APN 2015: Souhrn skupiny C

Jestliže jsme v prvních dvou skupinách letošního Poháru národů byli svědky selhání favoritů a tón výsledků udávala spíše střelecká impotence, "céčko", plnící roli pověstné "skupiny smrti", už nabídlo opravdu zajímavé duely a nakonec i očekávané rozuzlení. Do čtvrtfinále postupuje Ghana, z druhého místa ji doprovází Alžírsko..

Samotný fakt, že jsme byli svědky jediné remízy (Senegal se rozešel smírně s Jihoafrickou republikou), je v rámci tohoto turnaje tak trochu zjevením. Absence papírového "otloukánka" přispěla k tomu, že všechny čtyři celky hrály na vítězství; vlastně jediným opravdu nezáživným duelem byl ten mezi Alžírskem a Ghanou, který v první minutě nastavení rozhodla jediná trefa uzdraveného Asamoaha Gyana a který tak nakonec určil pořadí na prvních dvou místech. Alžířané, podle mnohých vůbec největší kandidát na zlato, toto utkání hrubě nezvládli, jinak ale dokázali potvrdit svoji sílu a zejména jejich suverénní výkon v závěrečném rozhodujícím souboji se Senegalem definitivně přesvědčil o tom, že tento tým má skutečně bojovného ducha. Fenkům se tak během půl roku už podruhé podařilo "zabrat" ve chvíli, kdy na tom závisel postup ze skupiny na velkém turnaji. Nepopulární "Černý Petr" nakonec zbyl na Senegal. Co se Jihoafrické republiky týče, závěrečná tabulka..





..ukazuje, že tamní fotbalová revoluce sice možná míří správným směrem, budování úspěšného týmu je však během na dlouhou trať. Bafana Bafana možná odešli z tohoto turnaje jako poražení, jejich současný projekt je však stavěn s ohledem na mistrovství světa 2022, takže přílišná skepse není na místě. I když zrovna jihoafrický tábor patřil před turnajem k těm nejhlasitějším, co se medailových ambicí týče.


Spasitel z Arábie a výhoda turnajových zkušeností

Avram Grant možná ani netuší, jak se mu vlastně podařilo splnit první část svého úkolu. Izraelský stratég stále působí v novém prostředí trochu jako slon v porcelánu - okamžitě po svém nástupu začal předělávat herní rozestavení na 3-5-2, což je systém v Ghaně naprosto neznámý, následovala prapodivná závěrečná nominace (do níž se vešli pouze čtyři stopeři, ale zato čtyři křídla - kolik stoperů a křídel je ve 3-5-2 potřeba?) a nepřesvědčivý nástup kulminoval úvodní prohrou 1:2 se Senegalem. Následující dva duely však Černé hvězdy ovládly a nakonec postupují z prvního místa. Nutno dodat, že se štěstím.

Grantovi je třeba přiznat, že se nebojí upustit od praktikování systému, který se ukáže jako evidentně nefunkční. Po úvodním fiasku tak rychle přešel zpět na klasické 4-2-3-1; bodová úspěšnost se od té chvíle zvedla z 0 na 100 procent, takže je pravděpodobné, že experimentální zadní trojici Awal, Mensah, Amartey už do konce turnaje neuvidíme. Štědře placený kouč se také v závěrečném duelu proti JAR nebál hrát na ofenzivní notu a vyslal na trávník jediného defenzivního středopolaře, kterého uprostřed hřiště doplňoval Mubarak Wakaso. Finální zápas byl zároveň jediným, v němž Ghaňané jasně kráčeli za výhrou; předchozí dvě klání směřovala k remízám a rozhodly je až góly v nastaveném čase.

Neznamená to ovšem, že by Černé hvězdy jihoafrického soka nějak "drtily"; daleko spíše se ukázala jejich dlouhodobá zbraň, díky níž dokázaly dvakrát postoupit do play-off na mistrovství světa. Je to ohromující vítězná mentalita, schopnost "urvat" potřebný výsledek i ve chvíli, kdy se herně tolik nedaří. O vítězné trefy se ve skupině podělili Asamoah Gyan s André Ayewem, dva lídři, které mohou Ghaně závidět i mnohem silnější celky. Toto není tým, který by soupeře nutil k chybám; měl štěstí, ale šel mu naproti. Proti Senegalu i Alžírsku byli Ghaňané nenápadití a čitelní, útočili středem a nakopávali míče, jenže právě takhle - tedy obyčejným pasem na Gyana - nakonec vykročili za postupem, když udolali zřejmě nejsilnější tým celého kontinentu. Umění rozhodovat zápasy je zkrátka občas více než umění objevovat nové herní dimenze.


