nelze stěžovat, a i fotbal se hraje kvalitní. Už teď je koneckonců jasné, že každý zápas na turnaji pozná svého vítěze...

Neregistrovat po 24 odehraných duelech v rámci skupinové fáze ani jeden nerozhodný výsledek, to je opravdový unikát. Nikoliv jen kontinentální, ale i světový - však si vezměte, jak moc se předloni v Africe divili "ubohým" 13 po sobě jdoucím remízám.

A rekordy jsme v uplynulých dnech přepisovali i v kolonkách individualit. Takový Younis Mahmoud se stal vůbec prvním fotbalistou, který oslavil gól na čtyřech různých srazech asijské smetánky; a útočník Spojených arabských emirátů Ali Mabkhout se potom brankou z 14. vteřiny zasloužil o nejrychlejší trefu v dějinách turnaje.

Báječná zábava by vzápětí měla pokračovat ihned ve čtvrtfinále, které sice hrozí "nudným" semifinále o všech účastnících mistrovství světa, ale jinak nabízí čtyři vyrovnané a vpravdě pikantní souboje.

Nejprve ve čtvrtek brzy ráno (8:30) vyzve Jižní Korea Uzbekistán ke konfrontaci dvou kormidelníků s nemalými dilematy ohledně složení zahajovacích jedenáctek. Později téhož dne (10:30) se potom domácí Austrálie představí proti Číně, aby dali společně vzniknout po taktické stránce zřejmě nejúchvatnější čtvrtfinálové dvojici.

Na pátek máme naplánováno nejprve pikantní derby mezi Íránem a Irákem (7:30) a nakonec o dvě hodiny později také veleočekávané měření sil dvou aktuálně nejopěvovanějších "desítek" světadílu - Omara Abdulrahmana na straně Spojených arabských emirátů, a Keisukeho Hondy v dresu obhajujícího Japonska.

Máme se tedy bezpochyby na co těšit. Nejdříve si ale pojďme detailněji shrnout, čeho všeho že jsme byli doteď svědky...

---

SKUPINA A



Klíčový okamžik: Kim Jin-hyeon a jeho zákrok proti Al-Hosnimu

Jižní Korea se letos stala teprve druhým týmem v dějinách Asijského poháru, kterému se podařilo opanovat skupinu pomocí tří nejhubenějších možných výher v poměru 1:0 (tím prvním byl Uzbekistán z roku 2004); už její první soupeř ovšem klidně mohl tomuto husarskému kousku zamezit. Až v nastavení zahajovacího střetnutí se po rohu k hlavičce prodral nejlepší ománský střelec Al-Hosni a nebýt Kim Jin-hyeonova prvotřídního reflexu a následného řinčení brankové konstrukce, jen bůh ví, jak by se nakonec australská anabáze Taegukových válečníků vyvrbila...

Největší překvapení: Kuvajt se pochlapil

Od Kuvajťanů se zde nečekalo vůbec nic. Onen nedůstojný exit z Poháru Perského zálivu (prostřednictvím vysoké prohry 0:5) uvrhl všechny jejich sympatizanty do stavu nezměrné frustrace a přinutil je počítat s minimálně dvěma výprasky. Nakonec to ale v podání Maâloulových svěřenců nebylo vůbec špatné, jakkoliv domů v naprostém souladu s prognózami neodváží ani bod. Pro zahajovací klání s favorizovanou Austrálií tuniský trenér odvážně popravil dvě tradiční útočné opory Al-Mutawu s Nasserem a Socceroos tímto narazili na nečekaně houževnatého protivníka. S Koreou potom pro změnu Kuvajťané vyrazili hrát otevřenou partii - a až do poslední chvíle sahali po zaslouženém bodu.

Největší zklamání: Le Guenova bázlivost

Už před výkopem Poháru se tušilo, že Omán pomalu ztrácí na své defenzivní jistotě. Tuhle skutečnost mělo akorát stvrdit pozdní vypadnutí zraněného pravého beka Saada Suhaila, který nevynechal byť jen jediné kvalifikační utkání, a vzhledem k Le Guenově přehnané reakci taky vážně stvrdilo. Francouzský kouč na oba favority, Austrálii i Jižní Koreu, vyrukoval s vyloženě bázlivým a neozkoušeným rozestavením 5-4-1, jež neneslo to pravé ovoce ani dozadu, natožpak směrem vpřed. Le Guen totiž takhle popravil výborně sehraný střed (Saleh Ibrahim se přesunul do pětičlenné zadní linie) a nutným obětováním jednoho útočníka zároveň odrovnal i už tak tápající útočnou vozbu. V konečném důsledku pak byli Ománci až na pár světlých výjimek zcela bezzubí, a jen sotva tudíž naplnili potenciál kousavého soka.

