Asijský pohár 2015: pět hlavních motivů australského svátku

Už jen necelých 24 hodin zbývá do výkopu 16. ročníku Asijského poháru, poprvé v historii pořádaného původně skrz naskrz oceánskou Austrálií. A stejně jako před čtyřmi lety, i tentokrát u této události nesmí chybět EuroFotbal s rozsáhlým preview...

Vesměs všichni zahraniční komentátoři se zájmem o mimoevropské oblasti se shodnou na tom, že právě tohle je jedinečná šance pro Asijské mistrovství dostat se hlouběji do povědomí fanoušků pocházejících zvnějšku největšího a nejlidnatějšího světadílu planety.

Dosud byl pro početnější hráčsko uenklávu v předních evropských ligách vždy upřednostňován Africký pohár. Jenže zatímco ten si koncem roku 2014 procházel ošklivými peripetiemi spojenými s předáváním pořadatelství do rukou mateřské země dříve diskvalifikovaného národního výběru, ve vyspělé a nadmíru zodpovědné Austrálii už bylo vše dávno nachystáno k propuknutí jedinečné akce.

Samozřejmě, není asi příliš těžké dojít k tomu, proč že je Austrálie pro výstroj takové slavnosti více než ideální destinací: taková infrastruktura si v jejím případě vyžádala veskrze jen kosmetické zásahy. Na co se ale občas trochu pozapomíná, je ještě jinačí zdroj velkého potenciálu Austrálie coby hostitele - charakter složení obyvatelstva.

Krajina klokanů je totiž jednou z kulturních bašt světa, alespoň co se diverzity týče. Střetávají se tam zástupci více než 200 zemí, hovořící více než 400 různými jazyky; a právě to by třeba mohlo sehrát klíčovou roli ve snaze Australanů pokořit historický rekord v celkové návštěvnosti, stanovený přesně před 10 lety v Číně.

Shodou okolností právě odtamtud začaly do Austrálie proudit první davy imigrantů, které pak zejména mezi 50. a 80. lety minulého století následovaly mohutné vlny dalších přistěhovalců z Vietnamu, Malajsie, Filipín, Kambodži, Japonska či Suhartovy Indonésie. Nejčerstvěji se potom blíže Socceroos přesouvají také rodáci z Jižní Koreji, Indie, Blízkého východu (zvláště na Poháru přítomného Íránu), ale i Srí Lanky.

Obecně vzato, takřka každá účastnická země se v Austrálii bude těšit určité míře podpory přímo zvnitřku ostrovní federace (snad vyjma Uzbekistánu, jehož občanům bohužel nebyla hromadně udělována víza). A to je zvláště pro takového pořadatele samozřejmě obrovská výhoda - už jen proto nějaké repete čtyři roky starého diváckého fiaska z Kataru doopravdy nepřipadá v úvahu.

Navíc tu již v rámci základních skupin máte i pár věru pikantních soubojů, které diváky do ochozů potáhnou tím spíš. Konkrétně mám na mysli kupříkladu střet Palestiny s Jordánskem, domovem více než tří milionů palestinských uprchlíků. Bitvu dvou ekonomických i svým způsobem politických spojenců, Číny a Severní Koreji. Potažmo opětovné vzplanutí vášní mezi Íránci a Bahrajnci, kteří spolu mají nevyřízené účty od finále kvalifikačního cyklu na mistrovství světa 2002.

Australské vydání Asijského poháru by zkrátka mělo být skutečným festivalem metaforických barev; a i my se vám tedy na dalších řádcích v pěti různých odstínech - respektive z pěti různých úhlů pohledu - pokusíme přiblížit, čím že se zhruba vyznačuje letošní předturnajová atmosféra, a co lze od této akce vůbec očekávat...

---

#1 Předčasná maturita pro Socceroos

Od roku 1984 a tehdejšího Singapuru se žádné hostitelské zemi nepodařilo vykopnout vlastní Asijský pohár plnohodnotným triumfem. A někomu z velkých favoritů-pořadatelů se pak něco takového nepodařilo od roku 1976 a tenkrát reálně nepokořitelného Íránu.