Jak krásní srnci přežili svoji smrt

Sám Christian Gourcuff, muž, jehož herní filozofii utvářelo čtvrtstoletí strávené v Lorientu, po úvodním duelu s Jihoafrickou republikou přiznal, že mohl skončit pro Fenky katastrofou. Alžírsko muselo celý první poločas absorbovat soupeřův tlak, krátce po změně stran inkasovalo první branku, se štěstím přežilo penaltu a do hry jej dostal až vlastní gól (Slimaniho finální trefu na 3:1 pak vítězům "daroval" gólman Darren Keet). Jenže na druhou stranu se jen stěží najde divák, který by alžírský triumf označil za nezasloužený - Fenci vůbec nehráli podle svých představ, dokázali ale načasovat svoji výkonnost a s blížícím se závěrem stále více a více promlouvala jejich herní kvalita. Vůbec celý vývoj skupiny může sloužit jako manifestace toho, že Gourcuffovo Alžírsko umí být trpělivé a udeřit ve chvíli, kdy je to nejvíc potřeba. Tato vlastnost - tedy schopnost mentálně se vybičovat ke klíčovým okamžikům - také nakonec rozhodla o postupujících; Senegal a Jihoafrická republika jí zkrátka nedisponují.

Paradoxně to však nebyla kvalita soupeřů ve 'skupině smrti', co nejvíce zabrzdilo alžírský postup; jakkoliv se to může zdát alibistické, lze jejich trápení v úvodních dvou zápasech do značné míry svést na stav hřiště v Mongomu. Gourcuff je z Lorientu zvyklý hrát na umělé trávě, mongomské "oraniště" však dokonale eliminovalo alžírské silné stránky a naopak vyzdvihlo jeho slabiny. Podmínky byly sice pro všechny stejné, ale pouze jeden tým ve skupině C lámal v kvalifikaci rekordy s 600 přihrávkami za zápas; pouze jeden tým se do střeleckých pozic propracovává sekvencemi dvaceti krátkých výměn. Pro takového Yacine Brahimiho to bylo viditelně nesmírně frustrující (není divu, že hrál na své poměry vyloženě špatně). Fenci jsou zkrátka týmem techniků, který poráží soupeře tak, že je jednoduše vyšachuje ze hry; pokud ale hrajete na drnech, hodí se vám spíše fyzická síla a výdrž, a v tom už Alžírsko pokulhává. Jeho defenzivní fázi de facto tvoří pouze stopeři a dva štítoví záložníci, z nichž je vyloženě atletickým typem pouze Nabil Bentaleb, a podle toho to také vypadalo. V posledním zápase proti Senegalu už se hrálo na pečlivě udržovaném trávníku v Malabu, a teprve tam jsme viděli pravé Alžírsko, které soupeře dokonale rozebralo a rozhodlo během prvních 20 minut.

Další problémy zahrnují tragickou formu pravého beka Aïssy Mandiho (kterého na druhé straně naprosto zastínil vynikající kolega Ghoulam) a také zranění elitního forvarda Islama Slimaniho, bez nějž alžírské ofenzivě chybí její integrální součást. Gourcuff si také (ačkoliv jej k tomu podmínky v Mongomu možná opravňovaly) mohl odpustit nepřirozeně defenzivní přístup k zápasu s Ghanou, kde ve svém 4-4-2 postavil Bentaleba na levé křídlo a přikázal bránit remízu; výsledkem byl hnusný zápas s pouhými čtyřmi (!) alžírskými střelami (a je jedno, že Gyan rozhodl až v nastavení). Fenci zatím nejsou tak suverénní, jak se možná očekávalo, umí ale vítězit a mají v kádru víc rozdílových hráčů než kdokoliv jiný (i na svoje poměry nepříliš viditelný Feghouli zaznamenal dvě asistence). Stále zůstávají vážným kandidátem na zlato.


Selhání v detailech a marné čekání na Desítku

Pokud může některý z týmů na letošním Poháru žehrat na los, je to právě Senegal Alaina Giresseho; není pochyb o tom, že by to Lvům z Terangy ve vyřazovacích bojích slušelo daleko víc než Kongu (či druhému Kongu). Ještě po úvodním duelu s Ghanou totiž působili jako legitimní medailový kandidát - a to i proto, že protřelý stratég Giresse ukázal svoji schopnost včas zareagovat na vývoj zápasu a vzdal se nefunkčního systému 3-5-2 dříve, než jej mohl soupeř úplně "pohřbít". Oba krajní beci se totiž ve snaze přečíslit stejně zformovanou ghanskou defenzivu vytahovali příliš vysoko, takže Ayewa a spol. de facto bránili pouze tři stopeři (takový Papy Djilobodji, jeden z nejlepších středních obránců letošního ročníku Ligue 1, v tomto rozestavení vyloženě trpěl).