Hrdina: Massimo Luongo (Austrálie)

Ze třetí anglické nejvyšší soutěže na kontinentální mistrovství, a rovnou mezi jeho nejblyštivější perly - tomu se říká hrdina, jak se patří. A opravdu, při sledování tohoto 22letého ofenzivního záložníka si jeden neustále opakuje "Jak jen tenhle klučina může hrát akorát League One?". Už v rámci preview jsem vám doporučoval se na tohoto šikovného tvůrce hry zaměřit, a to se vskutku vyplatilo. Luongo každou chvíli rýsuje chutné kolmice, jako by snad šlo o samozřejmost, a pro svou bezchybnou orientaci v prostoru i poněkud úsporné fungování představuje možná leckdy nevýraznou, leč o to víc smrtící (a pravidelnou!) hrozbu pro soupeřovy obrany. Koneckonců, na kontě má už dvě asistence - z nichž tahle působí jak z jiného světa -, jednu klíčovou příhru vedoucí k penaltě a jeden rohový kop, ze kterého nepřímo padl gól. Jaký to rozdíl oproti komukoliv, kdo na jeho pozici (ne)působil na MS v Brazílii...

Zoufalec: Korejský tým zdravotníků

Samozřejmě, není zoufalství jako zoufalství, a konkrétně tady těžko můžeme hovořit o nějaké vině - nicméně naši pozornost si korejský lazaret rozhodně zaslouží. Celé to začalo už v úvodním utkání, kdy se pro celý zbytek turnaje odrovnal dobře vypadající Lee Chung-young, a menší zdravotní potíže si přivodil také pravý bek Kim Chang-soo. Jak se navíc později ukázalo, Son Heung-mina při čekání na další vystoupení skolily horečky a na lůžko dočasně ulehli také brankářská jednička Kim Jin-hyeon či oficiální muž zahajovacího zápasu Koo Ja-cheol. Uli Stielike tím pádem musel pro druhé klání s Kuvajtem udělat neuvěřitelných sedm změn v sestavě; a ani během duelu s Austrálií si pořádně neulevil. Park Joo-ho utrpěl lehčí úraz hlavy a Koo Ja-cheola o veškeré vyřazovací boje připraví pro změnu poraněný loket...

All stars: Kim Jin-hyeon (Jižní Korea) - Raed Saleh Ibrahim (Omán), Trent Sainsbury (Austrálie), Musaed Neda (Kuvajt), Kim Jin-su (Jižní Korea) - Mark Milligan (Austrálie), Ki Sung-yueng (Jižní Korea) - Mathew Leckie, Massimo Luongo, Robbie Kruse (všichni Austrálie) - Lee Keun-ho (Jižní Korea). Trenér: Ange Postecoglou (Austrálie).

---

Skupina B



Klíčový okamžik: Kasymovova odvážná, rozumná i šťastná ruka

Posadit Servera Džeparovova, Timura Kapadzeho i Sanžara Tursunova zrovna pro tak klíčový zápas, jakým závěrečné skupinové klání se Saúdskou Arábií bezesporu bylo, to vyžaduje opravdu koňskou dávku kuráže. Prvně jmenovaná ikona a její magická levačka od minulého Poháru zůstala na lavičce pouze při dvou soutěžních duelech, přičemž Tádžikistán s Hong Kongem přece jen představují docela jinačí sousto než takoví finalisté Gulf Cupu. Nicméně Kasymovovi se tahle neotřelá sázka na mládí vyplatila: Iskanderov a spol. měli větší chuť do presinku, úhlavního to nepřítele Saúdů; sám Rašidov otevíral i uzavíral skóre; a trenérův žolík Šodiev vstřelil vítěznou branku jen pár vteřin po příchodu na hřiště. Otázka za milion teď tedy zní: jak postupovat dál? Vrátit se pro takovou kontinentální hvězdu jako Džeparovova, ačkoliv v rozhodujícím střetnutí vůbec nebyla potřeba?