Austrálie letos na papíře nepřipomíná ani jeden z těchto extrémů.

Postecoglouova parta jen těžko bude druhým Singapurem, který už dál kromě ostrého startu nepředvedl zhola nic; zároveň ale ani pro místní nadšence s předpokladem pro zaslepenost není žádným žhavým kandidátem na celkový triumf. (A koneckonců, zmínění Peršané si tehdy v polovině 70. let dokráčeli rovnou pro zlatý hattrick, což nyní Socceroos ani technicky dokázat nemohou.)

Jak si tedy Australané na papíře stojí? Inu, nachází se někde na půli cesty, dalo by se poněkud alibisticky - a přece trefně - zkonstatovat na úvod. Všichni jsme ostatně Postecogloua a jeho nebojácné svěřence sledovali už na mistrovství světa, takže asi víceméně dokážeme odhadnout, co nám v příštích dnech předvedou.

V rozestavení 4-3-3, příležitostně morfujícím do klasičtějšího 4-2-3-1, budou rozhodně usilovat o větší procento držení míče než dříve pod Osieckem; a jejich velkou zbraní budou křídelní prostory. Ať už na úrovni přímočarých křídel Leckieho a uzdraveného Kruse; nebo na úrovni ofenzivně laděných beků Franjiće s Behichem.

To všechno skutečně přetrvává, i když se třeba obměnila rovná polovina osazenstva (Oar a Davidson vypadli).

Z čeho budou moci domácí nově těžit, to je zvláštní nadání středopolaře Massima Luonga. Toto italsky znějící jméno vám skutečně doporučuji si zapamatovat, protože právě na něm by měl stát veškerý australský přechod z obrany/zálohy do útoku - čili něco, co Socceroos v Brazílii neměli příliš vychytané, a na co také viditelně trpěli.

Dále již potom můžeme u Aussies rozpoznat hned tři útočné vzorce, které ještě nebyly na světovém šampionátu tak hmatatelné; a z nichž se teď bude dát jedině těžit. O nich vám už ale více řekne tohle parádní analytické video z dílny serveru Leopold Method.

Co se na druhou stranu vůbec nepodařilo změnit, přesněji řečeno zredukovat, to je závislost Australanů na fotbalistovi jménem Tim Cahill; a konkrétně tedy na jeho instinktu predátora, respektive schopnosti dostávat se ke střelám/hlavičkám na bránu z co možná nejvýhodnějších pozic.

Stejně tak Socceroos dál představují značně nejistý soubor, co se kolektivní hry směrem dozadu týče, když ani o necelý půlrok později nevypadají být o nic zběhlejší v Postecoglouově "královské disciplíně", hraní vysoké defenzivní linie.

Když to tedy vezmeme kolem a kolem, můžeme říct, že Australané stále ani zdaleka nevychytali všechny své mouchy; a stále jsou tak do jisté míry "hop nebo trop" mančaftem, který si je akorát o trochu (ale opravdu jen o kousek) jistější v přechodu do útoku. A jedině o to silnější roli by tím pádem v určování jejich konečného umístění mohl sehrát faktor domácího prostředí.

Sesypou se tedy nezkušení Australané; nebo se naopak ukážou být jednou z těch ekip, které z hlasitější - a tím pádem naléhavější - fanouškovské podpory vytěží maximum toho pozitivního...?

---

#2 Všudypřítomné předturnajové "ššš!"

Všichni ještě máme v živé paměti mistrovství světa a krásně zpřístupněné předturnajové přáteláky všech účastníků, že? Inu, Asijský pohár je speciálně v tomto směru trochu jinačí káva.

Výmluvné například je, že jedním z nejdiskutovanějších témat posledních dnů je u protinožců zrušení přátelského utkání mezi Spojenými arabskými emiráty a Kuvajtem z toho (bizarního) důvodu, že kuvajtská strana nebyla ochotna slevit ze svého požadavku na pořízení videonahrávky z celého střetnutí.