Giresseho náklonnost k tříobráncovému systému jej vlastně nakonec stála postup - Senegalci se stejně rozestavili i k finálnímu duelu s Alžírskem. Neměli šanci, i když oba beci tentokrát zůstávali poctivě vzadu (takže šlo spíše o 5-3-2). Nedokázat udržet krok s Fenky však není věc, za kterou by měl být francouzský stratég pranýřován; Alžířané jsou zkrátka až příliš dobří. Klíčovou ztrátou byla remíza 1:1 s Jihoafrickou republikou, kde se Lvi z Terangy v závěru propracovali k velkému tlaku, ale nedokázali rozhodnout; vše jim přitom hrálo do karet, neboť Jihoafričané byli naprosto imunní vůči jejich největší zbrani, tedy dominanci ve vzduchu. Pokud se zápas vyvíjí tak, že vám ke třem bodům stačí zúročit fyzickou sílu a hlavičkářské schopnosti - což je scénář, který vašemu týmovému profilu vyhovuje jako žádný jiný - vyhrát zkrátka musíte. Zvlášť v takovéto skupině.

Senegal zkrátka čelil příliš těžkému úkolu, s nímž se nedokázal popasovat, ačkoliv se o to viditelně snažil. Giresseho plán by se dal popsat asi následovně - "vlítnout" na Ghanu, ubít Jihoafričany a zdeptat Alžírsko. Chytře vymyšlené, ale zároveň příliš čitelné. K dekonstrukci senegalské taktiky vlastně stačilo nechat je držet míč (ve všech zápasech měli vyšší procento než soupeř) s vědomím, že Giresse nemá k dispozici vyloženě kreativní hráče, a hlídat si vápno před centry a standardními situacemi. Potom přišla Badjiho individuální chyba před prvním gólem Alžírska, a tým, stavěný pro tento zápas na minimalizaci rizika, neuměl zareagovat jinak než smrští nazdařbůh nakopávaných balonů.


Odkládání revoluce za potlesku tribun

Bafana Bafana budou v play-off chybět; byli totiž jedním z mála týmů, který na letošním Poháru svojí hrou opravdu bavil. Na druhou stranu však neexistují pochyby o tom, že je jejich vypadnutí zcela zasloužené. Nemůžete jít třikrát za sebou do vedení a vydolovat v důsledku jediný (a ještě pořádně šťastný) bod; takový scénář se s postupem zkrátka neslučuje. Asi nejvíce frustrující je zjištění, že Jihoafričané si vlastně ani nemusí stěžovat na těžkou skupinu - turnajový vítězný duch je turnajový vítězný duch, a pokud ho tým nemá, prohraje i se slabšími. Ani jednou to nevypadalo, že by Mashabovi svěřenci měli náskok udržet.

Už proti Alžírsku předvedli Bafana Bafana svoje největší přednosti i slabiny - favorizovaného soupeře zatlačili, hráli kreativně, deptali pomalou stoperskou dvojici Fenků kombinací rychlých narážeček a nebezpečných centrů, a kdyby Tokelo Rantie proměnil nařízenou penaltu, mohli vést už 2:0. Jenže Rantie je Mashabův útočník číslo jedna, jeho úkolem je dávat branky, zúročit tlak; pokud takový hráč nedokáže zavěsit ani ze značky pokutového kopu, znamená to, že je celý útok efektivně bezzubý, a přesně tak to také po celých 270 minut vypadalo. Jihoafričanům totiž zoufale chyběl lídr, rozdílový hráč, hvězda, která by svým příkladem strhla ostatní; předvedli se jako atraktivní, pracovitý tým s velkým potenciálem, který nedokáže nic dotáhnout do konce. Jenom nadšení zkrátka nestačí.

Mashaba nedokázal týmu vtisknout jasnou herní tvář, organizaci, nebyl dostatečným "cynikem". Už samotný fakt, že na turnaji vystřídal všechny tři gólmany, svědčí o tom, že Jihoafričané postrádají stabilní vnitřní strukturu. Že nedokážou ubránit vzdušný prostor proti senegalským obrům jim nikdo nevyčítá, ale že drtivá většina jejich střel míří pánubohu do oken, to už je jejich vlastní problém. Mít svého Gyana, možná by postoupili dále. Ale o tom se mluvilo už v roce 2013 - Bafana Bafana hrají pěkný fotbal, získávají si nezávislé fanoušky, ale jsou příliš nezkušení, neumí zúročit převahu a neumí vítězit. Pragmatismus ve vrcholovém fotbale možná nevyhrává sympatie, čistý entuziasmus ale zase nevyhrává zápasy.


Ideální sestava skupiny C: (4-3-3) Raïs Mbolhi (ALG) - Anele Ngcongca (RSA), Jonathan Mensah (GHA), Kara Mbodj (SEN), Faouzi Ghoulam - Nabil Bentaleb (oba ALG), Idrissa Guéyé (SEN), Andile Jali (RSA) - Sofiane Feghouli (ALG), Asamoah Gyan, André Ayew (oba GHA). Trenér: Alain Giresse (SEN).