Největší překvapení: Čína jako legitimní černý kůň turnaje

Kdyby se udělovala nějaká cena pro "Skokana čtyřletky", Číňané by ji brali bez nejmenších debat a pochybností. Snad za to může vzestup Guangzhou Evergrande, snad celková finanční stability čínské Super League, snad osoba Alaina Perrina - faktem každopádně je, že Čína v tuhle chvíli baví, a to mnohdy způsobem, jaký regulérně bere dech. Všichni záložníci jsou totiž obstojnými nahrávači, kteří si navzájem vyhoví a vypomůžou, přičemž vpředu tradičně pobíhá pěkná řádka vynikajících běžců v čele s pravým křídlem Sun Kem. I bez kvalitního, respektive klasického hrotového útočníka takhle náruživí Číňané zvládají produkovat nemalé množství šancí na zápas, a po nesmyslně nakopávaných balonech (AsP 2011) či ještě nesmyslněji imitované tiki-taky (Camachův režim), zdá se, konečně našli nutný kompromis. Něco, co jim bezvýhradně sedí. Mimoto draci pochopitelně zůstávají také nadmíru organizovanou jednotkou směrem dozadu, když jejich soupiska čítá jednoho z nejlepších stoperů (Zhang Linpenga) i štítových záložníků (Zheng Zhi) šampionátu; oba výborně sehrané články z výše zmíněného Evergrande.

Největší zklamání: Saúdové a jejich opožděné rozjezdy i předčasné konce

Saúdská Arábie je definitivně tou největší enigmou asijské kopané: na posledních devíti Pohárech si buď vybojovala přímo účast ve finále (6x), nebo skončila nejdříve, jak to šlo. Všechny tři takové extrémní případy s výrazně negativním nádechem přitom pocházejí z období po roce 2004 - a podobně jako všechny předešlé, ani ten letošní nelze nijak racionálně vysvětlit. Přímé důvody se nabízí snad akorát dva: na poslední chvíli vypadnuvší kanonýr Nasser Al-Shamrani, čerstvě ověnčený nejlepší fotbalista Asie za rok 2014; a pak také nezvládnuté vstupy do zápasů. Během prvních zhruba 35 minut na turnaji takto nebyli Arabové schopni zkompletovat ani jednu jedinou přihrávku v obranné třetině dobře organizované Číny. S abnormálně agresivní Severní Koreou museli od počátku senzačně dotahovat. A od Uzbekistánu pro jistotu inkasovali druhý nejrychlejší gól dosavadního průběhu turnaje...

Hrdina: Ryang Yong-gi (KLDR)

Může se to zdát nadnesené - Ryang ostatně ani nebyl nejlepším Severokorejcem na turnaji (to spíš Pak Kwang-ryong či Jong Il-gwan) - ovšem pravdou zůstává, že právě jeho branka úvodem druhého zápasu se Saúdskou Arábií si v dějišti šampionátu vyžádala pomalu srovnatelné množství pozornosti jako ta (premiérová) palestinská do sítě Jordánska. Také pro KLDR šlo totiž vlastně o svátek - konkrétně první gól na Asijském mistrovství od roku 1992, který tím pádem mohlo jakž takž vnímat maximálně sedm z 22 současných reprezentantů uzavřeného režimu. Zbytek byl buď sotva na světě, nebo ani to ne.

Zoufalec: Rozhodčí Ben Williams

Austrálie nemá jako pořadatelská země takřka žádnou chybu, ovšem jeden nešťastný příspěvek k celkové kvalitě turnaje bychom u ní přeci jen našli - nechvalně proslulého, a i u této výjimečné příležitosti konzistentně špatného Bena Williamse. Rodák z Canberry se stal již po měření sil Íránu s Bahrajnem terčem ostré kritiky vždy otevřeného Carlose Queiroze. A zbytečně velkou pozornost na sebe bohužel poutal i při rozuzlení skupiny B, když Uzbekistán načas rozhodil zcela vymyšlenou penaltou, několika přísnými žlutými kartami i spolykanými simulacemi (především) útočníka Al Sahlawiho. Uzbekové se ale nakonec sami obdivuhodně sebrali a suverénně dokráčeli do čtvrtfinále; jakkoliv tak museli činit sudímu navzdory.