Celý incident potom zašel dokonce tak daleko, že do dějiště zápasu musela dorazit policie, aby pomocí kropících přístrojů následně vyháněla všechny protestující Kuvajťany ze šatny, kde se údajně ve stísněných prostorách pokoušeli odvolaný mač simulovat.

K ochraně vlastních herních tajemství nicméně vedou i poněkud sofistikovanější způsoby, jak nám ukázaly jiné vybrané národní týmy. Tak třeba fotbalisté Číny a Jižní Koreji si těsně před výkopem svých generálek fikaně vyměnili dresy, aby potom zpřeházená čísla mátla nejednoho skauta, ale i experty na Twitteru a v hledišti.

To Japonci se raději úplně vykašlali na nějaká klání s ostatními účastníky Asijského poháru a rozdali si to v rámci příprav se dvěma (skoro)místními kluby - novozélandským Aucklandem City a obskurním australským celkem Lambtonem Jaffas - úplnou stranou pozornosti. A samotní turnajoví hostitelé? Ti se omezili akorát na intenzivní tréninkové jednotky.

Tou samou cestou se vydali také tradičně otazníkoví Severokorejci. Nebyli by to však oni, kdyby navrch nepřišli ještě s nějakou tou extra dávkou tajemnosti.

V první řadě se Jo Tong-sopova parta do poslední chvíle připravovala v čínském Hainanu, a nikoliv přímo v místě konání turnaje jako všichni ostatní. V řadě druhé se potom od všech podobným způsobem distancovali také v okamžiku, kdy do Austrálie přeci jen konečně dorazili.

Tehdy z autobusu vystoupilo 22 (ano, nikoliv 23) na pohled nerozpoznatelných fotbalistů s totožnými sestřihy, modely sportovní obuvi i teplákovými soupravami - přirozeně bez jediného loga, natožpak jména; zato se symboly dělnické strany a podobiznami "drahého vůdce" Kim Jong-una.

Žádné promluvy směrem k novinářům přitom nepřipadají v úvahu, snad jen mimo povinných tiskovek, a tak doopravdy nikdo nemá k dispozici jediný užitečný detail o tomto účastníkovi Asijského poháru.

Ostatně, už jen samotná nominace budí jistá podezření: všech pět povolaných forvardů se narodilo v roce 1992, dva z nich dokonce ve stejný den. A aby toho nebylo málo, chybí mezi nimi oba startéři z posledního oficiálního duelu KLDR v rámci listopadové kvalifikace na Východoasijské mistrovství.

Ve finále si pak tedy ani nemůžeme dovolit jakkoliv odhadovat podobu ideální severokorejské zahajovací jedenáctky, když téměř všechny záchytné body známé z minulosti, jako útočník Jong Tae-se či kreativní záložník Pak Nam-chol, překvapivě ani neobdržely pozvánku. Což mimochodem platí dohromady pro 13 členů vítězného kádru z Challenge Cupu 2012, skrz který se Severokorejci na tuto vrcholnou akci v první řadě vůbec kvalifikovali.

V konečném důsledku potom i tak pečlivý analytik jako Tim Palmer nebyl s to identifikovat více než dva pevné startéry. Těmi výjimkami jsou osamocený hrotový útočník Pak Kwang-ryong, legionář ze Švýcarska; a nám všem dobře známý, neposedný brankář z mistrovství světa 2010 i následného Asijského poháru, Ri Myong-guk.

Sečteno podtrženo: opravdu na žádný nároďák jsem nebyl takhle natěšený od roku 2010 a... Severní Koreji.

---

#3 Co nám napověděl loňský Pohár Perského zálivu?

Stranou zájmu českých médií se v listopadu 2014 odehrál již 22. ročník Poháru Perského zálivu (Gulf Cup of Nations) - a na tomto místě je jistě záhodno zmínit některé jeho klíčové výstupy, jež by nám mohly pomoci v předvídání - či později i chápání - průběhu Asijského poháru.