All stars: Wang Dalei (Čína) - Shavkat Mulladjanov (Uzbekistán), Zhang Linpeng (Čína), Osama Hawsawi (Saúdská Arábie) - Sun Ke, Zheng Zhi (oba Čína), Odil Achmedov (Uzbekistán), Nawaf Al Abid (Saúdská Arábie), Jiang Zhipeng (Čína) - Sardor Rašidov (Uzbekistán), Pak Kwang-ryong (KLDR). Trenér: Alain Perrin (Čína).

---

Skupina C



Klíčový okamžik: Burhanův úhlavní nepřítel jménem Přímý Kop

Toho, kdo nesledoval loňský Pohár Perského zálivu, nejspíš následující věta zaskočí, nicméně vězte, že je pravdivá: Qassem Burhan byl vyhlášen nejlepším brankářem celé akce, přičemž zejména ve finále dělal opravdu velký rozdíl. To na letošním Asijském poháru ten rozdíl dělal také, to však čistě v tom nejhorším slova smyslu. Jeho dvojice tristních reakcí na relativně banální projektily ze standardních situací v praxi stála Al-Annabi slušně rozjeté zahajovací klání, a aby toho nebylo málo, gólmanská jednička Al Gharrafy vydržela hrubě nepřesvědčovat i po celý zbytek katarského účinkování na turnaji.

Největší překvapení: Queirozova sázka na mládí

Pokud se před turnajem dal Carlos Queiroz za něco kritizovat, byla to jistá zkostnatělost, potažmo absence plánu B či jakéhokoliv momentu překvapení. A třebaže bych tu nerad tvrdil, že se mosambický rodák v Austrálii nějakým šíleným způsobem utrhl ze řetězů, na své poměry se odvázal vskutku pozoruhodně. Na stoperu se takhle po zranění Montazeriho vedle veterána Hosseiniho senzačně etabluje mladík Pouraliganji (na úkor zkušeného Sadeghiho), zatímco novým Queirozovým forvardem číslo 1 se po prvním nepříliš zdařilém výstupu Rezy Ghoochannejhada zdá být teprve dvacetiletý Sardar Azmoun. Útočník Rubinu Kazaň přitom nejenže jednou úřadoval na styl Dennise Bergkampa, on hlavně v podstatě na vlastní pěst dodává celému Teamu Melli na další (potřebné) dimenzi - na nepředvídatelnosti, lepším pohybu a vůbec snazší využitelnosti samotné instituce hrotového útočníka. Vedle jednoho z nejkonzistentnějších ofenzivních es kontinentu (Dejagaha), a před tradičně skvělým tandemem Teymourian-Hajsafi, posléze Azmoun klidně může být tím posledním dílkem skládanky potenciálně úspěšného Íránu, který se až do finále AsP naposledy prodral před bezmála 40 lety.

Největší zklamání: Belmadiho pošetilé zatracení kontinuity

Pokud v jednom kalendářním roce opanujete dva seniorské regionální turnaje a jeden juniorský celoasijský k tomu, tak trochu se od vás automaticky očekává, že svým oporám splatíte důvěru i při vyvrcholení celého dlouhého čtyřletého cyklu. Jenže ouha, generál úspěšného Kataru Djamel Belmadi tenhle pohled evidentně nesdílí. Jako by snad šlo o nějaké pravidlo, jal se následovat neúspěšný recept z roku 2011, povolal dva na poslední chvíli naturalizované Afričany - a jejich bezhlavým protežováním připravil o místo dokonce takové oddané služebníky jako obránce Mohammeda Musu či útočníka Meshaala Abdullu. A světe div se, bylo i hůř: dokud o něco šlo, netěšil se koučově důvěře ani Ali Assadalla - nejužitečnější hráč loňského Západoasijského mistrovství, bez něhož se jeho věrný parťák (a asijská kometa roku 2014) Boualem Khoukhi viditelně trápil. Proč se potom ihned po úvodní bitvě zavrhla kontinentální hvězda Khalfan Ibrahim, to už je úplná záhada, a těžko by se někdo mohl divit nějakým problémům v kabině. Tak či tak, alžírský lodivod má zkrátka co vysvětlovat. Tohle totiž opravdu nebyl jenom takový ten "klasický kolaps šampiona od Perského zálivu"...