Vítězem loňského ročníku Poháru Perského zálivu se stal Katar, a v Austrálii ho tak nyní čeká těžká robota - vypořádat se s jistou kletbou, která úspěšné blízkovýchodní celky v nedávné minulosti na srazech kontinentální smetánky pronásledovala jako otravný stín.

Stačí si ostatně vzít minulý ročník Asijského poháru: finalisté Gulf Cupu tam tehdy absolutně vybouchli, když se bez jediného bodu a s kombinovaným skóre -13 poroučeli domů již po skupinové fázi.

Katar má nicméně dobré předpoklady pro to stát se prvním úřadujícím mistrem svého regionu od roku 2000, kterému se na Asijském poháru podaří alespoň proplout do další fáze; když nic jiného. Totiž, Katařané prožili obecně senzační rok 2014, když v rámci něho stihli opanovat také Západoasijské mistrovství (poprvé v historii) a kontinentální šampionát devatenáctek (rovněž poprvé v historii). A čistě na úrovni seniorské reprezentace potom z posledních patnácti utkání prohráli jen jedno jediné, čemuž se říká řádné "momentum".

Může být tedy sice pravdou, že Katar na Gulf Cupu bůhvíjak neoslnil a pořádný výkon předvedl teprve ve finále, ovšem na druhou stranu je potřeba uvážit, že zrovna v onom střetnutí se Saúdskou Arábií postrádal svého nejlepšího obránce (na turnaji zraněného Bilala Mohammeda), nejrozdílovějšího záložníka (na turnaji zcela chybějícího Ibrahima Khalfana), a konečně i nejproduktivnějšího útočníka posledních let (na turnaji zcela chybějícího Sebastiana Soriu).

Katařané tím pádem pod vedením alžírského trenéra Djamela Belmadiho - tak trochu z donucení - odhalují nové tahouny. Jedním z nich je falešná devítka, potažmo ofenzivní záložník, v osobě dalšího rodilého Alžířana Boualema Khoukhiho, střelce vítězného gólu ve finále Poháru Perského zálivu a stejně tak bezpochyby nejlepšího hráče zmíněného Západoasijského mistrovství.

Speciálně v poslední době se potom zdá být dobře rozjeté také 24leté pravé křídlo Hassan Al Haidos; a svou pozornost si stoprocentně zaslouží i mladý Ghaňan Mohammed Muntari, kontroverzně naturalizovaný a okamžitě povolaný namísto ikonického Sebastiana Sorii.

Katar se na Gulf Cupu prezentoval spíše reaktivním fotbalem, když sázel na velice konzervativní střed pole pod dohledem zkušeného Karima Boudiafa a solidně propracované protiútoky. Tentokrát už ale zřejmě bude muset čas od času i pořádně kontrolovat míč a diktovat tempo hry; tím spíš proti Íránu či Bahrajnu.

To Spojené arabské emiráty, které na Poháru Perského zálivu obsadily třetí příčku, jsou již převážně ofenzivně založeným mančaftem, který se může pochlubit jedněmi z nejchválenějších mladých nadějí na kontinentu.

Omar Abdulrahman - nevzrostlý, ale zato nesmírně šikovný a v pohybu nečitelný tvůrce hry - si udělal dobré jméno už před čtyřmi lety, a nyní se na něj bude i přes nedávné zdravotní potíže opět velmi spoléhat jako na hlavní kreativní sílu.

Novou asijskou kometou je potom nesmírně inteligentní útočník Ali Ahmed Mabkhout, který se s pěti góly - z nichž rovnou čtyři stály opravdu za to! - ujal koruny nejlepšího střelce výše zmíněného Gulf Cupu, a spolu s lehce zklamávajícím Ahmedem Khalilem na něm bude znovu v první řadě stát gólová produkce SAE.

Jako poslední pány na holení jsem si potom schoval reprezentanty Saúdské Arábie; první účastníky Poháru Perského zálivu za posledních 20 let, kterým se podařilo dojít takové potupě, že na vlastní půdě prohráli finálový zápas...

... což bylo jaksi symbolické. Zelení určitě dokážou hrát výborný fotbal, a po celý turnaj také zářili daleko spíš než vítězové z Kataru, ale když už se jednou rozhodnou zkolabovat, tak to opravdu stojí za to. Viz jejich trapné vystoupení na minulém srazu kontinentální smetánky, kde jako regionální šampioni po úvodním klání vyhodili trenéra, a nakonec finišovali bez bodu na poslední příčce.

Tentokrát už Saúdové stihli "povinnou" trenérskou rošádu provést ještě před výkopem Asijského poháru, takže doufejme při (dočasném) kouči Cosminu Olăroiuovi vydrží až do jeho úplného konce - ať už má přijít kdykoliv. A popravdě, letos už by to vlastně v podání trojnásobných kontinentálních mistrů mělo jít i dál než pouze na hranici garantovaných tří vystoupení.

Rumunský trenér je v regionu velice respektovanou osobou, a obecně se mu i celkem věří, že by mohl z nebezpečné ofenzivní trojice Al Abed-Al Shamrani-Al Dawsari vytlačit maximum, a třeba i jedním tahem dodat mužstvu na tuze potřebné rovnováze mezi útočnou a obrannou fází.

---

#4 Po Brazílii potopa. Ale jak velká?

Nejsou to však pouze týmy druhého sledu, kdo v nedávné době sahaly k obměně vojevůdců - jsou to i tradiční východoasijské velmoci, Jižní Korea s Japonskem. A nakonec i jejich chudší kolegové z Číny, kteří pod Alainem Perrinem objevují nové možnosti a v nadaném Wu Leiovi pomalu vidí nového spasitele dlouhodobě chabé ofenzivní složky.

Nicméně na Číňany, kteří se připravují takřka výhradně doma a těžko si představit, že teď na cizí půdě zničehonic vyletí, pro teď s dovolením zapomeňme. A soustřeďme se raději na Jihokorejce, kteří se pod vedením Uliho Stielikeho pokouší navazovat na krátké tažení pod bývalým kapitánem národního týmu Hong Myung-bem. Tažení, jež bezpochyby přineslo víc otázek než odpovědí.

Německý kouč se stylovými brýlemi a - pro svůj relativně pokročilý věk senzačně - omezenými zkušenostmi s úlohou hlavního trenéra nyní musí řešit především, kterak se narychlo vypořádat s totální absencí klasické devítky / naučit své svěřence hře bez jakéhokoliv rozpoznatelného hroťáka.

A upřímně, pokud třeba Lee Chung-yong pod Stielikem pomalu nachází ztracenou půdu pod nohama, konkrétně alarmující stav vepředu dál přetrvává bez výraznějších změn.

Ne nutně pouze Stielikeho přičiněním, pravda. Hrdina posledního Asijského poháru Ji Dong-won zůstal doma pro zranění, Park Chu-young kvůli předlouhému paběrkování, a uzdravit se včas nestihli ani další borci s cennými zkušenostmi z mistrovství světa, Kim Shin-wook s Lee Dong-gookem.

Místo nich tak za protinožci coby (zřejmě) první volba cestuje neokoukaný legionář z Kataru Cho Yeong-cheol, který v klubu obyčejně startuje na podhrotu; a s ním se o post v základu popere běhavý, avšak v koncovce pravidelně selhávající Lee Keun-ho. Mimo ně už pak zbývá akorát Lee Jung-hyup, kterého v podstatě neznají ani pozorovatelé korejské nejvyšší soutěže, kde tiše působí teprve dva roky.

U něho se teď bude sázet snad akorát na "faktor Ji Dong-won" - stejně jako kmenový hráč Borussie Dortmund, který se před čtyřmi roky zpříma podílel na pěti brankách bronzového mančaftu, si totiž rovněž Lee Jung-hyup odbyl gólem orámovaný debut jen těsně před výkopem šampionátu. Přesněji řečeno v generálce.