Hrdina: Ali Mabkhout (Spojené arabské emiráty)

Jako už tradičně, zdaleka největší mediální pozornost je v rámci výpravy Spojených arabských emirátů věnována Omaru Abdulrahmanovi. Ani jeho pověstné prostorové vidění s citem pro delikátní přihrávku za obranu by ovšem nenašlo pořádné uplatnění nebýt adekvátního pohybu útočníků - a přesně to je královská disciplína neskutečně chytrého predátora Aliho Mabkhouta. Nejlepší střelec listopadového Poháru Perského zálivu v klubu válí po boku Mirka Vučiniće a poslední měsíce operuje v beze zbytku životní formě, což potvrzuje i tady: takového třígólového střelce měly SAE doposud na Asijském poháru jen jednou, před 19 lety. Sestřelí hvězda Al-Jaziry také favorizované Japonsko?

Zoufalec: Ismaeel Abdulatif (Bahrajn)

Bahrajnci na tomto mistrovství zanechali rozhodně dobrý dojem; nebo alespoň lepší, než se všeobecně čekalo. Potrápili Írán i Spojené arabské emiráty, přičemž nakonec urvali alespoň jedno vítězství a s Asijským pohárem se stejně jako v letech 2007 a 2011 loučí se třemi body na kontě. Co je ale navýsost zarážející, je soumrak muže jménem Ismaeel Abdulatif. Zatímco jeho čtyři roky stará 4gólová show proti Indii dál zůstává jedním z nejpozoruhodnějších individuálních výkonů v dějinách turnaje, ten jeden (!) letošní Abdulatifův výstup v základní sestavě se zařadí spíše k těm nejostudnějším. Samé hádky s rozhodčím, v součtu žádné nebezpečí pro íránskou branku - a za odměnu ubohých 22 minut napříč oběma zbylými zápasy. Takhle jedna z mála všeobecně známých bahrajnských tváří na mimořádně matný a bezgólový Gulf Cup rozhodně zapomínat neměla.

All stars: Alireza Haghighi (Írán) - Abdulaziz Sanqour (SAE), Morteza Pouraliganji, Jalal Hosseini (oba Írán), Abdelkarim Hassan (Katar) - Andranik Teymourian (Írán), Amer Abdulrahman (SAE) - Ashkan Dejagah (Írán), Omar Abdulrahman (SAE), Faouzi Aaish (Bahrajn) - Ali Mabkhout (SAE). Trenér: Mahdi Ali (SAE).

---

Skupina D



Klíčový okamžik: Kasimovo nenadálé sólo

Duel Jordánska s Irákem byl rozhodně jedním z těch nejméně koukatelných zápasů na turnaji, který by zřejmě v devíti z 10 případů ústil v remízu. To by však nesmělo jít zrovna o letošní Asijský pohár, kde je dělba bodů jednoduše nepřípustná; a zároveň by Yaser Kasim nesměl ke konci zčistajasna vytáhnout hotového zajíce z klobouku. Ačkoliv záložník Swindonu do té doby platil za nejlepšího muže na hřišti, byl jím hlavně skrze poklidný a přesvědčivý diktát tempa; na nějaké výlety ho ani obyčejně neužije. V 77. minutě se v něm ale něco zlomilo, a výsledkem byl v zásadě kompletní irácký postup - právě tyhle tři body byly totiž pro kontinentální mistry roku 2007 pochopitelně v konečném zúčtování naprosto stěžejním výdobytkem.

Největší překvapení: Aguirreho konzistence ve výběru sestav

Je přinejmenším bizarní postavit do všech tří bitev v rámci skupinové fáze tři zcela shodné jedenáctky. Tím spíš, když máte po dvou utkáních na kontě šest bodů a prakticky zajištěnou první příčku. Tím spíš, když disponujete nejsehranějším kádrem široko daleko, jehož kostru tvoří double-pivot sestávající ze dvou třicátníků. A tím spíš, pokud máte na lavičce zajímavé mladé tváře jako Muta, Kiyotakeho nebo Shibasakiho. Holt, nedá se nic dělat: Aguirre si zkrátka postavil hlavu, a nám teď nezbývá nic jiného než se těšit na to, jestli - případně kdy - Japoncům dojdou síly. Na jednu stranu je v tomto momentě nasnadě poznamenat, že Endo zatím patří k regulérní turnajové špičce mezi středopolaři, a doposud nejevil žádné známky fatálního nestíhání. Na stranu druhou vás to ale nutí poznamenat, že něco takového v podobné skupině vlastně ani nebylo technicky možné.