Speciálně při dramatickém propadu nejproduktivnějšího hráče posledního ročníku Asijského mistrovství světa, kapitánské pásky zbaveného Koo Ja-cheola, se tak Jižní Korea patrně bude muset střelecky spoléhat hlavně - ne-li jedině - na Son Heung-mina. Ten se ale na druhou stranu už teď zdá být schopný táhnout Taegukovy válečníky docela dobře na vlastní pěst, jakkoliv sem tam pálí z nepřipravených či přímo nesmyslných pozic.

Jestliže Son Heung-min je jedním jasným adeptem na ocenění pro nejužitečnějšího hráče turnaje, takové Japonsko má podobných želízek v ohni - jako už tradičně - hned několik. Keisuke Honda tuto cenu obhajuje, a obhájit bude chtít, tam se není o čem bavit. Jakkoliv nezasloužený jeho čtyři roky starý individuální úspěch mohl být; a jakkoliv příšerný byl po většinu času v létě v Brazílii... u takové hvězdy nelze vyloučit zkrátka vůbec nic, kór při natolik zlepšené formě v dresu AC Milán.

Dalším "obvyklým podezřelým" je potom Shinji Kagawa, který pod Mexičanem Javierem Aguirrem hrává více uprostřed pole a o poznání níže, což mu prozatím dle očekávání svědčí mnohem spíš než dřívější topení se na křídle.

Na double-pivotu potom stále působí dohromady 64letý tandem Endo-Hasebe, který by naopak pro svou čím dál menší schopnost a ochotu efektivně napadat či odbourávat soupeřovu rozehrávku nakonec klidně mohl platit za regulérní Achillovu patu jinak favorizovaného Japonska.

Naproti tomu svěží vítr do hry Nipponu teprve pod Aguirrem vnesl jistý Yoshinori Muto, jenž by byl zároveň jedním z mých žhavých tipů na extra dávku pozornosti. Teprve 22letý levý křídelník je totiž v Japonsku vzýván suverénně nejhlasitěji od dob Shinjiho Kagaway - a to vskutku po právu.

Jeho sebevědomí, přímočarost a zároveň stoprocentní jistota/nekazivost na míči jsou opravdu málokdy vídanou kombinací u tak mladého kluka; kór když je doplňuje i nadprůměrná potence, kterou 13 křídelníkových gólů v nováčkovské sezoně J-League bezesporu je.

Rovněž další účastník mistrovství světa, Írán, chová podobný trumf v kapse: Alireza Jahanbakhsh se možná bude nám v ČR těžko vyslovovat, konkrétně nizozemští komentátoři už ale jeho složité jméno musejí mít dávno v malíku.

Mohou za to jak Alirezovy solidní výkony v loňském ročníku nejvyšší soutěže, tak především ty vysloveně elitní na podzim 2014 v rámci druhého podlaží. Jednadvacetiletý íránský ofenzivní amulet tehdy zaznamenal úchatných 7 gólů a 11 asistencí, takže se na jedné brance podílel v přepočtu na minuty vůbec nejčastěji z celé Eerste Divisie.

Spolu s dalším objevem posledních měsíců, ruským krajánkem Sardarem Azmounem, potom nicméně Jahanbakhsh zosobňuje v podstatě jedinou Queirozovu naději na nějaký ten náhlý vznik plánu B, který výrazně defenzivně orientovaný Írán bude zoufale potřebovat minimálně proti houževnatému Bahrajnu.

Říkáte si, proč by kouč měl akorát doufat v "naději" a "náhlý vznik" něčeho, namísto vlastní aktivní snahy? Inu, svádí to. Ale ono to věru není tak jednoduché; a faktem ve skutečnosti je, že Queiroz vážně neměl k vypracování nějaké herní alternativy adekvátní prostor.

Na vině je jednak jeho zbytečně dlouhé rokování o novém kontraktu, které začalo ihned po mistrovství světa a přece skončilo až v půlce září (za což jistě mohl i on sám, pravda); jednak obyčejná neschopnost svazového vedení, když Queiroz dostal k dispozici všehovšudy dva přátelské duely, zatímco celá řada z nich byla z rozličných důvodů odvolána.

Mozambik, Keňa, Benfica B, Estoril, Jižní Afrika a Palestina - toť celý dlouhý seznam těch soupeřů, kterým Írán dle plánu měl od mistrovství světa čelit, a nečelil.

Aby těch předturnajových peripetií potom nebylo málo, tak ještě vyloženě pár hodin před odletem letadla směr Austrálie tiše a bez jakéhokoliv vysvětlení rezignoval na svůj post asistenta trenéra legendární Ali Karimi. Kontroverzní hráčská legenda se přitom oné role s velkou pompou a bez složených zkoušek chopila přesně o dva měsíce dříve.

Krajně podezřelé, nezdá se vám?

Závěrem této sekce si pak zmínku zaslouží i semifinalista zpřed čtyř let, opětovně ambiciózní Uzbekistán. Ten se pyšní napříč kontinentem skoro až nevídanou chemií a sehraností ve všech řadách, takže zase může překvapit. Řada expertů se ovšem obává, že by Středoasijci znovu mohli dostát pověsti výběru, který dlouho vypadá výjimečně dobře, a pak v rozhodující chvíli fatálně zakopne.

Stalo se tak už přece tolikrát. V kvalifikaci na MS 2014 Uzbekistánu de facto scházelo o dva góly lepší skóre. O čtyři roky dříve pro změnu tentýž nároďák vyměnil první místo v jedné fázi za poslední místo ve fázi následující (rozhodující). No a Asijský pohár 2004, kdy bezchybná skupinová fáze vedla k okamžitému čtvrtfinálovému krachu, spolu s tím nejčerstvějším vydáním kontinentálního mistrovství a epickým semifinálovým výbuchem... to už jsou takové klasiky.

---

#5 Co čekat od Palestiny a Ománu?

Pokud jste si doteď nenašli žádného favorita, jeden se přímo nabízí. Těmi pravými miláčky davů neutrálních pozorovatelů se totiž okamžitě po své loňské kvalifikaci skrze druhořadý AFC Challenge Cup nevyhnutelně stali fotbalisté pocházející z pouze částečně uznaného mezinárodního území Palestiny.

O tom, proč si fotbalová Palestina zaslouží minimálně obdiv (když ne hnedka sympatie), jsme již v květnu 2014 na našich stránkách spolu s kolegou Zezulou dlouze referovali, proto se už teď nebudeme strastiplným osudem tohoto skromného, leč v rámci možností maximálně úspěšného celku nijak zvlášť zabývat.

Stačí snad jen dodat, že se Palestinci s problémy na hranicích potýkají i nadále, před tímto největším kontinentálním svátkem (přišli takto o elitního stopera, učitele v izraelské škole, který jednoduše nebyl puštěn ven ze země); a že zároveň nejde o jediné jejich starosti.

Zřejmě právě takové nepříliš fotbalové nepříjemnosti totiž v září loňského roku dohnaly úspěšného kouče Jamala Mahmouda, který byl s týmem dlouhé tři roky, k šokující rezignaci. A pokud si říkáte, že jeho nástupce přece v takovém krátkém intervalu nemohl stihnout rozbít nic funkčního a důležitého zároveň, jste na docela velkém omylu.

Nezkušenému a jen pro tento turnaj oslovenému Saebu Jendeyaovi se totiž podařilo rozlítit kdejakého palestinského fanouška už jen samotnou nominací, kam nepochopitelně začlenil rovnou čtyři pravé beky (!), zatímco zcela ignoroval například osvědčeného stopera Daniela Kabira Mustafu a další bývalé pilíře týmu.