Největší zklamání: Mizivá palestinská konkurenceschopnost

Již před turnajem bylo nad slunce jasné, že palestinský výlet za protinožci bude mít spíše symbolický než jakýkoliv jiný význam. Jenže tohle bylo přeci jen až příliš nedůstojné. Ačkoliv vyslanci částečně uznaného státu na loňském Challenge Cupu vycházeli ze zabezpečené obrany, zde po jejich vyhlášeném atributu nebylo ani vidu ani slechu. Pravda, Palestincům scházelo několik opor zadní řady, avšak i ti obyčejně spolehliví borci - jako stoper Al Bahdari či brankář Ramzi Saleh - vypadali v konkurenci všech ostatních jednoduše komicky. Outsider nakonec postrádal jakoukoliv strukturu, pomáhal si leckdy nešetrnými zákroky, s balonem si napříč mančaftem pořádně rozuměl akorát Ashraf Nu’man, a výsledkem je potupná nula v kolonce získaných bodů. Proč přesně potupná? Protože s výjimkou Bangladéše od roku 1980 žádný ze 14 debutantů neopouštěl dějiště Asijského poháru úplně s prázdnou; jako teď Palestinci...

Hrdina: Keisuke Honda (Japonsko)

Hvězdný Japonec Keisuke Honda si před čtyřmi lety došel pro poněkud nezasloužené, jakoby z povinnosti udělené vavříny pro nejužitečnějšího hráče šampionátu. A pokud minule opravdu nebyl tak výrazný, jak by zřejmě měl být, letos je to zatím docela jinačí písnička - a tahoun AC Milán ve skutečnosti platí jak za smutného, tak za vyloženě veselého hrdinu. Smutného proto, že napříč oněmi třemi zápasy stihl hned čtyřikrát (!!) orazítkovat brankovou konstrukci (z toho dvakrát určitě měl skórovat); veselého naopak proto, že se stal historicky prvním Japoncem, kterému se na Asijském poháru povedlo zatížit konto všech tří soupeřů ve skupině. A že vedle toho Honda rozdával radost i jinak - skrze nezměrný entusiasmus, který jemu i Samurai Blue tolik scházel na mistrovství světa.

Zoufalec: Abdallah Deeb (Jordánsko)

Jordánská nominace nečítala mnoho záchytných bodů. Bývalý asistent manažera Chelsea, Ray Wilkins, z ní poněkud kontroverzně vypustil i taková známá jména jako Hasana Abdul-Fataha, Bahaa Abdulrahmana a především ikonického Amera Deeba. A právě jmenovec posledního veterána v řadě měl v Austrálii nést onen pomyslný prapor "staré generace", která ještě nedávno zpříma bojovala o účast na brazilském fotbalovém svátku. Měl pro to ostatně skvělé dispozice: v nároďáku obvykle funguje na neukotvené pozici podhrotového útočníka, sám je v nejlepším věku, a na nikoho se doteď střelecky nespoléhalo víc. O to větší zklamání však nakonec Abdallah Deeb zosobňuje - na poprvé ani nefiguroval v základu, za celý turnaj nevyslal jedinou střelu na bránu, a když na něho v rozhodujícím duelu s Japonskem upírala zraky celá rodná krajina, musel být pro totální nepoužitelnost střídán už o přestávce.

All stars: Amer Shafi' (Jordánsko) - Gotoku Sakai, Maya Yoshida (oba Japonsko), Tareq Zeyad (Jordánsko), Yuto Nagatomo - Yasuhito Endo (oba Japonsko), Yaser Kasim (Irák) - Ashraf Nu'man (Palestina), Keisuke Honda - Shinji Okazaki (oba Japonsko), Hamza Al Dardour (Jordánsko). Trenér: Radhi Shanaishel (Irák).