Ze stoperů, kteří ve skutečnosti s Palestinou něco prožili, ne-li přímo výhrali, takto na soupisce zůstal v podstatě akorát Abdelatif Bahdari. A to si pak jeden opravdu říká, proč by hergot nový trenér takovým způsobem zasahoval zrovna do té složky týmu, která loni na obou turnajích Palestinu - spolu s vynikajícím brankářem a kapitánem Hamzehem Ramzim - docela dobře podpírala. Kór když jde o lodivoda dočasného...

Nicméně tak jako tak si atraktivně hrající debutant nemusí zoufat úplně kompletně. Jakkoliv totiž sama Palestina v nedávných přátelských zápasech nikterak neexcelovala (jedno vítězství ze čtyř pokusů od výměny kormidelníků), Irák s Jordánskem jsou na tom dost možná ještě hůř, a cesta do čtvrtfinále tím pádem pro Kanaánské lvy určitě není předem zavřená.

Jordánci za poslední dva roky protočili neuvěřitelné množství čtyř trenérů a pod bývalým asistentem manažera v londýnské Chelsea Rayem Wilkinsem stále čekají na první výhru (už osm přátelských duelů!).

Irák je na tom pak o kousek líp, když se může do jisté míry opírat o pár talentovaných mladíků, respektive semifinalistů MS do 20 let 2013, i stále ještě pálícího Younise Mahmouda.

Nicméně Gulf Cup asijským šampionům roku 2007 hrubě nevyšel; což lze z části připisovat mizivé herní kondici všech doma sloužících hráčů, kteří si už dva týdny před turnajem užívali volna, ale i obecně scházející kohezi napříč celou sestavou. A ta se bude na rozdíl od fyzičky takhle narychlo pořizovat jen horko těžko.

Leckterý rodilý Iráčan by vám tedy potom zřejmě řekl, že tohle je ten nejslabší nároďák za poslední zhruba dekádu.

To naopak ani zdaleka není problém Ománu, který je po Palestině dalším neokoukaným účastníkem, a zde v Austrálii by měl objevovat vrcholky svých možností. Pod vedením Paula Le Guena, jenž může jako jeden z mála koučů na turnaji těžit z něčeho jako koncepční práce, totiž Red Warriors doopravdy rok od roku rostou a nabývají na sebevědomí, což hned několikrát v poslední době pocítila i taková Austrálie; kuriózně jejich soupeř ze skupiny A.

Pravda, menší útlum by tam poslední dobou byl: Omán v semifinále Poháru Perského zálivu poprvé ve 28 soutěžních zápasech inkasoval hned třikrát v rámci jediného utkání, a obecně se zdá, že ztrácí na své dřívější chloubě - pevné defenzívě.

Ovšem i přes jisté trable - a zdravotní potíže poloviny sehrané obranné linie - zůstávají vyslanci malého sultanátu jedním z možných překvapení šampionátu. Jejich středová trojka koneckonců dál patří k těm nejvyváženějším (a nejzajímavějším) na turnaji, zatímco takřka všichni ománští útočníci či křídelníci pořád platí za navýsost všestranné borce schopné útok rozjet i zakončit.

Čili skutečně: pakliže hledáte nějaké ty zamilováníhodné outsidery, právě Palestinci nebo Ománci by mohli být těmi nejvhodnějšími kandidáty...


Rozpis prvního kola skupinové fáze:

9. 1., 10:00... Austrálie - Kuvajt (Melbourne)
10. 1., 06:00... Jižní Korea - Omán (Canberra)

10. 1., 08:00... Uzbekistán - Severní Korea (Sydney)
10. 1.,09:00... Saúdská Arábie - Čína (Brisbane)

11. 1., 08:00... Spojené arabské emiráty - Katar (Canberra)
11. 1., 10:00... Írán - Bahrajn (Melbourne)

12. 1., 08:00... Japonsko - Palestina (Newcastle)
12. 1., 09:00... Jordánsko - Irák (Brisbane)